Vzkříšení národa může učinit jedině Bůh. Avšak my, každý kapkou své víry, k tomu máme přispět! To je náš veliký úkol, který máme přijímat ve víře. Bůh počítá s každým z nás i s naší důvěrou v Něho. Proto tento duchovní zápas za vzkříšení potřebuje lidi modlící se, kteří jsou v jednotě a mají jasné učení evangelia spojené s tradicí církve i svatých. V tomto boji je skutečně třeba zajet na hlubinu. To znamená ve víře žít evangelium.

Potom co Ježíš hovořil při poslední večeři o lásce, Šimon Mu položil otázku: „Pane, kam jdeš?“ Co řekl Ježíš? „Kam já jdu, ty nyní nemůžeš přijít. Ale budeš mne následovat později.“ Petr nakonec řekl: „I svůj život za Tebe položím.“ A Ježíš mu na to odpověděl: „Amen, amen, pravím ti, dříve, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Co asi prožíval Petr, když mu to Ježíš řekl? Nechápal: Co to o mně říká? Jak zapřu? Vždyť já jsem ochoten i život obětovat! Kdyby všichni zradili, já ne! Petr se asi smutně díval na Pána Ježíše. Pane, co to říkáš? Za koho mě pokládáš? Já že Tě zradím? Nikdy, já nikdy. Petr to myslel upřímně, ale nevěděl, co je to ložisko zla, dědičný hřích v nás, který se skrytě projevuje a který jedině člověk pokorný může odmaskovávat tak, že dostává jednu ránu za druhou.

Boží slovo říká, že jsme byli spolu s Kristem vzkříšeni. Je to pro nás určitým tajemstvím. Ježíš byl vzkříšen před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě. Já však nejsem v Jeruzalémě, ale na jiném místě a také v jiném čase. Nebyl jsem v Ježíšově hrobě, abych byl zároveň s Ním vzkříšen. Ani jsem tehdy neexistoval. Co tedy znamená to slovo „spolu s Ním jsme byli vzkříšeni“? Uvědomme si, co se odehrálo při Kristově vzkříšení: Ježíšovo mrtvé tělo, které leželo v hrobě, bylo nejen vzkříšeno, ale i proměněno. Kristus tedy vstal již s oslaveným tělem. Prošel kamenným hrobem, i když ke vchodu do hrobu byl přivalen kámen, a potom se 40 dní apoštolům ukazoval na různých místech. Tedy do Ježíšova fyzického těla vešel vzkříšením nový život, bylo oslaveno.

Tajemství Kristova vzkříšení má dvojí dimenzi. Dimenzi fyzickou – to znamená, že Kristus vstal z mrtvých reálně a historicky, hrob je prázdný, On opravdu vstal, nikdo Ho neodnesl.

Když se vzkříšený Ježíš zjevil apoštolům, třikrát jim opakuje slova: „Pokoj vám.“ Do jaké situace to Ježíš hovoří? V evangeliu je napsáno: „Téhož dne večer, prvního dne po sobotě, když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: ‚Pokoj vám.‘“ (J 20,19) Dále evangelium pokračuje: „Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: ‚Pokoj vám.‘“ (v. 20-21) Za týden v neděli se jim ukázal potřetí; a tehdy s nimi byl i Tomáš: „Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: ‚Pokoj vám.‘“ (v. 26)

Častokrát Ježíš i nám říká: „Pokoj vám! Pokoj tobě!” Je třeba tento pokoj přijmout. Uvědomme si, kolik nepokoje je v naší duši… Proč? Protože nejsme spojeni s Bohem. Protože naše víra je slaboučká. Netvoříme jednotu s Kristem ani s Božím slovem. Jedině On nám dává svůj pravý pokoj, jak říká: „Pokoj, který já vám dávám, svět vám dát nemůže.“ (srov. J 14, 27)

„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: ‚Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?‘ Žena hadovi odvětila: ‚Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘ Had ženu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.‘ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“ (Gn 3,1-6)

Zde vidíme, jak první žena Eva nedůvěřovala Bohu, ale uvěřila ďáblu a otevřela sebe i celý lidský rod prokletí a duchovní infekci. Tak se všichni lidé dostali pod nadvládu temnoty, hříchu a ďábla. Od té doby lidstvo sténalo v okovech hříchu a volalo k Bohu o milost, aby jej vysvobodil.

