Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v10ikj7-svat-tden.html   
https://cos.tv/videos/play/35412617923695616   
https://www.bitchute.com/video/hL0cxD4q10We/   

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi;

v tom je celý Zákon, i Proroci.

Tímto slovem si připomínáme velmi důležité pravidlo pro náš osobní život, pro naše vztahy s našimi nejbližšími i pro naše vztahy vůči jiným lidem. My máme většinou nároky na druhé, co by měli dělat, anebo smutek nad tím či výčitky, že nedělají to, co jsme si my představovali. Ba dokonce chodíme zachmuření, že je nenapadlo, co bychom si přáli. To je pohled starého člověka. My se právě z tohoto nezdravého myšlení máme poučit, a naopak máme se učit pravdivé sebekritice. Musíme předpokládat, že stejně tak nezdravě uvažuje i ten druhý. Totiž kdybychom mysleli ve vertikále, tedy hledali nejprve Boží království, spásu své duše a na modlitbách komunikovali s Bohem, pak bychom usilovali nejprve o Boží království v sobě a upřednostňovali bychom ho před časnými a pomíjejícími hodnotami, jako jsou lidská sláva, uznání, nadměrné bohatství, marnosti atd.

Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete;

tlučte a bude vám otevřeno.

Na mnoha místech Písma svatého jsme vybízeni, abychom prosili. Prosba je spojena se zaslíbením. Uvědomme si základní pravidlo, že pokud prosíme o něco, co není ve shodě s vůlí Boží, co by bylo k naší škodě, Bůh nám to nedá, protože nás miluje. Pokud ale prosíme s vírou o dobrou věc, Bůh zaslibuje, že nás vyslyší. Také je zde zdůrazněna vytrvalost. Ta musí být spojena s naším hledáním a s naším doslova tlučením. Hledání je bolestný proces. Člověk potřebuje něco nutného, hledá to, a má při tom určitou bolest, smutek. Když to ale najde, má velkou radost. Ježíš říká, že máme nejprve hledat Boží království a že všechno ostatní nám bude přidáno.

Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly sviním, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Toto Ježíšovo slovo nás nabádá k moudrosti. Máme být upřímní, ale také opatrní. Jsou lidé, kteří nenávidí pravdu, nechtějí ji ani slyšet, a navíc ji překroutí a postaví proti těm, kdo jim ji i s upřímným srdcem pověděli. Je proto třeba i s touto realitou počítat. Pokud chceme vydat svědectví o Pánu Ježíši s cílem, aby se člověk odvrátil od své cesty hříchu, je třeba se nejprve modlit, komu toto svědectví máme vydat a před kým se můžeme otevřít. To platí zvláště v dnešní době, kdy se někteří lidé otevřeli nečistým duchům. Chtít jít za nimi a nabádat je k pokání bez opatrnosti může dopadnout velmi špatně. Nečistý duch se může obrátit proti tomu, kdo chtěl bez opatrnosti takovému člověku pomáhat. Sám sobě uškodí a druhému, který je zatvrzelý ve zlu či v hříchu, nepomůže.

Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Tomuto výroku předcházejí Ježíšova slova: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku!“ (v. 3-4) Pán Ježíš tímto slovem o trámu a o třísce v oku ukazuje na duchovní slepotu neboli na pýchu člověka, který je koncentrován na své ego a má falešné vidění reality. Důvodem je, že nechodí skrze víru v Božím světle, které dává člověku poznání, že v našem nitru je temnota, genetický kód – dědictví po prvních rodičích, tedy dědičný hřích neboli ložisko zla v nás, které se nazývá ego. Jak má člověk vyjmout tento duchovní trám, tedy zbavit se falešného vidění sebe i svého bližního? To vyjmutí trámu vyžaduje živou víru v Boha a zároveň ochotu dělat kroky do pravdy neboli kroky sebekritiky.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.

