Ve Vánoční liturgii chceme prožít setkání s Ježíšem. Zvláště ve svatém přijímání si znovu uvědomme Boží slovo: „Kdo jí mé tělo a pije moji krev, přebývá ve mně a já v něm.“ Naše duše má být živým Betlémem, jeskyní, kam přichází samotný Bůh. Máme být podobni Přesvaté Bohorodičce, která nosila Krista a která ho dala světu; i my Ho máme nosit ve svém srdci, zůstávat v Něm, zůstávat zakořeněni v Kristu a také máme Ježíše dávat druhým.

Co řekl prorok Eliáš, když na Karmelu padl oheň z nebe a sežehl připravenou oběť? „Udělal jsem všechno tak, jak jsi mi řekl.“ Nic víc a nic méně. A my k tomu často chceme něco přidat, protože se nám to tak líbí, nebo se nám zdá něco přehnané. Bůh nás však vyučuje, abychom se skrze malé věci naučili poslušnosti, chození v Duchu, následování Krista. Ježíš říká: „Pojď za Mnou!“(Lk 5,25), ale také: „Otče, mým pokrmem je plnit Tvou vůli!“ Čí vůli plním já? Svou – svých nálad? Nebo nějakého ducha – žárlivosti, hněvu, pomstychtivosti, mamonu či ducha nečistého? Komu sloužím? Sobě? My ale máme být služebníky Nejvyššího! Vždyť s Ním máme vítězství! A vůbec přitom nezáleží na tom, jestli nás někdo v boji zamorduje nebo nás z boje odvolá. To nás nezajímá. Zajímá nás jen jedno: hledat a plnit vůli Boží. A pak… jak říká apoštol Pavel: „Je mi připravena koruna slávy, ale nejen mně…“ On hlásal Boží slovo v moci, ne literu Písma, kterou hlásají dnešní liberální teologové. Avšak takovou Boží moc a Boží moudrost nedostaneme bez modlitby. Modlitba je základ.

Je řečeno: „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, já jsem uprostřed.“ A dále Ježíš říká, že když se dva sjednotí na jakékoliv věci a budou o ni prosit, že jim bude dána. Toto je opravdu klíč, nejen k budování živé církve jako základní buňky, ale i k pravé jednotě, kde uprostřed je Ježíš a kde je třeba, aby obě strany, čili oba věřící, vešli do bezmocnosti, tedy zapřeli sami sebe, vzali svůj kříž, a pak už může Ježíš působit. Pokud není dodržen princip zapření sebe a pokud člověk odmítá nést svůj kříž, Ježíš je paralyzovaný.

V modlitbě rozjímání o setkání emauzských učedníků s Ježíšem, je myšlenka: „Pane dej, abych viděl Tebe v sobě i v bratru, který se se mnou nyní modlí“. My nevidíme Krista ani v sobě ani v bratrovi. Ježíš po nás chce pohled víry.

V bližním máme vidět Krista. V evangeliu o Božím soudu Ježíš říká jak těm, kteří budou zavrženi, tak těm, kteří budou spaseni, jedno a totéž, jenom je tam změna v jednom slově: „… co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří“, anebo, „co jste neučinili“. A pak říká: „Mně jste učinili“, anebo „Mně jste neučinili“. Ježíš je v mém bližním, především v mém bratru; on je pokřtěn, přijal Krista, chce Jej upřímně následovat, chce dokonce pro Něho i život obětovat, a přesto je zde jakási bariéra – duchovní vězení. Ani můj bratr nevidí v sobě Krista a ani já Ho v něm nevidím, a navíc Krista nevidím ani v sobě, tedy je zde dvojnásobná slepota – dva nevidí.

Snažíme se bojovat s hříchem a konat pokání, tedy skrze milost v nás Kristus přebývá. Ale kde a jak přebývá? On není na trůnu v našem srdci, aby vládl. Tam sedí naše ego. On je jako žebrák někde v koutě a nejenom to. On je přímo ve vězení. Naše ego, náš hřích Ho drží ve vězení, aby v nás nemohl žít. On je ve vězení a my jsme za Ním nepřišli. Kdy jsme si aspoň myšlenkou uvědomili, že Ježíš je ve mně?

