HODINA S JEŽÍŠEM – KONTEMPLATIVNÍ MODLITBA

„Nemohli jste alespoň hodinu (denně) se mnou bdít? Bděte a modlete se.“ (Mt 26,40n) Ježíš volá, volá z celého svého srdce! A přece nikdo nepozvedl svůj hlas tak často a marně jako Ježíš Kristus. Žádná výzva nebyla tak málo pochopena– a to dokonce i těmi, kteří poznali Ježíše jako svého Spasitele a Pána.

Zde nalézáme největší protiklad; totiž lidé, kteří Jej sice nazývají Pánem, Ho nenásledují. Jak tomu rozumět? Cestu k následování Ježíše lze otevřít jen jediným klíčem, klíčem čisté lásky. Jiný neexistuje. Proto Pán též praví, že v plnění prvního přikázání: „Milovat budeš Pána Boha svého nade všecko“, je zahrnuto všechno správné konání.

Cesta následování našeho Pána a vytrvalosti na ní, není možná bez lásky, která se nejvíce realizuje v kontemplativní modlitbě. Alespoň hodinu (denně) s Ježíšem (sr Mt 26,40).

KONTEMPLATIVNÍ MODLITBA (KM) – ŘÁD, ZÁSADY, PRAKTIKY

Růženec: Řád – před každým desátkem krátké rozjímavé slovo a pak se snažím vidět, slyšet, prožívat jednotlivá tajemství. (mnohé návody a rozjímání)

Křížová cesta – Je napsáno mnoho návodů jak se ji modlit. Je dobré mít i své osobní rozjímání o utrpení Páně a využít při tom dvou zásad: 1) snažím se vnímat, co trpí Ježíš, 2) pohled na své hříchy i na své egoistické postoje, kterými jsem zapříčinil Jeho utrpení. Otázka: Co jsi udělal, Ježíši, pro mě a co já dělám pro Tebe?

Hodinová KM:

Vysvětlení několika zásad – praktik:

Poloha při modlitbě: Aby vnitřní modlitba byla intenzivní, je třeba dodržovat určité zásady. Při modlitbě máme zvednuté ruce, ale nejen tak nějak ledabyle, ale tak, že vyjadřují postoj bdělosti a radikálního vydání se Kristu. Je známo, že takový postoj při modlitbě měli Židé. Tak se modlil Kristus i Jeho Matka, tak se modlili apoštolové i první křesťané. Tento postoj je už sám modlitbou, otevřením se k přijetí Ducha. Tedy zdůraznili jsme si postoj.

Pomůcky: A jaké jsou pomůcky k modlitbě? Dvě základní: Písmo svaté a sešit s perem. Kdykoliv přijde nějaká inspirace nebo se vynoří nějaká starost, tak si stručně zapíši jedno či druhé a hned se vracím do Boží přítomnosti. Písmo je možno číst v krátkých přestávkách. Je dobré, aby byl v místnosti kříž a hodiny.

Řád modlitby: Modlitební hodina je rozdělena na tři části. Z toho vždy 15 minut je intenzivní modlitba a 5 minut uvolnění. Nejtěžší je začátek – neboli vyjití z ducha tohoto světa a přejití do prostoru Božího Ducha. Tento přechod vyžaduje určitý vnitřní a vnější sebezápor a právě na tomto sebezapření většinou závisí požehnání v celé modlitbě. Lidové přísloví říká: „Kdo začal, už má polovinu za sebou!“ To platí nejen pro každý začátek v přirozené rovině, ale platí to i o modlitbě, a obzvlášť o této.

Cíl: Cílem modlitby je prolomit se do Boží přítomnosti a v ní zůstávat. Není to tak jednoduché, ale pro každého dosažitelné. Nejedná se o mimořádnost určenou několika jedincům, ale každý upřímný křesťan se může takto modlit, děti nevyjímaje. Tato modlitba je postavena na Božím slově a epiklézi (úpěnlivém volání k Bohu o příchod Ducha Svatého). Jde skutečně o vtělování Slova – Ježíše – v nás! Ke vtělení Božího Slova je potřebné lidské FIAT („ať se mi stane“) a epikléze Duchem Svatým. Nejsilnější epiklézi prožila Ježíšova matka Maria, jednak při vtělení Slova, když se stala skrze víru matkou prvorozeného – Ježíše. A potom před Jeho smrtí na Golgotě dostala ona, ale i budoucí církev zastoupená učedníkem, slovo: „Hle, tvá matka!“ Před sestoupením Ducha Svatého a při Jeho vylití prožila spolu s apoštoly 10-ti denní epiklézi (prosbu o příchod Ducha Svatého a naplnění), slovo se znovu stalo tělem a rodí se církev, které je Matkou. Ježíšova Matka se tedy stala matkou i druhorozených – Matkou církve – tvou Matkou.

Úpěnlivé volání: V Listě k Židům je napsáno, že Kristus s hlasitým voláním – křikem – přednesl své prosby tomu, který ho mohl vyslyšet (srov. Žd 5,7). V žalmech král David ukazuje na potřebu hlasitého volání před Hospodinem, které ale musí prýštit z hlubin duše. Křik před Hospodinem, kdy duše vylévá své bolesti a strachy, je osvobozující a uzdravující. „Duch Svatý se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými.“ (Ř 8,26)

„Pohoršujícím“ prvkem v této modlitbě je hlasité volání, ale je možno volat intenzivně i bez hlasu. Když člověk prožije prudkou fyzickou bolest, ať je to v Koreji, v Americe či v Evropě, reaguje stejně. Nebude používat dlouhé věty, ale jen zaúpí, jakési ááááááá, úúúúúú… Pokud člověk zažije velkou duševní bolest, např. ztrátu drahé osoby, a uvědomí si ji, potom mu vytrysknou slzy. Začne plakat, což pomáhá jeho duši uvolnit se, a pak také potřebuje někoho, komu se může se svou bolestí svěřit, popřípadě se před ním vyplakat. Sdělená bolest, poloviční bolest. Při tomto pláči, je-li bolest hluboká, se ozve jakési úpění úúúú – úúúú – úúúú… Podobně, když někdo prožívá velkou radost, tak slova, věty mu nestačí a jen si pobroukává: la, la… ra, ra… (sr Sv. Augustin, Breviář; den sv. Cecílie – 22.11., druhé čtení) Toto je jazyk společný všem lidem, kteří na zemi žili a budou žít. Pokud je člověk nějak oklamán, podveden nebo velmi rozčílen, tak zvýší hlas. Lidé nevěřící se odreagovávají klením, nadáváním a hněvem na ty, kdo jim způsobili neštěstí. Když si člověk sám způsobí utrpení, tak je zlý na sebe, odreagovává se tím, že křičí: „Já osel! Já hlupák!“ Pokud tento hněv je mimořádně velký, tak už není schopen slovem vyjádřit hněv a bolest v duši, ale jenom v zuřivosti sténá, je to jakési éééé, éééé, éééé… Tímto se otevírá duchu, který je však zcela protichůdný Duchu Svatému.

