Máme si před Bohem přiznat své hříchy – např. jsem svévolník. Často se jedná o drobné svévolnosti. Ale když se pak řeší vážné věci, mnohdy tyto „maličkosti“ jsou rozhodující.

Na první krok potřebujeme vědět alespoň rámcově, co je v dané situaci Boží vůle. Můžeme si položit otázku: „Co by na mém místě dělal Ježíš?“

Příklad: Cestuji ve vlaku nebo v autobuse. Co mám dělat? Co je pro mě nyní Boží vůle? Pokud musím stát, tak stojím. Mohu alespoň čas od času vzývat jméno Ježíš. Pokud sedím, pak co mám dělat? Číst si něco? Modlit se? Mám si udělat analýzu toho, co jsem řešil předtím? Nebo si prostě odpočinout?

Dar proroctví je spojen s prostým způsobem následování Krista. A to může každý z nás.

Tento dar se projevuje u každého jiným způsobem. Bůh jej dává jak charisma. Když podle toho člověk dovede žít a realizovat Boží vůli, stává se prorokem, tzn., že za prorockým slovem stojí a je ochotný pro Krista a pro pravdu obětovat i život.

Jak skončili proroci? Všichni se stali mučedníky, buď krvavými nebo nekrvavými, neboť museli snášet očerňování, pronásledování, zesměšňování… Sám Pán Ježíš řekl farizeům: „Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.“ (Mt 23,30) a na jiném místě: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo…“ (Mt 23,34)

K duchovnímu probuzení je třeba vylití Ducha svatého, který usvědčuje ze hříchu a přivádí duše k jejich Spasiteli.

Mnozí jsou svázáni okultizmem, různými zvrácenostmi, narkotiky… proto potřebují vyjít z otroctví hříchu tak, jako Izraelský národ z Egypta. Když se obrátí, musí být někdo, kdo je provede obdobím duchovní pouště – suchopáru – který přichází po prvotním nadšení, jinak odpadnou.

Bůh zachránil Izrael skrze proroka Mojžíše a i dnes hledá ty, kteří budou ochotni k takové službě.

Aby byl člověk prorokem, musí Boží slovo žít, realizovat ho, mít s ním zkušenost. Když pak bude prorokovat, tak jen na té úrovni, na které on sám je.Obrazně řečeno: Kdo je před chrámem, prorokuje zbožně, citově, což třeba lidi nadchne, ale nepovede na hloubku. Kdo je v chrámu, bude prorokovat z chrámu; kdo ve svatyni, tak ze svatyně. Záleží na tom, kde se ve vztahu k Bohu nachází on sám.

Pokora je pravda. Pokora je sebekritika. Pokora je, že si uvědomím realitu své slabosti, tzv. „Achillovu patu“, a tu si hlídám. Tam musím postavit stráž, protože nepřítel útočí se lstí a já nesmím dovolit nechat se zotročit. Vlastně nepřítel nemusí ani příliš útočit, jemu stačí toto místo zranit. Počítá s lidskou hloupostí, slabostí, kterou je u někoho strach, u jiného ambice a sleduje, kde kterého člověka může zasáhnout.

Bohužel, křesťané se nenaučili této nejzákladnější jednoduché a praktické věci: být normální a v pokoře si odvážně přiznat své slabosti. Podívat se na realitu, jaká je, a „nevznášet se někde ve vzduchu“. Je třeba si, např. uvědomit: Ano, můj otec, děda byli alkoholici, je tedy nebezpečí, že mám k tomu sklony. Takový člověk si pak musí dát zásadu: Nemohu si zahrávat s alkoholem.

Snad každý se už někdy ocitl v situaci, kdy se proti němu někdo postavil a jednal s ním, jako by byl nějaký zločinec. Možná byl ten člověk oklamán svými domněnkami, lidmi nebo masmédii… Žádná rozumná řeč s ním nebyla, protože uvěřil lži a pravdu nechtěl slyšet. Snad přijde čas – třeba za pár let – kdy pravda vyjde najevo a ten člověk se probere, pozná, že se mýlil a přijde se omluvit…Byl totiž oklamán duchem lži, a proto: Kéž mu Bůh odpustí, i když jeho chování nás bolí a zraňuje. Ale uvědomme si: Každého z nás démon takto klame vůči Ježíšovi. To samé děláme my, když reptáme proti Bohu. Když přijde utrpení, začneme se bouřit a vyčítat: „Proč to tak je? Proč jsi to, Bože, dopustil?“

A Ježíš stále čeká a mlčí. Jeho to bolí, je zraňován každým naším reptáním.

