Jaká je to zvláštní slepota: člověk na všechno myslí, ale to nejdůležitější, co je v hlubině naší bytosti – touhu po pravém štěstí – uspokojuje na falešných cestách. Buďme v tomto egoisti, ale maximální egoisti: chtějme největší dobro získat pro sebe. Tím největším dobrem je věčný život – štěstí v nebi, které nám nikdo nevezme. Ale lidé o to vůbec nemají zájem. Jak je to možné? Ďábel má své mučedníky. Milióny a milióny lidí obětují své životy kvůli lži. Bůh nám nabízí pravý pokoj a pravé štěstí už zde na zemi i po smrti, a my jsme jako slepci. To dokazuje realitu dědičného hříchu v nás – vrozenou duchovní slepotu.

Člověk žasne, jak nás duch lži klame. Ale co se divit? Ve světě působí rafinovaně duch světa a v nás je starý člověk, neboli infekce hříchu, která po jeho lži touží. Ďábel, který vládne nad obojím (nad zlem ve světě i nad zlem v nás), nás drží jako média v otroctví hříchu a temnoty. Jediný, kdo nás může zachránit, je Ježíš Kristus. Žádné psychologie a filosofie nás z tohoto systému lži a smrti nevysvobodí. Budeme-li poslouchat moderní psychologie a teologie, až budeme umírat, půjdeme rovnýma nohama do pekla. Jsme povinni činit pokání a věřit evangeliu. Jsme povinni přijmout Boží slovo spásy a samotného Spasitele, a ne nějaké náhražky, které nám lhář a vrah se svou armádou nabízí a které i starý člověk – jed v nás – rád přijímá. Proto se musíme postavit proti centru zla v nás, proti zrádci Krista, který je v nás, proti starému člověku, který je přítelem ďábla a tvoří s ním jednotu a mírový pakt. Musíme se radikálně stavět proti ďáblu a duchu zrady, který je v nás.

K umírání svého ega nejvíce pomáhá živé společenství a určité formy ponižování sebe. První a základní forma je, že přijmu Boží řád a že se chci denně otvírat Duchu Svatému a úměrně poznání plnit Boží vůli. Dále s pokorou souvisí, že každého pokládám za lepšího sebe (srov. Fil 2,3), a to v pravdě. Je třeba se snažit vidět na druhém to pozitivní, a když hřeší a pohoršuje, tak ho trpělivě snášet. Vnímat, že prodělává nějaký útok, který nechápu a i tehdy se pokořovat v myšlenkách a citech tím, že si vzpomenu, kolik já dostal milostí a jak je utratil, promarnil, vzpomenu na svá prázdná slova a celou horu reptaní, svévolnictví atd.

Boží moc se projevuje v naší bezmocnosti. Pokud my prosazujeme naše ego, pak Kristus – Boží všemohoucnost – nemůže působit. Všechno bereme do svých rukou. Řídíme se tím, jak my to vidíme, jak my to cítíme. Něco i uděláme, ale je to s námi jako s parní lokomotivou, která sice funí, jiskry létají na všechny strany, ale jede, i když účinnost je jen 5%. My také tak jedeme. Co má Bůh s námi dělat? Bere nás takové, jací jsme. Ale aby nás Bůh mohl použít, musí nás nejprve očistit, abychom byli účinnými nástroji Božími. Máme být závislými na Bohu, proto se chceme stát dobrovolně Božími otroky. To je pravá svoboda. V každé chvíli se můžeme svobodně rozhodnout, ale my se chceme té svobody znovu vzdávat pro Ježíše skrze živou víru. Ano, i v sebemenším úkonu to působí určitou bolest, protože je to většinou proti našim citům, naší logice. Máme si ale říct: „Zapři sám sebe. Vyjdi z Egypta! Vyjdi z domu otroctví!“

Jsou různé formy křížů. Dnes jsou takové, zítra budou jiné. Skrze kříž se náš život stává plodným, jinak bychom shnili v lenosti a marnosti. Za kříž mnohdy neděkujeme, vyhýbáme se mu, ale když začneme děkovat, Pán nám postupně dá radost, že se můžeme už předem zapřít, místo našeho ustavičného reptání či strachu. Máme radost, že můžeme plnit vůli Boží, ona nás nakonec pronikne.

