Drazí bratři a sestry!

Tyto dny prožíváme největší svátky. Připomínáme si Boží lásku, projevenou v Božím Synu, Ježíši Kristu, který nás nejen vykoupil z hříchu na potupném kříži, ale i třetího dne vstal reálně a historicky z mrtvých! Tím dokázal své Božství. Písmo nás ujišťuje, že i my jsme skrze víru začleněni nejen pod moc Jeho smrti, ale i do Jeho vzkříšení. Křtem jsme byli duchovně ponořeni do Kristovy smrti a dostalo se nám nového života – života vzkříšeného Krista.

Krátce si připomeňme historická fakta Kristova vzkříšení. V pátek o třetí hodině Pán Ježíš zemřel na kříži. Ten den byl pochován do blízkého hrobu. Ráno velekněží žádají Piláta, aby vojáci hlídali Kristův hrob. V noci ze soboty na neděli Pán Ježíš vstal z mrtvých! Zároveň bylo Jeho tělo proměněno a už nepodléhá fyzickým zákonům. Pán Ježíš se svým oslaveným tělem prošel kamenným hrobem. Podobně i pak, když se nedělní večer ukázal apoštolům, prošel dveřmi, ač byly zavřeny.

Apoštol Pavel ukazuje, že právě tím, že nechci zlo, které dělám, souhlasím se zákonem, že je dobrý. Dále ukazuje na kořen zla ve mně, který ovlivňuje moje city, rozum i vůli, i na to, že tento kořen zla je dědičný hřích ve mně. Dále apoštol tuto pravdu o hříchu v nás rozvíjí: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“

«Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli,

pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.

Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.»

...

Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš nejenže mluvil pravdu, ale On sám je pravda. Věčná pravda. On je věčný Bůh. A On je také život – život věčný. On tento Boží život dává nám. My jsme adoptivní Boží děti. Církev je Tajemné tělo Kristovo. Tedy Ježíš řekl: „Já jsem cesta, pravda a život,“ a pokračuje: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tak to je: Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Něj. To jsou Ježíšova slova. On říká také: „Já jsem dveře.“ Ano, dveře, skrze něž se přichází k Otci. Ježíšova vykupitelská smrt je ta úzká cesta, která vede ke spáse. Je široká cesta, která vede do záhuby. A úzká je cesta, která vede k věčnému životu. Ta se otevřela, když Ježíš zvolal na kříži: „Dokonáno jest.“ Předtím zvolal: „Eli, Eli, lema sabachthani,“ když na sebe vzal všechen hřích světa; jako by se duchovně ponořil do propasti tohoto zla a temnoty a vzal to na sebe, aby nás spasil.

...

...

Osobní vztah k Ježíši je to nejdůležitější. „Ježíš a já“. Máme se Ježíše držet! Celé křesťanství můžeme shrnout do jednoho slova: Ježíš, hebrejsky Jehošua. Toto slovo „Jehošua“ vyjadřuje: Hospodin je moje spasení. „Jehošua“ je jméno Ježíšovo a zároveň vyjádření této hluboké pravdy – Bůh je naše spása. A ta spása je jenom v Kristu. „Kdo by vzýval jméno Boží, jméno Ježíšovo, bude spasen.“ Jméno Boží je svaté. A před tímto jménem se musí sklonit každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat, že On je Pán. Je to to nejmocnější jméno, jméno, v němž jsme spaseni.

Magie, věštění, spiritizmus… – co máme dělat, když jsme se svou či něčí vinou ocitli na této zakázané půdě?

V první řadě si musíme uvědomit, že je to hřích. Písmo svaté celou tuto oblast zakazuje, a to velmi přísně.

Je tedy potřebné to jako hřích i vyznat. Pokud si budeme nalhávat a tvrdit: „To je nevinná věc. Je to normální,“ nikdy nebudeme konat pokání a nikdy se neobrátíme. Bůh, který je žárlivě milující, vyžaduje, aby naše víra byla čistá.

Víra je totiž úžasná schopnost. Spojuje nás s živým Kristem. Je prostředkem k tomu, abychom se stali Božími dětmi. Ježíš jasně říká: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,16) Proto je naše víra nesmírně důležitá. Je podmínkou ke spasení. Proto ji musíme mít a střežit si ji, zvláště pro hodinu naší smrti, kdy nás čeká poslední zkouška, která ale rozhodne o naší šťastné či nešťastné věčnosti. Naše víra musí být zaměřena na Ježíše Krista, protože v nikom jiném není spásy. On je tou úzkou cestou do nebe.

Vztah k Bohu je spojen s umíráním sobě sama. Když Bůh začne člověka pomalu vést, on se začne vzpírat, bouřit, reptat a nakonec uteče pryč. Opustí cestu Božího vedení. Proč?

