Co máme dělat, abychom mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Apoštol píše: Řím 12:1-2 Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Jak máme proměnit své myšlení, abychom přijímali Boží slovo, abychom měli zkušenost s Bohem, abychom Mu důvěřovali a abychom žili z víry? Naše duše má rozum, vůli a srdce – tedy city. A pokud je mezi nimi disharmonie, nedobré a hříšné city začnou člověkem manipulovat, zotročí si ho a vůle i rozum se jim musí podřídit.

Když sám sebe soudíš, to znamená – zde v čase si přiznáš v pravdě před Bohem hřích, máš možnost v tomto světle zažít odpuštění. Boží slovo říká: „Jestliže sami sebe soudíme, Bůh je tak dobrý a spravedlivý, že nám hřích odpouští“.

Nad hříchem lidé nezvítězí ani pomocí psychologií ani moderních teologií ani orientálních meditací… Vítězství závisí na našem hlubokém spojení s Kristem. Podstatou je být vírou v Kristu Ježíši, našem Pánu. To znamená, že v konkrétním, přítomném momentu nejsem v Něm jen pasivně, ale v tu chvíli Ho miluji celým srdcem, celou duší a vší silou.

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět,

já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám;

ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“

Pokoj Boží

Opakem pokoje je nepokoj. Trápí lidskou duši, takže je v neustálém strachu či nervozitě. Člověk může být trápen tím, že uvěří lži, a udělá velkou životní chybu, za niž musí draze platit. Pak má hněv, až nenávist na sebe i na bližní, dokonce hází vinu na Boha! Člověk může být trápen sugestivními myšlenkami, které navádějí k zločinu. Nechce to, mučí ho to, a neuvědomuje si, že zdrojem těchto sugestivních tlaků je lež, duch lži.

Člověk může mít i bohatství, kariéru, a přesto má v duši velký nepokoj! Tedy zdrojů nepokoje je více: strach z budoucnosti, výčitky, že se člověk dopustil zla, hřích…

Ježíš říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ Ježíš říká: „… svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět…“

Žid. 10,17 A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kde pak jest odpuštění jich, není potřebí více oběti za hřích.

Když se stavíme do světla, pod moc Ježíše Krista a Jeho krve a dáváme Mu své hříchy – připomeňme si den, měsíc a rok svého narození: „Pane, od tohoto data, kdy jsem se narodil, do dnešního dne, všechno dávám do světla. Všechny mé nepravosti, všechny zlé myšlenky, všechny skutky a slova, Pane teď stojím před Tebou, já jsem hříšník, já toto všechno dávám pod moc Tvé svaté krve a věřím, že Ty Jsi, Ježíši, zemřel za všechny mé hříchy.“ „…a krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu.“

Ježíš Kristus řekl: „Když se někdo rouhá Duchu svatému, neodpustí se mu ani v tomto životě ani v budoucím.“ (Mt 12,32) Tedy hřích proti Duchu svatému Bůh neodpustí v našem pozemském životě ani po naší smrti. Když se někdo z lidí bude rouhat Duchu svatému, půjde po smrti do pekla.

Co je to hřích proti Duchu svatému? Zatvrzelost lidského srdce, že člověk nechce poznat pravdu. Nechce dělat pokání, i kdyby takový člověk žil tisíc let, nechce. V jakém kontextu to Ježíš řekl? Řekl to tehdy, když ho obviňovali, že Belzelebula vyhání knížetem zlých duchů. Udělal zázrak a oni řekli: „Dělá je ve jménu Belzebula, knížete zlých duchů.“ To znamená, že tam, kde působí Boží moc, síla, řekli: „To je ďábelská síla“. Konkrétně toto je hřích proti Duchu svatému. A opačně, když působí magie, věštění a oni řeknou – to ne, to není okultismus, to jsou dary Ducha svatého – pak se rovněž jedná o hřích proti Duchu svatému.

