K čemu vedou „práva dítěte“?

V naší nejisté době se zdá, že absurdnost se stává normou a dokonce zákonem, a normální, jasné věci se musí dokazovat. Někdy by člověk křičel: „Lidi, proberte se! Co to děláte? Co svět blázní!?“

… Přijdu ke kočárku, leží v něm nemluvně a mimovolně se na obličeji objevuje úsměv – jaké milé, bezmocné, drahé, vyžaduje tolik starostí, ale přináší takovou radost! Nakláním se, chci ho pohladit, ale někdo neviditelný pisklavým úřednickým hlasem přikazuje: „Pozor! To dítě má práva.“ Promiňte, jaká práva?! Práva křičet a špinit plenky?

… Vidím jak se ve třídě osmiletý chlapec chuligánsky a hrubě chová k učitelce. Svrbí mě ruce dát mu dobře za uši a odvést k rodičům, ale… stejný úřednický skřípot mě zastavuje: „Také on má práva.“ Práva na hrubost a nevychovanost? Jak je to s jeho povinnostmi?

… V temném vchodu do domu dospívající křičí, plivají, používají sprostá slova, pijí alkohol – a opět stejný hlas: „Také oni mají svá práva.“ Práva na vulgární slova a nemorální chování? Jak je to s povinnostmi?

Dále vyvstává mnoho dalších otázek: A rodiče mají práva? A učitelky, obyvatelé domu?

O právech lze hovořit, když si je člověk uvědomuje, je-li jejich nositelem sociálně zralý člověk, který je může bránit, protože zabezpečuje jejich obsah svým vlastním sociálním přínosem – plněním občanských povinností. To jsou základy, uhelný kámen. Na tomto principu je založena jakákoliv normální společnost. Abys mohl realizovat svá práva, ostatní by měli vykonávat své povinnosti, a garance práv druhých jsou zase tvé povinnosti. Vše je propojeno. Vykonáváš-li své povinnosti, máš práva.

A teď o právech dětí: od kojeneckého až do dospívajícího věku dítě není sociálně zralou osobností, v tom čase se formuje a učí se správně žít vykonávajíc postupně složitější úkoly. Předčasné vyvolávání vášní okolo mýtických „práv“ dítěte jen škodí jeho formování jako občana. Kladení důrazu na práva, a zamlčování povinností vychovává sobce a drzouny, což se opakovaně potvrdilo v praxi.

Záměrně upíráme dítěti některá „práva“ ne proto, že je nemáme rádi. Naopak, máme je rádi a nechceme být pro ně hady – pokušiteli. Vždyť práva jsou věc svůdná a dvojsečná.

Od dávných časů jakákoliv společností a rodiče pečovali o děti. Naštěstí neměli ani ponětí o dnešních spekulacích nad vymyšlenými „právy dítěte“, prostě věděli, že život dítěte je něco posvátného, zahrnovali dítě starostlivostí, péčí, výživou, a vším ostatním. A všechny tyto životně důležité funkce byli realizovány rodiči, rodinou (v některých případech opatrovníky nebo speciálními státními organizacemi). Samozřejmě, že byly realizovány v právní oblasti, a to na základě zákonů, a řeč byla o právech a povinnostech dospělých – rodičů, opatrovníků. Nikomu ani nenapadlo vymýšlet nějaká „práva dítěte“. A všechno to fungovalo a ne špatně.

Můžeme namítnout, že, bohužel, ne všechny rodiny, jak se ukázalo a jak se ukazuje, jsou schopny starat se o děti a vychovávat je. Ale tento sociální problém nelze vyřešit udělením práv dítěti, protože dítě není schopné je správně pochopit a realizovat. Tento sociální problém by měl být řešen přímo státem: s rodinami, které mají sociální problémy je třeba pracovat, málo zabezpečeným rodinám je potřebné pomáhat. Stát musí zajistit rodičům slušnou práci s dostatečným výdělkem, a matkám zaručenou pomoc, ochranu mateřství a dětí. Stát má také povinnost aktivně bojovat s krádežemi, alkoholismem a narkomanií. Nyní je projednáván zákon o povinné léčbě drogové závislosti – to je naprosto správně postavená otázka!

Zastánci „juvenilní justice“ problém nahrazují: místo pomoci rodičům a posílení rodiny jim berou děti. Není těžké si představit osud odebraných dětí: buďto živoření v dětských domovech, anebo prodej za velké peníze (většinou) bezdětným cizincům, nebo útěk a zvýšení počtu statisíců lidí bez domova v suterénech a kanalizacích. To není špatná budoucnost našeho národa, ne? …

V těch případech, kdy k odebrání dítěte nedojde, formování dětské psychiky pouze na uvědomení si „práv“ ji morálně deformuje. Dítě ztrácí respekt a lásku k rodičům – vždyť oni jsou nyní rovnocennými partnery v právní oblasti: Tatínka je možné „nabonzovat“ strejdovi-ombudsmanovi, a mámě je možné pohrozit telefonátem na „horkou linku“… Rodina se fakticky ničí.

Na jednom semináři zmínila pedagožka, která přijela ze Švédska, poměrně typický případ pro tuto zemi. Chlapec, který měl plané neštovice, se po chorobě vrátil do školy. Učitelka uviděla na jeho rukách stopy po nemoci a zeptala se ho na ně. Žák se rozhodl „zavtipkovat“ a řekl, že táta kouřil a „připékal“ mu ruce cigaretou. Záležitost okamžitě roztočili a otec strávil 4 měsíce ve vězení, dokud se synátor neprobral a nepřiznal, že šlo o „vtip“. Jak se asi dál vyvíjely vztahy mezi synem a rodiči v této rodině?…

„Juvenálka“ ničí naše rodiny a ruinuje tedy celou společnost, a v konečném důsledku i stát. Není to snad jasné? A pokud se tato „justice“ prosazuje tak naléhavě, je jasné, že za tím stojí velké peníze a zjevně nepřátelský útok.

Na začátku „perestrojky“ byl do společnosti hozen zákeřný slogan: „Vše, co není zákonem zakázáno, je dovoleno.“ Země se opíjela „svobodou“. Vystřízlivění přicházelo pomalu a bolestně. Za 20 let jsme se opakovaně přesvědčili, jak falešný a destruktivní je tento princip. Zákon je jen nejnižší, minimální hranice nedotknutelných morálních ustanovení, a zákon nemůže pojmout celou rozmanitost životních situací. Tam, kde zákon nic nepředpisuje, tento slogan okamžitě vyplní mezeru pro bezohledné lidí. Je nejvyšší čas odhodit tento zákeřný zločinný slogan a stanovit nový: „Vše, co není zakázáno zákonem, podléhá ještě pod přísnější kontrole – morální“.

Nikita Pozdňakov, kapitán 1. stupně

Zdroj: http://ruskline.ru/tema/obwestvo/yuvenal_naya_yusticiya