„Když prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“

Toto slovo, které nám Pán Ježíš dává, není pro diskuzi, je pro realizování a má svůj hluboký význam. Je spojeno s dvojí obětí: jednak se člověk zříká svého určitého vlastnictví ve prospěch druhých, a jednak, pokud to činí skrytě, obětuje navíc i lidské uznání a pochvalu. Ježíš vysvětluje, že to je proto: „aby tvé dobrodiní zůstalo skryto a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ – nejen lidskou odměnou, ale Boží, věčnou. Zde platí: ztrácíme, abychom získali. Ztrácíme hmotné, abychom získali nehmotné. Obětujeme časné, abychom získali věčné. Pamatuj: Tvůj Otec ví, co je ve skrytosti, a Ježíš ti připomíná: „On odplatí!“

Ve Starém zákoně bylo řečeno: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist k svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva…“ (Lv 19,17-18). Ježíš vysvětluje, proč máme milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují: „Abyste byli syny Nebeského Otce, protože On dává svému slunci svítit na dobré i na zlé a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? Jestliže milujete své bratry (přátele), co činíte zvláštního? Což i pohané (celníci) nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí jako je dokonalý váš Nebeský Otec.“ (v.45-48).

Ježíš dále pokračuje: „A tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit a vzít ti košili, dej i plášť. Kdo tě nutí jít s ním jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“

Nám se zdá přikázání „oko za oko, zub za zub“, kruté, ale zde šlo o nastolení aspoň základní spravedlnosti a zamezení lavinovité pomstě. Totiž člověk za jedno oko vyrve dvě a za jeden zub všechny zuby. Ježíš ale říká, že máme odpouštět a na zlo reagovat dobrem a na nenávist odpouštěním.

V listě k Římanům je v duchu této výzvy napsáno: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré… Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud… Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a nasypeš žhavé uhlí na jeho hlavu. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“

Ve Starém zákoně se přísahající dovolával svědectví Božího a současně na sebe svolával kletbu Boží, jestliže by přísežný slib nedodržel anebo byl jeho výrok nepravdivý. Někdy se člověk zapřísahal Bohem (1 Sam 20,3, 1 Sam 25,26), jindy jen člověkem, který tím byl současně vyzván, aby se stal mstitelem případného nesplnění přísahy. Někdy bylo k zesílení přísahy obětováno zvíře. Bylo rozpůleno a přísahající prošel mezi dvěmi polovinami. Snad to bylo symbolické svolávání osudu, který stihl zvíře, na toho, kdo by porušil smlouvu (Gen 15,8-18, srov. Jer 34,18). Izraelité přísahali před oltářem (1Kr 8,31), který patřil Bohu, anebo skrze chrám (Mt 23,16n).

Zákon přísně zakazoval křivou přísahu (Lv 19,12), ale trest přenechával Bohu (1Kr 8,31n, Za 5,4).

„Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku

Ježíš rozvíjí tuto pravdu o svátosti manželství v 19. kapitole: Tu k Němu přistoupili farizeové a pokoušeli Ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoliv příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku muže a ženu učinil?“, a řekl: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo. Takže už nejsou dva ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Namítli Mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit manželku tím, že jí dá rozlukový list?“ Odpověděl jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Na počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestli je to s mužem a ženou takové, je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo, jen ti, kterým je to dáno.“

V tomto slově Ježíš mluví o pokušeních a o tom, jak s nimi bojovat. Hlavním bitevním polem je naše mysl. Ďábel skrze pokušení útočí na naši mysl více než na cokoliv jiného. Tento boj je neúprosný a probíhá nepřetržitě, dokud žijeme na této zemi. Nemůžeš dovolit, aby ti myšlenky probíhaly hlavou, jak se jim zlíbí. Před Bohem jsme zodpovědní za to, abychom každou myšlenku, která probíhá naší myslí, zastavovali a pečlivě kontrolovali, zda je poslušná Kristu. Ze svědectví Písma svatého a zkušeností svatých vidíme, že jakákoli komunikace mezi lidskými a démonickými silami se odehrává v lidském myšlení. Každé démonické pokušení, které svádí člověka, je zaměřeno na lidský rozum. Nepřítel také používá lidské tělo, aby člověka stáhl na svou stranu a získal jeho souhlas. Proto v každém okamžiku svého pokoušení nepřítel rozvíjí určitou myšlenku, například vyvolává závist, nenávist, neodpuštění.

Dědičný hřích, který spočívá ve vzpouře proti Bohu a Jeho přikázáním, zasáhl všechny oblasti života. V oblasti tělesnosti se toto zranění projevuje hříšnou žádostivostí, která se objevila již u Adama a Evy hned po prvním hříchu (Gen 3,7). Proto Bůh ustanovil 6. a 9. přikázání, aby se nešířila infekce hříchu nečistoty.