Připomeňme si událost, když Izraelité měli vyjít z otroctví Egypta a když Hospodin trestal deseti ranami Egypťany. Poslední rána byla nejtěžší. Tehdy vzkázal Mojžíš Božímu lidu, že mají zabít velikonočního beránka, a krví tohoto beránka si mají pomazat veřeje svých domů. A skutečně té osudné, strašné noci, prošel anděl zhoubce celým Egyptem a v domě všech Egypťanů zemřel prvorozený syn, prvorozené zvíře, všechno prvorozené. Boží trest dopadl na Egypt. Izraelité však byli všichni zachováni a uchráněni; nikdo nebyl potrestán. Proč ale? Cožpak ti Izraelité nebyli stejní hříšníci jako Egypťané? Byli stejní hříšníci, ale Bůh se díval jenom na jednu věc – na krev. Kde byla krev, tam byl život, kde krev nebyla, tam dopadl Boží trest.

My skutečně potřebujeme Boží slovo. Nestačí nám jenom litera Písma. Potřebujeme prorocké slovo, které Bůh dává do konkrétní situace. Proto Boží slovo říká: „Usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar proroctví.“ Tedy každý z nás má o něj usilovat. Každý pak prorokuje na té úrovni, na které sám stojí, to znamená podle toho, jakou má zkušenost s Bohem. Pokud stojíš u brány chrámu Božího, prorokuješ z toho místa. Pokud stojíš ve svatyni, prorokuješ ze svatyně. Pokud stojíš ve velesvatyni, potom tvé slovo má největší sílu.

Je rozdíl mezi tím, kdo má dar proroctví a kdo je prorokem. I malé dítě může promluvit prorocké slovo, ale být prorokem znamená stát za Božím slovem a být ochoten pro to slovo i život obětovat. Národ potřebuje proroky; pokud je nemá, hyne.

Ďábel nás klame a my věříme lži. Dnes působí duch antikrista a mění myšlení do takové míry, že lidé nerozlišují dobro a zlo. Přímo dýcháme tuto atmosféru z televize, hudby, z kontaktu s lidmi, kteří mají ducha světa. Proto je třeba čerpat sílu v modlitbě, v živém společenství, z Božího slova. Ďábel vytváří veřejné mínění, které není na bázi pravdy, ale na bázi lži, a vytváří tlak na každého z nás. Je však třeba, abychom byli moudří a nenechali se manipulovat skrze masmédia. Masmédia jsou dnes v rukách těch, kteří prosazují filmy, které vedou k morálnímu rozkladu člověka. I skrze obyčejné zprávy se manipuluje s lidmi. Oficiální církevní časopisy, noviny vnášejí dnes ducha světa. Vůbec nevedou křesťana k tomu, aby si uvědomoval podstatné věci, aby byl povzbuzen k pravdivému následování Ježíše. Podávají všelijaké nepodstatné informace a nenápadně úplně mění myšlení a tak ničí pravdivý křesťanský život a odvádějí od živého Krista. Jak těžké je dnes vytrvat bez zdravého společenství. Mnoho lidí vkládá energii do sportu, do politiky… Máme ale přemýšlet a hledat, jak v dnešní situaci žít jako křesťané, jak spasit svou duši, jak chránit svou rodinu.

Slovo mamon znamená jmění i majetek, zvláště nečestně získaný na úkor bližního. Rovněž označuje úplatek, jímž je umlčován svědek nebo soudce. Ježíš upozorňuje na démonicky zotročující moc mamonu: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. K jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Takže nakonec víra, ve smyslu důvěra, spoléhání na mamon vylučuje víru v Boha. Proto Ježíš staví proti sobě vztah k Bohu a vztah k mamonu a vyzývá k osobnímu rozhodnutí mezi oběma.

Bohatství

Bohatství je v Bibli pokládáno buď za Boží požehnání, odměnu za spravedlnost, nebo za kletbu. Podle toho, kdo a jak bohatstvím vládne a k čemu ho užívá. Požehnanost bohatství je nejobšírněji popsána u Joba 29, kde těsně souvisí se slávou člověka. Podle Písma bohatství je pro druhé, nikoli pro vlastní potřeby. Job pokládal rozdávání bohatství ne za povinnost, ale za výsadu. Tento ideál se nadobro zvrhl.