Bůh vyslyšel tuto prosbu. Vyvolil si izraelský národ a vyvedl jej z temnoty pohanství. Povolal z něho proroky, kteří ukazovali na Toho, kdo měl přijít v budoucnu – na Vykupitele, Spasitele lidského rodu.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/vsq0pt-slovo-patriarchy.html   
https://www.bitchute.com/video/0Xg2PrAQf7IX/     https://cos.tv/videos/play/33512513074663424 

Když si člověk uvědomí Boží zaslíbení: „O cokoliv budete prosit Otce mého ve jménu mém, dá vám.“ uvědomuje si i svoji vinu. Dobře vím, co znamená toto zaslíbení. Bůh to ukazuje a bude to jemně ukazovat každému, kdo se modlí. To slovo „o cokoliv“ neznamená prosit o hlouposti. „O cokoliv… ve jménu mém,“ to znamená sjednocení s vůlí Boží a také, abychom byli, když prosíme, sjednoceni v Kristu. Člověk ví, že má moc zvedat duchovní hory, a přesto to dělá kolikrát ledabyle. Chvilku je ve víře, ale pak někam uteče myšlenkami, ani neví jak. Je to boj s roztržitostí v modlitbě, abychom stáli před Bohem ve víře. Jako Mojžíš stál před Rudým mořem a měl holí udeřit do moře, tak člověk v modlitbě stojí před tím mořem zla a má věřit a Kristovým křížem ho prolamovat. A člověk to dělá i nedělá, je v tom kolikrát nedbalý, utratí drahocenný čas na modlitbě a ztrácí tak milosti… Ale když jsme si tohoto provinění vědomi, pak bychom neměli mít v sobě ani kapku nějakého odsuzování druhých.

„Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (J 15,4-5)

Pokud nezůstáváme v Kristu, nemůžeme nést plody. Ježíš říká: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Jedno můžeme činit – hřešit. To je v nás naprogramované. Ale pravdivé dobro, to nejsme schopni činit. Snad ještě zdánlivé dobro, které je ale prolezlé pýchou a nese ovoce smrti.

Jestli však máme nést plody, které mají hodnotu pro věčnost, tak to musí být spojeno s Kristem, s Jeho křížem. Ježíš říká: „Ukládejte si poklady v nebi.“ (Mt 6,20) Jak? Když přijde nějaké utrpení, místo reptání začněme děkovat: „Bože, já tomu nerozumím, ale děkuji.“

Máme hledat příležitost, kde můžeme získávat poklady v nebi. Např. člověk by se mohl podívat na nějaký billboard anebo na internetu na něco, na co by se neměl dívat. Budeme však skládat účty i z každého pohledu. A teď mám možnost se zapřít: „Pane, nikdo to nevidí, mohl bych se podívat. Ale nepodívám se! Z lásky k Tobě!“ „Mám možnost udělat dobrý skutek, získat poklad v nebi. Obětuji to za obrácení svého příbuzného, za probuzení národa. Nemohu dělat velké věci, ale obětuji Ti, Pane, tuto maličkost, malý sebezápor…“ Ale to má VELKOU cenu!

Takže máme veliké pole pro misii. I když např. děláme obyčejnou práci, nemusíme se ani nutit, abychom přitom stále opakovali nějakou modlitbu, zvlášť když je to práce, která vymáhá soustředěnost a opatrnost, aby se nestala nějaká havárie, neštěstí. Předtím se pomodlím a poprosím požehnání a dodám: „Teď cele pracuji, Pane.“ Pokud mám práci, kde nehrozí nebezpečí, nějakou mechanickou práci, tak si mohu např. zpívat nějakou zbožnou písničku nebo mohu při tom i rozjímat. A to má cenu. Jednou všecko ztratím, i to nad čím jsem se namáhal, pracoval. Proto když pracuji, tak „Pro Tebe, Pane!“

„Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.“ (J 14,19) Ježíš zde mluví o své smrti, že bude vložen do hrobu, ale také že vstane z mrtvých a Jeho mrtvé tělo už nikdo v hrobě neuzří. Vstane z mrtvých i se svým oslaveným tělem. Svět Ho však neuvidí vzkříšeného. V Janově evangeliu je řečeno: „Svět mě neuzří, vy však mě uzříte.“ Kdy Ježíš pronáší tato slova? Ve čtvrtek večer ve večeřadle, možná mezi osmou a desátou hodinou večer. Na druhý den, v pátek, nastává Jeho smrt. A pak v noci ze soboty na neděli Kristus opouští hrob. Vstává z mrtvých svou Božskou mocí. Na Kristově vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice. Ano, Bůh Ho vzkřísil. Ale Ježíš také sám vstal svou Božskou mocí z mrtvých. A zároveň Boží slovo říká: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,11) Tedy celá Nejsvětější Trojice má účast na díle Kristova vzkříšení. A celá Nejsvětější Trojice má účast i na naší spáse.

Ježíš říká: „Odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě.“ (J 14,3)

„Vezmu vás k sobě…“ Jak radostné je to slovo! Ježíš nás vezme v hodině smrti k sobě! Ne ďábel. Ježíš nás vezme k sobě. Pane, kéž bychom s tím počítali, kéž bychom se na to těšili! Vzpomeňme si na ty mučedníky z Egypta, bývalé muslimy, kteří se stali křesťany a přijali Ježíše. Byli pak vystaveni zkoušce, aby se Krista zřekli a zapřeli Ho. Oni to však neudělali. Byli to mladí muži. Všem jim uřezali hlavy a ještě z toho udělali videozáznam. Kéž by nám byli příkladem. Věřím, že v té chvíli jim Ježíš dal sílu a oni prožili to slovo: „Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem Já.“ Toto slovo se vztahuje na každého z nás. A když ho Ježíš řekl, pokračoval: „A cestu kam jdu, znáte“. Apoštol Jan zaznamenal, že najednou se ozval jeden apoštol… Byl to Tomáš. Řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ A Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“

Ať přijde jakýkoliv problém v našem životě, první věcí je: Kde je Ježíš? Jenže my máme vybudované automatické reakce, a začneme řešit problém vlastní silou. Jistě, máme spolupracovat a sílu, kterou nám Bůh dal, ať je to naše vůle, inteligence…, vše máme využít k vyřešení problému. Ježíš neříká, že nemáme nic dělat, ale zdůrazňuje, co je prvořadé: „Hledejte nejprve Boží království.“ Boží království je tam, kde je Ježíš. Jinými slovy: Hledejte Ježíše. A kde je Ježíš? On nám říká: „Já jsem s vámi po všechny dny vašeho života.“ On je s námi, ale my nejsme s Ním, nepočítáme vážně s Ježíšem ve svém životě. To ale neznamená, že když s Ním budeme počítat, že už nebudou žádné problémy. Problémy a kříže budou, avšak spojíme-li se vírou s Ježíšem, potom čím větší bude kříž, tím více nás přiblíží k Ježíšovi. Kříže v našem životě jsou nám k užitku, k naší očistě, ale také abychom mohli i jiným získávat milosti, které Bůh dává skrze kříž, když ho neseme ve spojení s Ježíšem.

První forma lásky je neustálé pokořování sebe. Člověk se ale nemusí snažit o nic umělého. Jde jen o to přijímat pravdu! Když přijde hořkost vůči bližnímu, tak uvažovat o jeho dobrých vlastnostech a jeho dobrých skutcích a o svých zlých vlastnostech a zlu vykonaném v minulosti, a tak se v duchu před ním pokořovat a vidět v něm Ježíše. A pak přijde světlo i láska k tomu člověku.

Druhá forma lásky je oběť! Přinášet drobné oběti, sebezápory za bližního, ale ne z pozice „já“ zachraňuji, ale až tehdy, když jsem se před ním pokořil a pokládal ho za lepšího sebe. Pokud budu „pomáhat“ bližnímu a nepokořil jsem se ve svém srdci před ním a pod něho, pak ho nebudu opravdu milovat a on bude cítit, že mu sice pomáhám, ale brzy takovou pomoc odmítne a bude se cítit manipulovaný, znesvobodňovaný a navazovaný na mě. Čistá láska je ukřižovaná.

