Zprávy 1. 10. 2012
► V Luhanské oblasti se lékaři snažili vzít dítě mladým invalidním rodičům
► V Kazachstánu odhalili pomník ekumenismu
V Luhanské oblasti se lékaři snažili vzít dítě mladým invalidním rodičům
Olga a Sergej Jermakovi jsou invalidi II. skupiny. Před pár měsíci se jim narodila dlouho očekávaná dcera, která je zcela zdravá. Děvčátko nazvali Dominika – „dar od Boha“. Mohlo by se zdát, že to je to rodinné štěstí.
Ale okresní lékaři rozhodli, že osoby se zdravotním postižením nejsou schopny vychovávat dítě a je potřeba jim ho odebrat…
„Velmi jsem chtěla mít děti. Abych měla pro koho žít.“
Olga a Sergej se seznámili na učilišti. Olga má vrozenou mozkovou obrnu, Sergej se po překonané chemické otravě již šest roků pohybuje o berlích. Podobné problémy a společné radosti spojili mladé lidi, a před dvěma lety se vzali.
Rozhodl se žít odděleně od svých rodičů – v bytě Sergeje, který se nachází v obci Valujské v Luhanské oblasti. Nicméně, tento byt bylo obtížné nazvat bytem, protože v něm dlouho nikdo nežil, a postupně se stal útulkem pro bezdomovce.
„Vzpomínám si, jak jsem sem poprvé přišla,“ říká Olga Jermakova. „Smetí po kolena, okna rozbitá, protože se tady netopilo, stěny pokryty vrstvou plísně, WC nefungovalo… Kdo by z toho neměl strach! Ale my se obtíží nebojíme (usmívá se). Pomalu jsme podle svých schopností začali vše přivádět do pořádku: vyměnili vchodové dveře, dali nový toalet, opravili kanalizaci a vodovod, v jednom z pokojů si poradili s plísní… Před rokem jsem otěhotněla. Kdybyste viděli, jak se Sergej radoval, když se dověděl, že budeme mít dítě! Prostě lítal štěstím, objímal mě… Opravdu jsem velmi chtěla děti, abych měla pro koho žít. Abych měla podporu a oporu v budoucnu. Jak se říká, aby na stáří byl někdo, kdo mi přinese sklenici vody…“
Samozřejmě se mladí rodiče báli o zdraví ještě nenarozeného děťátka. Na ultrazvuku Olze řekli, že s pravděpodobností 7% je nebezpečí, že její dcera může zdědit její onemocnění – dětskou mozkovou obrnu. Takže když se narodila naprosto zdravá holčička, všichni v rodině jásali radostí.
„Moje matka je velmi zdrženlivá v citových projevech,“ říká Olga. „Měla nás dvě děti: mě, postiženou od dětství, a bratra, který se také stal invalidem, když při opravách spadl z pátého patra. Máma to neměla v životě snadné. A když se dozvěděla, že se jí vnučka narodila zdravá, propukla v pláč jako dítě. Po porodu jsem jí zatelefonovala a řekla: ‚Mami, je mi líto, že ti dělám potíže.‘ A ona mi odpověděla: ‚Dcero, neříkej hlouposti, vždyť je to takové štěstí.‘
Viděla jsem svou dceru na druhý den po operaci císařským řezem: něžná jako květinka, a taková malinká, že i šatičky, které jí manžel koupil, byly příliš veliké.“
Manželé dcerku pojmenovali Dominika.
Jak řekla Olga, sama vymyslela toto jméno ještě během těhotenství. A teprve později se dozvěděla od přítelkyně, že takové jméno existuje a znamená „dar od Boha“.
Dítě se opravdu stalo Božím darem pro rodinu Jermakových. Ale štěstí mladých rodičů netrvalo dlouho…
„To nejsou lidé, kterých by mělo být někomu líto“
Poté, co se Olga s dcerou vrátila domů, do jejich bytu téměř denně začali přicházet představitelé různých služeb – lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci. I když nijaké připomínky k rodině neměli, lékaři se chovali k „nestandardním“ rodičům, podle jejich názoru, příliš pečlivě.