Nabyl jsem přesvědčení, že pokud se chci skutečně modlit v Duchu a pravdě, musím se takové modlitbě učit od těch, kteří mají dlouhá léta zkušenost s pravdivou vnitřní modlitbou. Velmi mi v tomto ohledu pomáhají modlitební modely, které zcela prostince vtělují Boží přítomnost a zprostředkovávají dynamis Božího slova. Skrze svaté Boží jméno Jehošua jsem si začal uvědomovat, přítomnost Otce, Syna a Ducha svatého ve své duši. Když je začnu vzývat, při slabice „Je“ se vědomě otevírám na realitu přítomnosti Božího majestátu, bez kterého bych vůbec neexistoval a přitom vím, že Bůh je můj Otec, který mi dal z lásky Syna.  Říkám „ho“ a uvědomuji si, že teď Syn – Spasitel, který má moc mě Otci vrátit, je ve mně a proniká mě Duchem.

„A proto, když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě,nech svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení. Amen, říkám ti: Rozhodně odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.“ (Mt 5,23-26).

Kdy se mám smiřovat se svým protivníkem? (Mt 5,25) Ještě na cestě, to znamená v čase. Když já odpustím, Bůh vidí, že jsem milosrdný a bere i vůči mně míru milosrdenství. Jestliže se dožaduji spravedlnosti a chci, aby Bůh bratra trestal a mám hněv ve svém srdci, Bůh řekne: „Dobře, ty chceš, aby na druhého dopadla spravedlnost, ale ty pod ní spadáš taky. I od tebe bude vzata míra milosrdenství“. Bez milosrdenství však nikdo nemůže být spasen.

„Nebeské království je totiž podobné králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. … byl přiveden jeden, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když pak neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a  aby se zaplatil dluh. Ten služebník tedy padl a začal se mu klanět se slovy: ‚Pane, měj se mnou trpělivost a všechno ti zaplatím!‘ Ten pán se tedy nad ním slitoval, propustil ho a dluh mu odpustil. Když ale ten služebník odešel, našel jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu dlužil sto denárů, chytil ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať mi, co dlužíš!‘ Ten spoluslužebník tedy padl k jeho nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou trpělivost a všechno ti zaplatím!‘ Ale on nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud by nezaplatil, co dluží. Když pak jeho spoluslužebníci viděli, co se stalo, velice se zarmoutili; šli ke svému pánu a pověděli mu všechno, co se stalo.  Tehdy ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý ten dluh, protože jsi mě prosil.  Neměl ses i ty slitovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se slitoval já nad tebou?‘ A tehdy se jeho pán rozhněval a dal ho katům, dokud nezaplatí všechno, co mu dlužil. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru jejich prohřešky.” (Mt 18,23-35)

1) dokonalá lítost (5 minut)

(poloha – klečíme)

(Jeden pronese): „Effata, otevři se! Jsem svévolník, jsem hedonista, jsem sudič.“

„Svévolník nehledá ve vážné situaci vůli Boží, nepočítá s Bohem, přestupuje Boží zákony.“ Uvědomím si konkrétní svévolnost a potichu opakuji: „Jsem svévolník, jsem svévolník…“ (1,5 minuty)

(Potom jeden řekne): „Hédonismus je fyzický: požitkářství v jídle, v pití, nečisté pocity, alkohol, narkomanie. Duševní hédonismus – závislost na televizi, rockové hudbě, internetu, lidské chvále…“ Uvědomuji si aspoň jeden konkrétní projev u sebe а potichu opakuji: „Jsem hédonista, jsem hédonista…“ (1,5 minuty)

„… aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ (1Pt 1,7)

Nestačí obyčejná víra. Víra musí být vyzkoušena. A čím má být vyzkoušena? Utrpením, zkouškami… Vyzkoušená víra je cennější než zlato, které se čistí ohněm. Víra má být 1) na chválu, 2) na slávu, 3) na čest. Kdy? Při druhém příchodu našeho Pána Ježíše Krista, v hodině smrti a při posledním soudu. Budou dva soudy. Osobní, který proběhne v hodině smrti – tehdy už bude rozhodnuto. Při posledním soudu bude jen výrok zveřejněn před celým světem. Tehdy nastane i vzkříšení těl. Ti, kteří vejdou do slávy, budou proměněni a půjdou do nebe. Ti, kteří žili ve hříchu, budou mít taky proměněná těla, ale budou ohyzdní – půjdou do věčného zavržení, budou hořet a nikdy neshoří. Je to tajemství. Jak je potřebné, abychom měli vyzkoušenou víru!

Ale Přímluvce, Utěšitel, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém,

ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.

