„Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl:

‚Otče, přišla ta hodina; oslav svého Syna, aby Tvůj Syn oslavil tebe.‘“

Ježíš uzavírá modlitbou svá důvěrná slova apoštolům spojená s hlubokým tajemstvím vztahujícím se k Duchu svatému, k životu Trojjediného Boha v nás, k zaslíbení vyslyšení modlitby pronášené v Ježíšově jménu, k zdůraznění největší lásky k bližnímu tím, že máme i svůj život obětovat pro své přátele, a ještě i k jiným hlubokým pravdám.

„Po těch slovech…“ – týká se to slov, která máme zachyceny od 13. do 16. kapitoly, „pozvedl oči k nebi…“ V tomto je nám Ježíš příkladem. I my máme pozvedat své oči k nebi. Mnohdy je máme sklopeny k zemi anebo se očima sjednocujeme s marnostmi, ne-li hříchem.

Bůh tedy vložil na Krista naše proviny. V listě k Římanům je řečeno konkrétně, že všichni zhřešili, jsou daleko od Boží slávy, a také to, že jsme ospravedlněni zdarma. To slovo zdarma! Kristus se stal svou smrtí obětí za ty, kdo věří. Mluví se zde o Kristově smrti a mluví se o víře. To jsou důležité prvky. Spasitelná víra, to není, že já věřím v něco, co bude v budoucnosti, ale že já vírou beru to, co Bůh pro mě už udělal. To, že On dal svého Syna, který za mě zemřel na Golgotě, zaplatil za mé hříchy. Já to přijímám – a to je spasitelná víra. Skrze ni jsem znovuzrozen. Jak říká Ježíš: „Musíte se znovu narodit.“ (J 3,7) Touto vírou přijímám celé Boží slovo. A skrze tuto víru ke mě přichází Duch svatý. Protože tím, že jsem přijal Krista jako svého Spasitele a svého Pána, uvěřil jsem, že On zemřel za moje hříchy, že v Něm mám život věčný. Jak říká Boží slovo: „Kdo má Syna, má život věčný. Kdo nemá Syna, nemá života.“ (1J 5, 11-12) Tak je psáno. „To vám píšu, abyste věděli, že máte život věčný.“

Vítězství začíná s Ježíšovým jménem na rtech, ale nebude završeno, dokud nebude přirozenost Ježíše Krista ve vašich srdcích. K tomu otázka – a jak má být završena a skrze co? A skrze koho? Ježíš má totiž dvojí přirozenost: božskou a lidskou a ty dvě tvoří jednotu, a to nerozdílnou. Tuto lidskou přirozenost získal skrze Pannu Marii, skrze její poslušnost víry, skrze její „ano“ Bohu! Jak se to stalo? Skrze Ducha Svatého. A to je odpověď i pro nás: Skrze Marii a skrze Ducha Svatého může být v nás zakořeněna Ježíšova přirozenost. Máme Ducha Svatého nejen přijmout jako apoštolé v den Letnic, ale máme se také nechat vést Duchem Svatým, v Duchu Svatém chodit, tzn. naše myšlení má být Jím řízeno, aby naše myšlenky byly myšlenkami Božími, myšlením Ježíšovým.

Člověk i může žít ve společenství, které přijímá Ducha Svatého, Ducha pravdy, který nás chce uvést do veškeré pravdy (až přijde Duch pravdy, on vás uvede do celé pravdy), a přitom se může uzavřít do sebe a působení společenství si nepřipustí. Ježíš říká: „Měl bych vám ještě mnoho povědět, ale nemohli byste to snést. Až přijde On, Duch pravdy, on to učiní. On vás uvede do celé pravdy!“ A jaké jsou základní a celé pravdy evangelia? Je to především to, že jsme hříšníci, že jsme zotročeni starým člověkem, tělem, světem a ďáblem.