„Když jsem byla s Dominikou propuštěná z nemocnice, byla naše pediatrička na dovolené,“ vzpomíná Olga. „Ale přišla k nám zdravotní sestra. Od prvního dne do nás začala rýpat: bydlení není dobré, nestaráme se správně o dítě, a podle jejího názoru, v bytě není uklizeno… Nevěnovala jsem pozornost těmto zádrapkám, a už vůbec jsem si nepřipouštěla, že se mohou pro nás stát noční můrou.“
25. července, v předvečer mých narozenin, se přišel lékař podívat na Dominiku. Řekl, že je potřeba dítě vyšetřit, očkovat, a proto je nutné jít do nemocnice. Řekli, je to nutné – tedy je to nutné. Sebrala jsem jen to nejnutnější: láhev s vodou a náhradní košilku pro dcerku. Protože se očekávalo, že vyšetření bude trvat několik hodin a do večera nás sanitka přiveze zpátky domů, sobě jsem nic nebrala. Ale byli jsme převezeni na dětské infekční oddělení, a vůbec ne na vyšetření.
Mě s dcerou umístili na izolačce a řekli, že máme čekat na lékaře. Po dvou hodinách únavného čekání jsem sotva udržela slzy: dítě začalo plakat, a u mne se začala skutečná panika z nejistoty a bezmocnosti. Podlahy na oddělení byli kachlové, kluzké, bála jsem se vzít Dominiku na ruce, abych s ní neuklouzla a nespadla… Opět jsem se zeptala: ‚Kde je lékař, který nás má vyšetřit?‘ Dozvěděla jsem se, že všichni již šli domů a musíme zůstat v nemocnici až do rána. Rozplakala jsem se. Od rána jsem nic nejedla, a bála jsem se, že v důsledku nervového napětí a hladu ztratím mateřské mléko. Děkuji sanitářce, která mi dala svou večeři…“
„Bylo to strašné. Olga večer volá a pláče: ‚Přivezli nás sem podvodem a teď nás nechtějí pustit domů,‘ říká Sergej Jermakov. ‚Dostal jsem hysterii: jak to? K tomu ještě ani jít ke své ženě a dceři nemohu, protože po osmé hodině večer už autobusy od nás nejezdí. I kdybych se nějak dostal do nemocnice, zpátky bych musel jít pěšky, a na to nemám sílu.“
Ráno rodinu Jermakových očekávalo ještě horší překvapení.
„Velmi brzy na izolačku nahlédla známá žena, která pracuje v nemocnici a žije vedle nás, a řekla, že nám dceru chtějí vzít a údajně jsou již připraveny dokumenty pro umístění do náhradní péče,“ sotva zadržujíc slzy vzpomíná Olga. „Rozplakala jsem se. Jenom krkavčí matky nosí a porodí dítě někomu cizímu, a Dominika je moje dítě a já ji chci vychovávat.
Přišel lékař a ptá se mě: ‚Tak co, jsi připravená?‘ Ničemu nerozumím: ‚Nač?‘ ‚Už se zajímají o vaše dítě, a vy ji stejně nemůžete zvednout. ‘
Pak mě začali ‚testovat‘: ‚Ukažte jak nosíte dceru?‘ ‚Jak ji krmíte?‘ Pamatuji si, jak zdravotní sestra začala křičet: ‚Bože, to je hrozné! Držíte ji špatně! Nemůžete vychovávat dítě.‘“
Místní lékaři nyní odmítají komentovat tuto nestandardní situaci. Ale novinářka Luhanské oblastní státní televizní společnosti, Viktoria Čekunová, která po horkých stopách navštívila místo události, potvrdila, že proti rodině Jermakových byly opravdu naladěni velmi agresivně. Novinářku překvapila bezohlednost a krutost, s níž zdravotní sestra, která měla službu, mluvila o Olze a Sergejovi. Noviny „FAKTY“ předkládají čtenářům zápis stručného rozhovoru s touto zdravotní sestrou.
„Víte, že pomáháte těm, kteří by vůbec neměli být na světě,“ křičela na novináře. „Sergej Jermakov je bývalý narkoman, takový nemá místo ve společnosti.“
„Ale vždyť jste skládala Hippokratovu přísahu, jak můžete tak mluvit?“ zarazila se novinářka.
„No skládala, a co? To nejsou lidé, kterých by mělo být někomu líto. Oba jsou invalidé II. skupiny a sami potřebují péči a pomoc. Oni sami nejsou schopni se umýt, nemohou prát a vytvořit zázemí, a oni si usmysleli mít dítě! Nemají ruce, nemají nohy, aby se o dítě starali! Viděli jste jak ji Sergej nese do koupelny koupat?! Bez berlí se přesouvá jako opice a drží se stěny. Nyní je dítě malé, ale když začne lozit a běhat, kdo na ní bude dohlížet?“ rozčilovala se zdravotní sestra.
