Magie, věštění, spiritizmus… – co máme dělat, když jsme se svou či něčí vinou ocitli na této zakázané půdě?

V první řadě si musíme uvědomit, že je to hřích. Písmo svaté celou tuto oblast zakazuje, a to velmi přísně.

Je tedy potřebné to jako hřích i vyznat. Pokud si budeme nalhávat a tvrdit: „To je nevinná věc. Je to normální,“ nikdy nebudeme konat pokání a nikdy se neobrátíme. Bůh, který je žárlivě milující, vyžaduje, aby naše víra byla čistá.

Víra je totiž úžasná schopnost. Spojuje nás s živým Kristem. Je prostředkem k tomu, abychom se stali Božími dětmi. Ježíš jasně říká: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,16) Proto je naše víra nesmírně důležitá. Je podmínkou ke spasení. Proto ji musíme mít a střežit si ji, zvláště pro hodinu naší smrti, kdy nás čeká poslední zkouška, která ale rozhodne o naší šťastné či nešťastné věčnosti. Naše víra musí být zaměřena na Ježíše Krista, protože v nikom jiném není spásy. On je tou úzkou cestou do nebe.

Vztah k Bohu je spojen s umíráním sobě sama. Když Bůh začne člověka pomalu vést, on se začne vzpírat, bouřit, reptat a nakonec uteče pryč. Opustí cestu Božího vedení. Proč?

Výstižně to vyjádřila svatá Terezie z Avily. Jednou, když ji postihla bolest nohy, řekla: „Pane, po tolika trápeních dostává se mi ještě i toto?!“ Pán ji odvětil: „Terezie, já takto zacházím se svými přáteli.“

Terezie odpověděla: „Ach, můj Bože, není divu, že jich máš tak málo.“

Proč existuje satanizmus? Protože člověk chce být duchovní, mystický.

S mystikou je spojen okultizmus, ať už jde o věštění, spiritizmus, nadpřirozené iluminace či osvícení kóanem… apod. Člověk v nich sleduje úspěch a samospasitelnost.

V jedné brožurce byl krátký příběh: Mladá řeholnice v Itálii se chtěla stát smírnou obětí, složila slib a obětovala se za konkrétní úmysly. Potom přišlo utrpení, zůstala paralyzovaná, ale vše statečně snášela s vědomím, že je to i pro ni potřebná cesta očisty. Zároveň ji utrpení i neustálé bolesti motivovaly, aby vše obětovala za spásu duší, za misie. Někdo by se mohl zeptat: A to máme prosit, aby nám Pán Bůh dal nějakou nemoc a udělal z nás mrzáky? Realita je taková, že, pokud se pak v utrpení nebudeme s vydaností modlit, nakonec se z nás stane spolek reptalů anebo hypochondrů, kteří si navíc navyrábějí i další nemoci. To není smyslem oběti. Pokud Bůh chce dát nemoc, tak ji máme samozřejmě bez reptání přijmout. Bůh však chce, abychom využili zdraví, které máme, a dali ho do služeb Bohu. Chce, abychom hledali Jeho tvář, a právě na modlitbě usilovali o spojení s Ním. Máme být Bohu za zdraví vděčni, ale když na nás sešle utrpení, tak ho máme přijmout jako smírnou oběť.

V duchovním životě člověk často po obrácení prožívá nadšení, období horlivosti, první lásku. I citově vnímá Boží blízkost a útěchu. Je doslova jakoby nesen Bohem. Pak však přijde období suchopáru – poušť. Například sv. Terezie Veliká říká, že byla 17 let v totálním suchopáru. Nebyla schopna vnímat Boží přítomnost a v řeholním životě jela jenom jako „stroj“ – bez citů, bez nadšení; ale ve víře. A to je cesta pouště.

Podobně Izraelité, když vyšli z Egypta, který je vlastně takovým obrazem světa, přišli na poušť. Izraelci viděli i zázraky, ale stejně reptali: „A proč je to tak?! A jak to bude s tou vodou?! Nač jste nás vůbec vyvedli na poušť? Jen abyste nás umořili hladem!“ I Mojžíš potom zhřešil, když dvakrát udeřil do skály, z níž mu Hospodin řekl, že vyvede vodu. Nesměl proto vejít do zaslíbené země. A to byl Mojžíš nejpokornější ze všech!