Jsou ještě jiné slabosti a zlozvyky. Někdo má třeba sklon k hněvu, jiný k narkotikům, jak je tomu dnes u mládeže už ve školách. Potom co se člověk obrátí, musí vědět, že když přijde nějaká krize nebo období duchovní pouště, suchopáru, ďábel začne útočit, aby se člověk vrátil tam, kde byl předtím. Pokud člověk nemá vedení, stálý modlitební režim, povzbuzování, stává se malátným i v duchovním životě, a tu právě ďábel zaútočí.

Když člověk učí dějiny filosofie, chce se mu z toho plakat, jak drze mohli všichni ti tzv. filosofové otravovat evropské myšlení. Všichni mají společného jmenovatele a jím je nenávist proti jedinému a pravému Bohu a hlavně nenávist vůči Ježíši Kristu a Jeho církvi, kterou se snaží vnitřně i zevnějškově zničit. Ať je to Schopenhauer, Nietzsche, Marx, Comte či jiní. Všichni zaváděli zpět pohanskou morálku jako hedonismus a epikureismus, což je v podstatě otupení i přirozeného svědomí, kdy člověk vědomě koná zlo a ubližuje druhým v honbě za požitkářstvím. Toto „náboženství“ se tlačí i k nám s moderní vlnou, která jde ze západu. Klademe základní otázku: Proč to všechno mohlo vzejít a hlavně, proč se to mohlo šířit a zasáhnout tzv. křesťanskou Evropu? Protože ochabla láska mnohých k Bohu a bylo málo těch, kteří by žili cele s Ježíšem a pro Něho. Nežilo se z víry, Ježíš byl opuštěn a jen se filosofovalo.

Ježíš říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uvidí Boha.“ (Mt 5,8) Kolik nečistoty je v našem srdci! Stačí jen, když se člověk podívá do nějakého časopisu, na televizi, uslyší nějakou hudbu, projde centrem města… Kolik je tam nečistoty! Naše srdce je jako magnet, který táhne všechnu tu špínu na sebe. Co máme dělat? Ježíš dává jasnou normu v otázce čistoty: „Usekni a odhoď od sebe!“ „Vyrvi a odhoď od sebe“ – to chtění, touhu, myšlenku, pocit… Boj za čistotu srdce je vlastně nekrvavým mučednictvím. Bez vnitřních obětí a bez ohně čisté lásky k Bohu i k nesmrtelným duším, je nemožný, protože v našem starém srdci je jed dědičného hříchu. Stejně i chudoba ducha, o které Ježíš mluví v prvním blahoslavenství, vyžaduje čistou lásku k Bohu.

Bez pravdivého pokání se rozpadne jak rodina, tak klášterní společenství a člověk je nešťastný, protože za hříchy jsou síly temnoty. Od ní se nedá oddělit jinak, než vejitím do světla, do pravdy a přiznáním si svých hříchů. To je první krok pokání. Pak je potřebné je dát Ježíšovi.

Bůh se sklání k těm, kdo se pravdivě kají a chodí před Ním jako děti, ale ne k těm, kteří sice říkají, že jsou Boží děti, avšak s pokáním nemají nic společného.

Nejhorší v duchovním boji je duch farizeismu. Je dokonce horší než ateizmus. Proto je nutné, aby se v seminářích budoucí kněží nejdříve obrátili a dali na první místo Ježíše, aby chtěli sloužit Bohu a hlásat Jeho evangelium. Avšak aby ho mohli hlásat, nestačí sedět u zeleného stolu a filozofovat o Božím slově. Naopak – musí ho žít, realizovat. Musí mít zkušenost s živým Kristem, jedině tak přijmou Ducha svatého, Ducha pravdy. Potom budou jako apoštolové a mučedníci statečně bránit Krista i Jeho evangelium a budou nástrojem Ducha svatého v boji za spasení duší jim svěřených i za záchranu celého národa. Svět potřebuje svaté kněze!

Při modlitbě nemáme rozvíjet nějaké plány, řešit problémy, situace, které vyvstávají, ale dát je krátce Bohu a zůstávat jen v chudobě ducha, ve spojení s Kristem: „Ty, Ježíši a já. Pane, s Tebou jsem ukřižovaný tomu, tomu i tomu… Jak to dopadne? To je ve Tvých rukách! Co budu snít o nějakých pravděpodobných variantách, beztak to nezměním. Mohu ale prosit: Pane, dej vhodnou myšlenku osobě, která o tom může rozhodnout. Použij toho člověka k naplnění své vůle, jako jsi např. dal perskému králi Kýrovi myšlenku, aby propustil z babylonského zajetí Izraelity a ještě jim dal edikt, že mohou stavět chrám. Teď na modlitbě však v této chvíli svůj problém neřeším, neřeším co a jak by mohlo být, teď se o to nezajímám. Pane, Ty máš tisíc možností, jak to udělat.“

Otázka: Co vidí starý člověk? Ani v sobě ani v bližním nevidí Krista ani ve svém bratrovi nevidí Krista a u sebe nevidí své omyly a nechce je vidět, protože starý člověk nenávidí pravdu a nenávidí pokoření. Proto je třeba se v pokořování často trénovat a ani to nemusí být uměle, jenom se zastavit a přiznat si pravdu. A to bolí. Dále starý člověk nechce přiznat, že dary, které má, jsou dary od Pána, ale přivlastní si je a hledá skrze ně ne Boží slávu, ale vlastní. Čili je to krádež. Je to neochota přiznat realitu, pravdu.