Hlavní téma celého Písma je umění žít s Bohem, žít s Ním ve všednosti života. Klíčem k tomu je Ježíšův požadavek: „Zapři sám sebe a vezmi svůj kříž…“ Statečně máme přijímat další dny, které jsou před námi. Máme vydávat s důvěrou Pánu den, který On nám dává, jako by byl poslední v životě. Pán Ježíš říká, že každý den má dost svých lopot, ale také říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Znamená to zříci se konkrétní myšlenky nebo pocitu, který se protiví vůli Boží, který brání, aby Bůh mohl ve mně působit. Tedy svévolnosti, neustálé kritizování druhých, svalování viny na druhého… Jistě, i druhý má vinu, ale my situaci nevyřešíme tím, že začneme od toho druhého. Musíme začít od sebe.

Člověk si o sobě myslí, jako Petr: „Kdyby se Tě všichni zřekli, já ne, Pane, já ne.“ My si však vůbec neuvědomujeme, že v nás je nepřítel, zrádce a systém strachu. Pro ďábla a pro lež se najdou mučedníci, a to hned, ale pro Krista? „Pane, Ty nemáš nikoho, kdo by šel za Tebou.“ Za Ježíšem se bojíme jít, ale za ďáblem se nebojíme jít; klidně jdeme do neštěstí, které je časné i věčné. Tak působí dědičný hřích v nás. Proč nemáme strach z hříchu? Proč nemáme strach z pekla? Bojíme se však, že nás někdo nebude brát vážně, že se nám někdo vysměje kvůli Ježíši. Stále se třeseme o sebe.

Skutečně přichází antikristovská doba, kdy moc negativního slova systematicky podávaného skrze masmédia jako pravda, rozvrací celé říše. Avšak Boží slovo je mocnější! Jen je třeba ho žít a v moci hlásat – třeba mezi čtyřma očima. Je třeba povzbuzovat se Božím slovem; ono má být uprostřed našich společenství. V něm máme ve víře stát. Ono má moc a ještě větší, než slovo negativní. „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete a dostanete“ (J 15) I my máme zůstávat ve slově a v Duchu, který je s tím slovem spojen – v Duchu Svatém.

Slavíme svátek Uvedení Panny Marie do chrámu. Panna Maria byla už jako malé dítě přivedena do chrámu, aby byla posvěcena na službu Bohu. Služba Bohu vyžaduje cele vydat svůj život do Jeho rukou a uvědomovat si, že patříme Bohu, že On je naším Pánem a že se Mu máme každý den znovu a znovu vydávat. Máme Mu dávat svou vůli, pocity, myšlenky i strachy a každý den spojovat své problémy, starosti a bolesti s Ježíšovým utrpením. On nám dá potom sílu nést to ve víře. To vše nás posvěcuje, očišťuje a zároveň to Bůh může využít k duchovní misii.

V den svátku Uvedení do chrámu nám evangelium říká: „Blahoslavení, ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho.“ Na prvním místě Boží slovo uchovávala a realizovala Panna Maria, ať to bylo při vtělení, narození Pána Ježíše, vše co bylo s tím spojené, celý její život i v křížích bylo „ano“ Bohu a vyústilo to smrtí jejího Syna. V sobotu po Velkém pátku znovu se vírou opírá o Boží slovo: „Ale na třetí den vstane z mrtvých.“ Stále věří Bohu.

Bůh nám dal své slovo, abychom ho vtělovali, žili, tedy realizovali. Má nám svítit na cestě k věčnosti. Ale nejprve ho musím slyšet a potom ho mohu realizovat.