V evangeliu na dnešní den je napsáno, že Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Boží slovo pak pokračuje: „Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč.“ (Lk 19,2) Tento člověk byl vlastně správcem financí v celém Jerichu. O Ježíši už slyšel mnohé vyprávět, proto „jej toužil uvidět, aby poznal, kdo to je. Ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit“. Co tedy udělal, aby ho uviděl? „Běžel napřed a vylezl na moruši… neboť tudy měl jít.“ Zacheus hledal a využil možnost, aby se setkal s Ježíšem. Položme si teď otázku: Co máme dělat, abychom se setkali s Ježíšem i my? Člověk se s živým Kristem může setkat na duchovních cvičeních anebo prostřednictvím svědectví lidí, kteří s Ježíšem žijí. Pak je potřebné, abychom s nimi udržovali kontakt. To znamená, že máme jít tam, kde se s Ježíšem můžeme setkat. Zacheus je nám v tom příkladem.

A co následovalo? „Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: ‚Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.‘“

Ježíš říká: „Já jsem s vámi po všechny dny vašeho života.“ Máme si tedy uvědomovat Boží přítomnost. Člověk si myslí: Kdybych tak Ježíše viděl… nebo žil ve stejné době jako On, bylo by určitě mnohem jednodušší věřit. Ale to není pravda. Vidíme, že ti, kteří žili v té době, viděli Ježíše, viděli Jeho zázraky, ale pak přesto křičeli: „Musí zemřít! Ukřižuj ho!“ A to, i když před pár dny viděli, že vzkřísil z mrtvých Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě. Temnota, která je v člověku, je opravdu velká! A tu temnotu můžeme nazvat „hloupost“ a „sebezničení“ – člověk sám sebe ničí. Bůh nám dává zadarmo odpuštění hříchů, zadarmo! A chce, abychom jen vešli do Jeho přítomnosti, přiznali si hřích, dali ho Ježíši a přijali Jeho odpuštění.

Církev dnes nic víc nepotřebuje než duše, které jdou úzkou, strmou cestou za Ježíšem (Mt 7,14), duše, které dají Ježíšovi první místo ve svém životě, a pak s vírou procházejí opuštěností s Ježíšem opuštěným a pak i s poplivaným a trním korunovaným.

Když člověk zakouší boj se starým člověkem a s duchem temnoty, je to známkou, že tato cesta je cestou za Ježíšem a s Ježíšem. V tomto boji nepřítel působí naprosto přirozeně, podle povahy každého. On se snaží vytvářet mezi lidmi nedorozumění, které vedou k sudičství, k uraženosti, sebelítosti, žárlivosti… Zde nejlepším východiskem je to, že se dokážeme pokořit a vyznat takovou myšlenku či pocit před Bohem.

Je potřebné se věnovat modlitbě a Božímu slovu.

Tam Bůh hovoří, tam nám dává světlo.

Máme proto hovořit s Bohem o svých problémech,

o své bolesti. Každý den se Mu dívat do očí.

Bůh chce od nás svatost a ta spočívá v jedné věci: být jako Maria. Ona řekla: „Hle, jsem otrokyně Pána. Ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38) Byla poslušná, i když všemu nerozuměla. Mohla by říci: „Bože, chci být matkou Spasitele, ale jak vysvětlím, že jsem počala z Ducha svatého. Vždyť mi hrozí smrt…“ Ženu nebo dívku, která byla těhotná a neměla manžela, měli totiž podle zákona ukamenovat. Proto nebylo jednoduché říct: „Hle, jsem otrokyně Pána…“ A ona přesto řekla: „Nerozumím tomu sice, ale ať se stane Boží vůle!“ Jak mohla vypadat před Josefem? Ale ona to riziko na sebe vzala. Přečistá Bohorodička je pro nás vzorem té nejvyšší poslušnosti. Ona šlape ďáblovi na hlavu. A my máme být Jejími syny a dcerami. Máme být odvážní jako Ona!

Jak velmi podstatná je to pravda: Skrze víru se Ježíš rodí v našich srdcích. Kde je tedy ten právě narozený král Židů? Kde je Ježíš? Má být v našem srdci. On má být na prvním místě v našem životě. On má být naším Králem! Apoštol Tomáš řekl, když Ježíš vstal z mrtvých a ukázal se všem apoštolům: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš má být také naším Pánem a Bohem. To si máme uvědomovat hlavně v modlitbě, když se modlíme 7× za den v modlitebním zastavení: „Miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou…Ztrácím svou duši pro Tebe a evangelium.“Máme ztrácet tu lež, klam, který je v naší duši skrze dědičný hřích, máme ztrácet to naše falešné ego, které nás drží v temnotě, a máme se otevřít Kristu – „Světlu, které přišlo na svět“ (viz J3,19), aby On nás mohl proniknout, aby mohl vládnout v našem srdci jako náš Král.

