Praktické duchovní rady /2/ – Ujištění o odpuštění
Boží slovo nás všechny usvědčuje z hříchu: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,23) Ale také nás, ne jedenkrát, ujišťuje o odpuštění hříchů. V 1. listě Janově je napsáno: Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1 J 1,9) Můžeme to porovnat ještě s veršem 7.: „Jestliže však chodíme v světle, jako On je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, Jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Tedy je zde podmínka: chodit ve světle, jako On je ve světle. Jedná se zde o Boží přítomnost. Nemusím mít žádné vidění nebo zjevení, ale uvědomím si, že Bůh mě vidí a koncentruji se na tuto pravdu. To mohu i přes den, když přijde nějaká těžká situace. Zastavím se, uvědomím si Boží přítomnost a prosím Boha, aby mi dal světlo, protože nevím, co mám dělat, anebo Jej volám do této těžké situace, aby sám dal řešení. Nemusím klečet a být zavřen ve svém pokoji, ale v terénu, v té konkrétní bolesti nebo problému se zastavím a navážu kontakt s Bohem. Tak vejdu do Božího světla.
„když chodíme ve světle, jako Bůh je ve světle“
Na jiném místě v Písmu svatém je řečeno, že Ježíš je světlo: „Já jsem Světlo…“ (J 8,12). Nejde o světlo jako o fyzické vlnění, ale o světlo duchovní, tedy o Boží pravdu a Jeho přítomnost. Chodit ve světle znamená chodit ve spojení s duchovním Světlem, kterým je Ježíš, který nám ukazuje smysl našeho života, ukazuje na hřích i na Boží pravdy, které vedou ke spáse.
„máme společenství mezi sebou“
Vytvořit – mít společenství – vnitřní společenství, není tak jednoduchá věc. Když se křesťané i upřímně obrátí a chtějí spolu žít v jednotě, přijde nějaká hloupost nebo závist, pohádají se, celé společenství se rozbije a nikdo ani neví, proč. Ďábel dovede tak lehce rozbít společenství. Proč? Ani dva lidé pod sluncem nemají pravdivé společenství, pokud alespoň jeden z nich se nenaučil jít se svým dobrem do duchovní smrti. Co to znamená? Chci-li s druhým vytvořit jednotu kvůli Ježíši, musím se nechat druhým ponížit a přijat jeho pohled, který v té chvíli pokládám za hloupost: „Bože, ty to vidíš, že tento návrh, vidím jak super hloupost, že to nemá smysl, nemyslím, že by to byl hřích, ale jakoby ztratil rozum… Dobře, z lásky k Tobě Ježíši!“
Nebo v rodině, muž něco chápe rozumem a žena city a je třeba umět jít do smrti s Ježíšem a kvůli Ježíšovi: „To, co teď chce nebo dělá, není hřích, ale je to hloupost, no já to dělám z lásky k Tobě, Ježíši“. Pak, když to uděláte, Bůh vám ukáže, že i skrze tuto takzvanou hloupost udělal takový zázrak, že to vyšlo nakonec lépe, než realizace mé logiky. To je chození ve víře – až na hranici hříchu. Pokud by šlo o hřích, tak to samozřejmě dělat nemohu, a ani s tím souhlasit.
Jak to prakticky dělám já? Když někdo navrhne nějakou hloupost, tak řeknu: „Aha, to je jedna varianta, no je ještě druhá a třetí…“ Třeba říct: „No, to je dobrá varianta.“ Ten člověk to myslí tak upřímně, ale přesto nechápu, jak ho mohla taková hloupost napadnout. On to řešení tak vidí, já tomu třeba nedávám ani 1%, ale to neznamená, že jsem v pravdě. Tedy předložíme 3 varianty a budeme hledat, kde je pravda a co je Boží vůle. Nikdy není řešením, že se zatnu a budu protlačovat to své, podávat své logické argumenty. Takové chování rozbije společenství, nebo rodiny, vztahy rodičů a dětí… Všechno je třeba dávat s vírou Bohu. To není jen to, že se člověk zřekne své vůle i své pravdy a citů, ale je třeba se i učit žít z víry. „Spravedlivý žije z víry“. Musíme v konkrétních situacích počítat s Bohem. Upřímně Bohu říct: „Bože, já tomu nerozumím, vždyť taková hloupost nemůže vyjít… Bože, Ty musíš udělat zázrak. Já dělám tuto hloupost, ale prostě jen proto, aby se nerozbilo celé společenství, nebo aby rodina zůstala jednotná, i když si připadám jako osel“. Když však uděláte tento krok, modlíte se, dáte to Bohu a prosíte: „Bože, dej mu světlo…“, Bůh dá ještě lepší světlo i vám i jemu, než bylo to, vaše původní.
Pokud však člověk trvá na svém: Já to chci tak a tak, neboť já to tak vidím, nevede to nikam. Rozbijete vzájemné vztahy a nakonec vám Bůh ukáže, že jste udělali chybu. A kolikrát přímo kardinální. Pokazíte tu jednu věc a skrze tuto malou věc se zhroutí celá stavba. Tedy zde se uplatňuje Boží slovo: „chodit v Duchu svatém“, nebo „spravedlivý žije z víry“ nebo „spolu s Kristem jsem ukřižován“. Postavte se v takové situaci před Boha a řekněte: „Pane, jsem bezmocný, co mohu v této situaci dělat? Já Ti důvěřuji, Ty jsi všemohoucí!“
V našem životě jsou momenty, že když se člověk zapře, chce prosadit to své a nevychází mu to, je v sebelítostech, až nenávisti a nikam to nevede. Starý člověk v nás tak reaguje a za tu svou pravdu je schopen jít i na smrt. Ale to všechno je lež. Právě v takových situacích se máme učit zastavit se a položit si otázku: „Kde je zde Bůh, kde je zde Ježíš?“ Dobře, já mám tuto svou pravdu, ale já ji dám Bohu a On má 1000 variant, jak řešit to, co já vidím, jako nemožné. On má varianty, které já vůbec nevidím. On ten můj problém může vyřešit prostřednictvím lidí, prostřednictvím andělů, a navíc, On může změnit i přirozené zákonitosti a zasáhnout sám. Třeba se za něco modlíme a prosíme o zázrak. Ale je třeba říct: Pane, ať to přijde v pravý čas. Já vím, že bez kříže to nejde. Bylo by to podezřelé, kdyby to bylo hned. Musíme být ukřižováni na konkrétním kříži. Samozřejmě, máme dělat to, co máme dělat a čekat, že Bůh udělá zázrak, ale jak a kdy ho učiní? To může trvat i roky. Bůh nás chce třeba ještě očišťovat. A pak nám dá, oč prosíme. Můžeme třeba o něco prosit, a On nám to dá hned, ale někdy prosíme i roky, protože Bůh chce, abychom stáli ve víře, měli jsme motivaci a věřili v Jeho všemohoucnost. A kdybychom i umírali bez toho, že bychom viděli naši modlitbu vyslyšenou, Bůh chce, abychom nepochybovali a věřili, že On je všemohoucí. Jak to udělá, nevím, ale On to může udělat a já Mu věřím, On je všemohoucí.
Stáhnout: Praktické duchovní rady /2/ – Ujištění o odpuštění