V Matoušově evangeliu je napsáno, jak Ježíš nasytil pěti chleby a dvěma rybami pětitisícový zástup. Pak evangelista dodává: „Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.“

Toto je konkrétní příklad pro každého z nás. Je řečeno, že když Ježíš propustil lid, šel se na horu modlit.

Každý den prožíváme nějaké těžkosti, přichází kříže, třeba i malé. Například uděláte malou chybu a někdo vám vynadá. Anebo chcete dobro, ale druhý to nepochopí a urazí se. Anebo vás podezřívá, že chcete zlo, přestože vy to myslíte upřímně. Jaká je vaše reakce? Sebelítost nebo hněv – to je automatické, tak funguje naše psychika. Co dělat? Je potřeba se doslova trénovat v tom, abychom se zastavili, neotvírali se sebelítosti ani hněvu, a nejprve si položili otázku: Kde je Ježíš? To je první věc: Kde je v této chvíli Ježíš!? On říká: „Já jsem s tebou po všechny dny tvého života.“ (Mt 28,20) On s námi je, ale my nejsme s Ním.

… lebo On ťa vidí aj v skrytosti.

Raz som sa dosť pohádala so svojím manželom a nahnevala som sa na neho a potom na všetkých v rodine. Vošla som do izby a premýšľala, čo s tým… Volala som k Duchu Svätému, aby ma nenechal v tomto hneve, aby mi pomohol, lebo sama sa nedokážem z tohto stavu vyslobodiť. Potom som si spomenula na slová zo Svätého písma, že máme ďakovať Bohu za všetko. Tak som to skúsila. Ešte nikdy som tak s vierou na modlitbe neďakovala Bohu za rôzne veci v mojom živote, ako v tej chvíli. To mi pomohlo uvedomiť si, že Boh je blízko a pôsobí.

To, že jsme zdraví – máme zdravé oči, ruce, můžeme chodit, to všechno je Boží milost. Ale přijde čas, kdy nás Bůh povolá z tohoto života na věčnost. Musíme na to pamatovat, abychom byli připraveni na setkání s Bohem. To je to nejdůležitější. Proto si máme uvědomit si, že smyslem našeho života není, abychom jedli, pili, spali a pracovali. Smyslem života je, abychom hledali Boha, abychom Ho milovali celým srdcem, celou duší, a abychom tak spasili svou duši a spatřili slávu Boží....

Co vyjadřuje slovo dědictví? Boží slovo říká, že když jsme děti, jsme i dědici. A jak se stáváme Božími dětmi? Přijetím Ježíše. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J1,12)

Spásu, kterou Ježíš krvavě vybojoval na Golgotě, my dostáváme zdarma jako dědictví skrze víru. Máme vyprošovat i pro jiné lidi milost, aby Ježíše přijali a rovněž měli účast na tomto dědictví věčného života po smrti.

Co znamená dostat svět za dědictví? Nejde o nastolení jakési své nadvlády nad světem pro své fyzické potomky, jak si to dodnes nesprávně vysvětlují někteří židé. Jde o získání duší pro Boha! V době Abrahámově byly lidské duše pod vládou démonských sil v celosvětovém pohanství uctívajícím různé bůžky. Dnes jsme v podobné situaci.

„Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho

potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.“

Duch antikristovský působí s velkou mocí a rafinovaností i uvnitř církve, spíš mezi slepými a lhostejnými křesťany, kteří jsou plni ducha tohoto světa, takže různé pasti a různé trójské koně, kteří jsou jeden za druhým vtahováni dovnitř církve, vůbec nepoznávají. Tyto vlivy vnikají do literatury, tzv. křesťanské, i do tzv. křesťanského umění a bohužel i do teologické literatury a na teologické fakulty a odtud se nákaza šíří dál. Skrze co? Skrze bludné spisy a konkrétní návody i falešnou zbožnost.

Všichni máme v sobě od první ženy Evy jed dědičného hříchu, který přináší smrt. Ale Ježíš na Golgotě nám dal svou matku –novou ženu –jako matku nového pokolení a my ji duchovně přijímáme i její program. Ježíš říká: „Kdo slyší má slova a realizuje je, ten je má matka, bratr nebo sestra.“ Ale je zde jedna podmínka: Nejen slyšet Boží slovo, ale ho také realizovat – jako Panna Maria. Pak toto Slovo – Krista – také můžeme přinést druhým.

Vánoční svátky jsou hluboce vepsány do duše snad každého člena našeho národa. Hluboká tradice je spojena už s adventní dobou a milými zvyky, jako je řezání větviček z ovocných stromů v den sv. Barbory rozkvétajícími na Štědrý den, zpěvy rorátů v chrámu, adventní věnec, modlitba radostného růžence. Tento čas je proniknut duchem radostného očekávání a těšení se na Vánoce.