Pokud Kristus nezemřel za naše hříchy, všichni jdeme do pekla. Když není odpuštění hříchů, celé křesťanství je k ničemu. Kristus zemřel za naše hříchy! To je hlavní věc! To bylo i prvním kázáním apoštolů a to je podstata hlásání evangelia. Dvě věty, které hlásali všichni apoštolé: 1)zemřel za naše hříchy, 2)vstal z mrtvých a my jsme toho svědky. A dnes to všechno mistrovsky popřou! Člověk by nevěřil, že v takovém stavu je organizace, která si stále ještě říká církev.

Pravé štěstí tu na zemi nespočívá v množství majetku, bohatství, kariéře, ale v pravém pokoji. Tento pokoj nalezneme jedině v Kristu. Pokud ho budeme hledat jinde či v někom jiném, nenalezneme ho. Ve světě tento pokoj v žádném případě nenalezneme. Nakonec tam budeme mít jen soužení. To je třeba vědět. Ve světské slávě, v marnostech či dokonce v hříchu pokoj není. Pokud je někdo bez Krista a vystupuje navenek spokojeně, s úsměvem, budí dojem pokoje, pak takový pokoj je komedií, podvodem! Stačí jen jedna pravdivá myšlenka na smrt a Boží soud a vše se zhroutí jako dům z karet.

Byť presvedčený, že média poskytujú objektívne informácie (informujú), je jeden z najtragickejších omylov človeka televízneho veku. Viera v túto lož je základným pilierom, na ktorom stojí TV-centrická spoločnosť. Sama predstava, že média budú len sprostredkovávať informácie, tak ako sa skutočne stali, je utopistická a iluzórna. Medializácia nielen aktuálnych informácii, ale najmä morálnych tém, je jednou z najväčších mocenských pák celospoločenského rozmeru, ako sa spievalo v jednej, dnes už zabudnutej piesni: informácia je zbraň hromadného ničenia. A to netreba nijako dokazovať, že nezávislé média prosto neexistujú, práve preto, že túžba po moci je v každom človeku.

Aj dnes ste si sadli k televízoru, aby ste unikli do bezstarostného a zdanlivo nevinného sveta vašej obľúbenej situačnej komédie? Vezmime si napr. „Priateľov“. Z pozadia scénok zaznieva jeden umelý smiech za druhým a vlny dobrej atmosféry sa každý deň pred televíznymi novinami plynulo valia do vašej obývačky, práve vďaka tomuto svetoznámemu americkému seriálu. A vďaka tejto „nezištnej mediálnej misii pohody“ ste si televízor naozaj obľúbili. Zdá sa vám teda prirodzené podarovať mu s vďačnosťou váš voľný čas.

V duchovním boji se musíme naučit bojovat. Nemá smysl se otvírat drzým a bezcharakterním lidem. Tam platí: „Neházejte perly sviním“. Máme mít ducha prorockého, abychom správně rozlišovali. Duchovní boj není frajeřina, je to chlapská práce. Čeho bychom se ale měli bát? Ani choroby, ani smrti, ani utrpení se bát nemusíme. Bůh je stále s námi, a pokud můžeme trpět za Krista, budeme mít slávu v nebi. Jde o to, abychom spasili své duše a také duše druhých – a to je podstata misie. S hady, s vlky a s farizeji se musíme naučit bojovat tak, jak to činil Ježíš. Oni mu říkali, že se pominul na rozumu, že má démona…, A když král Achab zaútočil na proroka Eliáše slovy: „Ty jsi ten, kdo zavinil zkázu Izraele“, Eliáš mu hned odpověděl: „Ne já, ale ty!“ Také když na vás hodí tu svou lež, jen se usmát a říct: „Velice pěkně jsi to pověděl, ale přesně to, co jsi teď řekl, se netýká mě, ale tebe, to jsi vystihl pěkně“. Nenechat se zaskočit. Když proti vám někdo drze vystoupí, tak se v duchu ptát: „Pane, ale co tím sleduješ Ty?“ Pak se v duchu modlit a Bůh vám ukáže, co sleduje.

