O Velikonocích si připomínáme, že Kristus vstal z mrtvých a také, že spolu s Ním jsme vstali i my. Boží slovo říká: „Spolu s Ním nás vzkřísil.“ (Ef 2,6) Někdo by řekl: Jak jsem mohl být vzkříšen spolu s Ním? Vždyť já žiji tady a teď, a Kristus vstal před 2000 lety. Kromě toho, když Kristus zemřel v Jeruzalémě, já jsem tam tehdy nebyl. Ani jsem neležel mrtvý s Ním v hrobě, abych „s Ním pak vstal z mrtvých“.

Je třeba si uvědomit realitu, že Kristus byl vzkříšen. Vstal z mrtvých!

Kristus zemřel, vstal z mrtvých, vstoupil do nebe – to vše se stalo v čase, ale protože On je Bůh, je zároveň i mimo čas, je nad časem… Je stejný včera, dnes i navěky. U Boha je stále „nyní“. Když člověk zemře, také vychází z času a vchází do věčnosti. Čas tam na něj už nepůsobí. Tam je stále nyní.

Co způsobilo Ježíšovi v Getsemanech největší bolest? Vědomí, že mnozí odmítnou Jeho utrpení, a tím i svou spásu. Nebeský Otec nás tak miloval, že dal za nás svého Syna, abychom měli věčný život. Jak velká musí být Jeho bolest, když jsme vůči tomu lhostejní.

Ohlédneme-li se zpět na svůj život, uvidíme, kolik jsme dostali milostí, jak nás Pán Bůh vedl a chránil. A budeme vidět i to, kolik ran jsme přes všechnu svou snahu způsobili Ježíšovi, když jsme se dopustili různých drobných zrad. Řekněme Mu: „Pane, Tys za mě zemřel a já nechci, aby to bylo pro mě zbytečné. Ani Ty to nechceš, ani Nebeský Otec. Přijímám Tvou oběť za mě. Dej mi milost chránit se hříchu! A když nechtěně zhřeším, dej, abych hned konal upřímné pokání.“

 Boží slovo říká: „Milovat budeš Pána, svého Boha…“ (Mt 5,34)

Jak konkrétně můžeme prokázat Bohu svou lásku? Když bojujeme s hříšnými myšlenkami a zříkáme se své vůle, svého názoru, svých pocitů, přání…, byť i v malých všedních záležitostech.

Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž…“ (Mk 8,34) To je první krok – zapřít se, a druhý krok – vzít kříž. Znamená to v pokoře vnímat danou situaci, vnímat i bídu svého starého člověka, tedy ten jed, který byl prvním hříchem vstříknut do naší přirozenosti. Člověk to vidět nechce, protože ho to bez pohledu víry na Krista a Jeho kříž vede do deprese. Je však potřebné si přiznat: „Toto je můj kříž. Ano, tohoto starého člověka musím nést až do smrti jako kříž, ale já se teď znovu od něho vnitřně odděluji.“

Křesťané v dnešní době bez zdravého společenství, kde je zdravý duch, neobstojí. Je třeba začít budovat společenství a modlit se, světit neděli, naučit se ji světit. Máme takovou zkušenost: Když začneme nejdřív řešit problémy, hovořit o nich, nic se nevyřeší. Musíme se proto nejprve začít modlit. Chvilku se může hovořit a pak se zase pomodlit další hodinu. Až na modlitbě se nám najednou otvírají konkrétní problémy. Setkání bez modlitby nedá člověku sílu, aby obstál tlaku světa v dnešní době. Bylo by to podobné setkání, které mají chlapi v hospodě.

Je třeba, abychom od Pána přijali Jeho program duchovního růstu, který vede ke zralosti. V podstatě je zakódován v Písmu, jen je třeba jej odmaskovat a uvést do života – vtělit to konkrétní slovo, aby se stalo životem! A to může učinit jen Duch Svatý, který je autorem Písma svatého. Duch svatý také uskutečnil vtělení Božího Slova v Marii, a tím i Kristovo lidství, člověčenství.

Jakým pokladem je pro nás Panna Maria! Opravdu jen ti, kdo ji přijali, jsou ochotni přijmout Ducha Svatého

První z blahoslavenství je: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,1-2) Co znamená být chudý duchem? V naší duši je velké bohatství různých závislostí na lidech, věcech, na svých myšlenkách, pocitech, pohledech, svých plánech… Toto bohatství nám brání, abychom na první místo ve svém životě postavili Ježíše Krista, abychom mohli chodit v Boží přítomnosti a aby v nás hořel plamen lásky k Bohu. Potom už nejdeme přímou cestou za Ježíšem, ale jsme otroky lži. Bohatství duševna je tedy velkým nebezpečím. Kdo je chudý duchem, není svázán různými závislostmi nebo pastmi světa či ďábla.