Celý svět prodělává krizi víry, nastal masový odpad od křesťanství. Bohu díky, že můžeme bojovat za čistotu víry. Bůh nás do toho boje postavil. Nebojujeme jen za Ukrajinu, ale Bůh nás postavil na bojiště, abychom bojovali i za celou církev. Když člověk vidí, jak veliký je to problém, tak v modlitbě říká: „Bože, co s tím? My nejsme v postavení, jako byl David proti Goliášovi, ale spíš jako bychom stáli s prakem proti atomové bombě. Nemáme žádnou šanci. Ale my důvěřujeme, že Ty jsi Všemohoucí, že Ty v tom boji zvítězíš a že nastane duchovní vzkříšení. A jak? My jsme ve tmě: je před námi jenom problém, nevidíme řešení, ale věříme, že když Ty dáš své prorocké slovo, tak za ním přijde Duch. A Ty svým Duchem můžeš všechno změnit, obnovit.

Starý člověk má přesné zákonitosti, které jsou velmi jemné. Nejlépe se poznávají a odmaskovávají na sobě, ale ještě intenzivněji, když dva nebo tři chtějí opravdu starého člověka pověsit na kříž, aby o nás platilo: „Spolu s ním jsme zemřeli, spolu s ním jsme byli pohřbeni“, pak bude o nás platit i to, že „spolu s ním jsme byli vzkříšeni“. Zde nejde o fyzickou smrt a fyzické pohřbení a fyzické vzkříšení. Je to otázka víry a života z víry, především těch základních kroků, k nimž se máme denně vracet: 1) zapři sám sebe, 2) vezmi svůj každodenní kříž. Někdy je ten kříž určitou dobu stejný. Někdy je za den v několika nových variantách. Jde především o vzdávání se svých postojů, názorů, zvyků, třeba v maličkostech, což bolí! Jaká je to úžasná věc, jaké je to úžasné dobrodružství, že už zde na zemi to můžeme dělat. Jaká milost, že Pán nám dal to poznání! Skrze tuto jednotu, jejíž podmínkou je vnitřní smrt, zřeknutí se své vůle, ne jednou, ale stále, z takové jednoty vychází život vzkříšeného Ježíše.

Ježíš říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás.“ (J 15,4) On v nás je. On je s námi. „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Ale my s Ním nejsme. V tom je problém! On ve mně je a já prakticky v Něm nejsem, a potom s Ním ani nepočítám.

„Zůstaňte…“ Jak? Skrze aktuální víru, že si uvědomím konkrétní pravdu Božího slova, osobně ji přijmu a sjednotím se s ní. Ona pak ve mně působí a spojuje mě s Ježíšem. Mám si uvědomit: „Ty, Ježíši, jsi ve mně a já jsem teď v Tobě.“

„V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby to tak nebylo, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ (J 14,2-3)

Čtyřicátý den po svém vzkříšení Ježíš vystupuje do nebe, kde nám rezervuje místo. Je třeba si uvědomit, že nebe je naším domovem, naší otčinou. Můžeme například prožívat tuto realitu: Vidět Krista na Olivové hoře, kde se ukazuje apoštolům s Přesvatou Bohorodičkou. Ježíš k nim hovoří: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Mt 28,18-19) Potom se vznesl do nebe a ukázali se andělé, kteří jim řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11)

Nebe je blízko, neboť brzy zemřu. Ještě několik roků, a stanu před nebeskou bránou. A i kdybych měl žít ještě sto roků, i ty by rychle uběhly. Jak silně by mě měla motivovat myšlenka na nebe, která pohnula tolik mladíků a dívek, aby pohrdli radostmi a pominutelnými dobry světa, aby tak získali věčné nebe.

