Zprávy 25. 09. 2012
►Jak Norsko krade děti cizincům
►Nepřátelství vůči náboženství dosáhlo v USA nebývalého rozsahu
Jak Norsko krade děti cizincům
„V Indii dítě nemůže mít šťastné dětství,“ k takovému závěru došli zaměstnanci norské sociální služby ve věcech dětí a mladistvích, a tak se rozhodli „zachránit“ dva malé indické státní příslušníky před vyhlídkou na návrat domů se svými rodiči – vysoce kvalifikovanými odborníky, kteří pracují v Norsku. Šok indické společnosti, problémy norského byznysu v Indii, řeky slz dětí a rodičů – to je mizerná cena pro představitele státní mašinérie, která se spustila s cílem vybudování dětského štěstí v cizí zemi.
Když rodiče brzy ráno táhnou své ospalé děti do mateřských školek, chodby těchto institucí se naplňují pláčem. Ruské pečovatelky a vychovatelky vědí, že téměř každé druhé dítě začíná integraci do společnosti odmítáním jíst, několikahodinovým stávkováním v koutě třídy a odmítnutím veškerých dialogů až do návratu mámy. V naší mateřské škole zaměstnanci přijímají takové chování za samozřejmost. Ne tak v Norsku, kde jsou práva dítěte chráněna speciálními právními předpisy a silnou byrokratickou mašinérii, a žádný tříletý kluk nesmí sedět smutný, oddělený od hrající si skupiny dětí v mateřské školce a obrácený čelem ke zdi nebo k podlaze. Dítě musí být „šťastné“, i kdyby mělo být navždy odděleno od vlastní maminky a tatínka. Neplač, dítě: stát přece nejlépe ví, co potřebuješ!
Právě toto se stalo na jaře minulého roku indickému občanovu Abihyanovi Bhattacharyovi ve věku dva a půl roku, který žil se svými rodiči a svou 4měsíční sestřičkou v norském městě Stavanger. Jeho oddělení od kolektivu v mateřské školce bylo hodnoceno jako příznak nedostatečné péče. A na každý signál tohoto druhu norská sociální služba ve věcech dětí a mladistvých má povinnost okamžitě reagovat.
Nad rodinou Anurupa a Sahariki Bhattacharya byl stanoven zákonem předepsaný dohled. Během týdne sociální zaměstnanci navštěvovali „podezřelou“ indickou rodinu a kontrolovali její život. Ale navzdory urozenému původu se váženému geologovi z Halliburtonu a jeho manželce, která je držitelkou titulu MBA, nepodařilo splnit vysoké standardy norské společnosti. Navíc sociální pracovníci zjistili, že indičtí rodiče brávali své děti do postele, a syn dokonce spal v jedné posteli se svým otcem (můžete si představit, jaké asociace vyvolala tato informace v hlavách zvrhlých Norů).
Sociální pracovníci byli zaskočeni, když matka Saharika krmila staršího syna ne lžící, ale rukama. Mladší dceru kojila ne po uplynutí několika hodin, ale hned při prvním zaplakání dítěte. To je důvod, proč sociální služby Norska došly k závěru, že rodina Bhattacharya je úplně neschopná vychovávat své děti.
Nicméně později vedoucí norské sociální služby ve věcech dětí a mladistvých, Gunnar Toresen, popřel, že by právě tyto zvyky rodinného života byly příčinou takového krutého rozhodnutí. Skutečné důvody odmítl oficiálně komentovat na základě dodržování právních předpisů, které vyžadují od sociálních pracovníků mlčenlivost.
Toto je jeden z hlavních rysů systému „péče“ o děti v Norsku. Sociální pracovníci ve věcech dětí a mladistvích a rodinné soudy nepodléhají profánnímu soudu veřejnosti. Samozřejmě, že se to odůvodňuje ochranou zájmů samotných dětí. Veřejnosti nezbývá než doslova věřit: když tak sociální orgány rozhodly, musí to tak být.