Když mudrci z východu přišli do Jeruzaléma, dali jeho obyvatelům otázku: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Mt 2,2) Pro obyvatele Jeruzaléma to bylo překvapením. Dívali se jeden na druhého a říkali: „Žádný král se nenarodil.“ Oficiálním králem byl tehdy Herodes, tvrdý vládce. Ten nechal zabít své tři syny, aby ho snad neokradli o vládu, zabil také svou ženu. Byl to člověk plný krutosti a kariérismu. Obyvatelé Jeruzaléma poslali mudrce za Herodem. Když král uslyšel, že mluví o narození židovského krále, ulekl se. Proč? Bál se o svou kariéru. Svolal všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. On jako judský král ví, že podle předpovědi proroků se má narodit Spasitel světa, Mesiáš. Mudrci mu pověděli čas jeho příchodu, že už se narodil.

Ježíš přichází k nám jako bezbranné dítě – v poníženosti. Přichází k nám také v eucharistii, v kousku chleba – též se ponižuje. Ponížený Ježíš přichází jako host do naší duše. Znovu i tento den Jeho narození chceme přijmout Ježíše pod způsoby chleba a vína s živou vírou do svého srdce, které jsme očistili skrze pokání. Stále máme dělat pokání, abychom dali místo Ježíši, aby mohl přijít k nám, abychom Ho důstojně přijali jako svého Boha a Spasitele.

A když se pak zdravíme vánočním pozdravem: „Christos raždajetsja!“ a odpovídáme: „Slavimo Joho!“ Opravdu Jej oslavujeme jako svého Pána a Boha, kterého jsme přijali ve svatém přijímání. On přichází do našeho srdce, aby nás vysvobodil, aby nám dal život věčný. Když si připomeneme tu otázku z evangelia: Kde je ten právě narozený židovský král?, můžeme si uvědomit: V mém srdci! Já Mu teď dávám místo.

Ježíš přišel, aby nás vysvobodil z hříchů, aby nám otevřel dveře

k věčnému životu, k věčné slávě v nebi. Bůh dal svého Syna,

aby ten, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Druhá

Božská osoba bere na sebe lidskou podobu, stává se člověkem,

abychom my se stali Božími dětmi, dědici Božího království.

Kéž vánoční hvězda, která ukázala mudrcům od východu cestu k Ježíši, dává Boží světlo i nám, abychom viděli Ježíše Krista i v našich bratřích a sestrách, kteří upřímně hledají Ježíše a pro Něj i trpí…Vidíme totiž, že kde je živý Ježíš, tam přichází Herodes. Když člověk přijme Ježíše a má živou víru, hned přijde pronásledování, očerňování, psychologický tlak, napětí, nebo zakusí i zkušenost, o níž hovoří evangelium: „Bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ (Lk 12, 53) Protože oni vlastně říkají: „Živý Ježíš NE!“ Obřady, farizeismus to ano, ale živého Krista nechtějí. Je to taková bolest! Ano, kde je živý Ježíš, tam přichází tlak: vyrvat nám Ježíše, zabít Jej, přichází pronásledování.

Je rozdíl věřit v Boha a věřit Bohu. I ďábel věří v Boha a třese se. To není spasitelná víra. My máme věřit Bohu, Jeho slovu. Některé Boží pravdy nás v určitém čase nemusí oslovovat. Musíme žít z té, která je pro nás na daný čas aktuální, tedy potřebná. Jsou určitá tajemství, která Bůh odkrývá konkrétní duši v konkrétním čase.

Avšak o Božích tajemstvích nemáme uvažovat tak, abychom tím, že je budeme v pýše rozumem rozebírat, ztratili Boží království. Máme stále myslet na ty pravdy, které vedou k našemu spasení – poslední věci: smrt, soud, věčnost. Ty jsou velmi aktuální pro všechny.