V Bibli je několik příkladů odevzdanosti Bohu, např. Abraham, Job, David…

Bůh nazývá Davida „muž podle mého srdce“. V Písmu je popsáno mnoho životních situací, ve kterých se ocitl. Jak byl pronásledován králem Saulem, nebo jak se doptával Hospodina, když šel do války… Jsou tam však popsány i jeho svévolnosti, kdy se snažil prosadit svoji vůli.

Když se dopustil hříchu s Bat-šebou, přišel za to trest. Dítě narozené z hříchu, onemocnělo a umíralo. David ležel na zemi a postil se. Když dítě zemřelo „vstal ze země, umyl se, pomazal se, převlékl si oděv, vešel do Hospodinova domu a klaněl se. Pak vstoupil do svého domu a požádal, aby mu předložili chléb, a jedl.“ (2Sam 12,20) Jeho služebníci byli takovým jednáním překvapeni. On jim však na to pověděl: „Udělal jsem, co jsem mohl.“A pak dodal: „Teď dítě zemřelo. Proč bych se měl postit? Což je mohu ještě přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí.“ (v.23)

Při poslední večeři Ježíš řekl: „Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích je v tom, že ve mne nevěří…“ (Jn 16,7-9)

Tedy Duch Svatý přijde, aby nás usvědčil z hříchu! A co je hřích? Pán Ježíš říká jasně: „Hřích je v tom, že ve mne nevěří…“ Tedy NEVĚRA!

Možná se nám zdá, že nás se toto slovo netýká. Zkusme si však položit otázku: Skutečně věřím Ježíšovi, když přijde nějaký problém, anebo propadám smutku a beznaději? Věřím Jeho slovu? Žiji a realizuji ho? Snažím se chodit denně v Duchu Svatém?

V Matoušově evangeliu je napsáno, jak Ježíš nasytil pěti chleby a dvěma rybami pětitisícový zástup. Pak evangelista dodává: „Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.“

Toto je konkrétní příklad pro každého z nás. Je řečeno, že když Ježíš propustil lid, šel se na horu modlit.

Každý den prožíváme nějaké těžkosti, přichází kříže, třeba i malé. Například uděláte malou chybu a někdo vám vynadá. Anebo chcete dobro, ale druhý to nepochopí a urazí se. Anebo vás podezřívá, že chcete zlo, přestože vy to myslíte upřímně. Jaká je vaše reakce? Sebelítost nebo hněv – to je automatické, tak funguje naše psychika. Co dělat? Je potřeba se doslova trénovat v tom, abychom se zastavili, neotvírali se sebelítosti ani hněvu, a nejprve si položili otázku: Kde je Ježíš? To je první věc: Kde je v této chvíli Ježíš!? On říká: „Já jsem s tebou po všechny dny tvého života.“ (Mt 28,20) On s námi je, ale my nejsme s Ním.

To, že jsme zdraví – máme zdravé oči, ruce, můžeme chodit, to všechno je Boží milost. Ale přijde čas, kdy nás Bůh povolá z tohoto života na věčnost. Musíme na to pamatovat, abychom byli připraveni na setkání s Bohem. To je to nejdůležitější. Proto si máme uvědomit si, že smyslem našeho života není, abychom jedli, pili, spali a pracovali. Smyslem života je, abychom hledali Boha, abychom Ho milovali celým srdcem, celou duší, a abychom tak spasili svou duši a spatřili slávu Boží....

Duch antikristovský působí s velkou mocí a rafinovaností i uvnitř církve, spíš mezi slepými a lhostejnými křesťany, kteří jsou plni ducha tohoto světa, takže různé pasti a různé trójské koně, kteří jsou jeden za druhým vtahováni dovnitř církve, vůbec nepoznávají. Tyto vlivy vnikají do literatury, tzv. křesťanské, i do tzv. křesťanského umění a bohužel i do teologické literatury a na teologické fakulty a odtud se nákaza šíří dál. Skrze co? Skrze bludné spisy a konkrétní návody i falešnou zbožnost.

Všichni máme v sobě od první ženy Evy jed dědičného hříchu, který přináší smrt. Ale Ježíš na Golgotě nám dal svou matku –novou ženu –jako matku nového pokolení a my ji duchovně přijímáme i její program. Ježíš říká: „Kdo slyší má slova a realizuje je, ten je má matka, bratr nebo sestra.“ Ale je zde jedna podmínka: Nejen slyšet Boží slovo, ale ho také realizovat – jako Panna Maria. Pak toto Slovo – Krista – také můžeme přinést druhým.

Svátek Kristova narození je jedním z největších svátků v roce. Vidíme, v jaké krizi je církev, nebo spíše lidé, kteří zastávají v církvi úřady. Proto je potřebná jedna hlavní věc – obrácení, činit pravdivé pokání. Vlastně celá teologie je proniknuta herezemi. Ale i když člověk vyznává, že Ježíš je pravým Bohem, že přišel na svět, aby nás spasil od hříchu, a pěkně o tom všem mluví, stále to nestačí. Je víra intelektuální, a je víra srdce, která je vyjádřena tím slovem: Přijímám! – Máme přijmout Ježíše a žít s Ním, aby On skrze víru žil v našich srdcích.