V případě rodiny Bhattacharya „ochránci dětí“ byli přesvědčeni o své absolutní neomylnosti. Když soud pro rodinu prvního stupně zrušil rozhodnutí o odloučení dětí, sociální pracovníci děti jejich rodičům nevrátili, a odvolali se. A městský soud pro rodinu v městě Stavanger přijal jejich argumenty a rozhodl umístit děti do norských pěstounských rodin až do dospělosti. Rodiče měli dovoleno je navštívit třikrát ročně, přičemž každé setkání podle rozhodnutí soudu nemělo trvat více než jednu hodinu. I děti byly navzájem od sebe odděleny. Prý, aby jim rodný jazyk nepřipomínal nešťastné indické dětství.
Navzdory utajovaní ze strany sociálních pracovníků se představitelům masmédii podařilo získat argumenty předložené k soudu. Ukázalo se, že seznam nepřijatelných chyb mladé rodiny byl velmi široký: starší syn nejenže neměl svou postýlku, ale i oděv, který měl na sobě, nebyl jeho velikosti, hrál si s hračkami nepřiměřenými pro jeho věk a podle „odborníků“ měl málo místa pro hru.
Malá Aishvarya také údajně byla v „nebezpečí“: matka, když ji držela v náručí, dělala „prudké pohyby“. Ač některé ze „zločinů“ nezodpovědného páru – přebalovánní na posteli, a ne na speciálním stole – soud prvního stupně neuznal za důležité, obránci dětí se nezastavili při konkrétních epizodách. Podle jejich názoru situace jako celek byla opodstatněním pro „vážné pochybnosti“ o schopnosti rodičů postarat se o děti. Sociální pracovníky trápila „matčina neschopnost uspokojit emocionální potřeby dítěte“. Protože, když kojila dceru, nepřitulila si ji k sobě rukama, jak mají ve zvyku evropské ženy, a držela ji na klíně. A obecně se spolupracovníkům orgánům péče zdálo, že Saharika je ustrašená a unavená, tedy zjevně náchylná k depresím. Proč by jinak byla tak rozrušená, když se ocitla v centru „pečlivé pozornosti“ sociální služby?
Proto soud rozhodl natrvalo odebrat Abihyana a Aishvaryu, „jednajíc v plném souladu s norským zákonem o blahu dětí, maje na zřeteli výhradně zájmy malých Indů“. V pěstounské rodině byla Abihyanovi zaručena samostatná dětská postýlka a také dětská židlička a příbor, o které ho údajně ochudili rodiče. Aishvaryi – láhev s mlékem a přebalovací pult.
Chování norských sociálních pracovníků se zdá šílené, ale ve skutečnosti jednali v plném souladu s výše uvedeným zákonem. Článek 3-1 o podmínkách zabezpečení dítěte jasně stanovuje: „Služba ochrany dětí je zodpovědná za zjištění relativně raných stadií zanedbávání, stejně jako problémů sociální a emocionální povahy, má tyto problémy odstranit a přijmout opatření k jejich řešení.“
Článek 2-4 jako vůbec první důvod k odebrání dítěte z rodiny stanoví „vážné pochybení v každodenní péči, které se dítěti dostává, nebo vážné zanedbání osobního kontaktu a bezpečnosti na úrovni, kterou dítě potřebuje v závislosti na svém věku a vývoji“. Takže podle zákona všechno proběhlo správně.
K velkému překvapení norské vlády tento případ vzbudil v Indii velkou pozornost, protože jde o nucené zadržení dvou indických občanů v Norsku kvůli asimilaci. Anurup Bhattacharya byl v Norsku, avšak ne na nucených pracích či jako nelegální přistěhovalec, který by toužil po skandinávském blahobytu, ale jako vysoce kvalifikovaný odborník pozvaný v roce 2007 pracovat na základě smlouvy v mezinárodním ropném koncernu. Indický manželský pár považoval Norsko za dočasné bydliště, jejich víza končila v březnu 2012.
Indické velvyslanectví, které se začalo oficiálně zajímat o osud dětí Bhattacharya na začátku prosince, zpočátku zdvořile odmítl nevýznamný manager sociální služby, který si nevšiml přímého spojení mezi nezletilými indickými občany a diplomaty této země. Pouze ministr zahraničních věcí Indie a prezidentka Indie Pratibha Patil byli pro norskou sociální službu hodnými partnery k diskuzi ve vzniklém konfliktu. V souladu s podepsanou dohodou mezi oběma zeměmi se sociální pracovníci uvolili, že pošlou děti k jejich rodnému strýci do Indie.