Lidské přirozenosti je vlastní soudit a kritizovat druhé. To samo o sobě není zlé, protože pokud by soud byl správný, může být k užitku. Problém je ale v tom, že my nevidíme problém druhého komplexně, vidíme jen určitý detail. Pokud má být soud k užitku, musíme se dívat na druhého tak, jak se na něho dívá Bůh, a to samozřejmě nejsme v plné míře schopni. Můžeme si ale, když odsuzujeme něco negativního, aspoň uvědomit, že to samé jsme dělali anebo děláme i my. Kdyby nám někdo hlasitě vytknul naši chybu, mnohým způsobem mu odůvodníme, že sice jsme udělali určité zlo, ale že jsme sledovali dobro, ba dokonce jsme přitom i určité dobro vykonali, které ale ten druhý nevidí, anebo vidět nechce. Když sami sebe dokážeme tak mistrovsky obhajovat, měli bychom tuto míru použít, když chceme kritizovat druhé. Správný soud je ten, který je postaven na základě blíženské lásky.

„Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“

Pán Ježíš nám stanoví zásady i k všedním záležitostem našeho každodenního života. Jsou to běžné starosti, starosti o budoucnost, o jídlo, o finance, o zdraví, o sebe i o svou rodinu, starosti spojené s domem či bytem atd. Ježíš dává jednoduchý návod, že si nemáme dělat starosti o zítřejší den, protože každý den má dost svého trápení. Tedy máme se zaměřit na to, abychom dle vůle Boží prožili ten den, který je nám dán. Ježíš říká: „On má dost svých starostí.“ Na jiném místě Ježíš říká, že máme bdít, protože nevíme, kdy přijde smrt. Ta nás zbaví všech starostí. Písmo říká, že máme vykupovat čas. Starosti obírají o pokoj. Pokud je člověk zavalen mnoha starostmi, je třeba, aby si stanovil žebříček hodnot a rozlišoval, co je v dané situaci třeba dělat nejprve, a pak to dělal, a co není tak aktuální či dokonce, co je nepotřebné, odložil. My kolikrát postavíme všechny starosti do jedné roviny, a pak jsme nervózní, protože děláme to, co je nepotřebné, ale to, co doslova hoří, odkládáme, a pak z toho vzniká napětí.

„Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Znovu zde máme období Vánoc. Pán Ježíš přišel na tento svět, narodil se v chudém Betlémě. Jeho příchod před 2000 lety si připomínáme právě vánočními svátky. Máme hledat nejprve Boží království. Kde je Ježíš, tam je Boží království. Položme si důležitou otázku: Kde je Ježíš uprostřed dnů kolem svátků Vánoc? Hledám Ho především v modlitbě? Usiluji o spojení s Ním? Naslouchám Jeho tichému hlasu v Božím slově či v různých situacích dne, kterými procházím? Kde je zde Ježíš? To, že si vyčleníme čas během dne na setkání s Ním, a to prakticky čtyřikrát – v 9:00, ve 12:00, v 15:00 a 18:00, už od nás vyžaduje určitý sebezápor z lásky k Ježíši. Už to, že myslíme na dodržení tohoto závazku a uprostřed dne hledáme moment, kdy se můžeme ztišit a vnitřně se s Ním spojit, je právě tím hledáním Božího království, ke kterému nás Pán vybízí.

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

Tento Ježíšův výrok nám dvakrát zdůrazňuje slovo „nemůžete“. Říká, že nemůžeme sloužit dvěma pánům, a to hned zpočátku, a na závěr říká: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

Ježíš použil slovo mamon. Je to slovo semitského původu, které se nevyskytuje ve Starém zákoně, ale zato však se vyskytuje v hebrejských a aramejských výkladech Starého zákona. Je zřejmě odvozeno od hebrejského kořene, jenž označuje to, v co člověk doufá, čemu věří, nač spoléhá. Ve zmíněných výkladech mamon označuje jednak jmění, cenný majetek, něco hmotného, jednak zisk zvláště nečestně získaný na úkor bližního. Mamon nepravosti je terminus technicus pro takový zisk.

Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.

Má-li člověk oko nemocné, pokud ztrácí zrak, trpí tím. Pokud ztratí zrak úplně, je zcela ve tmě a nevidí nic z hmotných věcí.