Když pak přijde toužebně očekávaný Štědrý den, vánoční atmosféru ještě doplňují milé zvyky se stavěním betléma, zdobením stromečku, přípravy vánočního pečiva a pak sváteční rodinná večeře s kaprem, vánoční překvapení skrytá v zabalených dárcích od Ježíška pod rozzářeným vánočním stromečkem, jásavá radost dětí, vánoční zpěvy, mezi něž patří Vánoce ve zlaté Praze od známého zpěváka, Rybova mše vánoční, koledy, a na závěr půlnoční mše. To vše patří k malebné poezii Vánoc.

Co je ale tím hlavním Darem a podstatou Vánoc? Evangelista Lukáš krátce vyjadřuje zprávu o Kristově narození: „I porodila svého prvorozeného syna, zavinula Ho do plének a uložila do jeslí, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou“. A dále pokračuje v popisování události: „A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: ‚Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.‘ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ‚Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.‘“ (Lk 2,8-14)

Svátek Kristova narození je jedním z největších svátků v roce. Vidíme, v jaké krizi je církev, nebo spíše lidé, kteří zastávají v církvi úřady. Proto je potřebná jedna hlavní věc – obrácení, činit pravdivé pokání. Vlastně celá teologie je proniknuta herezemi. Ale i když člověk vyznává, že Ježíš je pravým Bohem, že přišel na svět, aby nás spasil od hříchu, a pěkně o tom všem mluví, stále to nestačí. Je víra intelektuální, a je víra srdce, která je vyjádřena tím slovem: Přijímám! – Máme přijmout Ježíše a žít s Ním, aby On skrze víru žil v našich srdcích.

Maria je nová Eva. Ona je neposkvrněná. Jestliže máme být přetvořeni v Ježíše, aby v nás byl počat, narodil se, aby v nás mohl žít a působit, potřebujeme k tomu Ducha svatého a Přečistou Pannu Marii. Tak jako poprvé přišel Ježíš na tuto zem skrze Marii a skrze Ducha svatého, tak stejným způsobem On živý přichází i ke každému z nás.

Kéž se Ježíš narodí i v církvi, kéž Ho přijmou jako živého Boha, ne jako nějakého Krista historického či Krista víry, jak hlásá historicko-kritická teologie, ale jako Živého, osobního Spasitele a Pána. Když člověk dá Ježíše na první místo, dá Mu prostor, aby se mohl zrodit v jeho srdci, potom je vysvobozen od jiných „pánů“ i od hříchu. Máme přijít k Němu a přijmout Ho, protože On přišel kvůli našemu hříchu, aby nás z něj vysvobodil. „Těm, kteří Ho přijali, dal vládu stát se Božími dětmi.“ (J1,12) „Těm, kteří Ho přijali…“ Pastýři, a pak i králové, když uviděli hvězdu a našli Děťátko, padli před Ním na kolena jako před Bohem a poklonili se Mu. I naše víra má být taková.

V 19. století, vlivem modernismu, liberální teologové z ideologických důvodů zpochybnili všechny základní pravdy víry i autenticitu a hodnověrnost Bible včetně data narození Pána Ježíše Krista. Skrytě šlo o zpochybnění podstaty křesťanství vůbec. Jejich metoda byla jednoduchá, narušit všeobecně známá historická fakta s cílem zpochybnění historické existence Ježíše Krista. Aby mohli liberální teologové a odpůrci křesťanství realizovat svou ideu, vymysleli si, že konjunkce Jupitera se Saturnem v roce 7 před n. l. byla onou Betlémskou hvězdou. Podle toho pak datovali smrt krále Heroda na 4. rok před. n. l. Z toho jim potom vycházelo, že se Ježíš Kristus měl údajně narodit kolem roku 7 př. n. l. Tito pseudovědci dále tvrdili, že přesné datum narození Ježíše Krista se nedá vlastně určit, možná je to 4, možná 6, možná 7 a možná i 9 let před n. l., a de facto tak došli k závěru, že není jisté, zda vůbec Kristus existoval, zda to není jen vymyšlená náboženská postava. Je bolestné, že mnoho známých křesťanských teologů a historiků jako např. Ruffini, Ricciotti, Hejčl, Hudec a jiní pod tlakem pseudovědy a chtějíce být tzv. na „úrovni“ přijalo tyto mylné názory a ve svých dílech tohoto ducha lži a nevěry nevědomě propagovali.

22.12.2017

V roce 2018 si připomeneme 100. jubileum založení naší samostatné republiky.