Za samohláskami á,é,í,ó,ú je určitý společný nosný zvuk, který se snadno mění v jednu či druhou samohlásku. Máme-li v modlitbě vylévat svoje srdce před Bohem, tak právě úpění a volání, jak je vyjádřeno v žalmech, je k tomu tím nejpřirozenějším lidským projevem. Jako by se skrze ně projevoval duch člověka. Když přijde na svět dítě, nejprve začne plakat, tím se nějak uvolní, otevře. Jsme vlastně u kořene toho, co je to epikléze, úpěnlivé volání před Bohem. Jednak je to volání, ne šeptání, a jednak je úpěnlivé. Mohu opakovat jednoduchou samohlásku ááá a v mysli držet jméno Jehošuááááá… = Ježíš, a zároveň si vírou uvědomovat moc tohoto jména, před kterým se „…musí sklonit každé koleno na nebi i na zemi“ (Fp 2,10). V tom jménu apoštolé vyháněli démony a uzdravovali nemocné. V tomto jménu je vyjádřena, ale také koncentrována víra víc, než kdybych vyslovil slovo nebo větu. To je úpěnlivá modlitba! – vylévání srdce před Hospodinem.

Ti, kteří k této modlitbě přistoupí, najednou cítí, že tu slova modlitby samovolně přejdou do jednoslabičných či dvouslabičných slov. To vede k vnitřnímu soustředění třeba jen na slovo: Ty (Ježíši), Ty, Ty… a v duchu se dívám do Jeho očí (na kříži). Vnímám, že můj hřích je příčinou Ježíšovy smrti, vnímám Jeho lásku – On za mě zemřel. Při tomto úplném odkrytí se před Bohem, úplném pokoření, postavení se do pravdy a oddělení se od hříchu i jeho kořenů, nestačí jen sedět. Potřebuji buď klečet nebo stát a jen myšlenkami zůstávat v pravdě a to mě nutí úpět celou bytostí a ruce vyletí automaticky nahoru. Uvědomuji si lásku Otce, který za mě dal svého Syna, a vnitřně prožívám: Otče – k vyjádření mi pomůže úpění: A – BA – ááááá… ba-ba-ba-ba…áááá… (Nebudete-li jako děti…) (Mt 18,3). I tyto dva základní postoje, tj. ruce nahoru a klečení nebo stání, jsou spojeny s úpěním před Bohem. Ten křik, to není nějaké umělé navozování citů, to je skutečně modlitba v Duchu a v Pravdě, to je potřeba duše. Tak nějak se modlil žalmista, král David, a zřejmě i sám Pán Ježíš, když mnohdy celou noc prožil na modlitbách.

Přítomný okamžik: Vraťme se zpět k základním principům. Jeden z nich je, že kromě Božího slova je na modlitbě potřebná bdělost. Ježíš řekl: „Nemohli jste alespoň hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se!“ (Mt 26,40) K bdělosti pomáhá toto: na začátku i během modlitby si občas připomenu, že chci aspoň jednu minutu, a to právě tuto, kdy si to uvědomuji, prožít v Boží přítomnosti. Tedy se musím zapřít a uvědomit si, že Bůh mě vidí a zároveň že já jsem před ním otevřený. Nebo si opakuji: „Ty oči!“ a dívám se v duchu do Ježíšových očí a před ním se otvírám… všechno Mu dávám… nejenom hříchy…, ale i kořen hříchu… nic nevlastním, žádnou myšlenku, žádný vztah, žádnou vzpomínku, ani představu! Nyní to všechno pouštím, nyní je můj duch chudý, svobodný od bohatství duševna a starostí. Nyní mám jen jedinou starost a tou je být s Ježíšem. Jemu chci naslouchat, do Jeho očí se dívat. Ten Ježíšův pohled proniká hluboko, člověk v Jeho pohledu vnímá svůj hřích. V Boží přítomnosti vnímám nejenom velké hříchy, ale i drobné projevy sobectví, sebelásky a svévolnictví. Tady, v této pravdě, se člověk léčí jako pod neviditelnými paprsky rentgenu od všech smutků a bolestí, které má hluboko v duši. To léčení je bolestné, ale zároveň je velkým štěstím, které nelze srovnat s tím, co svět nabízí. Totiž v tomto světle člověk vnímá i realitu své smrti, marnost a klam světa, ale i věčnost a Boží lásku. V této očišťující bolesti, v této bolestivé pravdě, hluboké uzdravování v duši přináší velký pokoj, který skutečně svět dát nemůže. Tehdy člověk zakouší mnoho pravd z Písma jako: „Pojďte ke mně všichni,… najdete pokoj svým duším…“ (Mt 11,28-29) Přítomný okamžik je v modlitbě základem. K němu se vracíme ve všech evangelijních pravdách, které zde prožíváme a pokud v něm nastane spočinutí, přestaneme vnímat zevnější volání svého hlasu a vnímáme např. jen slovo (myšlenku) „Ty!“ (Ježíši), a duchovní spojení s Ním v pravdě. Při tom člověk neupadá do žádné extáze, je v naprosté bdělosti a střízlivosti, k tomu disponuje i úpění (Abba – ááá… bá-bá-bááá…).