V tomto slově, které bylo řečeno v horském kázání, Ježíš poukazuje na kořen cizoložství, který spočívá v tom, že člověk může hřešit nejen fyzicky, ale i ve svém srdci, když se spojí s žádostivou myšlenkou. V tomto případě je nástrojem hříchu nečistý pohled, a místem je lidské srdce – žádostivé, nečisté myšlení.

Slyšeli jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabiješ,‘ a kdokoli by zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se bezdůvodně zlobí na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by řekl svému bratru: ‚Ráka!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni.

(pozn.: u hlavního citátu je použit překlad Nové Kralické Bible, ale všechny ostatní otázky vzhledem k tomu, že jde i o Starý zákon, který Nová Kralická Bible nemá, jsou použity z ekumenického překladu Bible.)

A) Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezabiješ!“

5. Boží přikázání zní: Nezabiješ! Zlé myšlení, spojené s podvodem a manipulací a vyúsťující v nenávist, je kořenem vraždy. Je vražda fyzická, ale i duševní a duchovní. Za všemi třemi formami vraždy je duch lži a smrti. Člověk se nechá zmanipulovat buď vlastním sebeklamem, nebo je oklamán druhými, kterým uvěřil, anebo přímo sugestivními myšlenkami, za kterými je ďábel. Do 5. přikázání patří i ubližování si na zdraví. Dnes je na každé krabičce cigaret napsáno: „Kouření zabíjí!“ I narkotika zabíjejí i alkohol i nemorální život (AIDS, sexuální vraždy, pomsta ze žárlivosti…) i hazardování se zdravím, svým či druhého. Hříchem zabití jsou i aborty, eutanázie…

Ježíš mluví o dvojí spravedlnosti. O spravedlnosti zákoníků a farizeů, a o spravedlnosti, která je z víry. Pokud tuto spravedlnost z víry mít nebudeme, nevejdeme do Božího království.

Slovo spravedlnost znamená, že je třeba dát každému to, co mu náleží. Boží slovo říká: „Odplata za hřích je smrt“ (Ř 6,23) a dále: „Všichni zhřešili“ (Ř 3,23). Tedy všem lidem náleží spravedlivě za hřích smrt, a to nejen časná, ale i věčná, tedy odloučení od Boha – peklo.

Tato Kristova slova jsou posledním, osmým, blahoslavenstvím. Ježíš i předcházejícími slovy mluví o pronásledování a rovněž zdůrazňuje odměnu, kterou je nebeské království. Pronásledování je součástí života z pravdivé víry. Pronásledovali hned první křesťany v Jeruzalémě. Prvním mučedníkem byl jáhen Štěpán. Z apoštolů jako první zemřel mučednickou smrtí bratr apoštola Jana, Jakub. Oba bratři souhlasili s žádostí jejich matky, aby byli prvními ve slávě. Na otázku, zda mohou pít kalich utrpení, který pije Ježíš, řekli: „Můžeme“. Nekrvavé mučednictví Jan vytrpěl odvážně a plně pod křížem. Krvavé mučednictví vytrpěl sv. Jakub, když byl roku 42 sťat mečem. Nekrvavým, psychickým mučednictvím je, když pro Kristovo učení snášíme tupení, pronásledování, lživé pomluvy i vše zlé.

Zeptal se ho potřetí: „Šimone Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že mu potřetí řekl: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce.“

Celá 21. kapitola, poslední v evangeliu apoštola Jana, líčí setkání vzkříšeného Krista s apoštoly. Událost se stala v Galilei a bylo to třetí setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem. Apoštolů tenkrát bylo sedm, mezi nimi byl Petr i Jan. Ježíš rozmlouval především s Petrem. Třikrát se Petra zeptal, zda ho miluje. Řečtina má pro slovo milovat výraz „agapé“ a „filia“. Agapé je nezištná láska, kterou nás Bůh miluje a kterou po nás požaduje. Filia je lidská láska – mezi rodiči a dětmi, či láska k národu… Pro lásku mezi mužem a ženou má řečtina termín „eros“. Bohužel, slovanské národy mají pro vše jen jeden termín „láska“.  V současnosti, kdy je svět zaplaven vlnou sexuální nečistoty a zvráceností, je třeba rozlišovat skutečné hodnoty a dávat jim správné názvy. Slovo, vyjadřující lásku, která se nezištně dává a obětuje, je „agapé“. Opakem lásky je sebeláska, egoismus.

„Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno, proto, aby až do konce se naplnilo Písmo, řekl: „Žízním!“ Stála tam nádoba plná octa. Namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům.“

Ježíš má fyzickou žízeň, jejíž příčinou je ztráta krve při bičování i při ukřižování. Má ale i duchovní žízeň. Dychtí po dokonání díla vykoupení a lásky: „Tak Bůh miloval svět (tebe), že dal svého jednorozeného Syna…“ Ježíš intenzivně touží po dokončení díla spásy. Ale On i v tobě žízní po tvé lásce, po tom, abys ty byl duchovně proměněn, abys byl s Ním v duchovní jednotě. To je cesta následování a cesta kříže. Jde o každodenní zříkání se sebe v malých věcech.

Ježíš touží, žízní po dokonání spásy i z naší strany.

Úvaha: Kde Ježíš pronesl tato slova a kdy? Pronesl je na kříži, a to v poslední hodinu svého života. Ke komu je pronesl? Ke svému učedníkovi, který stál pod křížem a kterého Ježíš miloval (Boží láskou – agapé). Učedník rovněž Ježíše miloval, proto překonal strach ze smrti a stál pod křížem. Ostatní učedníci byli strachem přemoženi a pod křížem nestáli.

Ježíš chce, abychom i my byli učedníky, kteří jdou pod kříž a zde jsou láskou spojeni s Ježíšem ukřižovaným. Učedník opustí pro Krista všechno i svůj strach ze smrti, protože ví, že Ježíš přemohl smrt. Za věrnost následování, které je projevem praktické lásky, Ježíš dává život věčný.

Ježíš „viděl učedníka“, „řekl učedníkovi“ a „učedník přijal“ Ježíšovu poslední vůli, testament. Přijal Ježíšovu matku. On je nám příkladem. Máme být Ježíšovými učedníky. I my máme přijmout Ježíšovu matku.

V neděli před svátkem Useknutí hlavy Jana Křtitele se čte evangelium o vinařích, kteří zabíjeli proroky, které Bůh posílal na vinici, kterou byla starozákonní církev. Jedny zbili, druhé zabili, či vyhodili. Proto Ježíš řekl zákoníkům  a farizeům toto podobenství. Všichni věděli, že mluvil o nich. Ježíš říká, že On je ten úhelný kámen a kdo Ho zavrhne, tak nakonec sám sebe odsoudí. Poslední ze starozákonních a zároveň i první novozákonní prorok je Jan Křtitel. V evangeliu je napsáno, jak se vše odehrálo. Jan Křtitel řekl Herodovi: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“(Mk 6,18) Řekl mu jednu větu, kterou přesně ukázal na jeho hřích. Král izraelský, který reprezentuje nejen vyvolený národ, ale který vystupuje i v Boží autoritě, dával pohoršení celému národu, tím, že si vzal za ženu  manželku svého bratra. Všichni lidé o tom věděli a hovořili, avšak nikdo mu to neřekl do očí. Ale Jan mu to odvážně řekl: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (Mk 6,18) Jaká byla reakce? Evangelium říká: „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho;“ (Mk 6,20)  Tedy on věděl, kdo je Jan. A dále: „když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ (Mk 6,20) Tu můžeme dodat: byl celý nejistý, ale nedělal pravdivé pokání.

„Hledejte nejprve Boží království a Jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno.“(Mt 6,33)

Hledání je bolestný proces. Když člověk ztratí například dokumenty, peníze, které potřebuje, hledá je, má bolest. A když je najde, má radost. A my máme hledat nejprve Boží království. Máme mít bolest, dokud ho nenajdeme…

Máme hledat i Jeho spravedlnost. Ta je v tom, že Ježíš vzal spravedlivý trest za můj a tvůj hřích a dává nám milosrdenství. Boží milosrdenství je v Něm. Ježíš za mě zemřel a dává mi zadarmo, skrze víru, Boží království, věčné štěstí. Mám to znát a hledat.

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Mt 6, 24)

Bůh nám dává své slovo. Ono je lampou na cesty našeho života. Ve světle Božího slova máme vidět normu. Zde nám říká, že dvěma pánům nelze sloužit. Nemůžeme sloužit Bohu i mamonu. Co je ten mamon? My si myslíme, že to jsou peníze, ale to nejsou jen peníze. Může to být mnoho věcí. Mamon je vše, co postavíme místo Boha, kterého máme milovat celým srdcem. Tedy vše, na co se nalepí naše srdce a čemu pak vlastně sloužíme. Sjednotíme se s tím svým duchem, otevřeme se tomu a nemůžeme už sloužit Bohu. Mamonem mohou být naše závislosti, jak tomu bylo u Marie Magdalény. Ježíš ji osvobodil z jejích závislostí, od nečistých duchů. Byla otrokem, pro ni to byl mamon. Nemohla sloužit Bohu. Ale Ježíš ji osvobodil.

