Zprávy 11.8.2014
► Podpořil jsem zákon o eutanazii, ale strašně jsem se mýlil
► Britský ministr zdravotnictví schvaluje asistovanou sebevraždu
► Chorvatský parlament přijal „životní partnerské svazky“ osob stejného pohlaví
Podpořil jsem zákon o eutanazii, ale strašně jsem se mýlil
V roce 2001 se Nizozemsko stalo první zemí na světě, která uzákonila eutanazii a spolu s ní i tzv. asistovanou sebevraždu. Byly zavedeny různé ochranné podmínky, které měly ukazovat, kdo splňuje kritéria, a lékaři jednající v souladu s těmito ochrannými podmínkami nemohli být stíháni. Protože každý případ je jedinečný, bylo zřízeno pět regionálních revizních výborů, které měly každý případ posoudit a rozhodnout, zda je v souladu se zákonem. Po pěti letech účinnosti tohoto zákona zůstával počet případů lékařsky vyvolaných úmrtí na stejné úrovni, v některých letech nastal dokonce pokles. V roce 2007 jsem napsal, že v otázce eutanazie nemusí dojít k tzv. kluzkému svahu.
Ale mýlili jsme se, vlastně jsme se strašně mýlili. Při pohledu zpět vidíme, že stabilizace v počtech byla jen dočasnou přestávkou. Od roku 2008 počet těchto úmrtí vykazuje roční nárůst o 15 % a to rok po roce. Výroční zpráva výborů za rok 2012 zaznamenala 4188 případů (v porovnání s počtem 1882 případů v roce 2002). V roce 2013 se v tomto trendu pokračovalo a očekávám, že tento nebo příští rok se překročí hranice 6000 případů. Eutanazie je na cestě stát se pro pacienty s rakovinou obvyklým způsobem umírání.
Vedle stupňování této situace došlo zároveň i k dalšímu rozvoji, a to pod názvem klinika Konec života [End of Life Clinic, pozn. překl.], kterou založila Holandská společnost pro dobrovolnou eutanazii [The Dutch Right to Die Society NVVE, pozn. překl.]. Vznikla tak síť mobilních lékařů vykonávajících eutanazii. Lékaři z kliniky Konec života mají jen dvě možnosti: podat léky na ukončení života nebo poslat „pacienta“ pryč. V průměru se tito lékaři setkají s pacientem třikrát předtím, než mu podají léky na ukončení života. Klinikou Konec života byly provedeny stovky případů eutanazie. Společnost NVVE neprokazuje známky spokojenosti ani s takovým vývojem situace. Nezastaví se, dokud smrtící tabletka nebude dostupná každému člověku nad 70 let, který si přeje zemřít. Některé svahy jsou skutečně kluzké.
Další vývoj zahrnuje změnu v typu pacientů, kteří podstupují takové zacházení. Zatímco v prvních letech po roce 2002 se na záznamech neobjevují téměř žádní pacienti s psychiatrickými nemocemi nebo demencí, jejich počet nyní prudce stoupá. Byly zaznamenány případy, kdy velká část utrpení lidí, kterým byla provedena eutanazie nebo asistovaná sebevražda, spočívala v tom, že tito lidé byli staří, opuštění nebo pozůstalí. Někteří z těchto pacientů mohli žít ještě roky nebo desetiletí.
I když podle zákona je asistovaná sebevražda a eutanazie výjimkou, veřejné mínění se posouvá a uvažuje o nich jako o právech pacienta, přičemž to má dopad i na lékaře, a sice, že lékaři si mají vykonávat příslušné povinnosti. Zákon, který se právě tvoří, zavazuje lékaře, kteří odmítnou provést eutanazii, aby poslali své pacienty k „ochotnému“ kolegovi. Tlak na lékaře vyhovět požadavkům pacientů (a v některých případech jejich příbuzným) může být silný. Tlak ze strany příbuzných ve spojení s obavou pacienta o zdraví a „duševní pohodu“ svých drahých, je v některých případech tím rozhodujícím faktorem, který stojí za žádostí o eutanazii.
Kdysi jsem tuto legislativu podporoval. Teď mám na svou dvanáctiletou zkušenost jiný názor. Přinejmenším si počkejte na poctivou a intelektuální uspokojivou analýzu důvodů, které stojí za prudkým nárůstem čísel. Je to proto, že by měl zákon mít lepší ochranné podmínky? Nebo je to proto, že samotná existence takového zákona je výzvou chápat asistovanou sebevraždu a eutanazii jako normální věc? Předtím, než budou tyto otázky zodpovězeny, nezahrávejte se s touto myšlenkou. Když jednou džin vyjde z lampy ven, už se tam sotva někdy vrátí.
Theo Boer je profesor etiky na univerzitě Protestant Theological University v Groningen. Devět let byl členem regionálního revizního výboru. Pět takových výborů spolupracuje s nizozemskou vládou. Jejich úkolem je posoudit, zda byla eutanazie provedena v souladu se zákonem. Stanoviska vyjádřená v tomto článku nepředstavují stanoviska žádné instituce, ale pohledy Dr. Boera. Tento článek byl poprvé zveřejněn na blogu Koalice pro prevenci eutanazie.