V podstatě celá hodina je boj o přítomný okamžik, v němž se soustředím a uvědomuji si spojení s Otcem, s Ježíšem skrze slovo: „Ty, Ty“ anebo „Ty mě!“ („Ty, Ježíši, mě miluješ“, nebo: „Ty za mě!“). Ale většinou jen to „Ty!“ A zvlášť „Ty mě vidíš!“ „Ježíš viděl toho učedníka stojícího pod křížem.“ (J 19,26) „Já jsem nyní učedník a Ty mě vidíš, nyní a tu, Ty…“ V této větě je velká moc! Přitom se vnitřně před Ním, jako před svým Pánem a Bohem, otevírám, nic neskrývám! Bolí to, ale zároveň i uzdravuje. Později je možné se také modlit „Ty nás vidíš“ a přitom si uvědomovat bolesti lidí, kteří jsou mi drazí a vnímat jejich otrocká pouta, zlozvyky i to, jak jsou jimi zatemňováni a jak bych jim velmi chtěl pomoci a nemohu. Nyní ale mohu jedno, to nejdůležitější – tuto bolest dávám Ježíšovi! Pak najednou přichází světlo, uzdravení, pokoj a mnohdy prorocké slovo pro tu duši.

I problémy, starosti, povinnosti, se mohou stát „palivem“ pro oheň Ducha. Prožívám realitu: „Ty mě vidíš“ a dávám Mu konkrétní hříchy, slabosti a starosti, potom přichází světlo, síla, inspirace, Pán mluví k duši. (pozn. ta slova např.: „Ty mě vidíš“, nevyslovuji ústy, ale myšlenkou. Vyslovení myšlenkou je doprovázeno zevnějším projevem tichého či hlasitého úpění ústy, ale i postojem – ruce nahoru.)

MODEL HODINOVÉ KONTEMPLATIVNÍ MODLITBY

V této modlitbě budeme prožívat tyto tři evangelijní pravdy:

1) odpuštění hříchů (očista), 2) spoluukřižování, 3) přijetí Ježíšovy poslední vůle – přijetí nového srdce.

První třetina: OČISTA

1. část (1. minuta): Jeden z přítomných hlasitě vyjádří obsah první třetiny a tak modlitbu jednotně uvede např. těmito slovy: „Ježíš je tu i svatí a andělé (sr Žd 12,22n). čeká na tebe. Otevři se Mu. Vykonej soud nad svým hříchem. Pak se v duchu postav pod kříž a znovu se zadívej do Ježíšových očí a ran. S vírou vzývej Jeho jméno. Uvědom si, že krev Ježíšova tě očišťuje od každého hříchu.“ Po tomto hlasitém úvodu modlitbu vnitřně prožíváme tak, jak je popsáno ve 2.,3., 4. a 5. části.

2. část (asi 3 minuty): Uvědom si přítomnost Ježíše, Jeho Matky, svatých a andělů (Žd 12,22n). Vzývej Pannu Marii, anděly a svaté, aby ti pomohli k bdělosti.

3. část (asi 3 minuty): Otevření se a přijetí Pána Ježíše na základě Božího Slova: Zj 3,20 – „Hle, stojím u tvých dveří a tluču, každý, kdo otevře, vejdu dovnitř.“ Uvědomuji si – Ty stojíš, Ty klepeš… Já otvírám… Otevřel jsem. Ty vcházíš, Ty jsi vešel… Ty jsi ve mně: Ty jsi Bůh z Boha… Světlo ze Světla… Pravý Bůh z Pravého Boha… Zrozený, Nestvořený… Jedné podstaty s Otcem… Věřím… Vyznávám!

4. část (asi 4 minuty): Boží soud „Odplata za hřích je smrt…“ (Ř 6,23) Uvědomím si svůj hřích, např., že jsem svévolník – nehledám a neplním vůli Boží; jsem sudič, soudím notoricky lidi i Boha; jsem hédonista (lenost, požitkářství, nekázeň). Můžeš si alespoň matně představit či si jen uvědomit, že v hodině smrti překročíš práh času, a pak tě čeká soud. Představ si pro názornost velký stadion: na levé straně jsou zlí duchové, kteří na tebe budou žalovat (viz Zj 12,10), na pravé straně Boží andělé, za tebou celé lidstvo, a před tebou velké plátno, na němž se promítá celý tvůj život podle slova: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ (Mt 10,26) Nejenom zevnější skutky, ale tady je vyjeveno i to, co bylo ve tvém srdci, i tvé nejtajnější myšlenky.

Stojím ve světle a nic nemaskuji, nazývám věci pravými jmény, tak tvrdě jak je nazývá můj nepřítel – žalobce. Ano, jsem hříšník, za moje svévolnosti, za moje sudičství a tělesnost zasluhuji věčné zavržení. Jedná se v podstatě o hřích bezbožnosti a modlářství, spoléhání na sebe sama, na tvorstvo a ignorování Boha, Jeho slova a Jeho Ducha. Nebráním se, naopak soudím sebe, vše dávám do světla a uvědomuji si, že jsem hříšník, který si zasluhuje ortel smrti! „Odplata za hřích je smrt.“ To je jasné slovo! Toto je ryzí pravda. Uvědomím si, že jsem odsouzenec na smrt, ale já už vím, že mám naději na amnestii.

5. část (asi 4 minuty): Odpuštění hříchů

Teď je vše dáno do světla Božího soudu. „Jestliže sami sebe soudíme, už nebudeme souzeni.“ (1Kor 11,31) To, co za života dáváš do světla, ti Bůh odpouští, vymazává dle zásady: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“ (1J 1,7) Všechno to, co bylo dáno do světla, a tedy mohlo být očištěno Kristovou krví, už podruhé souzeno nebude, za to už byl odsouzen Ježíš a za to prolil svou krev, takže žalobníci nemají nad tebou žádnou moc (viz Zj 12,11). Totiž Ježíš za moje i tvoje hříchy zemřel a trest, který spravedlivě dopadá za hřích byl už odpykán, zaplacen. Ježíš zemřel za mě. V duchu jdu pod kříž, pohlédnu na krev Spasitele a s vírou přijímám slovo osvobození, jaké dostal lotr: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43) Prožiji základní pravdu – ospravedlněni jsme z víry, ne na základě našich skutků; tedy zdarma, ale skrze víru. A já nyní vírou přijímám ono ospravedlnění, oblečení se do spravedlnosti Ježíšovy!

Shrnutí první třetiny: S vírou prožívám základní věci: 1) Přiznávám a dávám své hříchy do světla, do soudu už nyní v čase. 2) Nyní v čase přijímám odpuštění.

Boží slovo zní: „Jestliže chodíme ve světle.“ Tedy podmínka je jasná: chodit ve světle a mám-li v něm chodit, musím do něho nejdříve vejít. A když v něm jsem, tak toto chození začíná dvěma kroky: dát hříchy a přijmout odpuštění. To jsou dva první kroky ve víře. Potom také platí: „Krev Kristova očišťuje od každého hříchu.“ Uvědomuji si, že „od každého“. Prožití této pravdy budu také nejvíce potřebovat v hodině smrti, proto znát toto umění je pro čas i pro věčnost tou  nejdůležitější věcí a nejpotřebnější moudrostí. (Toto je vzbuzení tzv. dokonalé lítosti, čímž se ale nevylučuje svátost smíření.)

Přestávka (5 minut) – uvolnění (reflexe, četba Písma, poznámky do sešitu)

Druhá třetina: SPOLUUKŘIŽOVÁNÍ

Gal 2,20: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

1.část (5 minut): živě si uvědomím, že Ježíš je ve mně. Boží slovo říká: „spolu s Kristem“. Zastavím se u slovíčka – SPOLU: Ty, Ježíši a já, my dva spolu, teď a tady. Od křtu svatého nastalo spojení – Ty (jsi) ve mně a já v Tobě. Jenže já mám znovu a znovu skrze pokání a živou víru vstupovat do tohoto spojení. Ty a já – spolu… Nyní toto spojení vírou vědomě držím, a nepřipouštím jiné myšlenky. Neuvažuji, tak to je, nepochybuji, ale věřím Božímu slovu. Tak psáno jest! Mohu si pomalu opakovat myšlenkou slovo (např.: spolu, spolu…, anebo věřím, věřím…). Úkol je ale jeden: vírou držet živé spojení, že jsem spolu s Kristem. Vírou prožívat tuto realitu: Ty a já – spolu! (To doprovází hlasité anebo tiché volání.)

2.část (5 minut): Ukřižován. „Víme přece, že náš starý člověk byl (a je) spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.“ (Ř 6,6) Nyní svým vědomím budu prožívat jen jedno slovo: ukřižován. Komu? Čemu? Tělu, světu a ďáblu, těmto třem otrokářům. Silou Ježíšova ukřižování jsem oddělen od systému zla, hříchu, marnosti a klamu. Teď nejsem klamán, teď jsem svobodný. Nyní „tělo ovládané hříchem, bylo zbaveno moci“, Ježíšovou silou, a já již hříchu neotročím.

Teď všechno opouštím, své plány, strachy, starosti, lpění na věcech, lidech… S tímto bohatstvím do nebe neprojdu. Mohu si uvědomit 3× nic: 1) nic nejsem, 2) nic nemám, 3) nic nechci, jenom Tebe! Teď mám jedinou starost, jediný problém, a tím jsi Ty, Ježíši! Jsem chudý duchem, nic nevlastním, žádnou starost, žádný vztah, žádnou vzpomínku, nic neřeším, teď nemám žádnou zodpovědnost, protože jsem všechno dal Tobě, Ježíši. Uvědomuji si marnost toho všeho, ano, všechno jednou skončí. Všechno dávám Tobě, nic si nenechávám. „Jestliže vás Syn vysvobodí, budete právě svobodni.“ (J 8,36) Tuto minutu vírou prožívám pravou svobodu. Vědomím se plně soustředím na tuto pravdu a věřím, že je to tak. Nic víc dělat nemohu, než dát všechno Ježíši. Nekladu mu žádnou podmínku, žádné „ale“, cele se Mu dávám, nic si nenechávám /vysvlečení starého člověka (Ko 3,9)/. To je pravdivá vnitřní modlitba, je to tak prostinké – všechno Mu dávat! Tady poznávám, co je to milovat Ježíše. Již nežiji já (sám sobě) (sr Ga 2,20).

3. část (5 minut): Žije ve mně (Kristus) Ježíš.

Teď jsem skutečně svobodný, teď nežiji já, ale žije ve mně Kristus; jsem mrtvý hříchu, žiji Bohu. Teď může ve mně Kristus žít – Ježíš odstranil překážku, kterou Písmo svaté nazývá – náš starý člověk. Osvobodil mě a přivlastnil si mě. Jsem Jeho a On je můj. On to učinil, ne já. Prožívám realitu: „Jsem Tvůj a chci jen Tebe! Nic jiného mne v této chvíli nezajímá. Ty jsi ta perla, pro kterou se vyplatí všechno ztratit.“ Vědomě v živé víře vyznávám: „Ty, Ježíši, nyní ve mně žiješ!“ Prožívám tento přítomný okamžik. Tak chci umírat. „Cele se Ti dávám. Teď nemám nikoho na nebi ani na zemi, kromě Tebe! (sr Ž 73,25) Ty, Ježíši, Jsi můj Pán! Všechno mé je Tvé! Ty jsi můj a já Tvůj! Ježíši,       důvěřuji Ti!“

Přestávka (5minut)

Třetí třetina: TESTAMENT Z KŘÍŽE – přijetí Nového srdce

Jn 19,26-27: „Když Ježíš viděl matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: ‚Ženo, hle, tvůj syn!‘ Potom řekl tomu učedníkovi: ‚Hle, tvá Matka!‘ A od té hodiny (v tu hodinu) ji onen učedník přijal (k sobě) do sebe.“

1. část (5 minut): Uvědomím si: Ty mě vidíš. V Duchu se postavím pod kříž, na Golgotu, jsem na místě popravy.

V mysli si kladu otázky, které mi pomáhají živě si uvědomit realitu Božího Slova: Kde jsi? Na Golgotě, na místě popravy, tady, kde Ježíš umírá za mne. Kdo jsi? Jsi učedník? Ano, nyní jsem opustil všechno co mám pro Tebe, Ježíši.