Výstižně to vyjádřila svatá Terezie z Avily. Jednou, když ji postihla bolest nohy, řekla: „Pane, po tolika trápeních dostává se mi ještě i toto?!“ Pán ji odvětil: „Terezie, já takto zacházím se svými přáteli.“

Terezie odpověděla: „Ach, můj Bože, není divu, že jich máš tak málo.“

Proč existuje satanizmus? Protože člověk chce být duchovní, mystický.

S mystikou je spojen okultizmus, ať už jde o věštění, spiritizmus, nadpřirozené iluminace či osvícení kóanem… apod. Člověk v nich sleduje úspěch a samospasitelnost.

Apoštol Pavel zde ukazuje na rozpor, čili na jakousi duchovní schizofrenii, kterou působí dědičný hřích v nás. Boží zákon je svatý, ale každý z nás je pod vlivem tělesnosti a duševnosti, a jak na tělo, tak i na duši působí zákon hříchu. Náš duch však žízní po Bohu a je porušenou přirozeností svázán a držen jako ve vězení. O tom, že v nás působí zákon hříchu, se může každý přesvědčit. Důkazem je, že chceme konat dobro, milujeme dobro, ale přesto konáme zlo, které nenávidíme a nechceme. Je zde zákon hříchu. Zákon je princip, který se opakuje, není to jen něco jednorázového. Zákon hříchu trvá, dokud žijeme tento život v čase, s tím musíme počítat a také nás na to upozorňuje Boží slovo. Proto musíme chodit ve víře. Je totiž nejen zákon hříchu, ale i zákon Ducha, jak o něm budeme v dalších verších uvažovat, a ten působí, sjednocujeme-li se v konkrétních situacích se svým Spasitelem, Ježíšem Kristem.

„Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci,

nýbrž to, co nenávidím.“

Boží slovo říká, že když jsme žili podle těla, působily v nás hříšné žádosti. K jejich překonání zákon nedával sílu, naopak, tím, že je dával do světla, naše svědomí do detailu poznalo hřích a bylo tím svázáno. Zdůrazňujeme: zákon nám nedal sílu, abychom úměrně světlu překonávali hříšné žádosti. Zákon nás pouze usvědčoval, co hluboko v nás je, totiž ložisko lži a zla, spojené s pýchou a hříšnými žádostmi, a to nese ovoce smrti.

Verš 6. by mohl někdo nesprávně pochopit a vyvodit si špatný závěr, neboť je tam napsáno: „…zemřeli jsme tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona.“ To ale neznamená, že svoboda je zprostit se zákona. Pravý smysl je napsán v dalších slovech: „…nyní ale sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ Pravá svoboda je jedině v Kristu!

V jedné brožurce byl krátký příběh: Mladá řeholnice v Itálii se chtěla stát smírnou obětí, složila slib a obětovala se za konkrétní úmysly. Potom přišlo utrpení, zůstala paralyzovaná, ale vše statečně snášela s vědomím, že je to i pro ni potřebná cesta očisty. Zároveň ji utrpení i neustálé bolesti motivovaly, aby vše obětovala za spásu duší, za misie. Někdo by se mohl zeptat: A to máme prosit, aby nám Pán Bůh dal nějakou nemoc a udělal z nás mrzáky? Realita je taková, že, pokud se pak v utrpení nebudeme s vydaností modlit, nakonec se z nás stane spolek reptalů anebo hypochondrů, kteří si navíc navyrábějí i další nemoci. To není smyslem oběti. Pokud Bůh chce dát nemoc, tak ji máme samozřejmě bez reptání přijmout. Bůh však chce, abychom využili zdraví, které máme, a dali ho do služeb Bohu. Chce, abychom hledali Jeho tvář, a právě na modlitbě usilovali o spojení s Ním. Máme být Bohu za zdraví vděčni, ale když na nás sešle utrpení, tak ho máme přijmout jako smírnou oběť.

„Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem

a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni,

byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha,

ne pod starou literou zákona.“

Pokud člověk odmítá Pána Ježíše jako Spasitele i jako toho, kdo vysvobozuje z moci hříchu, pak v člověku působí vášně, které zákon nepřemáhá, ale naopak, podněcuje. Takže zákon je v boji s vášněmi neúčinný. Pravdivě nazývá zlo zlem a lež lží, ukazuje i na trest, ale sílu nedává. Vášně, které produkuje hřích v nás, nesou ovoce smrti.

Dále písmo říká, že když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme touto smrtí zproštěni zákona. Tu nejde o fyzickou smrt, ale o vnitřní sjednocení s Ježíšovou smrtí na kříži skrze spoluukřižování a skrze realizaci podstaty křtu, kterou je ponoření do Kristovy smrti. Právě v této vnitřní smrti, tedy v této jednotě s Kristem ukřižovaným, který svou smrtí přemohl smrt hříchu, je také naplnění požadavků zákona. Sami je nejsme schopni naplnit. Spojení s Kristovou smrtí nám umožňuje, abychom sloužili, tedy cele se odevzdávali Bohu v novém životě. Duch Boží, který měl účast na Kristově vzkříšení, pak působí i v nás, aby v nás tento nový život rostl.