Pravdivý postoj nás nesmí vést k depresím. Máme být pravdiví, přiznávat si své hříchy, ale bolest z pravdy o sobě nás musí vést pod Kristův kříž, kde vyznáváme: „Ježíši, Tys zemřel za mě, za mé hříchy! Ty mě miluješ!“ Máme se dívat na Ježíše ukřižovaného z lásky k nám, a ne jen na sebe a na svou bídu. Je třeba vidět celou pravdu – svůj hřích, ale i Boží záchranu. Bůh Otec se rozhodl mě zachránit, dal svého Syna. Ježíš za mě zemřel a já nechci, aby Jeho krev tekla nadarmo. Chci přijmout Jeho oběť za mě. Pokud si člověk jen přizná své hříchy a zůstane ve chmurách a depresích, pak přijde ďábel a je to ještě horší, než když byl v zaslepenosti a nepřiznával si je. Pravá pokora je, že si člověk uvědomí svou bídu, své hříchy, jde pod kříž a dá je Ježíšovi.

Nikdo nás nenaučil chodit v pravdě. Opravdová statečnost je odvážně přiznat: „Ano, zhřešil jsem, ale teď dělám pokání.“ Ne jako Jidáš, který sice řekl, že zhřešil, ale ponořil se do sebelítosti a nakonec spáchal sebevraždu – to není odvaha, to je zrada. Ďábel nás umí dovést do takového „pokání napůl“, ale to není pravé pokání. To je zoufalství – hřích. Pravé pokání je, že si uvědomím svůj hřích, ale jdu s ním za Ježíšem a mám odvahu kát se stále znovu a znovu – dokud žiji tu v čase, mám žít z Božího milosrdenství. Po smrti už milosrdenství není, tam bude jen spravedlnost. Jedna minuta upřímného pokání tu na zemi, může rozhodnout o celé věčnosti. Je to velmi vážná věc.

Ježíš den před svou smrtí říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13) Tedy uvědom si: Jak jsi Ježíšem milován! Za jakou cenu jsi byl vykoupen! Člověk na všechno myslí, ale to nejhlavnější bojkotuje. Proto také je potřeba si stále uvědomovat svůj hřích, jak říká prorok David: „Hřích můj je stále přede mnou.“ Ne proto, abych podlehl depresím, ale proto, abych skutečně tím více miloval svého Spasitele, držel se Ho a měl k Němu osobní vztah. A nejen k Ježíšovi, ale i k Nebeskému Otci: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna…“ (J 3,16) Otec Ho dal za mě! Nic víc už dát nemohl, ač byl Všemohoucí. On mi dal život věčný, život, který je v Bohu, život ve vrcholné slávě a štěstí. A já jsem jako nějaký krtek, který je zalezlý v zemi, vrtám se ve špíně, v bahně, miluji to a Božími dary opovrhuji a odmítám je. Boží slovo to vystihuje, když říká o pozvaných na hostinu, že odmítli pozvání, slovy: „Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.’“ (Lk 14,18-20)

„Držte se lásky.“ Máme se držet lásky, ale té pravdivé. Ne takové, jaká je v podstatě odpadem od Krista a kompromisem s duchem světa. Teď se v církvi všude užívá slovo „láska“. Ale pod tímto pojmem si představují všechno – smilstvo, zradu, odpad od Krista. Všechno je „láska“, jen jedno se nesmí – hájit Ježíše Krista a milovat Ho čistým srdcem. Co je láska – ta pravá – „agapé“? Tato láska se projevuje tak, že chci být spasen a chci, aby i druhý dosáhl spásy; pak ať prožívám v jednotě s Kristem bolest, utrpení, kříž, či musím říkat pravdu, která bolí, to vše je láska. I když třeba musím někomu způsobit spasitelnou bolest, např. ukázat na jeho hereze. To vše je láska, protože chci, aby ten druhý byl spasen.