Ty se na mne díváš, Ty mne vidíš jako učedníka. Prožívám 1. slovo: „Ty, Ty“… „Ty, Ježíši.“ Boží slovo říká: „Ježíš viděl toho učedníka stojícího pod křížem.“ Já jsem nyní učedník a Ty mě vidíš tady a teď! V této větě je velká moc! Přitom si uvědomuji, vnímám Ježíšův pohled, dívá se na mě. Proniká mě pohledem jako rentgenem. Chvíli v této realitě zůstávám. Opakuji si: „když Ježíš viděl…“ Teď mě vidíš.

2. část (5 minut): Ty ke mně mluvíš.

„Ježíš řekl…“ Vnímám Ježíšův hlas i Jeho slovo, které se mne týká. Ježíš mi chce z kříže něco říct. Naše duše je však plná svého bohatství, představ a plánů, takže není schopná slyšet a přijímat živé Boží slovo. Pokud tato tučná duše Boží slovo přijímá, tak většinou jen jako literu, ale není vůbec schopna z něj čerpat život…

Jenom ten učedník, který všechno opustil a stojí pod křížem, ten slyší Ježíšovo slovo. Mluv, Pane, Tvůj služebník naslouchá. Ty nejprve mluvíš ke své Matce: „Ženo, to je tvůj Syn“ a potom mluvíš k učedníkovi: „Hle, tvá Matka!“ Má-li jít Boží slovo opravdu na hloubku, je třeba novou půdu (srov. Mt 13,23), nové srdce (srov. Ez 36,26). S Evinou přirozeností, kterou všichni dědíme, nelze prožít plné osvobození a plnou vydanost Ježíši. Je třeba přijmout Marii – nové srdce, nové duchovní centrum, novou přirozenost. Tu, která byla pro Kristovy zásluhy uchráněna duchovní infekce první ženy – Evy. Maria – nová Eva, je matkou nové generace. Ježíš ji dal učedníkovi několik minut před smrtí a toto je Jeho poslední vůle, už nikdy nezrušitelná. Ona platí i dnes pro každého Ježíšova učedníka.

3.část (5 minut): Ten učedník ji přijal do sebe (řecky ‚eis ta idia‘, latinsky ‚in sua‘). Je to velké tajemství. Jak mohl učedník pod křížem Ježíšovu Matku přijat do sebe? Sv. Ambrož píše: „On přijal její duši, aby v něm velebila Pána. On přijal jejího ducha, aby plesal v Bohu!“ Maria, pro zásluhy Kristovy, byla předem uchráněna dědičného hříchu. Ona je nová Eva, ona má jiný genetický a duchovní kód, než stará Eva. Ona je kecharitomene – milosti plná (srov. Lk 1,28). Bůh nám slíbil skrze proroka Ezechiela: „Dám vám nové srdce, dám vám nového ducha.“ (Ez 36,26) To nové srdce stvořil On. Dědičný hřích je nedostatek milosti. Maria je plná milosti. (viz Lk 1,28) Toto srdce nám slíbil a také dal. On tu transplantaci srdce koná u každého osobně. Podmínka je být učedníkem, který stojí pod křížem a vírou přijmout, co Bůh dává! On to činí. Já jen vírou přijímám jako apoštol Jan. Mám nové srdce, Maria je mojí matkou!

Přestávka (5minut)

Prožití těchto tří pravd: očista, spoluukřižování, přijetí Ježíšovy Matky nás disponuje k tomu, abychom prožili další pravdy, a to spoluzemřítí s Kristem, spoluvzkříšení a Letnice. Zvláště liturgie tyto pravdy zpřítomňuje a naše prožívání spoluúčastí nás má přetvářet, zbožšťovat.

Poznámka: V aramejštině výslovnost písmene b je jako w,v.

Slovo Abba (Otče) a Jehošua (Ježíš) a jejich opakování je diametrálně rozdílné od hinduistických manter. Skrze mantry se duše obrací na ducha temnoty a otevírá se mu. Opakováním jména Ježíš a jména „Abba“ – které nám Ježíš předal, se obracíme a otevíráme Duchu světla – Duchu Svatému a celé Nejsvětější Trojici.

Nejdůležitějším při vzývání Ježíšova jména je úsilí o vnitřní spojení s Ním. Soustředím tedy celou svou pozornost na Ježíše a Jeho jméno, přitom vyznávám myšlenkou Jeho Božství, uvědomuji si a dávám Mu svůj hřích, a potom vše, co jsem a co mám. Přijímám Jeho testament, s Ním prožívám spoluzemřítí, spoluvzkříšení a přijetí Jeho Ducha, to vše ve víře. Ježíš to všechno pro mě učinil a Já vše s vírou přijímám. Uvědomuji si Ježíšovu přítomnost. K tomu mi pomáhá spontánní volání: áááááááá… (Jehošuáááááá). Když vytvořím jednotu s Ježíšem, zároveň si uvědomím Jeho jednotu s Otcem. Při vnímání slova Abba, Otče, si uvědomím, že to říká Ježíš ve mně a pak i já spolu s Ním. K tomu pomáhá zevnější, spontánní, tiché volání „Abba (Avva) va-va-va…A-va-va-va… (ba-ba-ba…).“

MODELY KE 3. TŘETINĚ


Model Mt 18,18: „Cokoliv rozvážete na zemi“

Toto slovo má dimenzi spojenou s autoritou apoštolů, ale má i dimenzi, kterou má využívat každý křesťan. Podle Božího slova, prokletí za hříchy proti prvnímu přikázání (duchovní vazba) se dědí až do čtvrtého pokolení, týká se tedy 14-ti lidí – mých předků. Na počátku této třetí třetiny si krátce uvědomím, že v první třetině jsem dostal odpuštění hříchů a v druhé třetině jsem přijal vysvobození skrze spoluukřižování. Teď jsem disponován pro prožití Jeho slova – „cokoliv rozvážete…“ (Mt 18,18)

Znovu si uvědomuji: jsem spojen s Ježíšem. Já jsem v Něm a On je ve mně. „On je Světlo a tma v Něm není žádná.“ (srov. 1J 1,5) Teď ve mně tedy není žádná tma. Stojím ve Světle – v Něm. Uvědomuji si, že teď v Jeho jménu působí Boží moc. Říkám v duchu: „Ve jménu Ježíše Krista (odpouštím a) rozvazuji pouta mezi mnou a X (např. babičkou)“. A uvědomím si Boží slovo: „Cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno i v nebi.“ Pán řekl: cokoliv – tzn. i toto pouto – cokoliv – ani toto není žádná výjimka. Cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno i v nebi. Stalo se. Teď je toto pouto – ve jménu Ježíše Krista – rozvázáno. Tak to je. Teď v této chvíli byla vazba (kletba) zrušena. Na toto místo přestali mít nárok démoni – pouta spadla. A od Nebeského Otce sem začíná sestupovat Jeho požehnání a pokoj.

Potom si uvědomím druhou osobu (např. dědečka). A znovu se vracím do reality Božího slova, že jsem spojen s Ježíšem. A ve spojení s Ním, s Jeho mocí a v Jeho jménu to opakuji jako v předcházejícím případě. Tak postupně projdu 14 lidí, mocí Ježíšova jména jsou tyto vazby rozvázány.

Na konci si uvědomím, že teď Boží požehnání sestupuje z nebe nejen na mne, ale i na celou moji rodinu.

Model Lk 23, 34: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

/První třetina: očista (Ježíš je můj Spasitel) a druhá: spoluukřižování (Ježíš je můj Pán) je stejná jako v modelu „hodina KM.“/

1. část (5 minut): Opakuj pomalu „Otče, odpusť.“ Otče, Otče…, a vnímáš, že jsi sjednocen s Ježíšem, a že jsi v Ježíši. On volá v tobě. To – Otče, Otče!… se stává jakoby paprskem, který jde vzhůru skrze kříž. Teď opakuj – odpusť, odpusť… a vnímáš, jak tím paprskem vzhůru proudí síla. Ježíšova prosba má moc. Věříš nyní a zde v tuto moc Jeho prosby.

2. část (5 minut): Pak přijde slovíčko: j i m. Plně si ho uvědomuješ a spojuješ se s tou naléhavostí, se kterou ho přednášel Ježíš: „…jim, jim… – těmto, kteří Tě opustili a nemilují Tě! Dáváš do toho všechno. Stáváš se doslova tou prosbou. Jako bys přestal být sebou! Ale ty nejsi sám, ty jsi spojen s Ježíšem. Jsi spojen s Ježíšovou prosbou, s Boží touhou po tom, aby lidem bylo odpuštěno.

3. část (5minut): Pak vnímáš, že Otec slyší toto první slovo z kříže a jakoby se ptal: „A stojí někdo o mé odpuštění?“ Je třeba, aby někdo z hříšníků řekl za sebe i za celý hříšný svět v tomto přítomném okamžiku: „A N O !“ Potom si uvědom odpuštění, které Bůh udílí, můžeš držet představou světelný sloup Božího odpuštění, který vychází „od Otce světel“ (Jk 1,17) a zalévá zemi.

Model Mt 5,24: „Jdi a nejprve se smiř se svým bratrem!“

Odpustit bližnímu a přijmout odpuštění od Boha je nějak propojeno a vzájemně závislé. Když já odpustím svému bližnímu, Bůh odpustí mně (srov. Mt 6,14), jestliže se ale nechci pokořit před bratrem a odpustit mu, pak se mi nedostane ani milosti víry, abych mohl s důvěrou přijmout Boží odpuštění.

Pokud nebudu hledat vinu vždy nejprve sám u sebe, ale jen na druhém, pak nikdy nebudu schopen splnit Kristův požadavek – ty se jdi nejprve smířit. To neznamená, abychom si vzpomínali, kdo asi má něco proti nám, hned šli a každému se omlouvali. To by skončilo špatně.

Zde platí několik pravidel: Jestliže jsem proti někomu zhřešil myšlenkou, tak se z toho budu kát před Ježíšem zase myšlenkou. Jestliže jsem někoho před někým pomluvil, tak to zase vynahradím před tím, před kým jsem pomlouval. (Hřích vyznám ve svaté zpovědi.) Kdyby tyto pravidla nějaký horlivec nerespektoval, tak se to vše obrátí proti.

Musíme si být vědomi, že máme být otevřeni před Bohem. Jemu vylévat srdce, před Ním se odmaskovávat, ale ne před člověkem. Světec snese otevřenost a hřích, ale průměrný člověk se pohorší a obrátí se to v něm v pravý opak. V tomto modelu jde o to, abychom duchovně šli za svým bratrem; je to jen beze slov a bez fyzické přítomnosti bratra. Nemá to absolutně nic společného s telepatií, podstata je pokořit se před Bohem a nezůstávat v duchu nesvornosti vůči bratrovi.

Příklad: Mezi tebou a bratrem došlo k nějakému konfliktu. Třeba jste se i pohádali. Ty teď přistupuješ k modlitbě a je potřebné pročistit tyto vztahy. Jenže, kdyby ses teď honem běžel usmiřovat, tak můžeš být zaskočen a pohádáte se ještě víc. Nejprve musíš odmaskovat kořen svého hříchu, pokořit se na modlitbě a teprve potom promodlit, kdy a jak se máš omluvit. Někdy ani není třeba nějaké omlouvání. Někdy stačí slovo, někdy jenom gesto. Té jemnosti je třeba se učit. Někomu je tento cit už dán, vycítí, co asi bratr žádá a co je přirozené a účinné. V modlitbě si uvědomím, že stojím v Boží přítomnosti. Ježíš mě vidí. On prolil svou krev nejen za mě, ale i za mého bratra a mé nepřátele! Jeho odpuštění mně je podmíněno tím, jsem-li i já ochoten odpouštět. „Blahoslovení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mt 5,7)

Tedy na modlitbě si vzpomenu na bratra a prožiji trojí prosbu o odpuštění:

a/ odpusť bratře, že jsem se nad tebe povyšoval (5 minut)

Jak jsem se povyšoval? Tak, že jsem se v myšlenkách považoval za lepšího, i své názory jsem vždy nekriticky považoval za lepší a dával jsem to bratrovi pocítit.

Nyní povyšuji bratra: Kdybych byl na jeho místě a on by se ke mně choval tak, jak já jsem se zachoval vůči němu, reagoval bych hůře než on.

b/ odpusť bratře, že jsem tě ponižoval (5 minut)

Čím (a jak) jsem ho ponižoval? Svým nevhodným egoistickým a necitlivým jednáním. Nenechal jsem Ježíše vejít skrze víru do tohoto vztahu. Jednal jsem bezbožně. Ponížil jsem ho slovy i gesty, tónem hlasu, nevhodným žertem…

Nyní ponižuji sebe. Přiznávám, že můj názor vycházel z egoismu, že jsem si neuvědomil potřeby bratra, jeho situaci, ale viděl jsem jenom své potřeby. Mohlo to být také tím, že v tomto vztahu byla v minulosti zraněna moje pýcha nebo se objevila závist, kterou jsem ještě nedal do světla.

c/ odpusť bratře, že jsem neviděl tvou dobrou vůli (5 minut)

Konkrétně vyjmenovávám jeho dobrou vůli.

Poznáš, že právě konflikt s bratrem ti je pomocí k odhalení moci hříchu v tobě. Ta moc hříchu zatemňovala duši, takže neviděla, ale za toto ponížení se, Bůh dává milost světla. A tak kdybys nezhřešil, myslel by sis, jak jsi dobrý, a právě tento hřích ukázal na kořen a Bůh skrze tuto situaci očistil tvou duši.

MODELY K DRUHÉ HODINĚ KM

První třetina: KRISTOVA SMRT

Boží slovo svědčí: „Copak nevíte, bratři, že tím křtem jste byli ponořeni do Kristovy smrti?“ (Ř 6,3) My můžeme odpovědět: Nevíme, anebo to víme jen teoreticky, ale nemáme s tím denní zkušenost. A to je škoda. Apoštol volá: „Stále jsme vydáváni do Kristovy smrti, …“ (2Kor 4,11) O čem to Boží slovo vůbec hovoří? Tu nejde o fyzickou smrt, tu prožijeme jen jedenkrát. Je třeba si uvědomit, že:

a)          Kristova smrt skrze křest je v nás duchovně přítomna. Ale toto uvědomění nestačí. Je třeba její moc uvolnit, nechat působit v konkrétním čase a v konkrétní situaci.

b)         Pokud já mám být ponořen do Kristovy smrti, pak se musím tomuto momentu určitým způsobem otevřít. Mám se sjednotit s podstatou Kristovy smrti.

Ježíš svou smrtí přemohl hřích a všechny síly temna. Ve východní liturgii se hovoří: „Smrtí přemohl smrt.“ Ano, přemohl duchovní smrt, kterou je věčné oddělení od Boha, což je věčné zavržení – peklo! Jeho smrt přemáhá ve mně duchovní otroctví, kterému jsem se otevřel skrze různé sugesce, různé polopravdy a falešnou víru. Já mám žít z Božího slova. „Spravedlivý žije z víry.“ (Ř 1,17) Člověk vlivem špatné společnosti, špatných zásad a špatného příkladu, anebo prohnilého a mrtvolného křesťanství se dostává do různého otroctví. Pak už si nechce přiznat pravdu o sobě a sám si nalhává, že je svobodný, že je dobrý, že nikoho nezabil atd. Zlo působí v nás skrze porušenou přirozenost, což Písmo nazývá starým člověkem. Zlo také působí skrze svět, to je skrze falešné filosofie, nezdravé, nekřesťanské a nebiblické zásady, skrze špatnou společnost, skrze masmédia, pornografii, magii, věštění a duchovnost New Age. Třetí oblastí působení zla jsou démonické síly: „Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti démonickým silám vykonávajícím svoji světovládu v ovzduší.“ (Ef 6,12n) Jde tu o duchovní boj, jde tu o spásu mé duše i mých bližních. Z toho budu brzy skládat účty! V duchovním boji platí několik pravidel, ale všimněme si jen toho nejdůležitějšího: vcházení od Kristovy smrti. Tady jde o vnitřní jednotu s Kristem a s Jeho vydaností při Jeho smrti. Platí: Pokud mám co nejintenzivněji prožívat Kristovu smrt ve všedním životě, v těžkých zkouškách a situacích, pak je třeba nejprve realitu této smrti prožívat v modlitbě. Když Ježíš dal svou Matku učedníkovi a ten ji přijal do sebe (eis ta idia, in sua), byl tím splněn testament umírajícího Spasitele církvi. Potom následovala čtyři slova, která úzce souvisela se smrtí. Tato slova jsou: Žízním, Eli…, Dokonáno jest, Otče…

První část: „Žízním“ (J 19,28) Po čem Ježíš v této chvíli žízní? Jistě, On má i fyzickou žízeň. Ale On je nyní ve tvé duši uvězněn. „Když jsem žíznil, dali jste mi píti.“ (Mt 25,35) Jistě také žízní i v druhých. Pane Ježíši, ty žízníš nyní ve mně, i já žízním s Tebou po osvobození z konkrétního otroctví: strachu, závislosti…, žízním, aby ten či onen věčně nezahynul, ale byl spasen.

Druhá část: „Eli, Eli… Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) V této chvíli Ježíš bere na sebe a prožívá podstatu hříchu i s jeho důsledky. On bere na sebe i můj hřích, myšlenky, slova a skutky… On, Boží Beránek, zakouší hloubku opuštěnosti duše od Boha, cosi z věčného zavržení, které působí hřích, který na sebe dobrovolně bere. My se nemáme sjednocovat ve falešné jednotě s hříchem světa, my nejsme spasiteli. My se máme sjednocovat pouze s Ježíšem Kristem, který je mým osobním Zachráncem, Spasitelem! Tady nastává střet a vyvrcholení duchovního boje. Nejen hřích, ale i s ním spojené démonické síly dostaly vládu fyzicky i psychicky mučit Božího Beránka, a také ho nakonec i fyzicky usmrtit.