„Takže podle vašeho názoru bude někdo dítě milovat víc než jeho vlastní máma a táta?“
„Ne,“ řekla kategoricky zdravotní sestra. „Ale bez pomoci babiček nebo příbuzných Jermakovi dceru nevychovají. Proto jsme také napsali dopis výkonnému výboru, aby řešili situaci, která v rodině vznikla.
Když už mluvíme o příbuzných. Matka a nevlastní otec Sergeje žijí v jiné oblasti země, přijíždějí jednou za několik let a opravdu nemohou pomoci. A Olžina matka jak může tak podporuje dceru, jejího manžela i dítě – jak morálně, tak fyzicky.
Dům, ve kterém Sergej a Olga žijí se svou dcerou, není již šest let vytápěn. „Tři hodiny jsme promlouvali do svědomí a zdravého rozumu lékaře a prosili, aby nám nebrali naši holčičku,“ říká Sergej. „Našel jsem právníka, který se rozhodl nám pomoci, a doslovně jsme vybojovali své právo vychovávat naše vlastní dítě. Ale mám strach, že to není konec. Protože jsme nepřesvědčili sociální pracovníky o tom, že jsme s Olgou schopni vychovávat dceru, se lékaři obrátili na místní zastupitele s žádostí, aby vydalo rozhodnutí, že životní podmínky rodiny nejsou pro dítě vhodné. Nyní čekáme další boj o Dominiku.“
A co sociální služby?
„Ani Olga ani Sergej nás nežádali o pomoc,“ snaží se vysvětlit situaci předseda Luhanského oblastního oddělení práce a sociální ochrany obyvatelstva, Viktor Zacharov. „Sergej od nás teprve nedávno obdržel kočárek, dříve o to vůbec nežádal. A o tom, že se Jermakovým pokoušeli sebrat dítě, jsme my prostě nevěděli.“
Naštěstí, v čase, kdy se materiál připravoval, se vláda Luhanské oblasti po zásahu novinářů a veřejnosti, začala zabývat problémy rodiny Jermakových a nyní se tedy snaží mladým invalidním rodičům pomoci.
Ještě během těhotenství se Olga snažila dostat na seznam zájemců o byt, ale úředníci došli k závěru, že dvoupokojový byt ve městě Luhansk, kde má zdravotně postižená žena trvalé bydliště spolu s pěti příbuznými(!), je pro rodinu zcela dostačující. Vyhlídky tedy nejsou žádné.
Olga a Sergej se velmi bojí, že jejich problém s bydlením by v jejich situaci by mohl být dalším trumfem v rukou těch, kteří jim chtějí vzít jejich dceru.
„Ale my jsme silní a jsme schopni to zvládnout,“ tvrdí s jistotou Olga. „Sergej mi hodně pomáhá s dítětem i v domácnosti. A hlavně, já a můj manžel jsme věřící, spoléháme na Boha, máme přátele, kteří nám hodně pomáhají jak morálně, tak fyzicky. Svět není bez dobrých lidí.“
Článek z novin „Fakty“
V Kazachstánu odhalili pomník ekumenismu
Mezináboženská setkání v Astaně již nesou své zhoubné ovoce po celém Kazachstánu. Při vjezdu do města Pavlodar (město v severovýchodní části Kazachstánu, 450 km severovýchodně od hlavního města Astana) slavnostně odhalili památník „Jednoty a harmonie“.
Monument „Jednoty a harmonie“ se skládá ze čtyř pilířů, které symbolizují čtyři různé religie: islám, pravoslaví, katolicismus a buddhismus. Každý pilíř obsahuje 30 cihel, celkem je jich 120. Podle mínění autorů pomníku, tento číselný znak označuje počet národů a národností, které žijí v míru a porozumění pod jednou kazašskou „střechou“. Památník byl instalován při vjezdu na letiště města Pavlodar.
„Od této chvíle bude hosty našeho města Pavlodar vítat památník ‚Jednoty a harmonie‘. Koneckonců, jednota a harmonie jsou základními hodnotami našeho společného života,“ prohlásil na slavnostním odhalení památníku akim Pavlodarské oblasti – vedoucí místního výkonného orgánu vlády, Erlan Arina.
Avšak praví křesťané nesmí souhlasit se slovy Pavlodarského akima, který hlásá náboženský synkretismus (falešná doktrína o božském původu všech náboženství a vyznání a potřeba jejich sjednocení). Nejdůležitější hodnotou pro křesťany je víra v Ježíše Krista. Ježíš Kristus je jediný pravý Bůh a Spasitel. On za nás zemřel na kříži, aby nám získal věčný život. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12)
Zdroj: http://3rm.info/28471-v-kazahstane-otkryli-pamyatnik-ekumenizmu.html
