Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme…

Pokud totiž neodpouštím, ani mně nemůže být odpuštěno. Ale stop! Já, když si uvědomím moje proviny vůči bližním, že se za ně nemodlím, že jsem lhostejný k jejich spáse, že jim nedávám dobrý příklad, že říkám prázdná či hněvivá slova atd., tak bych měl v duchu, a někdy i v realitě, prosit své bližní za odpuštění. Já mám pocit viny vůči druhému, a když si uvědomím, že on, ten druhý, mi také ublížil, tak to je pro mě jakoby triumf, že i já mám šanci. Něco za něco!!! Tedy, když já mohu odpustit, tak mám zásluhy, a pak se mohu v pravdě modlit prosbu Otčenáše: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… Nám odpusť, mně i tomu, kdo mi ublížil. A já teď odpouštím a jako bych i za něj odpouštěl, čím ho kdo zranil, a takovou pravdivou prosbu Otčenáše Pán slyší.

Jestliže já pravdivě odpustím a pokořím se, Pán mi dá velký pokoj. Odpuštění, jistota a pokoj závisí na mé víře, která je spojena s pokorou.

Stáhnout: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme…