Jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev,zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.

V 3. kapitole listu Římanům apoštol hovoří o tom, že všichni jsou před Bohem obviněni. Apoštol se ptá: „Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky? Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova.“ V 9. verši se ptá: „Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech‘.“ A následují verše 14.−19., které si budeme připomínat dva týdny: „‚Jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘ Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.“

«Kdo zachovává Jeho přikázání,

V tomto slově života je rovněž zdůrazněno zachovávání Božích přikázání. Platí, že kdo je zachovává, přebývá v Bohu a Bůh v něm. Tuto pravdu Ježíš zdůraznil slovy: „Kdo mě miluje, bude zachovávat moje slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ V ten večer před svou smrtí Ježíš řekl: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (J 14,20-21)

Je řečeno, že oč poprosíme, dostaneme. A důvod: protože zachováváme Jeho přikázání a děláme, co se Mu líbí.

Před tím, od 18. verše, apoštol Jan ukazuje na důležitost upřímnosti srdce před Bohem a píše: „Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu.“

V tomto slově života je zdůrazněno, že dostaneme to, oč prosíme. Podmínkou vyslyšení našich proseb je zachovávat Jeho přikázání a konat před Ním, co se Mu líbí.

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!

Apoštol Pavel mluví o svobodě. Jenže i liberální teologové a různí duchovní chytráci nebo náboženští podvodníci zneužívají svobodu k páchání nepravosti. Apoštol varuje, aby se naše svoboda nestala příležitostí k prosazování sebe, svého egoismu, ale v lásce máme sloužit jedni druhým.

Dále apoštol říká, že celý zákon je v jednom slově: „Miluj bližního jako sebe samého.“ Uvědomujme si to často a realizujme to. Milovat bližního znamená obětovat se za něho, toužit po tom, aby byl spasen, snažit se mu zprostředkovat pravdu Boží o spáse a vést ho k obrácení a k přijetí Ducha svatého, aby mohl žít, chodit v Duchu svatém tak, jak o to usiluji já – to je pravá láska. Tak miluji bližního jako sebe samého. Já chci být spasen, já chci mít věčný život, já chci být šťasten zde na zemi i po smrti a toto přeji i mému bližnímu.

Minulé slovo života, které jsme si dva týdny opakovali a nechali na sebe působit, nám bylo celkem jasné: Žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu a ty věci jsou ve vzájemném rozporu, a proto děláme to, co nechceme. To ve svém každodenním životě vidíme, a proto toto Boží slovo chápeme. Ta poslední věta ale: „Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem,“ ta už je trochu nejasná. Každý si ji může vysvětlovat jinak. Nechat se vést Duchem znamená chodit v poslušnosti víry tak jako Přesvatá Bohorodička a tak jako je nám dán za vzor praotec Abrahám. Kdo se nechá vést Duchem Božím, nepůjde proti Božímu zákonu, ale naopak bude ho zachovávat.

V listě Galaťanům apoštol však vysvětluje ještě jednu problematiku spojenou se zákonem, která je nám trochu cizí. Je to otázka obřízky a zachovávání Mojžíšských předpisů o různém očišťování se zdůrazněním obřadnictví, které nakonec de facto udusilo Ducha. Proto byl apoštol Pavel k této oblasti zákona úplně svobodný.

V 7. kapitole listu Římanům, kterou jsme procházeli v uplynulých týdnech, je několikrát zdůrazněno, že chceme konat dobro, ale automaticky konáme zlo. Je zde řečeno, že to už nedělám já, ale hřích, který je ve mně. V listě Galaťanům je tato pravda hlouběji rozvinuta. Je zde jasně ukázáno, že hřích působí zvlášť skrze žádostivost těla, kterou pak člověka zotročuje. Je to nečistota, alkoholismus, narkomanie, obžerství…

Žádostivost v člověku vzbuzuje, až vybičovává, systém světa skrze sdělovací prostředky, dekadentní hudbu, nečisté obrazy, reklamy a propagaci konzumního životního stylu. Postavit se mu na odpor je mimořádným hrdinstvím a potřebujeme k tomu mimořádnou sílu. Proto se modlíme, proto přijímáme svátosti, proto se pokořujeme, proto konáme denně pokání a přiznáváme si své hříchy.