„Připomene vám…“ Můžeme znát i nazpaměť celé Písmo, můžeme mít i velké množství informací jako v počítači, ale to ještě není to podstatné. My musíme mít v pravý čas pravou informaci, která poslouží či dokonce zachrání i život. Je třeba ji vytáhnout na obrazovku našeho vědomí. Toto oživení činí v duchovní oblasti Duch svatý. Ježíš svá slova pronesl před apoštoly, ale ona platí i pro nás. Jeho slovo je věčně platné a závazné jak pro apoštoly, tak i pro nás. Jde tu o život, o život věčný. Kristovo evangelium není nějakou lidskou filosofií či pouze lidskou moudrostí, ale Ježíšova slova jsou Duch a život. Jsou prostá a vyžadují jednání. Nestačí jen slyšet a účastnit se náboženských diskuzí. To je málo. Musí nastat realizace Ježíšových přikázání. Na konci horské řeči Ježíš dává podobenství o dvou stavitelích. Jeden budoval na písku, druhý na skále. Ten, co budoval na písku, slyšel Boží slovo, ale nerealizoval. Ten, co na skále, slyšel a realizoval.

„Ale Přímluvce, Utěšitel, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém,

ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“

„A nevstoupí tam nic nesvatého, ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.“ (Zj 21,27)

Je třeba si položit otázku: Jsem zapsán v Beránkově knize života? A jsem-li zapsán, co dělat, aby moje jméno nebylo vymazáno? Kdo přijme Ježíše, toto přijetí je zapsáno v knize života a v Ježíšově srdci. Nevěrou se však člověk může znovu Krista odřeknout. V Písmu svatém je napsáno: „Vytrvalostí zachráníte své duše.“ Je třeba dobře začít, ale neznamená to, že kdo dobře začal, bude spasen. Musí vytrvat, mít alespoň spasitelný strach, když ještě nemá čistou lásku. Ten strach nás motivuje. Až budeme mít čistou lásku k Bohu, pak už strach nebude potřebný, to už pojedeme na jinou energii. Dokud ji však nemáme, je třeba mít strach – bázeň Boží. My máme strach lidský – aby nás nikdo nepokořil, aby se nám nestalo nějaké neštěstí, ale to není spasitelný strach. Spasitelný strach je strach před peklem. Bohužel, mnoho lidí už tento strach ztratilo. Bázeň Boží je počátkem, který má přerůst v čistou lásku. Boží slovo říká: „Dokonalá láska vyhání strach.“ (1J 4,18) I svatí měli strach – aby nebyli zavrženi.

Boží slovo nám svým světlem ukazuje to, co následuje po smrti, aby to bylo k našemu povzbuzení, ale aby nás to také vedlo k zodpovědnému boji, abychom prožili zodpovědně tento život i zbývající dny, které dělí dnešní den a hodinu naší smrti. Můžeme si dělat rekapitulaci svého minulého života, učit se ze svých chyb, vtělovat moudré zásady a jít cestou, kterou je Kristus.

„Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1Kor 3,10-15)

Bližního máme milovat jako sebe

Člověk by měl mít tzv. svatý egoismus. Pamatovat na sebe. Protože bližního máme milovat jako sebe. A jak máme milovat sebe? Tak, abychom získali věčné dobro. Když mám bližního milovat jako sebe, pak pro něj chci také nejvyšší dobro, chci, aby měl věčný život, i když ho někdy proto musím třeba i pokárat. Kristus řekl, že i své nepřátele máme milovat, odpouštět jim, žehnat, ale také je máme napomínat. Můžeme jim tu lásku prokazovat třeba i bičem, ale musí za tím být láska, tedy že chci jeho nejvyšší dobro. Kdybych já si měl vybrat, že budu celý život trpět, že budu paralyzovaný, slepý, že budu mít všelijaké vředy, ale nepůjdu do pekla pak říkám: „Pane, jenom do pekla ne, a v tom všem ostatním, buď Tvá vůle! Tady na zemi mě Pane řež, bij, pokořuj, protože já se mám rád – to je 2. přikázání Boží.“ Nejdříve máme milovat Boha celým srdcem a bližního jako sebe. Tak přesně miluji i bližního. Kdybych já měl dostat rakovinu, ale být tím spasen před peklem, tak řeknu: „Aleluja, třeba klidně i dnes“. Ale to samé přeji i svému nepříteli: „Pane, aby nešel do pekla, je-li Tvá vůle, abys na něj poslal tresty a zachrání ho to, já chci za každou cenu nejvyšší dobro toho člověka.“ To je vrchol čisté lásky. To, co chci pro sebe, to chci i pro svého bližního. Je jen jedna norma – abych já byl spasen a aby on byl rovněž spasen.