„Usilujte o duchovní dary.“ O co máme usilovat? O duchovní dary, „nejvíce o dar proroctví“. Za slovem „nejvíce“ následuje jen jedno: dar proroctví. Tedy Pán nás vybízí, abychom dělali něco pro to, abychom skutečně tento dar měli. Apoštol Pavel říká, že se to týká každého věřícího. Nemůžeme si povědět: „O tento dar mají prosit řeholníci a řeholnice, kněží…“ Ne, toto Boží slovo se týká každého a konkrétně i tebe.

Na slovo proroka Eliáše: „Pane, ať sestoupí oheň s nebe“, oheň sestoupil a spálil býka na Karmelu a pak ještě dvakrát sestoupil a pokaždé spálil padesát vojáků. Ale nejprve ten oheň sestoupil do něho. Prorok Eliáš měl zkušenost s Božím ohněm. On už pročistil jeho duši. Tedy ten oheň nás má očišťovat. Řeknu například: „Pane, ať oheň spálí tuto myšlenku!“ Mohu si představit oheň a říci: „Tato myšlenka je lež. Ona se vtělila do mých citů. Nechtěl jsem to, ale ve mně je mechanizmus hříchu, který to hned vtěluje do sebe. Já se s tím nechtíc spojuji. Pane, ať ten oheň všechno spálí. Pokud jsem viděl nějaké nečisté obrazy, plakáty, já to teď dávám do Tvého světla. Ať Tvůj oheň pročistí mé srdce od všech nečistých myšlenek, pocitů. Ať spálí všechny myšlenky závisti, kritiky… Ať hoří! “ Jak řekl Ježíš: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zem a chci, aby hořel.“ A já volám: „Ať hoří, i já to chci. “ Tys přinesl oheň a chceš, abychom byli pokřtěni ohněm a aby ten oheň spálil všechno, co není Boží, všechno zoufalství, všechny vzpoury proti Bohu, všechny žárlivosti, závisti. Teď prožívám očistec tady na zemi. Teď jsem křtěný nejen Duchem svatým, ale i Jeho ohněm. Teď se otvírám Bohu, jako bych měl nyní zemřít a uvidět Ježíše. Procházím si určité momenty svého života. Teď chci prožít Boží soud. Nechci jít do očistce. Oheň vyzkouší všechno (viz 1Kor 3,13). Teď ať hoří ten Boží oheň! Ať spálí všechny vazby, všechny hříchy, vše, co bylo v minulosti. Odděluji se od toho a vyznávám: „Každý hřích byl lží.“ Volám k Bohu, uvědomuji si konkrétní situace a nechávám oheň, ať tam hoří.

Do pekla člověk jde proto, že odmítne spásu v Ježíši Kristu, nechce si přiznat hřích před sebou, svým svědomím ani před Bohem. Zakryje si oči a v této zatvrzelosti zůstane až do smrti. Když Bůh na něj posílá určitá utrpení, zkoušky, aby ho pohnul k pokání, odpovídá reptáním, vzpourou, nechce se sklonit před Bohem a zatne se. Může mu celý svět dokazovat: „Tys udělal to a to.“ On je v irealitě, ve lži. Všichni to vidí, ale on jako slepec tvrdí, že on nic zlého neudělal, že je svatý. A takové myšlení má i největší zločinec.

Bůh do nás vložil ducha, který je podobný Bohu rozumem, svobodnou vůlí… Ve chvíli smrti se lidský duch vrací zpět k Bohu, který ho stvořil, jak je psáno v knize Kazatel (viz Kaz 12,7). Pak člověk jde před Boží soud, kde budou zjeveny všechny jeho hříchy a kde vydá počet ze svého života. Potom nastane ještě i vzkříšení: jedni půjdou do věčného života, a jiní do věčného zavržení, jak říká Boží slovo. Tedy člověk nikam neunikne. Proto je potřeba být připraven na smrt, mít spasitelný strach ze smrti, Božího soudu, který nás má vést k pravdivému pokání, živé víře a bdělosti, abychom vykupovali čas, a to především v modlitbě.

