„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

Před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě, Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla Mu: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky. Tedy má stejnou moc a může i dnes křísit mrtvé, především duchovně mrtvé. Může dělat totéž, co činil, když byl zde na zemi. Když čteme životy svatých a mučedníků, vidíme, že skrze mnohé z nich Pán před jejich smrtí, tedy při tom, když je mučili, konal velké zázraky. Ať už to byly zázraky s dravou zvěří, když je vyhladovělí lvi v aréně neroztrhali, ale naopak jim lízali nohy a chovali se k nim jako ovečky, anebo jindy, když byli po krutém mučení uvrženi do věznice, na druhý den byli úplně zdraví. Tak tomu bylo u mnoha mučedníků. Někteří byli dokonce vhozeni do pece a vyšli z ní bez sebemenší úhony. Když to viděli mnozí pohané, volali: „Veliký je Bůh křesťanů!“ Díky těmto zázrakům se obraceli a vyznávali Ježíše. Dokonce pak byli i ochotni pro Něj rovněž podstoupit mučení i smrt. V životech těchto mučedníků a světců je zmínka o některých, kteří křísili mrtvé. Ne svou silou, ale byl to tentýž Ježíš, který to činil svou božskou všemohoucností.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Ježíš chce, abychom byli jeho svědky. Nemůžeme proto říct: „Mně se to netýká.“ Nemůžeme spát! Musíme být Kristovými svědky – každý z nás! Není to však možné vlastní silou. Proto Ježíš slíbil: „…dostanete sílu Ducha svatého…“ (Sk 1,8) – tedy „dynamis“. O čem máme svědčit? Za prvé o Ježíšovi, který za nás zemřel na kříži. A za druhé, že Kristus vstal z mrtvých. Máme-li však o něčem svědčit, nejprve musíme mít osobní zkušenost. A jak ji získáme? Když budeme denně žít nejzákladnější pravdy: Ježíš je můj Spasitel, můj Bůh a Pán!

Ježíš řekl: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (J 17, 24) Tento Ježíšův výrok se netýká jen apoštolů. Ježíš pamatoval v této modlitbě i na nás. Také my Mu patříme, patříme mezi ty, které Mu Otec dal. A Ježíš chce, abychom byli tam, kde je On, abychom viděli Jeho slávu, a my ji chceme také vidět. Tu slávu dal Otec Synovi už před stvořením celého vesmíru. Všechno, co tady je, co existuje kromě Boha, je stvořeno. Vesmír má svůj počátek, nebyl tady věčně. Má počátek od Boha, On ho stvořil. To jsou miliardy hvězd. Některé hvězdy jsou vzdáleny několik miliónů světelných let. My jsme proti tomu všemu jen jako maličké zrnko prachu…a Bůh nás miluje, dal za nás svého Syna na smrt a připravil pro nás věčnou slávu. Ježíš se také za nás modlil den, či pár hodin před svou smrtí, abychom viděli tu slávu, kterou Ježíš má, abychom na ní měli účast. Jak velká je Boží láska k nám!

Ježíš si žádá zralé lidi. Za rok s jedním zralým člověkem může udělat víc než se stovkami nezralých za 200 roků. Známkou zralosti je skutečně stupeň zemřítí svému já s Kristem. Podstata této smrti je v pokoře, v úplném zříkání se v každém okamžiku své vlastní vůle, svého dobra, svých představ i tužeb a přijímat vše z lásky k Ježíšovi. Lidé, kteří jsou úplně zapomenuti, pohřbeni, ti, kteří zemřeli s Kristem, zralé duše, jež přinesly sebe samé v oběť Ježíši – z těchto jejich obětí se rozhoduje o budoucnosti národů.

Největším dobrodiním je, když nám Bůh dá milost, abychom mohli být tupeni, nespravedlivě podezíráni a káráni, být ponižováni pro Jeho jméno. Tím vším z lásky k nám prošel před námi Pán Ježíš. On byl úplně nevinný. On však všem odpouštěl a za všechny se modlil.