Ježíš říká, že nemůžeme sloužit dvěma pánům. Nemůžeme sloužit ďáblu a zároveň Bohu. Každý z nás by si měl dát otázku: Komu vlastně sloužím? Kdo je mým pánem? Buď je to Bůh, Ježíš Kristus, anebo nějaký hřích či falešná filosofie, která se mi líbí, protože mohu být v temnotě hříchu. Dnes se musí člověk radikálně rozhodnout a říci Bohu jasné „ano“, a jasné „ne“ ďáblu. Protože komu sloužím, ten mi dá potom i odměnu. Jde o věčnost, o spásu duše!

„Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe“ (Mt 6,25).

„Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete“ (Mt 6,32).

Ježíš nám říká, že máme plně důvěřovat Bohu. Ukazuje na ptáky, na lilie, že Bůh se o ně stará. Svou silou ani jeden svůj vlas neuděláme bílý nebo černý. I když se budeme snažit, pracovat do umdlení, svůj život neprodloužíme ani o jeden den, ani o hodinu, ani o sekundu. Až budeme umírat, tak uvidíme, jestli jsme byli moudří, nebo nemoudří, ale už může být pozdě, už nebudeme mít čas to změnit. Proto buďme moudří dnes! To znamená: počítejme s Bohem, počítejme s věčným životem.

Co je nové srdce, je tajemství. Jedině Já, Hospodin, zkoumám ledví a srdce člověka. Vím, co je v člověku. Jestliže Já, váš Bůh, jsem uznal za vhodné dát vám nové srdce, pak dobře vím, proč to dělám a proč vy ho potřebujete. Co je nové srdce, je pro vás tajemství. Já jsem ho učinil. To srdce je jedno a je místem, kde mohu přebývat. To srdce má dvě vlastnosti: jednak radikální odpor proti svůdci lidského pokolení – je tedy vzpourou proti satanovi, a zároveň je plně závislé na Mně, v plné poslušnosti. Sklání se bez výčitek a reptání mé vůli. Na Mou vůli vždy odpovídá: „ANO!“ Důvěřuje a věří. Je novým světem, kde není místečka pro hřích a pýchu. Je to nové duchovní centrum, které nehledá svých věcí, ale jen Mých! Ano, toto srdce ti dám.

Ježíš nás křtí i ohněm, aby ten oheň v nás spálil všechnu špínu morální nečistoty. Jestliže máme ve své mysli nějaké nečisté obrazy, ať to oheň spálí. Naše oko má být čisté, to vnitřní oko. Je třeba vše dát do světla. Znovu činit pokání. Nazvat lež lží, zlo zlem, tak, jak to je. To je pokání. Bůh pak bude působit. Ale my máme přicházet ne k nějakým psychoanalytikům, ale k Tomu, který je Lékařem duše i těla, a Jím je Ježíš. On celostně uzdravuje. On je stejný, včera dnes i navěky. A kdy k Němu máme jít? Hned jak vám do oka vletí nějaká špína – uvidíte nějaký nečistý obraz: Stop! Ven! Pane, ať to tvůj oheň spálí! To je lež!

Co je to nové srdce? Pane, jak dlouho jsem vnímal realitu nového srdce vírou a teď bych rád předal tento poklad slovy. Co však napíši, to není ono. Škrtám, přepisuji, piluji, aby to mělo literární formu, ale ta pravda tím víc umírá…

– Pane, co vlastně je srdce? Co je to srdce kamenné a co srdce nové?

– Proč se ptáš? Na to se neodpovídá logikou. Vírou přijmi a budeš mít. Lidé se neptají, co je to život. Oni ho prostě mají a žijí. Nechápou, co je život fyzický, a tím méně mohou pochopit život Ducha. Neptej se, neuvažuj, ale udělej to, co udělal kající lotr. On uvěřil, přijal tajemství – a podobně učedník pod křížem. Až přijmeš, pak začneš pomalu chápat. Je nutno udělat první krok víry a žádná logika ho nemůže nahradit. A uvažování a bádání je natolik správné, nakolik disponuje k uvěření a sklonění se před tajemstvími. „Velebím tě, Otče, že jsi tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým.“ Nejde o to, vymýšlet v teologii stále něco nového, vždyť zde, na zemi, probíhá boj na život a na smrt. Jde o spásu a zavržení mnohých. Jestliže teologové Boží pravdy rozmělňují tak, že člověka odvádějí od osobního kontaktu s živým Bohem, pak je jejich činnost přinejmenším škodlivá. Proto používej duchovních informací natolik, nakolik tě to vede k prostotě. A natolik je odmítej, nakolik tě odvádějí od chudoby ducha, modlitby a vnitřního ztišení.