Každý z nás má ve své povaze naprogramováno, že je mu přirozené konat dobré věci, ale zároveň je v této povaze určitá duchovní otrava, konkrétní forma pýchy, jakási slepota, negativní způsoby, které to pozitivní v naší povaze prakticky ničí. A toto je u každého člověka, jen to má u každého jiný odstín. Tedy za určitými přirozenými dary, je skryta otrava hříchu, kterou jsme zdědili po Adamovi. U každého má jinou formu. Je zde zakuklený starý člověk, který sleduje jedno: Nechce dovolit konat pokání, nechce nazývat pravými jmény otravu v nás, to negativní, a pokud se toho někdo jen dotkne, už je oheň na střeše.

Cílem našeho života je, abychom byli spojeni s Bohem a v tomto spojení zůstali celou věčnost. Věčný život začíná už zde na zemi, kde nás Bůh postavil do zkoušky. Ta zkouška je pro každého časově jiná. Žijeme v různých dobách na různých místech, každý z nás má přesně určený počet let a potom přijde konec naší životní pouti. Těch několik desítek let uběhne velmi rychle, a navíc jsou většinou spojeny s trápením, zklamáním… Život na zemi je ustavičným plahočením. Bůh nám dává tu na zemi své milosti, a když s nimi spolupracujeme, tzn., že se maličko zapřeme, pokoříme, přijmeme nějaký kříž, utrpení duševní či fyzické, máme pak z toho vnitřní radost, kterou nám dává zase On. Stále nás ale obklopuje zlo, závist, všelijaké nemoci, utrpení a ztráta našich drahých. I to nám má připomenout, že zde nemáme stálé místo. Naše vlast je v nebi. Zde jsme jenom poutníci a nevíme dne ani hodiny. Je třeba, abychom opravdu pamatovali na věčnost.

Bůh mi získal nebe – pro mě ho připravil. Stal se kvůli mně člověkem. Ponížil se až na smrt. Prolil za mě svou krev a vykoupil mě. Koho mám více milovat? On mi dal existenci skrze mé rodiče, ale mým Otcem je On. On mě miluje více než já sám sebe, více než kdokoliv jiný. V prvním přikázání mi říká, že mám milovat Jeho, a to celým srdcem, celou duší a vší silou. Kdy jsem naposled miloval Boha celým srdcem, celou duší a vší silou? Je třeba, abychom alespoň jednu minutu za den skutečně milovali Boha. Denně sedmkrát opakujeme v modlitebních zastaveních: „Ježíši, Bože můj, miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou. Nyní ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“ Máme si to opravdu uvědomit, alespoň jednu minutu: Myslíš to vážně? „Ano, Pane, alespoň tuto minutu.

Ale to nejhlavnější, co nebe dělá nebem je, že máme Boha, spojení s Ním, které nikdy neskončí, tedy máme účast na Božím životě. Andělé jsou blízko Boha a mají svůj vlastní dokonalý život. My jsme však dostali přímo Boží život, protože Ježíš se stal člověkem. On skrze své vtělení narouboval na naší přirozenost Boží život. My, kteří jsme přijali Krista, máme už zde na zemi život věčný. Podstata věčného života spočívá v tom, že jsme přijali Boží přirozenost, stáváme se spoludědici Božího království. Byli jsme doslova naroubováni na Krista. Působí v nás stejný Duch jako v Kristu.

Bylo by potřebné, aby se kněží rozhodli dávat Bohu a své duši necelé dva dny v týdnu a trávit čas na modlitbách a nad Božím slovem. Nastalo by duchovní vzkříšení.

Kněz východního obřadu má svou rodinu. Stačilo by, kdyby necelé dva dny prožili tito ženatí kněží ve společenství na modlitbách. Po určité době by pak mohli v bratrském společenství řešit vzájemnou jednotu na bázi toho, že začnou vnímat nejprve zevnější hříchy, kterými odpuzují a vyhánějí věřící, ať už je to láska k penězům, panovačnost a kněžská pýcha, ať už to je to, že nemají vychované děti, které pak dávají pohoršení… došli by potom k závěru: ano, už konečně přestaňme být schizofreniky, jinak kázat a jinak žít, a naše rodina bude skutečně příkladem, živým evangeliem celé farnosti. Tito faráři by se pak mohli ve své farnosti věnovat tzv. bratrstvům, která v minulosti do určité míry fungovala a byla velkou silou.

