Pokud jsme žili v pravdě, dávali své hříchy pod moc Ježíšovy krve, chodili ve světle, soudili sami sebe, pak platí: „Jestliže sami sebe soudíte, nebudete souzeni.“ (1Kor 11,31) To je velmi důležité. Jestliže jsme sami sebe soudili, pak se setkáme s Ježíšem jako s tím, kdo nás čeká, aby nás přijal do otevřené náruče: „Dobrý služebníku, vejdi do radosti svého Pána.“ (Мt. 25,23) Toto setkání bude nepředstavitelnou radostí. Boží slovo říká: „Ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují.“ (1Kor 2,9)

Hříchy, které jsme dali Kristu, už byly souzeny. Přiznávali jsme si je a dělali pokání. To neznamená, že musíme každý den chodit ke svaté zpovědi, ale máme denně vcházet do světla a konat pokání, to je, přiznat si svůj hřích: „Ano, Pane, zhřešil jsem. Odpouštím bratrovi, který mi ublížil a Ty odpusť mně. Povyšoval jsem se nad něj, posuzoval jej, nekonal jsem, co jsem konat měl, byl jsem líný.