Jsou lidé, kteří mají charisma mluvit. Ale když hlasatel sám nemá pravdivý duchovní grunt spojení s Kristem, jeho hlásání lidi z počátku povzbuzuje, ale pak je to jen vnějškovost bez Ducha. Nemění to lidi v jejich podstatě. Když však člověk sám realizuje pravdy Boží a žije je, když je vtělí, jeho slovo má sílu. Když pak člověk svědčí, ani neví jak, a Duch sestoupí na toho druhého. Musíme být spravedlivými, kteří žijí z víry. Být jako Abrahám, muži, kteří mají Boha na 1. místě. Pro Abrahama dal Bůh požehnání celému potomstvu. Také v této době potřebujeme společenství – církev je společenství. Kde jsou dva nebo tři, tam je síla.

Je třeba, abychom znali podstatu, abychom tam, kde jsme, byli svědky. Každý tam, kde je, má prosit o sílu Ducha svatého, aby byl na konkrétním místě, kde je, evangelistou, učitelem, prorokem. Evangelista má v moci hlásat evangelium. Učitel umí vysvětlovat Písmo svaté. Prorok, je ten, kdo vidí a ukazuje na podstatu věcí. Existuje totiž zákon jakési duchovní entropie. Vidíme to na příkladu Izraele. Lid vyšel z Egypta, ale pak se opět vrátil ke svým modlám, jen co Mojžíš vyšel na horu, postavili si býka. To je ten starý člověk v nás: neustále se bude klanět hříchu a démonům a bude třeba i přinášet oběti, posty… Například někteří indičtí guru jsou kost a kůže, ale ne pro Krista, pro spasení své duše, ale pro svou pýchu a proto, že se otevřeli démonům. My však máme být plni Ducha svatého, máme být Kristovými svědky, máme mít smysl pro podstatu. Své okolí formujeme především tím, co sami žijeme. Stačí malinko podstatných pravd: že se člověk naučí v malých věcech zříkat sám sebe, naučí se, jak se má modlit, jak si najít čas na modlitbu a počítá vážně s Bohem.

„Hle, přichází hodina a již přišla, kdy se rozprchnete každý ke svému – eis ta idia (řec. orig.) a mě necháte samotného. Ale nejsem sám, protože Otec je se mnou.“

I toto slovo Ježíš pronáší večer před svou smrtí. Je dobré si přečíst alespoň 5 veršů před tím a 5 veršů po tom, abychom vnímali souvislost. Nejlépe ale je si znovu přečíst celou 16. kapitolu a celou 17. kapitolu. Tato věta je odpovědí na předchozí výrok apoštolů, kteří vyznávají víru v Kristovo Božské poslání. Ježíš jim ukazuje na slabost jejich víry. Přijde lehká zkouška a oni se rozprchnou. Apoštolové se té noci rozprchli a Petr, který byl nejprve hrdina a šel za Ježíšem, nakonec uprostřed tlaku a nenávisti vůči Kristu, podlehl strachu o svou vlastní kůži a Krista zapřel. Pak konal pokání. Ježíš znal slabost apoštolů a zná i naši slabost. Naše stará přirozenost – duševno narušené infekcí dědičného hříchu – v krizi uvěří strachu, a Kristu a Jeho slovu nevěří.

Boží láska se projevila v tom, že Bůh dal svého Jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Syn Boží se stal člověkem, aby nás vykoupil z našich hříchů: „Dáš mu jméno Ježíš a On spasí svůj lid od hříchů“. (Mt 1,21) „Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel, který je Kristus Pán.“ (Lk 2,11) Padlý člověk nemůže sám sebe vykoupit. Po prvním hříchu si nemůžeme sami otevřít nebe. Žádná nauka sebespasení, kterou mají hinduisté nebo buddhisté, nikoho nespasí, žádné lidské metody nikoho nespasí ani nezbaví hříchů. Mezi námi a Bohem je propast. Na jedné straně je padlý člověk a na druhé straně svatý Bůh. Žádnými lidskými snahami, dobrými skutky, samospasitelnými religiemi, meditacemi nepřekleneme tuto propast. Jedině kříž Kristův je tím mostem, kterým může hříšný člověk přejít a spojit se se svatým Bohem. To jsou jednoduché pravdy křesťanství.