Jednota Tajemného Těla Kristova

V modlitbě „Věřím v Boha“ se modlíme: „Věřím v svatou církev, společenství svatých, odpuštění hříchů a život věčný.“ Tím, že je církev tajemným tělem Kristovým, všechny její údy patří ke Kristu. Jedni už jsou oslaveni v nebi, druzí tady na zemi bojují s hříchem, se lží a s ďáblem (to je církev bojující) a pak duše v očistci (církev trpící).

V nebi je církev oslavená, je to společenství svatých. Tam je Panna Maria, apoštolé, mučedníci, jsou to duše spravedlivých, kteří jsou ve slávě. Jejich těla ještě odpočívají zde na zemi, na určitých místech, a čekají na vzkříšení. Těla spravedlivých budou proměněna do slávy a stupeň jejich blaženosti v nebi bude ještě zvýšen. Jejich tělo bude podobné Kristovu oslavenému tělu při vzkříšení.

Pro každého z nás přijde chvíle smrti. Každý z nás si jednou řekne: „Už je to tady.“ Pokud jste ale se smrtí celý život počítali, dali jste své účty do pořádku – chodili jste ke svaté zpovědi, vzbuzovali dokonalou lítost, dělali jste dobré skutky a když přišli kříže či utrpení, obětovali jste je. Anebo pokud jste i kříž nepřijali a začali reptat, tak aspoň pak jste toho litovali a prosili Pána za odpuštění, že jste reptali. Snažili jste se žít z víry, aby vás smrt nepřekvapila.

Umírat budeme jen jedenkrát. Nikdo z nás si to nemůže vyzkoušet. Až přijde hodina smrti, v jednom okamžiku uvidí každý z nás Krista tváří v tvář a během několika sekund proběhne soud.

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat;

přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Tato slova pronesl Ježíš v noci před svou smrtí. Podobně jako i jiná obsažena v Janovu evangeliu od 13. do 17. kapitoly. Ježíš zde mluví o lásce, která je bezpodmínečně spojena se zachováváním Jeho přikázání. Ježíš znovu opakuje: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec.“ (v. 21) Jsou přikázání Daná Bohem v Desateru i přikázání a různá nařízení týkající se obřadu očišťování, zvláště spojených s obětováním beránků a býčků a kropení jejich krví, jak je obsaženo v Druhé až Páté knize Mojžíšově. Tyto obřady byly pouze předobrazem Kristovy vykupitelné smrti na kříži. V Kristu bylo toto vše dovršeno. Dlužní úpis byl roztržen (srov. Kol 2,14). Ježíš, Boží Syn, vystupuje jako zákonodárce ve své vlastní autoritě. Několikrát opakuje: „Ale já vám pravím…“ Ježíš neruší Desatero, naopak, ukazuje na jeho podstatu. Ukazuje na kořen hříchu, lidskou žádostivost, pýchu, nenávist, pomstu. Citace Kristova přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ. Ale já vám pravím: každý, kdo se hněvá na svého bratra bez příčiny, bude vydán soudu.“ (Mt 5,21-26)

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat;

přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Je potřebné, abychom šli k podstatě křesťanství. A to je naše sjednocení s Ježíšem, s Ježíšem ukřižovaným a Ježíšem vzkříšeným. Ale aby to nebylo frází, je třeba, abychom v malé, domácí církvi, ve zdravé buňce biblického a modlitebního společenství, vedeného prorockým hlasem pastýře, učitele, usilovali o život pokání a pravdivého následování Krista. A musíme být připraveni na pronásledování. Je třeba s tím počítat. Teď probíhá boj s duchem antikrista, který pomalu likviduje církev. Naší povinností bylo postavit se proti celému tomuto systému. On bude chtít zaútočit a zničit. Bůh ale má své plány, pokud budeme věrni Bohu, i kdyby nás to stálo život, Bůh dá velké požehnání.