Jistý člověk šel pouští a nesl kříž spolu s Kristem. Na písku zůstaly stopy: jedny toho člověka, ty druhé patřily Pánu Ježíši. Když se téměř na konci cesty dotyčný ohlédl, ke svému překvapení uviděl v písku jen jedny šlépěje. Obrátil se k Pánovi: „Pane, když jsem se vydal následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou. Ale teď vidím, že v těch nejtěžších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Jak jsi mne mohl nechat samotného, když jsem Tě nejvíc potřeboval?“

Ježíš odpověděl: „Nikdy jsem tě nenechal samotného, nikdy. Ty jedny stopy, které jsi viděl, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem nesl tebe i tvůj kříž.“ Tento příklad vyjadřuje hlubokou pravdu.

Naše misie je společné hledání Ježíše, nesení vlastního kříže a jak říká apoštol Pavel: „Neste břemena jeden druhého. Tak naplníte zákon Kristův.“ Pokud tato břemena jeden druhého poneseme, lidé vycítí Boží lásku, která je postavena na živé víře, zapírání sebe sama, nesení kříže a následování Krista. Musíme dát v našem životě vládu Kristu, aby platilo: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus.“ Dát vládu, abychom sami byli spaseni a usilovali po příkladu svatých apoštolů zachránit pro věčný život co nejvíce duší. Vlastní silou to nedokážeme, ale Ježíš to chce dělat skrze každého z nás – skrze tebe, skrze bratra, skrze bratrskou lásku.

Máme vidět Krista v sobě i ve svém bližním. To však není možné bez zapření sama sebe, především svého myšlení o sobě, různých filosofií, které jsme poznali, či různých svých pohledů, které musí jít stranou, protože vidění Ježíše v sobě je otázkou víry. Ale pozor – zde nejde o žádnou autosugesci. To je realita. Můžeme si několikrát za den jako takový blesk připomenout myšlenku: „Kde tu je Ježíš?“ Kolikrát uvažujeme o nějakých zbožných, dobrých věcech, ale pak najednou přichází myšlenka: „Kde tu je Ježíš?“ Teprve potom se člověk probere do reality a najednou pozná, že i to dobré, to Boží, zaměnil a zapomněl na osobní kontakt, na vejití do Boží přítomnosti. Ježíš odpovídá na otázku, kde je: „Já jsem s tebou. A aby bylo jasno, nejenom teď, ale i celou noc, když jsi spal. Ty vůbec nevíš, jak démoni útočili, a já jsem tě chránil.

Život je opravdu velmi kratinký a pak bude věčnost! Ďábel, svět a starý člověk se snaží udržovat nás v tuposti, spánku a marném plahočení, jen abychom se nemodlili, nepokořovali, vzájemně nepovzbuzovali a usilovně nehledali na prvním místě Boží království. A my se přesto máme denně zapírat a denně upřednostňovat Ježíše a Jeho svatou vůli.

Ďábel potřebuje odizolovat a pak duchovně zabít. To je jeho program. Má rád uzavřenost do sebe a namlouvá, že je to tichost, pokora a ctnost mlčenlivosti. Jistě, pokud si i sdělíme určité myšlenky, přece jen je třeba vždy volit formu, jak to povědět, aby moje otevřenost nebyla příčinou zranění druhého. Ale tomu se postupně naučíme. Je třeba to dělat ve správném duchu – duchu pokory a lásky. Boží slovo říká, že v pokoře máme jeden druhého pokládat za lepšího sebe. Pokud není možnost zevnějšího pokoření jeden před druhým, pak je vhodné chvíli (5-10 minut) se pokořovat ve svém myšlení před svým bližním (např. před svatostánkem jako vnitřní modlitba pokory).

Lhář a vrah někdy zneužívá nepravou lítost. Když např. úzkostlivý člověk prohraje v maličkosti, démoni ho začnou mučit ve svědomí a nastane řetězová reakce smutku, výčitek, a to i vůči Bohu. Pomáhá tato rada: „Když upadneš a třeba i nechtěně zhřešíš, nezůstávej ve smutku, ale dej tu věc Bohu a plň úkoly, které teď musíš plnit s klidem, jako by se nic nestalo. Na lítost a rozebrání bude čas jindy, až splníš úkoly.“ To pomáhá: trapičský duch odejde sám.

Je zajímavé, že u duší, které chtějí být stále čisté, to nepřítel zneužije tak, že ztratí pocit čistoty a nastoupí pocit viny a s ním chmury. V podstatě i toto je pýcha.