Jde o jedno – vytrvat s Ježíšem opuštěným, nezůstávat ani v sebemenší hořkosti vůči žádnému člověku, neustále se vzájemně povzbuzovat a připomínat si: Jakého ducha máme mít! Ano, Ducha Kristova, který je tichý a pokorný. Je třeba se stále před Bohem pokořovat vcházením do pravdy o sobě: Kolik jsme udělali svévolností, kolik to bylo kritických myšlenek a slov, kolik nevěry, kdy jsme jednali bez Boha, jen podle svého rozumu, svých citů a svého dobra. Kolik jsme trpěli ne za prosazování Božích věcí, ale jen svých představ! Život utíká. Žádný den se už nevrátí. Co jsme zaseli ve víře, je zaseto.

Dnes, v polovině postní doby, je náš pohled upřen na svatý kříž. Ježíšův kříž vyjadřuje Jeho poslušnost Otci, zřeknutí se své vůle. Přijal nepochopení a odmítnutí lidmi, nespravedlivé odsouzení, muka, pohrdání i smrt. Všechno to dobrovolně přijal z lásky, aby spasil naše nesmrtelné duše. To je podstatou Ježíšova pozemského života. Pokud my, křesťané, chceme být pravdivými, musí se to stát i naším stylem života. Umět se zříkat své vůle, svého já a podřídit se Boží vůli. S ochotou přijímat vše, co Bůh dopustí, přijímat utrpení bez reptání, odpouštět nepřátelům a být připraveni na pronásledování za pravdu až na smrt.

Kříž je spojen i s naším životem, je pro nás tou úzkou cestou do života věčného. Máme se naučit ne až tehdy, kdy budeme fyzicky umírat, ale každý den vcházet do Kristovy smrti. Křtem jsme byli do Kristovy smrti ponořeni. Kristova smrt na kříži je vítězstvím nad sílou hříchu, lži, je vítězstvím nad ďáblem. Je to bezpečná cesta do věčného života. Apoštol Pavel říká: „Neustále vcházíme do Kristovy smrti, aby v nás mohl Ježíš žít“. V každém z nás je jed dědičného hříchu.

Skutečně nevíme dne ani hodiny a nic jistějšího není než smrt. Proto je třeba vykupovat čas. Jak? Živou vírou, denním cvičením se v pokořování čili ve stálém zříkání se svého dobra, svých dobrých plánů a úmyslů. Nemáme si držet své představy, ale vše dávat do světla a za to, co člověk spontánně udělá, tedy svévolnosti, se pokořovat. Ale ve vztahu k druhým, když něco udělají nesprávně, se místo odsuzování v duchu pokořit: „Pane, já jsem ještě dvakrát horší. Tolikrát jsem udělal tu samou, ba ještě větší chybu. A ještě to byla taková banální chyba, které by se tento člověk nikdy nedopustil.“ A konkrétní těžkosti přijímat jako kříž.

19. 3. 2024

Média oznamují, že dne 19. března 2024 vychází na více než 300 stranách Bergogliova autobiografická kniha. Bergoglio se v ní zmiňuje i o své rezignaci a zdůrazňuje, že v tomto ohledu jde o „vzdálenou hypotézu“, protože prý k rezignaci neexistují „závažné důvody“.

Komentář: Bergoglio byl i se svou homosítí už v roce 2018 veřejně vybídnut k rezignaci emeritním nunciem USA, C. M. Viganem, a to z velmi závažných důvodů. Navíc realitou je, že svým pseudoevangeliem (srov. Gal 1,8-9) se Bergoglio už sám vyloučil z církve. Nemůže být proto její hlavou, jak to potvrzuje Písmo, svatí Otcové, učitelé církve i věroučná konstituce. Přesto dále nezákonně okupuje papežský úřad.