Co vidí starý člověk na druhém? Přirozené dary, které ten druhý má, vidí z pohledu závisti, žárlivosti a určité konkurenčnosti a nechce je ani přiznat. Vidí pod ostrým drobnohledem třísku v oku svého bratra. Ano, ta tříska tam je, ale Ježíš upozorňuje, že pokud chci upřímně pomoct druhému, musím zachovat správný postup: musím nejprve vyndat trám ze svého oka a pak teprve mohu vyndávat třísku z oka svého bratra. Samozřejmě problém je, že starý člověk u sebe ten trám nevidí, a když na něj někdo upozorní – válečná sekera!

Máme nejen přijmout Ducha Svatého, ale máme v Něm chodit, a to každý den! Co znamená chodit v Duchu Svatém? Znamená to, že máme být ve světle Božím, stavět se do něho! A také se dívat na svůj život z perspektivy smrti a věčnosti! Z perspektivy Ježíšova slova se dívat i na běh událostí svého života s vědomím, že všechno zachycují nebeské kamery.

Svatost spočívá v maličkostech. Samozřejmě, člověk zpočátku musí projít určitým základním procesem. Musí být ochoten postavit se do pravdy, přerušit spojení s bludnými, hříšnými myšlenkami a také respektovat přirozený řád. Základní podmínkou je, aby byl s největší upřímností ochoten poslechnout Kristovy zásady. To, že výsledek se zdá takový, jakoby vůbec žádný duchovní růst neexistoval a člověk si připadá horší než na začátku, je jiná věc. Celá cesta metanoi – změny myšlení – je celoživotní proces, který je postaven na pravdivosti a na ochotě stále se měnit, ale pro Krista a s Kristem.

Když při modlitbě prožíváme pravdu spoluukřižování, můžeme si opakovat Boží slovo: „Miluj Boha celým srdcem, celou duší, vší silou.“ To je to samé jako: „Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem.“

Teď miluji Boha. Všechno Mu dávám, všechno opouštím. Když všechno opouštím pro Krista, vlastně tak získám Jeho samého a Jemu patří všechno.
Pak mám účast na všem bohatství a slávě, které mi Bůh připravil.

Položme si otázku: „Plním Boží vůli? Jak obstojím před Božím soudem?“ Až do smrti musíme bojovat boj s dědičným hříchem v nás, boj světla s temnotou. Ta není jen ve světě, ale je přímo v našem srdci. Hřích má svou sílu ve lži. Prezentuje se jako pravda, jako dobro, ale Ježíš říká: „Strom se pozná po ovoci.“ (Mt 12,33) Tedy po ovoci vše poznáme! Nese i ten můj strom ovoce pokání? Vnáší život Ježíšův? Žiji a realizuji Boží slovo? Nastává skrze to reforma v duši mé i mých bližních?

Církev nemá moc, protože nežije evangelium. Je potřeba, abychom vzali Boží slovo vážně a ptali se: „Bože, co mám dělat? Jak mám žít? Co je Tvá vůle?“ Tomu se člověk učí na modlitbě. Modlitba – to je univerzita na kolenou. V životě toho, kdo se dobře modlí, působí Duch pravdy, Duch svatý. To je základní věc: jaká je naše modlitba, takový je i náš život. Je-li naše modlitba pravdivá, je pravdivý také náš život i náš vztah k Bohu a lidem.

I kdyby nás pomlouvali, pronásledovali a neměli bychom podmínky k životu, máme se radovat. Největším vyznamenáním je, když můžeme trpět nejen pro své hlouposti a hříchy, ale už i pro Krista. Boží slovo říká: „Radujte se, opět vám pravím, radujte se, protože Pán je blízko“ (Fil 4,4). On je skutečně blízko, zvláště když je člověk ukřižován spolu s Kristem. Ať přicházejí jakékoli zkoušky a i kdyby je nepřítel stupňoval, nenechme se odvrátit od Boží vůle. Nic většího není možno dělat, než plnit Jeho svatou vůli! Kéž nás Matka Boží v tomto vyučuje a mocně chrání.