I ve výrazu tváře, a zvláště v pohledu, se zračí vnitřní harmonie, anebo naopak disharmonie člověka. Zamračená tvář, zlý pohled, závistivé či smyslné oko ukazuje na hřích a disharmonii či duchovní otroctví, kterým je člověk spoután.

V dnešní době pomocí tzv. moderních psychologií dovede i největší zločinec natrénovat umělé úsměvy, milé pohledy, ale ve skutečnosti je to nepřirozené a nepravdivé. Ale to se dřív nebo později odmaskuje.

Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Pán Ježíš nás vybízí, abychom si ukládali poklady v nebi, tam, kde už je věčnost. My žijeme v čase a zde jsou zloději, kteří nám kradou to nejcennější – náš čas, který nám byl dán Bohem, abychom v něm získali spásu. Pokud ho utratíme, ztratíme šťastnou věčnost. Člověk má na všechno čas, jen nemá čas na svou duši a na Boha.

Boží slovo říká: „Hle, stojím u tvých dveří a klepu. Kdo mi otevře, vejdu dovnitř.“ Jenže většina křesťanů Ježíši odpovídá: „Počkej, teď na Tebe nemám čas. Teď musím něco vyřizovat mobilem, teď musím na internetu přečíst zajímavé zprávy, teď potřebuji zhlédnout film, zahrát si hry na počítači, komunikovat v sociálních sítích, to mi zabírá nejvíc času.“ A člověk nevnímá, jak čas utíká.

Neukládejte si poklady na zemi,

kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou.

Naše přirozenost, narušená dědičným hříchem, nemyslí na poklady v nebi, kde nám je rez nekazí, ani zloději nekradou, ale tíhne k materialismu. V něm vidí zabezpečení budoucnosti, ba dokonce má zalíbení v pýše života a pohrdá druhými, kteří majetky nemají. V podobenství o boháči, který chtěl zbořit své stodoly a postavit větší, Ježíš říká: „Blázne, ještě dnes vezmou tvou duši, a co bude s tím, co sis nashromáždil?“ Samozřejmě, takoví lidé nepočítají se smrtí ani s koncem. Ve chvíli těžké nemoci, a obzvlášť v hodině smrti pak zažijí velký šok. Pokud si i uchovají křesťanskou víru, ale srdce mají přivázáno k majetku, těžko se démona mamonu v hodině smrti zbaví. Ježíš říká jasně: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu.“

Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec.

Toto je jediný Ježíšův komentář k modlitbě Otčenáš, v níž prosíme: „Otče, … odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Podmínkou, aby mi Bůh odpustil je, že já odpustím daleko menší provinění, kterých se vůči mně dopustil můj bližní. Člověk, který si je vědom svých vin před Bohem i trestu, který ho za tyto viny čeká, přijímá jako samozřejmost, co po něm Bůh žádá. Ježíš dále dodává: „Jestliže pak neodpustíte lidem jejich provinění, ani Otec váš neodpustí vám provinění vaše.“ Takže věc je naprosto jasná.

Jsou lidé, kteří říkají: „Nemohu se zbavit pocitu viny, nemám víru na to, že mi Bůh skutečně odpustil. Vyznal jsem své hříchy, ale pocit viny trvá dál.“ Důvodem nepokoje v duši a nejistoty odpuštění je právě to, že člověk neodpouští svým bližním jejich drobná provinění a zůstává v hořkosti.

Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Ježíš pokračuje ve verši 7: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni…“

Ježíš dále říká, jak se máme modlit a předkládá nám modlitbu Otčenáš (v. 9-13).

Slovo života nás ubezpečuje: „…tvůj Otec (Bůh), který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Ve verši 8. je doplněno: „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než Ho prosíte.“ K modlitbě si musíme vytvořit základní podmínky. Jednou z nich je vejít do svého pokojíku a zavřít za sebou dveře, tedy ztišit se a nezůstávat svou myslí a srdcem ve svých plánech a starostech. Dnes jsou velkými překážkami ke ztišení internet, masmédia, mobil, a tím ustavičné komunikování s lidmi. K takové komunikaci není třeba vcházet do pokojíku. Má-li ale člověk komunikovat s Bohem, je k tomu třeba zevnější oddělení od světa, ale pak i vnitřní ztišení svých myšlenek.