Podívejme se kolem sebe. Na každém kroku vidíme dílo rukou Stvořitele. My jsme také Jeho dílo. Boží moudrost můžeme vidět už jen na činnosti našeho těla. Žaludek pracuje jako chemická továrna, která vše zpracovává. Kdybychom neměli plíce, nemohli bychom dýchat. Naše srdce je jako pumpa, která se sama opravuje, i když tu není žádný inženýr, který by plánoval, jak co má pracovat. A co imunní systém, který nás chrání před různými viry! Ani nejlepší vědec není schopen vynalézt a vyrobit tak precizně fungující systém, jaký je v našem těle. A jaké zázraky jsou v oblasti předávání nového života! Pod srdcem matky roste děťátko. Podoba dítěte – barva vlasů, očí, jeho vlastnosti, charakter – to vše je naprogramováno v genetickém kódu DNA, který přijímá od rodičů.

Ve chvíli početí Bůh dává dítěti duši. Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Nejde jen o tělesnou schránku, ale právě o nesmrtelnou duši! Avšak ona je zasažena infekcí dědičného hříchu, který se postupně začne projevovat.

Jsi připraven nyní zemřít? Taková otázka musí zasáhnout každého člověka. Jsi připraven? Jsi připraven dnes? Uvědom si realitu smrti…Smrtí všechno skončí. Už nebudeš moci konat žádné pokání ani žádné dobré skutky. Proto si polož otázku: „Pane, co by se mnou bylo, kdybys mě dnes povolal na věčnost? Jsem připraven? Ještě ne.“ A kdy tedy budeš připraven? Kdy? Musíš se tedy připravit teď! Nyní je čas spásy, ne zítra! Bůh slibuje hříšníkovi odpuštění, ale neslibuje mu zítřejší den, jak říká Boží slovo. V této věci je odklad zloděj. Odkládat pokání je sebevražda! Pokání máme konat hned – okamžitě. Teď čiň pokání! Jak? Co máš dělat? Hned teď se postav do Božího světla, před Boží tvář, a odkryj, odmaskuj svůj hřích i starého člověka, který spekuluje, jak se vykroutit, aby ho to moc nestálo.

V některých oblastech je zvykem, že když při pohřbu nesou na márách mrtvého, doprovází ho na hřbitov někdy až kilometrový průvod – téměř celá vesnice. Na hřbitově se zastaví a zpívají s hudebním doprovodem písně. Všichni lidé to vidí, slyší a vzpomínají: Byl to člověk, se kterým jsme se ještě nedávno setkávali, hovořili… A alespoň někoho to může vést k tomu, aby se zastavil a uvědomil si: „Za krátký čas touto cestou ponesou i mě. I mě se to týká.“ Ale to si lidé většinou už nepropojí. Proč? Protože vážně nepočítají se smrtí. A dnes tím víc, když ve městech jsou krematoria, kam přijde jedna rodina, nebo jen pár lidí. Lidé jsou tak odizolováni, aby nemysleli na ty nejpodstatnější věci ve svém životě – na smrt, soud, věčnost, na našeho Stvořitele, Spasitele a Pána.

Na prvním místě má být Ježíš a láska k Němu a pro vše ostatní platí zásada „ nakolik, natolik“. To znamená, že natolik prospívá milovat cokoli stvořeného, nakolik nás to vede k lásce k Ježíšovi; a nakolik to odvádí od Boží lásky a od posledního cíle, kterým je spása duší, ale nejprve té své, natolik je třeba se toho zříci.

Co dělat, abychom nešli do očistce? Máme činit pokání – přijat Ježíše za svého Spasitele, žít z víry. Ke své očistě máme také využít různá utrpení duševní i tělesná, která Bůh dopouští jako: pokoření, zesměšnění, očernění, že mi někdo vynadá… Máme to přijat z Boží ruky, děkovat za ně a uvědomit si, že toto je nyní můj očistec místo očistce po smrti, tak, jak to říkal sv. Augustin: „Bože, trestej mě tu na zemi, ale uchraň mě muk (ohně) po smrti.“ Chci se pravdivě milovat, tedy nechci být ani minutu v očistci.