Ježíš je Soudce, Otec předal soud Synu. Když zasedne k soudu, po pravé straně budou stát ovce a po levé budou kozli, kteří půjdou do věčného zavržení. On oddělí dobré od zlých. Tady na zemi je plevel s pšenicí promíchán. Bůh to dopouští a je těžké to oddělit. Zlo ze světa neodstraníme, protože ono je také v nás. V celé historii ať království či jednotlivé země vždy měly své zákony, soudy a také tresty pro lidi, kteří se dopustili zločinů, tím však dokonale zlo nevykoření, jen určitým způsobem umenší, aby nenastala úplná devastace. Každý člověk má v sobě svědomí, hlas Boží, a rozumí, co je dobré a co je zlé. Rozlišuje to i pohan a ateista, pokud má jen trochu upřímnosti a upřímně hledá, protože v každém je Boží hlas.

Jaká je jednota mezi Kristem a Beliálem? Nikdy nemůžeme tvrdit, že křesťanství a pohanství jsou stejné cesty ke spáse! Spasení je jedině v Ježíši. Pokud by byly pohanské cesty cestou ke spáse, Kristus by nemusel chodit na tuto zem, aby za naše hříchy zemřel. Ale On, jak říká Písmo svaté, přišel, vzal na sebe bolest, utrpení a ponížení, aby nás zachránil a vyrval z temnoty a otroctví ďáblova. Dnes je však hlásán pravý opak. Pak ale nemá smysl žádná misie, ani ji není možné konat a navíc, ani nesmíme říct, kdo jsme, neboť prý by se pohané urazili. V Americe již před 20 lety nedovolili redaktoru katolického časopisu uveřejnit článek o obrácení buddhisty, protože hlavní redaktor mu řekl, že takový článek je proti úctě k jiným náboženstvím.

Hřích je vzpourou proti Bohu. Hříchem člověk ztrácí život věčný. Ale Ježíš zaplatil za nás, za všechny naše hříchy. Pokud se s vírou obrátíme na Ježíše, dostáváme odpuštění hříchů. Děje se to skrze svatou zpověď a pokání. Podmínkou je, že člověk musí mít lítost nad hříchy a musí své hříchy vyznat. Lotr na kříži dokonce ani hříchy nejmenoval, a byl spasen. Řekl jen: „Zhřešil jsem, Ježíši, zachraň mě!“ Ani David konkrétně nevyznal svůj hřích, ale padl před Bohem a vyznal: „Zhřešil jsem!“ Největší problém je v nás, že my si svůj hřích přiznat nechceme. A proto pak chodíme v temnotě. Pokud nejsme sebekritičtí vůči sobě, nevnímáme pak ani pravdu kolem sebe. Chodíme jako v mlze. Pokud člověk není zakořeněn v pravdě, když nastane duchovní boj, ďábel jej tahá za nos a vždycky prohraje. Ale pokud je člověk zakořeněn v pravdě a v Kristu, pokud ví, že se nesmí nechat vtáhnout do pasti a neustále se drží Krista, pak vyhraje i nad celým peklem.