„Když ty prokazuješ dobrodiní,

ať neví tvá levice, co činí pravice.“

V souvislosti s tímto výrokem Ježíš říká: „Varujte se konat skutky dobrodiní před lidmi jim na odiv. Jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ A dále Ježíš vysvětluje: „Když prokazuješ dobrodiní, nevytrubuj to před sebou, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby došli slávy u lidí: Amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“ (Mt 6,1-2) A pokračuje: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Tedy Ježíš zdůrazňuje, abychom nehledali uznání od lidí, či dokonce jakousi slávu. Pokud realizujeme tuto Kristovu radu, jsme uchráněni od mnoha zklamání. Ježíš ukazuje, že máme konat dobré skutky v skrytosti s motivací líbit se Bohu. Navíc platí, že si tím shromažďujeme poklady v nebi, kde nám je rez nekazí, mol nepožírá a zloději neukradnou. Taková motivace vyžaduje víru. Je spojena s určitou obětí, ba dokonce člověk může čekat, že za tuto oběť bude ještě lidmi očerněn a zneuznán. U Boha má ale tím větší zásluhu, pokud to vše snáší z lásky k Němu.

Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují.

Ježíš nám určuje, jaký má být náš vztah k nepřátelům:

1) máme je milovat;

2) žehnat těm, kteří nás proklínají;

3) konat dobro těm, kteří nás nenávidí;

4) modlit se za ty, kdo nás pomlouvají a pronásledují.

Každý z těchto čtyř požadavků se na první pohled může zdát absurdním a navozovat dojem, že jejich plněním otevíráme dveře zlu, aby se mohlo skrze zlé lidi šířit. Svět má jiné normy, jsou v protikladu Kristovým požadavkům:

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“

Tento citát není možné vytrhávat z kontextu, jinak bychom došli k mylným závěrům. Uvedená zásada se vztahuje na případy, kdy je třeba zabránit lavině pomstychtivosti. Totiž, když je člověku ublíženo, automaticky to chce druhému oplatit, a to i když útočnou reakci sám vyprovokoval, anebo i tehdy, když mu bylo ublíženo nespravedlivě. Tato odezva, chtít se mstít, vychází z porušené lidské přirozenosti. Neřídí se pak už normami spravedlnosti, ale člověk se nechává strhnout duchem hněvu a nenávisti. Za jeden zub chce druhému vyrazit všechny zuby a za jedno oko obě oči. Chce se pomstít i s úrokem a nepřipouští odpuštění. Někdy to dochází tak daleko, že se mstí i na potomstvu toho, kdo mu ublížil. Tento automatismus pomsty vycházející ze starého člověka v nás, vůbec nebere v potaz Boha ani vlastní viny před Bohem ani realitu spravedlivého Božího soudu a věčnosti.

K tomu, aby člověk zastavil zákonitost pomstychtivosti, musí mít jasnou motivaci, tedy víru v Boha. Musí si znovu uvědomit, že ten, kdo mu ublížil, byl do určité míry oklamán duchem lži, tak jako každý z nás je mnohdy klamán a pak ubližuje druhým. Navíc člověk si často sám zaviní, že je mu ublíženo. A i kdyby byl zcela nevinný a bylo mu ublíženo, stejně by měl před Bohem svému nepříteli ze srdce odpustit. Kdo chce odpuštění od Boha, musí odpouštět bližním. Ježíš řekl: „Když odpustíte, bude i vám odpuštěno, když neodpustíte, nebude ani vám odpuštěno.“ (srov. Mt 6,15) Takový je výklad k modlitbě Otčenáš.

Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?
Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit;
ty však máš nad ním vládnout.“

Tato slova pronesl Hospodin ke Kainovi před tím, než se dopustil bratrovraždy. Proč se dopustil bratrovraždy? Protože v jeho srdci byla závist, že Abel žije před Bohem spravedlivě a přináší Mu ze svých prvorozených ovcí bohumilé oběti. Kain byl naproti tomu egoista a neměl vztah ani k Bohu, ani k svému bratru. Bohu vyčítal, že nevyslýchá jeho neupřímné modlitby ze srdce plného žárlivosti, zášti, až nenávisti, kterou choval vůči svému bratrovi, a to navíc bez důvodu. Hospodin říká, že nestačí být jen pasivní, ale máme konat dobro, tedy vůči Bohu i svým bratřím. Pokud nebudeme konat dobro, Bůh varuje, že hřích se uvelebí ve dveřích naší duše a bude usilovat nás zaslepit a ovládnout, podobně jako Kaina. Bůh proto přikazuje: Ty máš nad ním, tedy nad hříchem, vládnout, a ne být jeho otrokem.

Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží.

V době Ježíšově ještě manželství nebylo svátostí, proto také, jak víme, například král David měl několik žen. Ježíš v tomto verši, který se vztahuje na nerozlučnost manželství, ukazuje na starozákonní praxi, kde bylo řečeno: Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek. Ježíš však říká: Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.

Co říká katolický katechismus? Co je svátost stavu manželského?

Svátost stavu manželského je svátost, která posvěcuje katolického muže a ženu k nerozlučnému manželskému životu a dává jim nárok na zvláštní milosti k řádnému konání manželských povinností.

Kdo ustanovil stav manželský?

Stav manželský ustanovil Bůh již v ráji a Pán Ježíš jej povýšil pro pokřtěné na svátost.

Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

Zde Pán Ježíš navazuje na předcházející verš týkající se nečistého pohledu, který je vnitřním kořenem hříchu cizoložství. Záchranný návod dává ve slovech „usekni a odhoď od sebe“. Jinde říká „vyloupni“. Nejde o fyzické useknutí ruky, nohy či vyloupnutí oka, ale jde o vnitřní sebezápor – odseknout myšlenku a pocit, tedy to momentální vzrušení, které může ovládnout celý rozum i vůli člověka a vést ho k nezodpovědnosti, k hříchu či dokonce zločinu.

Slovo „usekni ruku či nohu“ znamená, že je nemáme používat ke hříchu. Písmo na jiném místě říká: „Muži ať pozvedají k Bohu čisté ruce.“ (1 Tim 2,8) Nohy nemají jít tam, kde je nebezpečí. To duchovní useknutí není nějaká teorie, to je radikální krok, dokonce bolestivý řez, v oblasti citů a myšlení.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“  Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

Ježíš večer před svou smrtí zdůraznil: „Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání.“ Mnohá přikázání jsou součástí horského kázání, které začíná osmi blahoslavenstvími. Ježíš se dotýká otázky, která je dnes mimořádně aktuální, a to morální čistoty. Říká: „Blahoslavení ti, kdo jsou čistého srdce, neboť oni uzří Boha.“ Hospodin dal skrze Mojžíše 6. a 9. přikázání Desatera. Ježíš zde nyní vystupuje jako nejvyšší zákonodárce, když říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: nezcizoložíš, ale já vám pravím…“ Když soudce vyhlašuje nějaký zákon, dělá to ve jménu politické autority a moci, například nějakého království či republiky. Ježíš jako Bůh vyhlašuje morální zákony ve své vlastní, tedy v Boží autoritě. Sám říká, že On nepřišel zrušit, ale naplnit podstatu toho, co už bylo dáno Bohem před Jeho příchodem ve Starém zákoně. Ježíš nyní upřesňuje otázku čistoty a říká: „Jestliže někdo hledí na ženu žádostivě, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ Ukazuje tím, že hřích cizoložství má svůj počátek jednak v pohledu a jednak ve vnitřním souhlasu. Hned v následujícím verši proto dává návod, co proti hříchu dělat. Jsou to dvě radikální slova: „utni“ a „odhoď od sebe“.