„Cti své rodiče, aby tě ctily tvé děti“ (o dodržování 4. Božího přikázání)

Proč je dodržování 4. přikázání o úctě k rodičům nevyhnutné k tom, aby se člověk sám stal dobrým rodičem? Je dovoleno porušit přikázání, když rodiče jednají špatně? Je možné napravit své chyby i chyby rodičů? O tom mluvil na setkání Klubu mladých správce chrámu sv.Kosmy a Damiána, otec sedmi dětí, pravoslavný kněz Fedir Borodin.

Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin Tvůj Bůh dává. Přikázání Boží dávají člověku naději na nebeskou odměnu, ale je jedno Boží přikázání, kde Hospodin ruší obvyklý řád a dává s ním příslib na zemi. V dodržování 4. Božího přikázání – „Cti otce svého a matku svou“ – je jistota dlouhého a šťastného života na zemi.

Jako kněz mohu potvrdit, že ke zpovědi velmi často přicházejí starší lidé a začínají si stěžovat na své děti, říkají, že se špatně chovají, dcera říká takové a takové věci, … Někteří si sami uvědomují: „Doslova to, co jsem říkala své matce, mi teď říká má dcera.“ Některé je třeba k této myšlence přivést: „A co vy, nehřešili jste vůči rodičům?“ Ano, jako trest za porušování tohoto přikázání, Bůh velmi často staví člověka do stejné situace, ale již z druhé strany, ze strany trpícího rodiče.

To, co jsme učinili v mládí vůči svým rodičům, nemůžeme změnit, ale můžeme překonat tuto ohavnost skrze pokání, skrze to, že jdeme ke svým rodičům, teď babičkám a dědečkům, pokud žijí, nebo k jejich hrobu, nebo do kostela a řekneme: „Odpusť! Všechno jsem pochopil, mýlil jsem se.“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ – při oslovování Boha Ježíš dává každému člověku srozumitelný obraz. Bohužel, dnes se již stal pro mnohé špatně pochopitelný, protože nyní je otec v méně rodinách, a tam, kde je, je často „pohovkovým pasažérem“.

Otec je ten, kdo soudí, kdo může trestat, ale především, je to ten, kdo miluje.

Stejně jako v podobenství o marnotratném synovi. Bůh ve vztahu k člověku je Otec, který i přes všechny hříchy syna je připraven mu odpustit, přijmout, obnovit synovství, ne nájemnictví, jak si ten myslel a dát mu prsten jako symbol synovství. Tedy, když syn přichází a říká: „Zhřešil jsem,“ otec ho přeruší, protože pro něho je důležité pouze to, že syn se vrátil.

To nám Bůh sám zjevil o Sobě. Je jasné, že pokud se snažíme budovat správný vztah s Bohem, ale přitom neumíme budovat vztahy s našimi pozemskými rodiči, nic se nám nepodaří. Právě proto dodržení nebo porušení 4. přikázání je ukazatelem připravenosti a touhy jít k Bohu. Pokud je člověk hrubý k pozemskému otci nebo matce, a pak jde do kostela a modlí se: „Otče náš“, Bůh ho poslouchat nebude.

Hřích Cháma

Hřích neúcty k vlastním rodičům se nazývá „chámství“ (hulvátství, hrubost). V biblické teologii se začíná v příběhu o Noemovi a jeho synu Chámovi.

Noe vypadal velmi špatně, byl opilý, ležel nahý – není těžké si představit, jak to vypadalo ošklivě. Noe jednal očividně špatně. Chám zavolal starší bratry a začal se smát: „Podívejte se, proroka sám ze sebe dělá, a jak vypadá!“

Šém a Jefet přistoupil k otci zády, nedívajíc se na jeho hřích, a přikryli ho, aby neviděli jeho nahotu a jeho hanbu. Nedovolili si ani se podívat směrem k rodičovskému hříchu.

Tento příběh hovoří o tom, že děti nemají být soudci svým rodičům. Dokonce i v takových situacích, kdy otec nebo matka jednají úplně špatně, dítěti není dána vláda je soudit. Existuje pouze jedna výjimka – když se otec postaví mezi Boha a své dítě, víme o takových příkladech ze života svatých.

Když Noe prohlásil proroctví o svých synech, řekl, že nejstarší syn Cháma, jeho dědic Kenaan, bude v otroctví u potomků ostatních bratrů. To není prokletí Noeho, vůbec ne. Skutečnost je taková, že Chám, který se tak zachoval ke svému otci, není schopen řádně vychovat syna!