„Spravedlivý bude žít z víry.“ (Řím 1,17)

Boží slovo nás vybízí, abychom chodili ve víře, tzn. abychom se postavili na Boží slovo, tedy jednali podle něho. Ne podle to, co cítíme, ale podle toho, co říká Bůh. Když nám Bůh dá „réma“ – konkrétní slovo, co máme udělat, je potřeba tento krok učinit. Pak získáme zkušenost. Takovou zkušenost měl například David, když ho Bůh vytrhl ze spárů lva či medvěda. Proto šel klidně do boje s Goliášem a řekl mu: „Bůh, mě vytrhne z tvých rukou a ty padneš mrtvý!“ Měl jistotu skrze zkušenost víry. A dále je napsán i důvod jeho pevné naděje: „Protože já spoléhám na Hospodina zástupů, a ty na svou techniku a svůj meč!“ Víme, jak to nakonec skončilo: David – prakticky ještě chlapec, zabil pouhým oblázkem vystřeleným z praku obrovského, ozbrojeného, speciálně vycvičeného bojovníka, a tak zachránil Izrael před Pelištejci.

K tomu, abychom měli Boží moc – a o to jde, aby církev měla Boží moc, aby ji neměnila za nějaké umění či filosofie – k tomu je potřeba následovat Krista. Uvažovat o tom, jak žít s Ježíšem, jak konkrétně bojovat proti hříchu a lži, jak žít uprostřed tohoto světa. Protože žijeme jako uprostřed nějaké infekce, duchovní infekce. Jak obstát? Potřebujeme obranný systém, abychom se nenakazili světem. A když dostaneme nějakou nákazu, tak abychom byli co nejdříve uzdraveni. Jediné řešení je naučit se pořádně modlit. To je největší umění. Na modlitbě nám bude Bůh vysvětlovat Boží slovo. Potom se můžeme vzájemně povzbuzovat. Když se člověk naučí modlit, tak se mu otevře Písmo svaté, Boží slovo a vpravdě apoštolské učení.

První křesťané nebyli jenom na modlitbách, ale měli i apoštolské učení a také bratrské společenství. Oni se opravdu povzbuzovali ve víře a byli ochotni za víru v Krista obětovat i své životy.

Někdy jsme zavaleni přímo proudem různých prací a povinností. S tím je samozřejmě spojen určitý zmatek, a někdy i nervozita. Je to pro nás kříž. Ale i v těchto situacích je třeba najít způsob, jak je využít. Je potřebné se snažit vše, co přichází, prožívat ve spoluukřižování a v trpělivosti ten čas tím více intenzivně osobně prožít v jednotě s ukřižovaným Ježíšem. Pán nám tak dává možnost „umírat“ svému já a přinášet s vírou malé oběti. Opravdu, žít z víry je to nejdůležitější! Pán po nás chce, abychom tím, že Ho budeme následovat, byli svědectvím tomuto světu o odevzdanosti Jemu, našemu Pánu a Spasiteli. Proto je třeba, aby to bylo cele! Když jsme spolu s Ježíšem, milujeme Ho celým srdcem, celou duší a vší silou. To je Boží norma a zároveň první a největší přikázání.

Jednoho dne přišla určitá osoba s výsledky vyšetření z nemocnice, kde jí sdělili, že má třetí stádium rakoviny s metastázemi. Řekl jsem jí, že buď Bůh udělá zázrak, anebo bude za dva nebo tři měsíce na hřbitově, že s tím musí počítat. Nevěděl jsem, co je vůle Boží, jestli ji Bůh chce nebo nechce uzdravit. V každé svaté liturgii jsem vždy prosil: „Bože, dej mi poznat svou vůli!“ Když jsem jí podával svaté přijímání, uvědomil jsem si, že Ježíš je přede mnou: „Ježíši, Ty se jí dotkni, Ty jsi ta síla, která uzdravuje.“ Ale stále jsem nevěděl, co je vůle Boží. Byla už na dvou chemoterapiích. V každé epiklézi jsem za ni prosil, modlil jsem se, aby Bůh konal, aby posílil její víru. Nevěděl jsem, jaká je Boží vůle s jejím životem. Před druhou chemoterapií nádor zmizel. Tehdy, když už jsem znal Boží vůli, jsem na ni vložil ruce a řekl tomu duchu smrti: „Ve jménu Ježíše Krista vypadni!“ Vnímal jsem Boží přítomnost, že Ježíš koná a také jsem to silně cítil a věděl jsem: „Ty jsi to, Ježíši, já nic nedělám, Ty to činíš.“ Pak šla na druhý den na kontrolu a tam jí řekli, že je zdravá. Že nemá ani nádor, ani metastáze, všechno zmizelo. To udělal Ježíš.