Pán nám ukazuje, že čím tvrdší a hlubší je boj – tím více je třeba pokory a odevzdanosti Pánu Ježíši, tím více musíme vycházet ze sebe! Zde už nelze ani hájit Boží pravdu a spravedlnost něčím dobrým a lidským. Zde platí jen jedno: přijímat kříž a vcházet do smrti, ale s Kristem skrze Pannu Marii. Toto je cesta – cesta smrti ke vzkříšení.

První chrám na území Ukrajiny byl zasvěcen svatému proroku Eliášovi.

Duch prorocký je velmi potřebný k vedení Božího lidu. V Písmu svatém máme čtyři hlavní proroky – Izajáš, Jeremiáš, Daniel a Ezechiel. Nazýváme je velkými proroky. Knihy s jejich proroctvími tvoří část Písma svatého. Potom je dvanáct malých proroků – Malachiáš, Ozeáš a jiní. Kniha proroka Eliáše však v Písmu svatém není, ani proroka Elíši. Ano, i Mojžíš měl ducha prorockého, ale největším z proroků Starého zákona je prorok Eliáš. Novozákonní prorok Jan Křtitel vlastně přijal ducha proroka Eliáše. Ježíš se o tom několikrát zmiňuje v evangeliu, když mluví o Janu Křtiteli, že on je ten Eliáš, který měl přijít.

Co je duch proroka Eliáše? Můžeme i my přijmout ducha proroka Eliáše? I my máme Ducha Božího. Když čteme 14. kapitolu listu Korintským, mluví se tam o tom, že duch prorocký hovoří skrze proroky. Ve vyznání víry se modlíme, že Duch Boží mluvil ústy proroků, tedy je to Duch svatý, který skrze proroky hovoří. Skrze Ducha svatého přišlo Slovo Boží – samotný Bůh se stal člověkem. Ve 4. kapitole listu Efezským je napsáno, že církev je zbudovaná na apoštolech a prorocích. I Mojžíš si přál, aby celý národ byli proroci. Pokud se člověk opravdu otevře Boží pravdě, obrátí se, upřímně činí pokání, nechodí v irealitě, ale v realitě a nazývá hřích hříchem, zlo zlem, dobro dobrem, pravdu pravdou a lež lží, pak Duch Boží skrze takového pravdivého člověka může působit.

Všimněme si, že někteří lidé, zvláště vědečtí pracovníci, kteří hledají určité zákonitosti v říši hmoty, ať už jsou to různé vědecké výzkumy v technice či v medicíně, dovedou celé roky pečlivě hledat a zkoumat, aby objevili nějaký zákon. Když něco objeví, mají z toho určitý požitek. My máme v Bohu poznávat určitá tajemství. Tajemství dobra i zla, tajemství celé historie lidstva i duchovního boje s démony, tajemství Boží lásky, Boží velikosti a jiná tajemství, která budeme poznávat v Božím světle v nebi. Zde vidíme jen jako v zrcadle (1Kor 13, 12), matně, ale tam budeme vidět Boha i pravdu tváří v tvář. Skrze poznání člověk získává určité štěstí, určitou náplň. V nebi bude poznávání pravd stále hlubší a hlubší.

Bratra klame nepřítel jednou formou lži, kdežto mě druhou, třeba úplně protichůdnou. Mým úkolem není napravovat bratra. Řešením je nechtít reformovat a napravovat druhé, ale umět je přijímat jako svůj kříž. Například, dobré vlastnosti v povaze přijímat s radostí – radovat se z toho a nedobré přijímat s děkováním jako kříž. A v první řadě chtít, abych tímto křížem (tou nedobrou vlastností, zlozvykem bližního) byl očištěn já a mohl rozmnožit trpělivost, pokoru a lásku. Kárat a chtít odstraňovat chyby druhého nejde bez milosti. Patřičnou milost získám tím, že začnu od sebe. Získám ji pro sebe i pro mého bližního. Když budu chtít začít napravovat bratra, tak úmysl je sice dobrý, ale jestli skrze mé vnitřní utrpení nezískám milost pro něho, tak se nic nehne, ba naopak starý člověk v jeho duši způsobí hluboké alergie, odpory a zranění, které se budou ventilovat v určitých situacích, rozhovorech a budou ničit Ježíšovo dílo.