Nicméně sociální orgány i nadále trápí nešťastné rodiče a indickou veřejnost, oddalují termín předání dětí a nutí jejich strýce, aby navštěvoval kurzy správné péče o kojence.
Není to poprvé, kdy byli norští představitelé obviněni z nesnášenlivosti vůči jiným kulturám a dokonce z rasismu. Již v roce 2006, agentura African Press International varovala, že norská sociální služba cílevědomě rozbijí rodiny afrických přistěhovalců. Ale je jedna věc, když neznámí novináři něco píší kdesi v Africe, a něco zcela jiného, když se titulky typu „V Norsku začíná být nebezpečné pracovat“ objevují v anglojazyčných masmédiích po celém světě. Po takové reklamě budou do země přijíždět pouze ti migranti, kteří vůbec nečtou noviny… protože neumí číst.
Nepřátelství vůči náboženství dosáhlo v USA nebývalého rozsahu
Výzkum ukázal, že takové nepřátelské postoje k náboženství jaké se projevují nyní, byly doposud v historii Ameriky nevídány. Stále častěji jsou napadány církve a křesťanské organizace, které hájí biblické hodnoty. Stále častěji je znevažována náboženská svoboda.
Tento výzkum, prováděný Ústavem svobody (Liberty Institute), obsahuje 140 stránek a 600 příkladů nepřátelských útoků na křesťanství. Geograficky se rozšiřují projevy nepřátelství, roste počet nepřátelských aktů, objevují se různé druhy tlaků. K většině příkladů nepřátelství uvedených ve zprávě došlo právě v posledních deseti letech. V některých případech advokáti chránící náboženskou svobodu u soudu zvítězili, v některých ne.
„Otci národa by dnešní Ameriku nepoznali,“ řekla Kelly Shackelford, ředitelka Ústavu svobody. „Naše nejdůležitější svoboda – svoboda svědomí – je vystavena neustálým útokům ze strany dobře financovaných skupin a jednotlivců, kteří pro maximální omezení náboženské svobody zneužívají soudy, Kongres a obrovský potenciál administrativních zdrojů.“
Kelly Shackelford a ostatní účastníci výzkumu poukazují na fakt, že Obamova vláda neustále mluví o „svobodě uctívání“ (freedom of worship) místo o „svobodě náboženství“ (freedom of religion). Taková volba terminologie není náhodná. Odráží se v ní kořen problému. Křesťanství chtějí zahnat do čtyř stěn chrámů, domů, kostelů. Hlavně, aby se křesťanství „nevynášelo“ na veřejná místa, a jednoduše zůstávalo uvnitř budov.
Jedním z nejvýraznějších nepřátelských postojů Obamy vůči křesťanství je pokus prostřednictvím soudu vydobýt státu právo zasahovat do „kádrové politiky“ církví, do jejich rozhodnutí, co se týče jmenování a odvolání vedoucích představitelů. Nejvyšší soud naštěstí takové nároky jednomyslně odmítl.
Dalším rezonančním rozhodnutím je Obamův návrh zákona o ochraně zdraví, který požaduje, aby všechny platby zdravotního pojištění zahrnovaly platbu antikoncepce – dokonce i takové, která může vést k potratu.
Zde je několik příkladů nepřátelství vůči křesťanství:
Ministerstvo pro záležitosti veteránů zakázalo používání slova „Bůh“ při pohřbech na národních hřbitovech. Toto rozhodnutí však naštěstí federální soud zrušil.
V centru letního odpočinku v jednom Texaském městě zakázali modlitby před jídlem, zpívání křesťanských písní a rozšiřování jakýchkoliv náboženských informací. V Texasu vláda zakázala studentům navzájem se obdarovávat věcmi, které nějakým způsobem ukazují na Ježíše Krista nebo mají jakýkoli náboženský obsah. V jednom Texaském městě bylo křesťanům zakázáno pracovat s bývalými vězni. Zákaz byl zrušen Nejvyšším soudem. Jeden Federální soud rozhodl, že modlitba na začátku setkání městské rady je porušením zásady oddělení církve a státu.
„Když obránci náboženské svobody mlčí, jen přispívají k sekularizaci společnosti,“ je řečeno v závěru zprávy zveřejněné Ústavem svobody.
Zdroj: http://www.word4you.ru/interesting/16758/