Nést svůj kříž znamená nejprve identifikovat, co ten kříž konkrétně je. Něco jiného je můj kříž, pokud se týká mé povahy a mé přirozenosti a něco jiného je bratrův kříž. Avšak naším křížem není jen naše povaha, ale i konkrétní okolnosti a situace, v nichž jsme bezmocní. Ať děláme, co děláme, nic nefunguje. Dá se říci: ještě více se zahrabáváme. Pak musí přijít nějaký úder, který si sami zaviníme, anebo nás musí někdo druhý „klepnout“, abychom se nechali z bažiny vytáhnout. Proto je třeba, aby duchovní pastýři měli osobní zkušenost s duchovním bojem, aby pak mohli moudře radit lidem a dávat jim zdravé principy a rovněž je povzbuzovat. Síla povzbuzení spočívá v tom, že sami tou zkušeností prošli. Samozřejmě, určitou váhu může mít i zkušenost vyčtená z knížky, ale něco jiného použít příklad, když člověk má s kořenem daného problému osobní zkušenost.

Když člověk zemře, tělo zůstane ležet tam, kde je. Pak ho dají do márnice. Ale v tu chvíli, kdy člověk zemře, nastává soukromý soud. A ten čeká každého z nás. Setkáme se tváří v tvář s Kristem. V jednom okamžiku bude promítnut celý náš život, všechny naše skutky, slova, myšlenky, dobré i zlé, jak říká Boží slovo: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ A hned tehdy bude rozhodnuto, co s námi bude. Buď budeme navěky zavrženi v pekle, nebo půjdeme do očistce, anebo půjdeme do nebe. Čili jsou jen tři možnosti.

My máme být co nejvíce v Boží přítomnosti, abychom byli ve vůli Boží a rozhodovali se, mluvili a jednali ne ze sebe, ale z Boha. Toto zůstávání a chození v Bohu je podmíněno naší praktickou vírou. Máme skutečně chodit ve víře jako Abraham a svou víru znovu a znovu oživovat přes všechny zkoušky. Žádný projev živé víry není proto zbytečný a není bez odezvy.

Na jedné straně je potřeba dělat evangelizaci, ale samozřejmě je také potřebné se modlit, aby Pán dal, aby v určitém rytmu mohly probíhat evangelizace, protože vedou k horlivosti a nasazení, a dalo by se povědět, ve svém vyvrcholení k duchovním žním, ale přesto je to jen jako vyjití z Egypta. Potom následuje Červené moře a nastává období pouště, tedy určitých zkoušek, které symbolizují i hadi, kteří štípali Izraelity za reptání, když Bůh čistil jejich srdce. Dále následuje vejití do Kanaánu, ale vidíme, že Boží lid znovu velmi rychle odpadl k pohanským praktikám, jak popisuje kniha Soudců, a vlastně celé dějiny Izraele. Tendence stále se vracet k starému stylu života – k pohanství a s ním spojenému „pěstování“ starého člověka – trvá.

Vyvrcholení nastává příchodem Krista, Jeho smrtí a slavným vzkříšením a pak sesláním Ducha svatého. V období apoštolském, zvláště pak u sv. Pavla, vidíme horlivost evangelisty a misionáře.

Čtyři mušketýři byli sice světští, bojovali proti zlu, proti církevníkům a tvořili jednotu, ale jejich heslo má v sobě kus pravdy, když je pojato pravdivě: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ten jeden je Pán Ježíš, protože už za nás za všechny zemřel a v nás všech chce tvořit tuto jednotu.

Každý hřích, třeba i malý, je zradou, i když v malých věcech.  „Pane, já jsem Tě zradil. Ano, ten hřích byl zradou, protože jsem s Tebou nepočítal, neobrátil jsem se na Tebe, neprosil jsem Tě o světlo a sílu, a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Znovu jsem Tě tím, Pane, přibil na kříž. To já jsem Tě svým hříchem bičoval, dal jsem Ti trnovou korunu, srážel jsem Tě na křížové cestě.“ Stačí si uvědomit jen to slovo: ZRADA! ZRADA! To stačí. A někdo říká: „Já žádné hříchy nemám. Nikoho jsem neokradl, nezabil.“ To je jen znak, že takový člověk je duchovně slepý. Bůh nám musí opravdu otevřít oči, abychom si uvědomili svůj hřích. Ale zároveň si v tom světle máme uvědomovat i Boží milosrdenství.