Byzantský katolický patriarchát (BKP) navrhuje vytýčení obrodného programu s heslem: „Obnova rodiny = obnova národa“. V šesti význačných dnech v tomto jubilejním roce ať jsou konány národní manifestace, a to ve všech krajských městech:

2.4. – státní svátek – Pondělí velikonoční

5.7. – národní svátek sv. Cyrila a Metoděje

6.7. – národní svátek Mistra Jana Husa (manifestace jen v Praze)

28.9. – národní svátek sv. Václava

28.10. – 100. výročí vzniku republiky

26.12. – druhý svátek vánoční

Řečnické projevy by měli přednést představitelé krajů, ale i vlasteneckých a křesťanských hnutí. Očekává se podpora a účast škol, místních závodů, organizací, politických stran, národopisných souborů – folklórních a krojovaných kapel, tanečních a pěveckých souborů například z Valašska, Moravského Slovácka, Chodska, Jihočeska, Vysočiny… Rovněž by manifestaci měly podpořit i křesťanské pěvecké sbory spolu s tradičními procesími i s korouhvemi, s kterými se naši předkové zúčastňovali poutí a prosebných průvodů do polí (např. na sv. Marka, průvod o Božím Těle…). Manifestační průvod by pak prošel krajským městem s cílem národního i morálního povznesení českého národa.

O tom, jak velkou cenu má modlitba víry, se nedá pochybovat! Proto se máme postavit na modlitbě s velkou vírou před Pána, i když vidíme pravdivou realitu, a to, že Boží nepřítel si uvnitř církve prosazuje své lidi, kteří pak likvidují Boží království a nedovolují žádnou obnovu, ale naopak škrtí všechno, co je Boží a živé. Tito lidé se tam však dostávají pro hříchy křesťanů a jsou jen vyjádřením mrtvé církve či spíše jakési mrtvé, lhostejné víry Božího lidu. Bůh to dopouští, protože se s malou vírou modlíme. Má nás to ale vyprovokovat k horlivé modlitbě, která počítá s Bohem, že On má poslední slovo a že jedině On může zasáhnout a změnit srdce lidí tak, aby byli zachráněni.

„Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni,

či také pro ty, kdo nejsou obřezáni?

Čteme přece: ‚Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.‘

Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl?

Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.“

«Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: ‚Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.‘ Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.»

Apoštol klade otázku: „Platí toto blahoslavenství, které vychází z víry, pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Židé si zakládali na obřízce a s ní spojovali celý náboženský systém určitých obřadů. Nebezpečím bylo a je, že zdůrazňováním druhořadých věcí se vyřadí podstata – zde podstata spásy – která je v osobním vztahu k Bohu.

Pokora je pravda a jedině skrze pokoru se vítězí. Opakem pokory je pýcha. Ta se projevuje tak, že když nám někdo poví pravdu, urazíme se.

Každý z nás však bude bojovat v hodině smrti poslední boj o spásu své duše. Jak obstojíme? Ďábel tehdy určitě zaútočí. Proto už teď máme vědět, jaké zbraně proti nám používá a kde jsou naše slabá místa, abychom byli připraveni a nebyli pak zaskočeni. Pokora je pravda. Jedině skrze ni zvítězíme. Člověk si musí, i když je to kolikrát ponížením, přiznat své zlozvyky, svou lenost, nedisciplinovanost, určité své zákonictví, slabosti…

Dříve ve válkách vítězil ten, kdo měl silné paže, později dobré zbraně. Dnes stačí řídící panel a ten, kdo ho umí ovládat. Všechno vidí před sebou a jen pouští řízené střely v tu či jinou stranu, přesně na místo, které si vytýčil – např. na bunkr v zemi. Střela letí na určené místo, za ní s naprostou přesností další…To se týká jen obyčejné techniky, která je řízena lidským rozumem, za kterým je vynalézavý lidský duch. Ale je ještě jiný boj – duchovní boj.

Boží slovo jasně říká: „Vždyť náš boj není proti tělu a krvi, ale proti vládám, proti mocnostem, proti světovládcům temnoty tohoto věku – takzvaným pantokratores.“ (Ef 6, 12) Jsme si toho vědomi?

Slovo „metanoia“ – změna myšlení – je velmi hluboké. Máme se učit si denně uvědomovat znovu a znovu v každé situaci: Jak by myslela, mluvila a jednala na mém místě Panna Maria či Pán Ježíš? To ale rozlišíme jen jestliže budeme mít Boží slovo v sobě, budeme ho číst, o něm hovořit, povzbuzovat se jím, svítit si jím do všech situací, a tak objevovat Boží cesty a záměry ve svém každodenním životě.

Když čteme Boží slovo, Duch svatý k nám skrze něj mluví, abychom posilnili svou víru a počítali ve svém životě s živým Bohem. Dále nás chce naučit, abychom v konkrétních situacích své problémy dávali na modlitbě Bohu. Nejprve Mu máme dát svůj hřích a potom své starosti. A tehdy nám Bůh začne dávat světlo, sílu, nebo sám začne řešit všechny problémy, které máme. Ale my musíme na modlitbě udělat konkrétní krok víry.