Jaký máme mít postoj vůči Bohu, Jeho prozřetelnosti a tajemství hříchu ve světě, v nás i v církvi? Máme se rovněž pokořovat. Když Job reptal, Bůh mu řekl: „Kde jsi byl, když jsem kladl základy zemi a vesmíru?“ Naše poznání je velmi omezené! Nesmíme reptat, ale v pokoře a s vírou přijímat vše, co Bůh dopustí. Pak nám Bůh dá světlo a bude odhalovat jedno tajemství dobra a zla za druhým, jak v životě – tedy v praxi, tak i v Písmu svatém a skrze pokoru a vydanost (lásku) bude nás On sám vyučovat a otvírat naše oči.

Musíme mít ve svém životě motivaci, cíl, vizi. Našim cílem není dlouhý život, ale věčný život. Máme mít stále na zřeteli nebe – svou opravdovou vlast, vidět před sebou tu realitu věčného štěstí. Člověk je většinou na to totálně tupý, jakoby se ho to vůbec netýkalo. Bude rozjímat o nějaké konkrétní věci, co má jít koupit do obchodu, atd. To je pro něj živé, aktuální. Ale tuto nejpodstatnější, nejdůležitější věc – nebe – vůbec nevnímá.

Nikdy nezapomínejme na to podstatné: Milovat Boha nade všechno, tedy i nad své ego! Milovat znamená umírat! Láska je ukřižovaná! A v krizi se stačí jen dívat vzhůru a uvědomovat si, že Bůh mě nyní vidí, že nyní přijímám tuto bolest. A také si vzpomenu na smrt fyzickou. Jednou přijde a pak už bude pozdě! Teď – dnes je ještě čas k pokání, k horlivosti.

V nás je duchovní systém, duchovní infekce dědičného hříchu, neposlušnosti a vzpoury. Je to starý člověk, kamenné srdce, neboli továrna na hřích, která automaticky pracuje. My ji máme zastavovat. Je to neustálý boj. Musím vědět, že ve mně je. Jakmile se dostanu do těžší situace, hned se starý člověk projeví pýchou, sebeláskou, sebelítostí, závistí. Oheň Boží má toto vše paralyzovat. Boj začíná až tehdy, kdy přijímáme Ježíše, nové srdce a nového Ducha.

Co se mnou bude po smrti? Čeká mě buď věčný život, nebo věčné zavržení. To jsou vážné věci. Boží slovo říká: „Všem lidem je určeno zemřít a potom bude soud.“ (Žid 9,27)

Když někdo měl jít jen k světskému soudu, třásl se strachy. A my všichni budeme stát před Božím soudem a nezahlazujeme za sebou zlo. Co by udělal ten, kdo by měl u sebe drogy a věděl by, že jestli je u něj najdou, bude zastřelen? Rychle by je odhodil, zbavil by se jich. My s sebou nosíme hřích. V hodině smrti s ním však do nebe neprojdeme, protože nás táhne do pekla. Boží slovo jasně říká: „Odplata za hřích je smrt.“ ( Ř 6,23) Proto ho musíme odhodit, odsoudit a dát pod moc Ježíšovy krve, která nás očišťuje od každého hříchu.

Spasen bude ten, kdo skutečně spasen být chce a kdo přijme také Boží podmínky – kdo uvěří a přijme Ježíše Krista, tedy zřekne se sebe a přijme Ježíše za svého Spasitele a svého Pána. Bůh nám dal podmínky ke spáse. Kdo je nechce v pýše přijmout a chce být spasen vlastními silami, spasen nebude. Bůh nám dává spásu zdarma. Je třeba, abychom ji přijali a tento poklad si chránili. Tím pokladem je Kristus.

S Ježíšem máme umírat a s Ním také vstávat z mrtvých. V listě Římanům jsou podstatné pravdy, které nám ukazují na naše naroubováni na Ježíše skrze víru – tato jednota je nám dána už ve křtu. „Když jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s Ním budeme i žít.“ (Ř 6,8). Zde je důraz na slově „věříme“. V našem životě máme aktualizovat jednotu s Ježíšem. Jakmile zůstáváme v sobě, přicházejí problémy. Člověk, který je spojený s Kristem, má stále pokoj v duši. Má pokoj, ať mu někdo nadává, ať přijde choroba, např. může být i mrzákem, paralyzovaný na invalidním vozíčku i 40 let, anebo dokonce odsouzen i k trestu smrti, ale bude šťastný, protože má Ježíše. Totiž ten, kdo je spojený s Ježíšem, má pokoj, který svět dát nemůže. To je zákon, který funguje: takový člověk v problémech, které přijdou, zakouší vnitřní pokoj. Bůh ho dává duši, která se Mu otevře. Každý si to může vyzkoušet.