Třetí část: „Dokonáno jest!“ (J 19,30) Ježíš dokonal dílo, přemohl hřích. Nastal průlom do duchovní temnoty. On vypil kalich utrpení až do dna, On vzal na sebe všechen náš hřích i všechny stavy duše hraničící až se zoufalstvím. To všechno Kristus přemohl. On dokonal své dílo! Není třeba k tomu přidávat už nic. Stačí jen brát a realizovat toto Ježíšovo dokonání ve svém životě. Mám si uvědomovat, že reality Kristova života, smrti i vzkříšení víra realizuje i do mého života. Síla zla a hříchu byla zlomena! Kde? Jen na jednom místě, a to v Kristově smrti. Pokud do ní vcházím, pak tato smrt ve mně působí (sr 2Kor 4,11).

Čtvrtá část: „Otče, v ruce tvé poroučím svého Ducha.“ (Lk 23,46) Toto je vrcholný moment Kristovy smrti. Uvědomuji si nyní, jak Ježíšův duch vchází do Otcovy náruče. Jeho smrt prolamuje temnotu, v které vládne kníže tohoto světa s množstvím démonických sil (tzv. negativních energií) (Ef 6,12n). I já spojím svého ducha s Ježíšovým duchem a nyní spolu vcházíme do náruče Otcovy. To doprovází úpění Ducha nevyslovitelným voláním (srov. Ř 8,26). Áááááá…bááá…bááááá….áááááááá (Abba, Otče). Vnímám realitu Kristovy smrti, vrcholnou, čistou lásku, dání se cele svému Otci, svému Tvůrci, do Jeho náruče! Tady je dobré si konkrétně uvědomit i svou fyzickou smrt. Zde mohu vyslovit přání: Tak chci jednou umírat! V této smrti, v tomto momentu vydanosti víry a jednoty, je možné řešit všechny své strachy, bezmocnosti, prohry. Vše se tu mění, tady je čistá láska, úplné dávání se Bohu!

Druhá třetina: VZKŘÍŠENÍ

Boží slovo říká, že „spolu s Kristem jsme byli vzkříšeni“ (Kol 2,12). Ve křtu se nám dostalo nového života vzkříšeného Ježíše. Nový život, Boží život, už mám v sobě jako semínko. Po smrti, pokud toto semínko nezadusím, se rozvine do plnosti oslaveného života ve věčné slávě. Už nyní můžeme a máme chodit v novosti života (Ř 6,4). Po Ježíšově smrti následovalo vzkříšení. Rovněž i po mé smrti spojené s Kristovou smrtí v konkrétních situacích, následuje zkušenost duchovního vzkříšení v tom, co jsem cele ve víře odevzdal s Ježíšem do náruče Otcovy. Toto tajemství mám prožít nejprve skrze víru v modlitbě. Uvědomím si živou a skutečnou přítomnost vzkříšeného Ježíše u mě a ve mně! Mohu vírou vyznat: „Ty, Pane Ježíši, jsi tu. Ty jsi vzkříšení a život.“ (srov. J 11,25) Mohu si také ve víře uvědomit, že moc Jeho vzkříšení proniká do všech konkrétních záležitostí, které se mě týkají. On vchází do mého života, do mých pádů, proher, problémů. On mi dává nový život. On mi dává sám sebe! Je třeba Ho přijmout. 15 minut mohu rozdělit na tři pravdy:

a)        Realita Kristova vzkříšení. Mohu prožívat ten moment, kdy nejvyšší Boží moc, která z ničeho stvořila viditelný i neviditelný svět, vchází do mrtvého Kristova těla a toto tělo je proměněno a vzkříšeno a prochází uzavřeným kamenným hrobem. Tady vnímám Boží všemohoucnost a vyznávám víru v tento největší zázrak.

b)        Setkání se vzkříšeným Kristem (s Marií Magdalskou, s ženami, s emauzskými učedníky, večer s apoštoly…). Mohu živě prožívat tuto realitu a vnímat např. Kristovo slovo: „Já jsem to, dotkněte se mě a přesvědčte se.“ (Lk 24,39) „Vlož svůj prst do mých ran… nepochybuj a věř!“ (J 20,27)

c)        Spolu s Kristem jsem byli vzkříšeni (Kol 2,12). Skrze křest jsem naroubován na Kristův život, na Jeho nový život.

Třetí třetina: SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

a)    Vtělení Slova (Lk 1,34n). Mohu prožívat otevření se cele Duchu Svatému, jak se mu otevřela Ježíšova Matka, když řekla svoje FIAT a Slovo se stalo tělem. Na její otázku, jak se nemožné může stát možným, dostává odpověď: „Duch Svatý to učiní.“ (v. 35) A tak je to i s námi. Maria řekla: „Jsem otrokyně Pána (řecky: hé dúlé Kyriú), ať se mi stane podle tvého slova.“ (v. 38) „Blahoslavená, která jsi uvěřila, co ti bylo řečeno od Pána.“ (v. 45)

b)        Realita Letnic v Jeruzalémě. Můžeme vnímat určité slovo, např. „Duch Svatý je u vás a bude ve vás.“ (J 14,17) „Až na vás sestoupí Duch Svatý, budete mými svědky…“ (Sk 1,8n) „Ten Duch, který vzkřísil Ježíše, přebývá ve vás.“ (Ř 8,11) Znovu prožiji křest Duchem Svatým, obnovu Duchem Svatým. Znovu si to uvědomuji a opět se s vírou otevírám k novému naplnění Duchem Božím.

c)        Mohu prožívat konkrétní problém, do kterého svolávám Ducha Svatého, aby tam vešel se svým světlem a svou mocí…

V těchto šesti základních pravdách (očista, spoluukřižování, testament z kříže, smrt, vzkříšení, seslání Ducha Svatého) je koncentrováno celé evangelium a živý vztah k Pánu Ježíši. Pokud naše duše je těmito pravdami pročištěna, potom se můžeme před Boží tváří doptávat na určité věci Hospodina (Otce) a hledat Jeho vůli. Tady platí zásada, že ze dvou dobrých věcí hledám tu, kterou chce Bůh. Není podstatný zevnější způsob doptávání se Boha, ale jde tu o čistotu srdce. Zde je oblast mnohých živých zkušeností s Bohem, který vede jedince i svůj lid.

Stáhnout: HODINA S JEŽÍŠEM – KONTEMPLATIVNÍ MODLITBA

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík (že to učinil) skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.“

Ř 7,24-25 (8. 9. – 22. 9. 2019)