Kenaanské národy jsou národy, které Hospodin přikázal Izraeli zcela zničit, když Jozue obsazoval zaslíbenou zemi. Jsou to národy, v nichž (což je velmi děsivé) obětovali nejstarší syny. Je pochopitelné, že to nebyla oběť Bohu – Jemu taková oběť není potřebná, to byla oběť satanu. Chámství, započaté Chámem, mužem, který dal jméno tomuto hříchu, bylo toho příčinou.

Poslušnost Kristu

Boží přikázání je, když Bůh říká člověku: „Buď jako já.“ Každé přikázání ukazuje, v čem a jak člověk může být podobný Bůh. Pochopení přikázání člověkem je připodobení se Bohu.

Pokud z této perspektivy čteme Evangelijní texty, vidíme, kolikrát Kristus mluví o své poslušnosti Otci. Apoštol Pavel říká, že Ježíš byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

V evangeliu čteme, že Kristus byl poslušný Josefovi a zřejmě pracoval jako jeho učeň, vynášel odřezky, zametal a dělat jinou práci, kterou dítě obvykle dělá.

Ale v Evangeliu Jana čteme úžasný příběh o zázraku v Káně. Na svatbě došlo víno. Matka Boží o tom říká Kristu. A Kristus říká své matce: „Ještě nepřišel můj čas“. Panna Maria se s ním nehádá, usměrňuje ty, kteří obsluhují a tak jemně tlačí syna splnit Její přání. I když v Božím úmyslu to ještě nebylo a „ještě nepřišel čas“, Kristus Ji poslouchá a činí zázrak v poslušnosti své Matce. V Božím záměru to nebylo, dovedete si to představit? On to dělá v poslušnosti Matce!

Proč se člověk bouří proti rodičům? Důvod je jeden – pýcha.

Pýcha je, když místo Boha, který se nachází v centru bytí, se do tohoto centra postavím já sám. A pak celý pohled na svět je zkreslený, protože v centru je beztak Bůh, jenom v mé představě je všechno poněkud jinak.

Tak se ukazuje, že se svým špatným obrazem světa pořád na něco narážím. Myslím si, tady by měl být průjezd, a je tady sloup, a já na něj budu pořád narážet.

Chcete-li poslouchat rodiče potřebujete pokoru. A první lekce pokory, to jsou právě rodiče. Pokoříš se před rodiči a Bůh nebude proti tobě, ale bude ti ve všem pomáhat – tady to je: dlouhý život a blahobyt.

Náš vztah k rodičům se hodně mění ve dvou případech. Když zestárnou a onemocní, a my jsme při síle, a když se nám narodí naše děti. V prvním případě vracíme to, co jsme kdysi obdrželi sami. Možná budeme muset krmit své rodiče lžící, jako kdysi oni krmili nás, převlékat je, možná že budou stejně nerozumní jako kdysi my…

Anti-křesťanská společnost prosazuje euthanasii, protože starý člověk je pro ni neužitečný a překáží jí rozvíjet se tak, jak by si to představovala. Ale tento postoj nepočítá s tím, že aby se člověk stal normálním, je mu časem potřebné pečovat o nemohoucí rodiče. Pokud jsem ve svém životě nepochopil, kdo je tento člověk, který mi dal život, Pán mě to takto naučí. A já uvidím a pocítím všechno úplně jinak, když budu mít na rukách bezmocného člověka. I to je Boží výchova.

V druhém případě, kdy naše děti rostou, začínáme mnohé hodnotit jinak i u svých rodičů, protože se objevuje perspektiva podívat se na sebe z jejich zorného úhlu.

Bohužel, naše kultura úcty k rodičům, která se dříve předávala z generace na generaci, je systematicky ničena.

„Obrátit srdce otců k dětem“

Nedávno jsem slyšel velmi hořký a krutý vtip, ale bohužel, velmi přesný: Člověk by měl porodit syna, zasadit strom a postavit dům, ale modernímu člověku je absolutně jedno, kdo bude uklízet dům, zalévat strom a vychovávat jeho syna.

Když anděl zvěstuje Zachariášovi narození Jana Křtitele, říká, že přijde „obrátit srdce otců k dětem“ (Lk 1,17).

Ve Starozákonním kontextu jsou to naprosto nepochopitelné slova. V tradici společnosti bylo nutné zachovat srdce synů stejnými jako srdce rodičů, nenechat je zruinovat, udržet je ve schopnosti velebit Boha. A myslím si, že toto proroctví je o naší době. Nyní je nutné obrátil srdce otců k dětem.

Kněz Fedir Borodin

Zdroj: http://digest.subscribe.ru/woman/relation/n847462123.html