Britský ministr zdravotnictví schvaluje asistovanou sebevraždu
Je skutečně děsivé vidět, že ministr zdravotnictví schvaluje asistovanou sebevraždu jako možnost péče o zdravotně postižené a staré lidi.
Ale přesně tohle nedávno udělal liberální demokrat, ministr zdravotnictví, člen vlády odpovědný za poskytování péče osobám s demencí a jinými závažnými postiženími, Norman Lamb.
Je opravdu ironické, že to řekl právě v den, kdy generální ředitelé čtyř hlavních charitativních organizací zastupujících seniory a osoby se zdravotním postižením napsali členům Sněmovny lordů varování o nebezpečích přijetí zákona lorda Falconera o asistovaného umírání. Den předtím zástupci zdravotně postižených vyšli do ulic Westminsteru a vyzvali národ k protestu.
Falconerův návrh zákona není nic jiného, než recept na zneužívání starších osob a osob se zdravotním postižením.
Ve Washingtonu, kde je zákon o asistované sebevraždě legální a velmi podobný tomu, který navrhuje Falconer, až 61 % lidí, kteří se rozhodnou pro asistovanou sebevraždu udává jako klíčový důvod svého rozhodnutí strach z toho, že budou zátěží pro svou rodinu, příbuzné a ošetřovatele.
Pokud bude asistovaná sebevražda nebo eutanazie legalizována v této době ekonomické krize, kdy je rozpočet rodin a zdravotnictví pod tlakem, lidé budou cítit nátlak, že by měly ukončit svůj život. Velmi snadno je to bude navádět k sebevraždě.
Zneužívání starších a zanedbávání rodiny, pečovatelů a institucí jsou reálné a nebezpečné. To je důvod, proč jsou zapotřebí silné zákony.
Jakákoliv změna v zákoně umožňující asistovanou sebevraždu nebo eutanazii by na zranitelné lidi uvalila tlak ukončit svůj život ze strachu, že péče o ně se stane pro druhé finančním nebo emocionálním břemenem. To by obzvláště ovlivnilo zejména starší, nemocné, zdravotně postižené nebo lidi v depresi.
Britský parlament oprávněně odmítl legalizaci asistované sebevraždy a eutanazie z obavy o bezpečnost veřejnosti již třikrát od roku 2006, ve Sněmovně lordů (2006 a 2009) a ve Skotsku (2010).
Všechny větší skupiny bojující za práva zdravotně postižených osob v Británii (včetně skupin Disability Rights UK, SCOPE, UKDPC and Not Dead Yet UK) byly proti jakékoli změně zákona, protože věří, že by se tím na zdravotně postižených zvýšil tlak, aby ukončily svůj život.
Pokud je o lidi řádně postaráno, vytrvalé žádosti o eutanazii mizí, takže naší prioritou musí být zajištění této dobré péče, která uspokojuje fyzické, psychické, sociální a duchovní potřeby lidí a je dostupná pro všechny.
V současnosti je tzv. asistovaná sebevražda a eutanazie z právního hlediska ilegální. Je to jasné a správné a není nutné zákon měnit. Sankce v případě porušení zákona mají působit jako silný odstrašující prostředek proti zneužívání a zároveň dávají žalobcům a soudcům směrování v těžkých případech.
I ve svobodné demokratické společnosti existují omezení lidské svobody a zákon nesmí být přizpůsobován dle přání malého počtu cílevědomých osob. Norman Lamb riskuje, že Británii povede cestou Nizozemska a Belgie, kde je asistovaná sebevražda vnímána jako levná volba péče o lidi s demencí. Známkou civilizované společnosti a první funkcí vlády je chránit slabé a zranitelné, a ne hledat způsoby, jak se jich zbavit.
Chorvatský parlament přijal „životní partnerské svazky“ osob stejného pohlaví
Chorvatský parlament schválil zákon, který právně uznává svazky osob stejného pohlaví. Zákon, který prošel v poměru 89:16, udělil párům stejného pohlaví práva rovnocenná manželským párům, až na to, že jim zakazuje adopci dětí.
V národním referendu, které se konalo v prosinci 2013, 65,8% chorvatských voličů schválilo ústavní novelu, která definuje manželství jako svazek výhradně mezi mužem a ženou. Referendum, které rovněž získalo podporu od 104 ze 151 poslanců, vyústilo do toho, že ústava země vyloučila možnost homosexuálních „sňatků“. Lidová skupina „Ve jménu rodiny“ iniciovala referendum peticí s více než 750.000 podpisy.
Nový právní předpis však lstivě změnu ústavy obešel tím, že nazval svazky osob stejného pohlaví „životním partnerstvím“ a ne „manželstvím“. Životní partnerství má být definováno jako „forma rodiny“ a bude chráněno ústavou země.
Chorvatský premiér Zoran Milanovic, který tuto legislativu navrhl, řekl, že on a jeho levicová koaliční vláda byla odhodlána zavést zákonná práva pro páry stejného pohlaví.
Jak můžeme vidět, homosexuální ideologie EU zlomila i tak morálně silnou zemi jako bylo Chorvatsko. Připomínáme, že 1. července 2013, kdy tato malá země vstoupila do Evropské unie, se na mnoha domech Chorvatů objevily černé prapory.