Moje duchovní „oko“ má být čisté! (srv. Mt 6,22-23) Člověk tedy nemá toužit po majetku anebo po hříchu, nemá se na něj zaměřovat ani fyzickýma očima. Ale duchovní oko musí být čisté i od herezí, od pýchy… Pokornému člověku mohou i naplivat do obličeje, a on setře slinu a jde dál, protože vidí cíl. Avšak většina lidí, když jde za Bohem a přijde chmura, uteče z boje a všechno zanechá. Kdybychom se jen učili od našich nepřátel, jak systematicky dovedou postupovat, protože mají před očima cíl. Dokážou kroutit, přetvařovat se, ale drží se svého.

Muž má být v rodině jako kněz. Má zodpovědnost nejen sám za sebe, ale i za ženu a děti. Později bude mít také vnuky, pravnuky. Příkladem je Abrahám: on uvěřil a Bůh dal skrze něj požehnání celému jeho pokolení. Rodina – to je vaše diecéze, to je vaše farnost. Zodpovídáte především za duše členů své rodiny. Muž má být hlavou ženy, hlavou rodiny. Bůh muži dává určitou zodpovědnost i určitou autoritu. A proto je třeba učit se bojovat proti lži, učit se pravé moudrosti, jak řídit rodinu, jak ji chránit. A to není jednoduché. Neznamená to jen dávat nějaké rozkazy, ale kolikrát to znamená být na kříži. Člověk často nemůže radikálně prosazovat pravdu, kolikrát musí respektovat, že lidé nejsou zralí. Třeba děti, které se bouří, jsou ovládány duchem světa, kterého absorbují. Když se jim dávají zdravé křesťanské zásady, nevoní jim to. Třeba jen v obyčejném oblékání.

Někdy Bůh dělá zázraky, a někdy se člověk ocitne v totální bezmocnosti.

V životech svatých čteme o různých zázracích, které Bůh učinil na mučednících. Některé položili na rozpálený rožeň, a nic se jim nestalo, nebo je hodili divé zvěři, a ta jim neublížila… Ale nakonec jim i tak sťali hlavu.

Mysleli si snad mučedníci, že Bůh pro ně nemůže více dělat zázraky? Ne! Jim nešlo o senzaci.

Nezajímalo je, zda je Bůh zachrání nebo ne. Oni šli na smrt, protože milovali Ježíše.

Každý opravdový vědec by měl být věřící, jestli je ve svém oboru skutečným odborníkem. Když si uvědomí tu moudrost, ty tisíce zákonů, které jsou ve světě fyzickém nebo ve světě biologie či zoologie… My lidé máme počítače, do vesmíru posíláme kosmické lodě, ale nejsme schopni vyrobit ani jedno obyčejné pšeničné zrnko, aby rostlo, aby v něm byl ukryt život. Michael Faraday byl člověkem, který vynalezl dynamo. Zemřel v roce 1867. Byl silně věřící. Ptali se ho, jaké má představy o tom, co bude po smrti. Říkal, že nemá žádné představy, že on má jistotu. Ocitoval Písmo z listu Timoteovi: „Vím, komu jsem uvěřil.“ (2Tim 1,12) A dodal: „Já mám jistotu, jsem si jist. Po smrti půjdu do náruče Ježíšovy. Já věřím Božímu slovu.“

V současné době jsou často prosazovány různé nemorální a antikřesťanské zákony. Přesto však národy ovládla lhostejnost a slepota. Boží zákony chrání celou společnost, rodinu i bezbranné lidi, proto je potřebné, aby tu byl někdo, kdo se za ně postaví. Když se Makabejci bránili zavádění pohanských zvyklostí a zákonů, Matitjáš provolával po městě: „Každý, kdo horlí pro Zákon a zachovává smlouvu, ať jde za mnou!“ (1Mak 2,27)

Za antizákony je duch lži, duch smrti, který pak ničí vše, podobně jako vše likviduje kombajn. Ten, kdo s tím už má zkušenosti, ví, že je potřeba reagovat, dokud je ještě možnost a čas, jinak bude už pozdě. Pak už nepomůže ani pláč.

Jaká je to škoda, že těm, kdo trpí, se nehlásá, aby obětovali své utrpení, aby se stali smírnými oběťmi za druhé, že se jim neřekne, že na nich závisí úspěch misie, protože jde o duchovní boj. Naopak, spoléhá se na zevnější psychologické působení, které lze snadno nacvičit. To však nefunguje. I když bude kazatel říkat krásné věci, lidé se budou na něho dívat jako na blázna, anebo ho ocení: „Ten dovede krásně mluvit.“ Ale nikdo se nezmění. Proč? Protože je to jenom psychologické působení.