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

Postupně jsme na sebe při modlitebních zastaveních nechali působit Boží slovo z listu Římanům ze 7. kapitoly, kde se mluví o zákoně Božím a také o jiném zákoně, o zákoně hříchu. Zákon Boží je svatý, my to uznáváme, a přesto ho přestupujeme. Jaké je východisko? Jen jediné, a to pokání. V čem spočívá pokání? V tom, že si přiznám hřích. V I. listu Korinťanům je napsáno: „Když sami sebe soudíme, nebudeme souzeni.“ S tímto soudem, s touto správnou sebekritikou, nemůžeme však zůstat na poloviční cestě. I Jidáš sám sebe soudil, ale skončil jako sebevrah v zoufalství. Pravdivé souzení sama sebe musí být spojeno s vírou, že za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus. Tedy dám své hříchy Jemu, pod moc Jeho krve. Pak platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“

Apoštol Pavel ukazuje, že právě tím, že nechci zlo, které dělám, souhlasím se zákonem, že je dobrý. Dále ukazuje na kořen zla ve mně, který ovlivňuje moje city, rozum i vůli, i na to, že tento kořen zla je dědičný hřích ve mně. Dále apoštol tuto pravdu o hříchu v nás rozvíjí: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“

Apoštol Pavel zde ukazuje na rozpor, čili na jakousi duchovní schizofrenii, kterou působí dědičný hřích v nás. Boží zákon je svatý, ale každý z nás je pod vlivem tělesnosti a duševnosti, a jak na tělo, tak i na duši působí zákon hříchu. Náš duch však žízní po Bohu a je porušenou přirozeností svázán a držen jako ve vězení. O tom, že v nás působí zákon hříchu, se může každý přesvědčit. Důkazem je, že chceme konat dobro, milujeme dobro, ale přesto konáme zlo, které nenávidíme a nechceme. Je zde zákon hříchu. Zákon je princip, který se opakuje, není to jen něco jednorázového. Zákon hříchu trvá, dokud žijeme tento život v čase, s tím musíme počítat a také nás na to upozorňuje Boží slovo. Proto musíme chodit ve víře. Je totiž nejen zákon hříchu, ale i zákon Ducha, jak o něm budeme v dalších verších uvažovat, a ten působí, sjednocujeme-li se v konkrétních situacích se svým Spasitelem, Ježíšem Kristem.

Boží slovo říká, že když jsme žili podle těla, působily v nás hříšné žádosti. K jejich překonání zákon nedával sílu, naopak, tím, že je dával do světla, naše svědomí do detailu poznalo hřích a bylo tím svázáno. Zdůrazňujeme: zákon nám nedal sílu, abychom úměrně světlu překonávali hříšné žádosti. Zákon nás pouze usvědčoval, co hluboko v nás je, totiž ložisko lži a zla, spojené s pýchou a hříšnými žádostmi, a to nese ovoce smrti.

Verš 6. by mohl někdo nesprávně pochopit a vyvodit si špatný závěr, neboť je tam napsáno: „…zemřeli jsme tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona.“ To ale neznamená, že svoboda je zprostit se zákona. Pravý smysl je napsán v dalších slovech: „…nyní ale sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ Pravá svoboda je jedině v Kristu!

Pokud člověk odmítá Pána Ježíše jako Spasitele i jako toho, kdo vysvobozuje z moci hříchu, pak v člověku působí vášně, které zákon nepřemáhá, ale naopak, podněcuje. Takže zákon je v boji s vášněmi neúčinný. Pravdivě nazývá zlo zlem a lež lží, ukazuje i na trest, ale sílu nedává. Vášně, které produkuje hřích v nás, nesou ovoce smrti.

Dále písmo říká, že když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme touto smrtí zproštěni zákona. Tu nejde o fyzickou smrt, ale o vnitřní sjednocení s Ježíšovou smrtí na kříži skrze spoluukřižování a skrze realizaci podstaty křtu, kterou je ponoření do Kristovy smrti. Právě v této vnitřní smrti, tedy v této jednotě s Kristem ukřižovaným, který svou smrtí přemohl smrt hříchu, je také naplnění požadavků zákona. Sami je nejsme schopni naplnit. Spojení s Kristovou smrtí nám umožňuje, abychom sloužili, tedy cele se odevzdávali Bohu v novém životě. Duch Boží, který měl účast na Kristově vzkříšení, pak působí i v nás, aby v nás tento nový život rostl.

„Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.“

V předcházejícím 1.-3. verši je přirovnání o ženě a dvou manželích. Ten první představuje Boží zákon, který je spravedlivý a dokonalý. Druhý manžel znázorňuje Krista. Pokud je žena spojena s tím prvním, jsou na ni vkládány jen požadavky, ale ten dokonalý manžel, zákon, ani prstem nehne, aby jí pomohl tyto požadavky plnit. Touží si vzít druhého, ale zbavit se toho prvního nemůže. On umřít nechce, a tak musí zemřít sama. To zemřítí je tajemství křtu, v němž jsme byli křtem ponořeni do Kristovy smrti a zároveň se nám dostalo nového, Kristova života. Toto přirovnání ukazuje na hlubokou realitu, že Ježíš nejenom za nás zemřel na kříži, ale jestliže jsme skrze křest a víru s Ním duchovně vešli do smrti, znamená to, že jsme se zřekli zákona hříchu a tím zároveň i spravedlivého zákona.

„Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře,

Výklad pro Ř 7,1-2 a zároveň pro Ř 7,3:

Kristus – konec zákona

V 6. kapitole listu Římanům vidíme, jak nás Bůh vysvobodil od hříchu. V 7. kapitole vidíme, jak nás osvobozuje od zákona. V 6. kapitole je nám ukázána cesta vysvobození z hříchu na příběhu pána a jeho otroka a v 7. kapitole vidíme osvobození od zákona na dvou manželech jediné ženy. Příbuznost mezi hříchem a hříšníkem je totéž jako spojení mezi manželem a manželkou.

„Což nevíte, bratři, že zákon panuje nad člověkem,

Výklad pro Ř 7,1-2 a zároveň pro Ř 7,3:

Kristus – konec zákona

V 6. kapitole listu Římanům vidíme, jak nás Bůh vysvobodil od hříchu. V 7. kapitole vidíme, jak nás osvobozuje od zákona. V 6. kapitole je nám ukázána cesta vysvobození z hříchu na příběhu pána a jeho otroka a v 7. kapitole vidíme osvobození od zákona na dvou manželech jediné ženy. Příbuznost mezi hříchem a hříšníkem je totéž jako spojení mezi manželem a manželkou.

„Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

 Představme si Boží soud, kde na levé straně stojí démoni, na pravé straně andělé a za námi celé lidstvo. Před námi je velká obrazovka a pod ní stojíme my, kteří jsme souzeni. Promítne se celý náš život. Nakonec se na obrazovce objeví velký nápis: „Odplata za hřích je smrt – smrt věčná – věčné peklo.“ To je spravedlivý rozsudek nad hříchem, který je vzpourou proti Bohu a poslušností ďáblu. Semeno ďáblovo v nás, kterým je dědičný hřích, nás tlačí, abychom poslouchali zlo, ďábla a bouřili se proti Bohu. Kořen hříchu v nás nese otrávené plody, kterými škodíme sobě i druhým lidem a stavíme se proti Bohu. Rozsudek je jednoznačný – smrt. To je třeba si uvědomit, to je realita. Je zde jen jedno východisko, a to pouze v čase, u Božího soudu už šance záchrany není, tam už jsme překročili dobu zkoušky, kterou je náš život. Proto máme vědět a znovu si připomínat, že východisko, záchrana před smrtí věčnou, je jedině v Ježíšovi, který je Božím Synem a stal se člověkem jenom kvůli nám, kvůli tomu, aby nás vysvobodil z hříchu.

„Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.“

Podmínkou osvobození od hříchu je, že se stáváme služebníky Božími. Originál opět uvádí slovo „otroky“. Vyjádření „otrok“ se používá v 6. kapitole listu k Římanům velmi často. Na jedné straně je zde realita otroctví hříchu. To znamená, že i když se chce člověk vlastními silami z otroctví dostat, nejde to. Z tohoto druhu otroctví se člověk nejenže nedostane vlastní silou, ale ani žádnou jinou, jedině Boží silou, a tu Bůh dává za jednu podmínku – že člověk se cele vydá Bohu. Znamená to, že přijímá Jeho přikázání a nechá se vést Božím Duchem, a už ne duchem světa, duchem lži. Toto vysvobození má ale základní podmínku – ztratit svou duši pro Krista a evangelium (Mk 8,35).

„Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení.“

V tomto verši je znovu vyjádřeno to, co už bylo v této kapitole napsáno, abychom se nepropůjčovali k službě (v originále: otroctví) nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, ale máme se nyní plně dát k dispozici, čili do služby (znovu je v řeckém originále použit termín „k otroctví“), „spravedlnosti k posvěcení“. Apoštol zde ukazuje, že hřích zvláště zneužívá nečistotu a nepravost. Máme se proto radikálně postavit na stranu spravedlnosti. Jsou zde jakoby dva prapory – prapor otroctví zlu, a na druhé straně prapor pravé svobody. V tomto boji je třeba se cvičit v umění, jak bojovat. Především se máme vyhýbat blízké příležitosti ke hříchu, což je známkou pravé pokory a moudrosti. Pokud to není možné, ale z naší strany jsme pro to udělali všechno, pak Bůh dá východisko.