Sv. Bernard měl asi 7 bratrů. Všichni se rozhodli, že všechno opustí, půjdou do kláštera a budou sloužit cele Bohu. Měli veliké bohatství a přemýšleli, co s tím. Řekli si: „Dáme vše nejmladšímu z nás.“ Přišli za ním a řekli mu: „Bratře, my jsme se rozhodli, že všechno dědictví, co máme, vše dáme tobě.“ On se na ně podíval a řekl: „Vy jste ale chytří! Vy chcete věčné nebe a mně tady dáte pozemské království? Já chci také nebeské království! Nač je mi ten majetek?“ Nakonec i jejich otec šel po smrti své manželky do kláštera. Oni opravdu horlili pro Krista, skutečně prožili duchovní obnovu.

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,  jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

Po 6. verši následuje: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ Uvědomme si skutečnost: „Všichni jsme bloudili.“ Jestliže Boží slovo říká všichni, pak i když jsi přesvědčen, že ty ne, je třeba vědět, že nikdo není výjimkou. A nejenže jsme kdysi bloudili, ale do určité míry, i když se nám dostalo hodně světla z Božího slova a za snahu zachovávat Boží přikázání, přesto doposud v drobných věcech bloudíme pro svou svéhlavost, neochotu se poučit a pokořit apod. Pro tuto svou hloupost musíme platit určité daně. Jsou to hádky v rodinách, nesnášenlivost mezi manžely, konflikty mezi dětmi a rodiči. Proč to je? Protože nemáme dostatek světla a duchovní harmonie, která je spojena s Boží milostí. Co máme dělat? Máme usilovat, abychom hlouběji poznávali pravdu o sobě a o zlu, které je v nás a které vede k sebeklamu, i když třeba jen v maličkostech.

Ježíš nám dává zaslíbení s podmínkou: „Zůstanete-li ve mně a má slova ve vás, proste, oč chcete a dostanete.“ Máme ale prosit ne o nějaké marnosti, hlouposti, zbytečné hmotné věci, za nic takového Boží člověk prosit nebude. Prosíme za spásu duší, za realizování poznané pravdy, za přemožení síly zla, za záchranu třeba i celých národů. Ano, máme prosit za duše, a na prvním místě za tu svou. Tato misie dnes čeká každého upřímného křesťana, především řeholníka a řeholnici. Lidé, kteří se zasvětili Pánu Ježíši Kristu, musí mít zkušenost s bojem proti zlu v sobě, proti sebeklamu v nás. Proto je třeba, aby především osoby zasvěcené Bohu věděly, ale samozřejmě i všichni křesťané mají vědět, jak dosáhnou spásy své duše i duší bližních. Tato cesta poznání a zkušenost s Boží mocí, s Boží všemohoucností, je spojena s Kristovým křížem, který je centrem celého křesťanství. „My hlásáme Krista ukřižovaného,“ volá apoštol Pavel. To je Boží moc a Boží moudrost, ne lidská moc a lidská moudrost. Jak máme hlásat Krista ukřižovaného? Musíme Mu dát prostor, aby On v nás mohl ukřižovat naše ego, starého člověka. Boží moc, Boží milost i Boží moudrost, která vede k záchraně časné i věčné, působí skrze duše vpravdě misionářské, skrze duše, které konají pravdivou evangelizaci, duše, které samy jsou s Kristem na kříži.

Máme konat skutky pro věčnost. Konat je spolu s Ježíšem. Být s Ním. To má cenu pro věčnost, jinak to je k ničemu. Člověk chce vidět efekt, výsledek, chce pochvalu. A často není žádná pochvala, jen bití, pronásledování, ani není žádný efekt – zdá se, že je to jen utracená energie, utracený čas. Můžeš říci: „Dobře, tak to je, ale já jsem, Pane, jednal ve víře.“ A potom to má cenu pro věčnost a ovoce přijde později. Největší krize křesťanů v dnešní době je, že když nejsou poučeni, jak správně zpracovat tu či onu situaci, že potom utíkají pryč z „bojiště“, vzdávají to, odpadají, protože se nenaučili tajemství kříže: Děkovat Bohu a dělat kroky víry. Nikdo je to nenaučil. Kněží jim mluvili jen fráze o lásce.