Maria je nová Eva. Ona je neposkvrněná. Jestliže máme být přetvořeni v Ježíše, aby v nás byl počat, narodil se, aby v nás mohl žít a působit, potřebujeme k tomu Ducha svatého a Přečistou Pannu Marii. Tak jako poprvé přišel Ježíš na tuto zem skrze Marii a skrze Ducha svatého, tak stejným způsobem On živý přichází i ke každému z nás.

Kéž se Ježíš narodí i v církvi, kéž Ho přijmou jako živého Boha, ne jako nějakého Krista historického či Krista víry, jak hlásá historicko-kritická teologie, ale jako Živého, osobního Spasitele a Pána. Když člověk dá Ježíše na první místo, dá Mu prostor, aby se mohl zrodit v jeho srdci, potom je vysvobozen od jiných „pánů“ i od hříchu. Máme přijít k Němu a přijmout Ho, protože On přišel kvůli našemu hříchu, aby nás z něj vysvobodil. „Těm, kteří Ho přijali, dal vládu stát se Božími dětmi.“ (J1,12) „Těm, kteří Ho přijali…“ Pastýři, a pak i králové, když uviděli hvězdu a našli Děťátko, padli před Ním na kolena jako před Bohem a poklonili se Mu. I naše víra má být taková.

O tom, jak velkou cenu má modlitba víry, se nedá pochybovat! Proto se máme postavit na modlitbě s velkou vírou před Pána, i když vidíme pravdivou realitu, a to, že Boží nepřítel si uvnitř církve prosazuje své lidi, kteří pak likvidují Boží království a nedovolují žádnou obnovu, ale naopak škrtí všechno, co je Boží a živé. Tito lidé se tam však dostávají pro hříchy křesťanů a jsou jen vyjádřením mrtvé církve či spíše jakési mrtvé, lhostejné víry Božího lidu. Bůh to dopouští, protože se s malou vírou modlíme. Má nás to ale vyprovokovat k horlivé modlitbě, která počítá s Bohem, že On má poslední slovo a že jedině On může zasáhnout a změnit srdce lidí tak, aby byli zachráněni.

Pokora je pravda a jedině skrze pokoru se vítězí. Opakem pokory je pýcha. Ta se projevuje tak, že když nám někdo poví pravdu, urazíme se.

Každý z nás však bude bojovat v hodině smrti poslední boj o spásu své duše. Jak obstojíme? Ďábel tehdy určitě zaútočí. Proto už teď máme vědět, jaké zbraně proti nám používá a kde jsou naše slabá místa, abychom byli připraveni a nebyli pak zaskočeni. Pokora je pravda. Jedině skrze ni zvítězíme. Člověk si musí, i když je to kolikrát ponížením, přiznat své zlozvyky, svou lenost, nedisciplinovanost, určité své zákonictví, slabosti…

Dříve ve válkách vítězil ten, kdo měl silné paže, později dobré zbraně. Dnes stačí řídící panel a ten, kdo ho umí ovládat. Všechno vidí před sebou a jen pouští řízené střely v tu či jinou stranu, přesně na místo, které si vytýčil – např. na bunkr v zemi. Střela letí na určené místo, za ní s naprostou přesností další…To se týká jen obyčejné techniky, která je řízena lidským rozumem, za kterým je vynalézavý lidský duch. Ale je ještě jiný boj – duchovní boj.

Boží slovo jasně říká: „Vždyť náš boj není proti tělu a krvi, ale proti vládám, proti mocnostem, proti světovládcům temnoty tohoto věku – takzvaným pantokratores.“ (Ef 6, 12) Jsme si toho vědomi?

Slovo „metanoia“ – změna myšlení – je velmi hluboké. Máme se učit si denně uvědomovat znovu a znovu v každé situaci: Jak by myslela, mluvila a jednala na mém místě Panna Maria či Pán Ježíš? To ale rozlišíme jen jestliže budeme mít Boží slovo v sobě, budeme ho číst, o něm hovořit, povzbuzovat se jím, svítit si jím do všech situací, a tak objevovat Boží cesty a záměry ve svém každodenním životě.

Když čteme Boží slovo, Duch svatý k nám skrze něj mluví, abychom posilnili svou víru a počítali ve svém životě s živým Bohem. Dále nás chce naučit, abychom v konkrétních situacích své problémy dávali na modlitbě Bohu. Nejprve Mu máme dát svůj hřích a potom své starosti. A tehdy nám Bůh začne dávat světlo, sílu, nebo sám začne řešit všechny problémy, které máme. Ale my musíme na modlitbě udělat konkrétní krok víry.