Author Archive
Slovo života – J 15,7 (26. 10. – 9. 11. 2025)
„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás,
proste, oč chcete, a stane se vám.“
Rozjímání nad J 15,7
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste,
oč chcete, a stane se vám.
Ježíš při poslední večeři mluví o naší duchovní jednotě s Ním. Křtem se nám dostává účasti na Ježíšově výkupné smrti i na Jeho novém životě, který je spojen s Jeho slavným vzkříšením. Křest ale sám o sobě nestačí. Aby v nás Boží život vůbec zůstal, a co víc, aby se rozvíjel, je potřebná víra, víra v Ježíšovo slovo. Tato víra je spojena s pokořováním a se zkouškami věrnosti. Je třeba si v této souvislosti uvědomit podstatu podobenství o vinném kmeni a ratolestech. Z kmene proudí do ratolestí životodárná míza, tedy tentýž Duch, který je v Ježíši Kristu, působí i v nás, pokřtěných, když vírou zůstáváme sjednoceni s Ježíšem. Ježíš několikrát zdůrazňuje, že bez Něho nemůžeme nic činit a dává svým ratolestem zaslíbení: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ Podmínkou toho, aby se něco stalo k našemu skutečnému dobru, nejen časnému, ale i věčnému, je, abychom zůstávali skrze víru v jednotě s Ježíšem. K této jednotě nám pomáhá Jeho slovo, ve kterém máme zůstávat. Nemáme ho jen slyšet, máme ho realizovat! Ono v nás má zapustit kořeny. Skrze Ježíšovo slovo máme udržovat živou jednotu s Kristem, tedy zůstávat v Ježíši skrze zůstávání v Jeho slově. Pak Ježíš říká: „Proste, oč chcete, a stane se vám“.
Vše musí být postaveno na pravdivém základě, a ním je Kristus
+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
MARIA
MARIA – n o v á ž e n a
n o v á m a t k a
n o v é s r d c e
Eva je opakem Marie.
Přijímám nové srdce. Mám nové srdce. Ďáblové, zapište si to za uši! Maria je ve mně, v mém nitru. Ona je otrokyně Pána. Já jsem svým vědomím v tomto novém srdci. Ona mě bude učit, jak se stát otrokem Pána. Ona je má matka. Být otrokem Pána: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ a v ní je Duch Páně! V ní se slovo stalo tělem. Ona z Ducha počala. Ale předtím, než počala z Ducha, řekla: „Jsem otrokyně Pána.“ A to říká i nyní ve mně a já v ní: Jsem otrok Pána. Jsem jejím otrokem. Jsem otrok – otrokyně Pána /srov. Ž 116,16/. A tím jsem jen a jen otrokem Ježíšovým! Maria je otrokyně Pána, nemá žádné vlastnické právo. Vše, co má a co vlastní, není její, ale patří Pánu. Ona je Jeho otrokyní. Proto máme být otroky Marie, abychom tím pravdivěji a cele byli otroky Ježíšovými.
Proto se máme stát otroky Marie, aby ona nás naučila tomuto největšímu umění, které nikdo z lidí tak plně nerealizoval jako ona. Ona je v tom naším vzorem, naší učitelkou, naší matkou. Ona je živý vzor, skutečná matka. Hle, tvá matka!
Slovo života – 2Pt 1,4 (12. 10. – 26. 10. 2025)
„Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,
abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,
do níž svět žene jeho zvrácená touha.“
Rozjímání nad 2 Pt 1,4
Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,
abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,
do níž svět žene jeho zvrácená touha.
Náš život je krátký, v podstatě je jen časem zkoušky, ve které se rozhoduje o naší věčnosti. Ta bude buď šťastná, anebo nešťastná navěky. Nešťastná budoucnost, tedy zhouba věčná, čeká ty, kteří pyšnou nevěrou odmítají záchranu v Ježíši Kristu. V Něm nám Bůh dal největší dar, a to abychom skrze Něho přijali novou přirozenost! Máme proto odložit tu přirozenost, která je infikována prvotním hříchem a do které je náš lidský duch jakoby oblečen. Tím byla především zatemněna naše duševní oblast, takže rozum těžko poznává pravdu, vůle se kloní ke zlu a srdce je naplněné zvrácenou touhou, která tvoří jednotu s duchem světa ženoucího lidstvo do záhuby časné i věčné. Jak uniknout této zhoubě? Musíme vírou přijmout Spasitele Ježíše Krista. Pak o nás platí: „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nezrodili ani z žádosti těla, ani z žádosti muže, ale z Boha.“ (srov. J 1,12) Tedy přijetím Krista přijímáme už nyní, i když je v nás ještě dědičný hřích, božskou přirozenost. Být účastni Boží přirozenosti, to není jen zaslíbení, je to zároveň dar, vzácný a převeliký dar.
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme…
Pokud totiž neodpouštím, ani mně nemůže být odpuštěno. Ale stop! Já, když si uvědomím moje proviny vůči bližním, že se za ně nemodlím, že jsem lhostejný k jejich spáse, že jim nedávám dobrý příklad, že říkám prázdná či hněvivá slova atd., tak bych měl v duchu, a někdy i v realitě, prosit své bližní za odpuštění. Já mám pocit viny vůči druhému, a když si uvědomím, že on, ten druhý, mi také ublížil, tak to je pro mě jakoby triumf, že i já mám šanci. Něco za něco!!! Tedy, když já mohu odpustit, tak mám zásluhy, a pak se mohu v pravdě modlit prosbu Otčenáše: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… Nám odpusť, mně i tomu, kdo mi ublížil. A já teď odpouštím a jako bych i za něj odpouštěl, čím ho kdo zranil, a takovou pravdivou prosbu Otčenáše Pán slyší.
Jestliže já pravdivě odpustím a pokořím se, Pán mi dá velký pokoj. Odpuštění, jistota a pokoj závisí na mé víře, která je spojena s pokorou.
Svatováclavská pouť, Praha 28.9.2025
Sjednocuj se s Ježíšem ukřižovaným
Život je krátký. Jedno přísloví říká: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ Svůj kříž, své utrpení např. nějaké fyzické utrpení, nemoci… máme sjednocovat s Kristovým utrpením. Pokud jsem zdravý, Bohu díky za to. Pak ale mám o to víc vnímat duchovní kříž: nespravedlnost, kterou systém světa a hříchu působí, duchovní bídu, slepotu, která vládne, i rouhaní vůči Bohu a to, že Ježíš není milován, je tupen! Vidět to a volat, úpět před Bohem na modlitbě. A když se člověk denně sjednocuje s Ježíšem ukřižovaným, Pán ho pak hlouběji uvádí do tajemství Kristova kříže. Jde ne o fyzickou, ale duchovní bolest, že Ježíš není milován. A když si pak člověk uvědomí i své vlastní zrady, že „ani já Tě, Pane, nemiluji“, tak mu slzy nestačí… Pane, dej jedno, abych Tě miloval, abych volal k Tobě