Stránky autobiografické knihy procházejí i historií argentinské diktatury za režimu generála Jorgeho R. Videly. Bergoglio se pozastavuje nad obviněními, která mu byla opakovaně adresována, že se spolčil s diktaturou, a proto se ve své knize záměrně prezentuje jako záchranář ohrožených dětí a mladých lidí.

11. 3. 2024

Doba postní v této mimořádné době velké apostaze je časem naléhavého pokání. Ježíšův výrok o pokání je aktuální pro každého z nás: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Metanoite – změňte myšlení – a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) „Jestliže nebudete činit pokání, všichni zahynete.“ (Lk 13,3)

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v4jz5b9-doba-postn-2024.html   
https://cos.tv/videos/play/51441595519897600   https://youtu.be/nzHxYXYyn80  
https://ugetube.com/watch/WrldviN9ADcApXY   
https://www.bitchute.com/video/Auwdig7jLnfB/   

„Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit,

že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, 

že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Tento citát je součástí známé 11. kapitoly listu Židům. Předchází mu těchto 5 veršů: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘. Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.“ (Žid 11,1-5) Dále tato kapitola připomíná vzory víry, ať už je to Abraham, Mojžíš či proroci, a ukazuje i na to, že skrze víru není pouze spása, ale že skrze víru Bůh mimořádně koná i velké zázraky.

Je nutné mluvit o pekle. Odděleně se o této pravdě těžce hovoří. Ale pokud na tomto temném pozadí ukážeme ten kontrast – krásu Spasitele, pak je to skutečně pravdivá evangelizace. Ano, peklo je reálné nebezpečí, které se týká každého. Ale je tady Ježíš, který přišel, aby nás od pekla zachránil. Proto strach před peklem má být pro nás silným impulsem k pravdivému pokání, abychom zachránili svou duši.

Jeden pobožný kněz s apoštolskou horlivostí po 40 let prováděl ve Francii misii. Na audienci u Svatého otce Pia IX. v Římě v upřímné rozmluvě referoval o své misijní práci. Při této příležitosti mu dal papež neobyčejně užitečnou radu: „Uč veliké pravdy spasení. Mluv především o pekle. Nic nezamlčuj – a hlavně ne o pekle. Nic tak nepomáhá se vzpamatovat a nic tak neobrací k Bohu ubohé hříšníky než tato pravda.“

Ti, kteří Ježíše odmítli, se s Ním v hodině smrti setkají jako se soudcem. V jediném pohledu uvidí, že není jejich přítelem, že není jejich Spasitelem, protože Ho znovu i znovu odmítali, ubíjeli své svědomí, věřili lži, systematicky bojovali proti pravdě, proti Kristu a proti dobru, které je spojeno se spásou a s evangeliem, které překrucovali. V tom jediném okamžiku uvidí ovoce. Sv. Bernard hovoří, že samy hříchy, které vykonali, jim řeknou: „My jsme tvoje dílo, my tě neopustíme.“ A sv. Jan Zlatoústý: „Rány Ježíšovy budou žalovat. Hříchy ti budou vyčítat. Kříž Kristův, který ti byl ke spáse, proti tobě povstane.“

Podstata zavržení je tedy v tom, že člověk nechce uvěřit, nechce přijmout Boží pravdu, ale chce věřit ďáblově lži. A jak říká Ježíš v podobenství o boháčovi a Lazarovi: „I kdyby někdo i vstal z mrtvých, neuvěří!“ Proč neuvěří? Protože nechce věřit, nechce přijmout pravdu.

Pravda o pekle je skutečně velmi vážná pravda a s ní je spojené i naše spasení. Pokud počítáme s věčností pekla, vnímáme i závažnost celé Kristovy nauky o spasení, založené na tomto faktu – Kristus přišel na svět, Bůh se stal člověkem, aby nás vytrhl z otroctví ďábla, aby nás vytrhl z pekla a dal nám nový život – věčný život. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul – v pekle, aby nezahynul – ale aby měl život věčný“. (J 3,16) „Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (1J 5,11-12) Buď mám Ježíše, anebo Ho nemám. Největším utrpením v pekle je trest odloučení.