Podmínka, aby Bůh odpustil mně, byl ke mě milosrdný, je spojena s tím, abych i já odpustil svým bližním, tedy s mým milosrdenstvím. Toto je jeden z principů, kterému se musíme učit. V modlitbě Otčenáš se denně modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Bůh po mně chce, abych ve svém životě vtělil zkušenost s odpuštěním. Prakticky to je velmi jednoduché. Pokud se postavím do Božího světla a uvědomím si svůj dluh vůči Bohu, tak potom klidně odpustím bližnímu. Ale kdybych se na to díval city, nebudu mít sílu odpustit. Musím vzít Boží slovo, které je postaveno na realitě – tedy musím udělat gesto – skutek víry: „Pane, já odpouštím toto, toto.“

Za sto roků tady nikdo z nás nebude. Všichni budeme na hřbitově a bude z nás všech jen trochu kostí a prachu. Jenže naše duše je nesmrtelná, a ta bude buď v pekle, nebo v nebi. Očistec je jen přechodný stav. Abychom se dostali do pekla, na tom pracuje: 1) naše pýcha s nezřízenou smyslností, 2) svět se svým systémem lži a 3) duch lži – lhář a vrah. Tito tři mají jediný úkol: dostat nás do pekla. Tedy je třeba se tvrdě a nekompromisně postavit do světla i tyto tři nepřátele s jejich vražedným plánem a vypovědět jim válku. Nemůžeme sloužit dvěma pánům. Buď budeme jednoho milovat a druhého nenávidět nebo opačně. Nemůžeme sloužit Bohu a démonu (ať mamonu či jiným modlám). Musíme povědět jasné „ano“ Bohu a jasné „ne“ nepříteli. Jde o věčnost, a to nejen o naši; na nás závisí i věčnost lidí kolem nás.

V Ježíši máme vykoupení skrze Jeho svatou krev – totiž odpuštění hříchů. Každý hřích musí být potrestán, a to buď na hříšníku samém, nebo na zástupci hříšníka. Žádný člověk, i kdyby jeho hřích byl sebemenší, tomuto soudu neujde. Buď přijmu, že hřích byl už potrestán na kříži Krista, anebo bude potrestán v ohnivém jezeře, jak o tom mluví Boží slovo. Jak vzácná a drahá tedy je krev Ježíše Krista, která nás zbavuje všech našich hříchů! Při svaté liturgii slyšíme slovo: „Toto je moje krev, která se za vás prolévá na odpuštění hříchů.“ Pronikla skutečně tato pravda náš každodenní život? Počítám já ve svém životě s mocí této krve? Měli bychom se skutečně cvičit v tom, jak toto Boží slovo praktikovat.

V nebi budeme mít všechno, po čem touží lidské srdce. Naše srdce touží po cti, bohatství i po moci. To vše dostaneme pravdivým způsobem v nebi. Čest, bohatství i vládu. V 1 knize Samuelově je napsáno: „Kdo mě uctívá, slibuje Pán, toho uctím i já.“ Můžeme si představit větší úctu, než když nás uctí Bůh? A když nám projeví úctu Bůh, uctí nás i všichni obyvatelé nebe – za to, že jsme zůstali věrni Kristu a Jeho pravdě a nenechali se strhnout lží. Bude zveřejněna všechna naše snaha, námahy, které jsme vynaložili ve službě Bohu.

Toužíme po bohatství a po moci? V nebi budeme dědici Boží. Jen uvažme, jaký bohatý je náš Otec a jaké dědictví čeká na nás! Vše, co náleží Bohu, On nám dá. On říká, že budeme spoludědici v Kristu.

Musím mít také zkušenost s tím, co to znamená, být před tváří Pána. Neznamená to, že budeme mít vidění, zjevení Krista. Stát před Pánovou tváří je velmi prosté: Zastavím se, uvědomím si Boží přítomnost a postavím se před Boha v pravdě, jako hříšník. Vyznám Mu aspoň jeden hřích a jsem ochoten přijmout od Něj odmaskování i jiných mých hříchů. Jsem také ochoten odpustit všem, kdo mi ublížili, protože chci, aby mi Bůh odpustil.

Když vcházíme před Boží tvář, musíme si také uvědomit, že čistá láska k Bohu je – znovu Mu vše nabídnout. To je pravdivý vztah. My chceme ale stále něco držet. Musíme to však pouštět.