„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“

Většina lidí se nechává vést duchem tohoto světa a Ducha Božího ignoruje. Duch světa však nečiní z lidí syny Boží, ale syny vzpoury a hněvu. Uvědom si důstojnost synovství Božího.

Otázka: Co je řečeno v 15. verši o Duchu synovství?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………….

Otázka: A co v 16. verši dosvědčuje Duch Boží našemu duchu?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………….

Otázka: Ze 17. verše vyjmenuj, co všechno se na nás vztahuje, jsme-li Boží děti.

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………….

10.1.2020

Papežská biblická komise na žádost pseudopapeže Bergoglia vypracovala na 330 stranách studii s názvem „Co je člověk? Itinerář biblické antropologie“. Ve skutečnosti jde o vnucování heretické interpretace Bible. Přibližně na deseti stranách se studie věnuje homosexualitě.

Citace: „Je třeba hned poznamenat, že Bible nemluví o erotickém sklonu k osobě stejného pohlaví, ale pouze o homosexuálních aktech.“ (b. 185)

Toto video je možné shlédnout i zde:

8.1.2020

Citace kard. Marxe: „Přistupme k nové dekádě s fantazií.“

Apostatický kardinál nás nabádá odložit rozum i morální principy a dát se na cestu bezbřehé fantazie, končící v sebezničení jedince, rodiny i společnosti. Fantazie je zde jen pozitivní Marxův pojem k přikrytí zrady Boha a masové sebevraždy křesťanstva.

Toto video je možné shlédnout i zde:

„A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla.

Žijete-li totiž podle těla, zemřete;

jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.“

A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla. Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.

Otázka: Koho nejsme dle Ř 8,12a dlužníky?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Otázka: Co z toho dle Ř 8,12b vyplývá?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Christos raždajetsja!

Svátky Kristova narození jsou spojeny s křesťanskými tradicemi, radostným koledováním a milou atmosférou vzájemné lásky. Děti se už dlouho předem těší, rodina se sejde, a rovněž mnozí, kteří jinak během roku nenavštěvují bohoslužby, o Vánocích přijdou. Upřímní křesťané se připravují na Vánoce po celou Filipovku [*], která má charakter pokání, uvědomění si svých hříchů, své bídy, a očekávání Mesiáše, Spasitele. Nejpodstatnější je, abychom o Vánocích znovu obnovili svůj vztah k Bohu a znovu, vírou, přijali Ježíše. Křesťanský pozdrav „Christos raždajetsja! Slavimo Joho!“ vyjadřuje hloubku vánočního tajemství. Bůh k nám znovu přichází a znovu se rodí tam, kde najde upřímné srdce, toužící po pravdě, spravedlnosti a věčném štěstí.

Mezi tradice Vánoc patří i vertepy. Vy, kteří je hrajete, a sami přitom máte osobní vztah k Ježíši, získáváte svým svědectvím víry milost, aby se Kristus rodil i v těch, kteří upřímně tuto vánoční scénku prožijí.

Podívejme se teď duchovním pohledem na Ježíšovu Matku. Co asi prožívala před narozením Ježíše, při narození i po narození. Narození Kristovo je bytostně spojeno s vtělením Božího Slova. To byl největší zázrak v celém vesmíru. Bůh se z lásky k nám rozhodl vysvobodit nás z temnoty hříchu a lidské bídy. Boží Syn vzal proto na sebe naši lidskou přirozenost a nakonec velké utrpení spojené se smrtí na kříži. Tím dovršil naši spásu. Zaplatil za naše hříchy a otevřel nám cestu do věčného štěstí v nebi.

Ježíš říká: „Bděte a modlete se!“ Boží nepřítel dovede i uvnitř mezi námi rozbít vztahy a zapříčinit, že jeden druhého zraní. Proto člověk musí dávat pozor na vzájemné vztahy, i když ho to mnohdy blokuje, pokořuje, brzdí a někdy úplně paralyzuje dobré a Boží dílo.

Někdy člověk sleduje určitý úkol, který je Bohu milý, a skutečně i ve vůli Boží, tedy žádná svévolnost. Ale v určité etapě přestane bdít, nebo spíše chodit ve víře, vnímá jen daný úkol, např. že je nutno začít a nezdržovat se, zapomene na bdělost – a tu, kdž má dokončovat Boží dílo, se objeví nějaká překážka. Boží nepřítel použije třeba jen malé lpění na věci či neočiyštěnost a nastane vzájemné zranění, a to často skutečně kvůli maličkostem. Lidé ve světě jsou na to už zvyklí. Nějak si to nepřipouštějí a jsou vůči tomu otrlí, jaksi to dokáží překonávat, snad právě tím, že jsou hozeni do víru jiných starostí. Avšak v duši jim dál zůstává zraněnost, která se potom projeví v krizové chvíli pomstou, a to slovem či skutkem. Jedině chozením ve víře, v neustálém pokořování, je možné i tyto drobné záležitosti zpracovávat.

„Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás,

pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista,

obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.“

Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.

V tomto 11. verši i v předcházejících si všimněme souvislosti s tajemstvím Nejsvětější Trojice. Zde je napsáno: „Duch Toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše.“ Z jiných citátů z Písma víme, že na Kristově vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice, Otec, Syn i Duch svatý. Ježíš byl jako člověk vzkříšen Bohem, Boží mocí a silou, ale z jiného pohledu On jako pravý Bůh vstal z mrtvých vlastní mocí. Ježíš je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, jak vyznáváme v Krédu.

V tomto 11. verši je zdůrazněno, že Duch Toho – tedy Otce – vzkřísil z mrtvých Ježíše. Ale také je řečeno, že tento Duch, Duch Otce, žije v nás, a On, Duch Otce, který vzkřísil Krista, oživí i naše smrtelná těla. Znovu je zdůrazněno: „Duchem svým, který žije v nás.“ Čili uvědomme si, že Duch Boží, který žije v Otci, žije i skrze spasitelnou víru v nás. A co učiní tento Duch? Oživí naše smrtelná těla.

Bůh stvořil člověka, avšak skrze jeho neposlušnost vešel do světa hřích a skrze hřích smrt (srov. Ř 5,12). Prvotní – dědičný hřích je jed, který ničí lidskou přirozenost. Přesněji řečeno: otravuje ji. Ona není totálně zničená, ale je otrávena tím hříchem. To může vidět každý sám na sobě, jak říká i sv. Pavel: „Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ Bolestně konstatuje: „Nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ A pak volá: „Já nešťastný člověk!“ To je napsáno v 7. kapitole listu Římanům. Čili v nás to zlo je, ať chceme či ne. Ono zatemňuje náš rozum, paralyzuje naši vůli, abychom nekonali to, co je dobré, a tlačí nás do zlého. To je program hříchu.

A proto přišel Ježíš. Bůh se stal člověkem, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. V Lukášově evangeliu je napsáno o Jeho nadpřirozeném vtělení. Anděl Hospodinův přišel k Panně Marii, která žila v Nazaretě a kterou si Bůh vyvolil, aby se stala Matkou Spasitele. Řekl jí: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ … Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lk 1,30-35)