14.3.2019

Vážení biskupové, kněží a věřící,

je postní doba a její podstatou je pokání. Ježíš jasně říká, a to platí pro každého: „Jestliže nebudete činit pokání, všichni zahynete!“ A to je velmi vážná věc!

Toto video je možné zhlédnout i zde: 
https://rumble.com/v4jlbs6-gender-v-postn-dob-2019.html   
https://ugetube.com/watch/d6VR9UF9ItxSpcd   
https://cos.tv/videos/play/51395243140486144   https://youtu.be/g5-tSkpyJhM  
https://www.bitchute.com/video/LV8U1m92uaNC/   

17.3.2019

Na shromáždění německých biskupů ve dnech 11.-14. března v Lingenu byly předloženy návrhy na přijetí antikoncepce, pohlavního soužití mimo manželství, homosexuálních vztahů a teorie gender. Je zcela evidentní, že jde o absolutní rozpor s dosavadní naukou církve. Němečtí biskupové neberou v potaz realitu smrti ani Božího soudu a věčnosti. Cynicky ruší Boží zákon a přikázání, která jsou cestou ke spáse. Platí o nich Ježíšovo: „Neznám vás, odejděte ode mne pachatelé nepravosti! Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Lk 13,27-28)

Schvalování hříchu bude probíhat v sérii setkání biskupů, která dostala název „synodní cesta“ (pozn. do pekla). Prezentoval to předseda německé biskupské konference kard. Reinhard Marx když uvedl, že většina biskupů požaduje změnu sexuální morálky a dodal: „… Věci už tak dále nemohou pokračovat…“

Komentář: Opravdu, věci už tak dále nemohou pokračovat, protože to, co biskupové požadují, není křesťanské, ale přímo démonské.

18. 3. 2019

Vážený pane biskupe,

veřejně jste upozornil na heretickou formulaci v prohlášení podepsaném Františkem v Abu Dhabi. Pravdivě jste vyjádřil, že věta o moudré Boží vůli a různosti náboženství „vyvolává rozpory a heretické interpretace“.

16. 3. 2019

Prohlášení podepsané Františkem v Abu Dhabi obsahovalo: „Pluralismus a různost náboženství, barev, pohlaví, ras a jazyků je moudrá Boží vůle, s jakou stvořil lidské bytosti“.

1. Tímto vyjádřením František tvrdí, že moudrá Boží vůle je pluralismus pohlaví, což je v dnešní době chápáno ne pouze tak, že Bůh stvořil muže a ženu, ale bezpočet genderů. Toto dvojznačné vyjadřování dává plný prostor pro herezi a zároveň legalizuje genderovou ideologii. To je hrubý zločin proti Bohu a lidstvu!

2. Moudrá Boží vůle neustanovila žádný pluralismus náboženství. Bůh pohanství, démony, zlo, války a zločiny pouze dopouští, ale nakonec přijde spravedlivý Boží soud a pro mnohé věčné zavržení. A toto Bůh nechce, ale respektuje svobodnou lidskou vůli. Boží vůle je, aby se všichni obrátili a vírou v Ježíše Krista byli spaseni.

10.3.2019

V pondělí jsme vstoupili do doby postní. V neděli syropostní byly v evangeliu tři motivy jednak o odpuštění, jednak o postu, a jednak o pokladu.

Odpuštění je stále aktuální. Téměř denně přicházejí situace, že nám někdo vědomě či nevědomě ublíží, a před námi stojí Ježíšův požadavek, abychom odpouštěli. Tak, jak je to zdůrazněno v modlitbě Otčenáš: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Ježíš zdůraznil odpuštění a ukazuje, že na něm závisí, aby Bůh odpustil i nám. Říká jasně: Jestliže odpustíte lidem, i vám odpustí Nebeský Otec, a na druhé straně: jestliže neodpustíte, ani vám Nebeský Otec neodpustí vaše viny. Máme-li v pravdě odpouštět, musíme nejprve vidět své vlastní viny vůči našim bližním. Často totiž chceme vykonat dobro, a nakonec z toho vyjde buď ublížení slovem, nebo zranění, které jsme nechtěli. Často v myšlenkách odsuzujeme naše bližní a ani z toho neděláme pokání, tedy si to nepřiznáme jako hřích před sebou ani před Bohem a neoddělujeme se od něj. Mnohdy přijímáme lživou informaci, kterou nekriticky předáváme, a ubližujeme tím nevinným.