Bohu patří vděčnost za to, že obrácením jsme dostali milost přijmout spasitelné učení, postavené na víře v našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jím jsme osvobozeni od zotročení, které působí hřích, a nastoupili jsme na novou cestu spravedlnosti.

V 6. kapitole se vícekrát mluví o hříchu. Je zde řečeno: „…vy jste sice byli služebníky (řec. duloi – otroky) hříchu…“ Dnes vidíme názorně, co to je být otrokem hříchu. Hřích v nitru člověka nesnáší především pravdu a pravdivou sebekritiku, tedy jeho podstatou je pýcha, to znamená nekritičnost, neochota přiznat si pravdu, neochota se poučit ze svého poklesku a naopak snaha házet vinu na druhé lidi či na Boha nebo na tzv. okolnosti.

Hříchem jsou vraždy, obracení se na ďábla v čarodějnictví a jiných okultních praktikách, hříchem jsou podvody, krádeže, zneužívání, znásilňování, nečisté myšlenky, slova, skutky, různé zvrácenosti, rozvody, nenávisti, války. Co je plodem hříchu? Utrpení, slzy, opuštěnost, vězení, smrt. Z lidí se stávají otroci narkotik, alkoholu, bezdomovci, zločinci. Realitu hříchu nelze popřít.

„Nevíte snad, že když se někomu vydáváte za služebníky, abyste ho poslouchali, pak jste služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti, nebo poslušnosti ke spravedlnosti?“

Tento verš z Písma ukazuje na hlubokou pravdu o poslušnosti, jejímž ovocem je věčný život v nebi, anebo věčná smrt v pekle.

V tomto verši je kromě slova poslušnost zdůrazněno i slovo sluha, v řeckém originále otrok, otroctví (řec. dúlos). Náš překlad už používá jen slova „sloužit“ a „sluha“. Podle originálu by verš měl znít vlastně takto: Nevíte, že jste otroky toho, komu se v poslušnosti vydáváte za otroky? Buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k ospravedlnění od hříchu a k životu. 

Žádný člověk, který neslouží cele Bohu, není svobodný, ale je otrokem dědičného hříchu, který je v něm. Dědičný hřích neboli ložisko lži a zla ve svém nitru poslouchá automaticky. Zatemňuje mu rozum a oslabuje vůli, takže člověk nesnáší pravdu o sobě, odmítá skutečné dobro a nechce sloužit Bohu ani zachovávat Jeho přikázání.

„Také nevydávejte své údy hříchu za nástroje nepravosti, ale vydejte se Bohu jako ti, kdo ožili z mrtvých a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti.“

Jaký verš tomuto verši předchází? „Ať tedy ve vašich smrtelných tělech nevládne hřích, tak abyste ho poslouchali v jeho žádostech.“  

Jaký verš následuje po 13. verši? „Neboť hřích nad vámi nebude panovat, protože nejste pod Zákonem, ale pod milostí.“

Šestá kapitola listu Římanům vyjadřuje hlubokou pravdu našeho osvobození od hříchu. V 3. a 4. verši se mluví o křtu, kterým jsme ponořeni do tajemství Kristovy smrti a zároveň se nám dostalo nového života: „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni do Krista Ježíše, jsme pokřtěni do jeho smrti? Jsme s ním tedy skrze křest pohřbeni do smrti, abychom tak jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, i my mohli začít chodit v novosti života.“ 6. verš ukazuje na duchovní realitu, že kořen zla v nás – dědičný hřích – starý člověk, byl s Kristem ukřižován. V 11. verši je řečeno, že máme ve víře vzít realitu duchovní smrti a zároveň i realitu nového života: „Tak se i vy považujte za vskutku mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Zde je vyžadována víra, která je spojena s duchovním bojem.

„Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu

Tento verš z 6. kapitoly listu Římanům je opět tajemstvím. Podmínkou jeho odhalení je živá víra a chození ve víře, tedy realizování pravdy víry. Hluboká biblická víra, která je základem pravdivého poznání, je vyjádřena slovy: „počítejte s tím“ – zde je řecké slovo „logidzomai“, což znamená: 1) počítat; 2) být přesvědčen; 3) mít za to.

V matematice se toto slovo používá pro naprosto přesné vyjádření: 2×2=4, a to platí jak v Americe, tak v Africe a všude. To je něco, o čem se nepochybuje. A Písmo nás vybízí, že taková má být naše víra – bez sebemenší pochybnosti: jsme mrtvými pro hřích, pro sílu hříchu! Zároveň jsme živými pro Boha, a to v Kristu Ježíši našem Pánu!