Duch farizeismu je duch, který speciálně vegetuje na církvi. Je třeba vzít bič a tak jako kdysi penězoměnce, hnát jej z Božího chrámu. Církevní farizeové nesnášejí pravdu. Je v nich vzpurnost a pýcha. Sami nevcházejí do Božího království, ale ani druhým nedovolují, jak to řekl Ježíš v evangeliu. Třeba se proti tomuto duchu postavit: „Pokud vy chcete do pekla, tak si tam běžte, ale my chceme být spaseni! A ke spáse je potřebná živá víra v Ježíše. Kdo nevěří, bude zatracen. To je Jeho slovo, ne naše!“

Ježíš noc před svou smrtí několikrát zdůrazňuje tuto pravdu: prosit v Jeho jménu. On také mluví o pravdivé lásce k Bohu, která spočívá v tom, že zachováváme Jeho přikázání.

Dnes jsou v EU a skrze zahraniční politiku USA násilím zaváděny satanské gender antizákony, antizákony na kradení dětí a na plánované sebevraždy, tzv. eutanazie, tedy peklo na zemi i po smrti a k tomu intenzivně slouží masmédia, zvláště televizory, které jsou i na Ukrajině pod vlivem globalizačních ideologií. Nejlépe dnes je učinit krátký proces s televizí.

Boží Slovo je potřebné přijat jako Slovo Boží, prosté pravdy Božího evangelia tak, jak nám je Ježíš dává. Apoštolé nebyli žádní teologové, byli obyčejní rybáři. Jejich hlásáním byl však celý svět zachráněn. Lidská pýcha a rozumování je k ničemu. Boží slovo je spojeno s tajemstvím. Lidský rozum musí být podřízen Božímu slovu, jím se má řídit vůle a až pak jsou city. Pokud to člověk obrátí, pokud odhodí vztah k Bohu budovaný na víře, všechno je v jeho životě vzhůru nohama. To působí naše pýcha. Člověk nezná duchovní boj, lstivost a podlost naší přirozenosti a chce stanovovat normy, které sám nezná ani nerealizuje, jen vymýšlí teorie. My však máme znát realitu, kterou nám ukazuje Bůh. Pokud jdeme pravdivě za Ním a bereme Jeho slovo vážně, pokud se zříkáme sami sebe a bereme svůj kříž, Bůh nám dá pravou modrost i pravé poznání, jak říká apoštol Pavel: „My hlásáme ne moudrost světa, ale moudrost Boží“. A tu by měl mít každý křesťan.

V každém z nás je jed dědičného hříchu. Toto v nás je a ďábel se z toho směje. Pokud nebudeme celý život bojovat s hříchem, pýchou a žádostivostí, padneme do nějakého bludu. Pokud věříme sobě, sami sebe likvidujeme. To je ten jed, který je v nás a my s ním musíme neustále bojovat, protože nás vede k sebedestrukci. Musíme to nést jako kříž, nesjednocovat se s ním, ale postavit se proti tomu. „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a jdi za Ježíšem!“

Ježíš říká: „Kdo chce zachránit svou duši, zahubí ji, a kdo ji zahubí, ten ji zachrání“. Toto je podstatou křesťanství. Znamená to mít živou víru, přijímat pravdy Boží tak, jak jsou, a ne si vymýšlet svoje a spekulovat. Mám věřit těm pravdám, které mi dal Ježíš k věření – Jeho evangeliu, a ne nějakému jinému evangeliu, protože Boží slovo říká: „Kdo by hlásal jiné evangelium, budiž proklet, anathema sit.“

Co to v nás je!? Máme v sobě svědomí, hlas Boží – ale i jed hříchu. Pokud se člověku podává lež, rád jí věří, ale o pravdě bude neustále pochybovat. Dokonce bude pochybovat i o pravdách naší spásy – možná to tak je a možná to tak není… Zde je třeba mít radikální postoj: „Ježíš to tak řekl a tak to je! Já si nic nebudu vymýšlet! Kdo uvěří, bude spasen, a kdo neuvěří, půjde do pekla.“ A co odpovědět špekulantům nebo jehovistům, kteří se ptají: „A jak to vlastně s tím peklem je? A jak to tam bude…?“ Odpovědět jednoduše: „To poznáš potom, až tam budeš! Mne se neptej, já jsem tam nebyl a ani tam jít nechci!“