Ako dieťa v náručí starostlivej matky…

Chcela som cestovať na modlitbový víkend žien a dievčat, ktorý mal byť v kláštore rehoľných sestier v inom meste.

Nachystala som si všetko tak, aby som v sobotu veľmi skoro ráno mohla vycestovať z domu. V noci som sa však zobudila asi o jednej hodine a vôbec som nemohla spať. Modlila som sa, čítala som Sväté písmo, no spánok neprichádzal.

► V Salvadoru jsou potraty přirovnávány k vraždám spáchaným se zvláštní krutostí

► Satanistické státy americké … „Satanův chrám“ nabízí svůj vlastní klub pro děti ze ZŠ

► V Itálii uzavřeli první sodomský sňatek

► Šéf agentury suspendován kvůli vyjádřením o gender problematice

Lhář a vrah někdy zneužívá nepravou lítost. Když např. úzkostlivý člověk prohraje v maličkosti, démoni ho začnou mučit ve svědomí a nastane řetězová reakce smutku, výčitek, a to i vůči Bohu. Pomáhá tato rada: „Když upadneš a třeba i nechtěně zhřešíš, nezůstávej ve smutku, ale dej tu věc Bohu a plň úkoly, které teď musíš plnit s klidem, jako by se nic nestalo. Na lítost a rozebrání bude čas jindy, až splníš úkoly.“ To pomáhá: trapičský duch odejde sám.

Je zajímavé, že u duší, které chtějí být stále čisté, to nepřítel zneužije tak, že ztratí pocit čistoty a nastoupí pocit viny a s ním chmury. V podstatě i toto je pýcha.

Ustavične vzdávajte vďaky…

Raz na modlitbovom stretnutí nám rehoľné sestry rozprávali, že treba v každom čase chváliť Pána Ježiša – i keď sa nám darí, i keď sa nám nedarí. Veď v Biblii je napísané: „Vo svojich srdciach spievajte Pánovi a oslavujte ho. Ustavične vzdávajte vďaky za všetko Bohu a Otcovi v mene nášho Pána Ježiša Krista.” (Ef 5, 19-20)

Nést svůj kříž znamená nejprve identifikovat, co ten kříž konkrétně je. Něco jiného je můj kříž, pokud se týká mé povahy a mé přirozenosti a něco jiného je bratrův kříž. Avšak naším křížem není jen naše povaha, ale i konkrétní okolnosti a situace, v nichž jsme bezmocní. Ať děláme, co děláme, nic nefunguje. Dá se říci: ještě více se zahrabáváme. Pak musí přijít nějaký úder, který si sami zaviníme, anebo nás musí někdo druhý „klepnout“, abychom se nechali z bažiny vytáhnout. Proto je třeba, aby duchovní pastýři měli osobní zkušenost s duchovním bojem, aby pak mohli moudře radit lidem a dávat jim zdravé principy a rovněž je povzbuzovat. Síla povzbuzení spočívá v tom, že sami tou zkušeností prošli. Samozřejmě, určitou váhu může mít i zkušenost vyčtená z knížky, ale něco jiného použít příklad, když člověk má s kořenem daného problému osobní zkušenost.

► Mnohoženství v Itálii? Muslimové se snaží vydobýt nová práva po vzoru homosexuálů

► Nová studie: Děti homosexuálů trpí depresemi i násilím

► Norové utekli s dětmi z vlasti a žádají o azyl v chudším státě. Důvodem je Barnevern

„Pilně se pak varujte falešných proroků, kteří k vám přicházejí v rouše ovčím,

ale uvnitř jsou vlci hltaví. Po jejich ovoci je poznáte.

Což sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?“

Tímto slovem nás Pán Ježíš učí a varuje, že abychom se udrželi na úzké cestě vedoucí do věčného života, máme se nejprve pilně varovat falešného učení, herezí a těch, kdo ho hlásají (heretiků a apostatů). Toto je tedy nejpodstatnější – zachovat pravověrnost a pravdivý vnitřní vztah ke Kristu. Proto apoštol Pavel říká, že kdyby přišel nějaký apoštol, nebo i sám anděl z nebe, a hlásal jiné (tedy falešné) evangelium, ať je proklet (srov. Gal 1,8-9).

Známe Boží slovo a známe tradici církve. Máme Bohem dané svědomí. Toto vše nám dává moc i umění rozeznat učení Kristovo od falešného učení současné apostatické hierarchie a teologů. Pán Ježíš totiž navěky ustanovil, že každý, kdo je z Pravdy a z Boha, slyší Jeho hlas a za cizím nepůjde. A kdo není z Boha, Jeho hlas neslyší (srov. J 7,17, J 8,47, J 18,37).

► Do britských internátních škol zavádějí „genderově neutrální“ jazyk

► Za vyjádření názoru o homosexuálech hrozí české poslankyni vyloučení ze strany

► Ve Francii bourají kostel, aby postavili parkoviště. Policie tvrdě zasahovala proti demonstrantům

Když člověk zemře, tělo zůstane ležet tam, kde je. Pak ho dají do márnice. Ale v tu chvíli, kdy člověk zemře, nastává soukromý soud. A ten čeká každého z nás. Setkáme se tváří v tvář s Kristem. V jednom okamžiku bude promítnut celý náš život, všechny naše skutky, slova, myšlenky, dobré i zlé, jak říká Boží slovo: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ A hned tehdy bude rozhodnuto, co s námi bude. Buď budeme navěky zavrženi v pekle, nebo půjdeme do očistce, anebo půjdeme do nebe. Čili jsou jen tři možnosti.

My máme být co nejvíce v Boží přítomnosti, abychom byli ve vůli Boží a rozhodovali se, mluvili a jednali ne ze sebe, ale z Boha. Toto zůstávání a chození v Bohu je podmíněno naší praktickou vírou. Máme skutečně chodit ve víře jako Abraham a svou víru znovu a znovu oživovat přes všechny zkoušky. Žádný projev živé víry není proto zbytečný a není bez odezvy.

Na jedné straně je potřeba dělat evangelizaci, ale samozřejmě je také potřebné se modlit, aby Pán dal, aby v určitém rytmu mohly probíhat evangelizace, protože vedou k horlivosti a nasazení, a dalo by se povědět, ve svém vyvrcholení k duchovním žním, ale přesto je to jen jako vyjití z Egypta. Potom následuje Červené moře a nastává období pouště, tedy určitých zkoušek, které symbolizují i hadi, kteří štípali Izraelity za reptání, když Bůh čistil jejich srdce. Dále následuje vejití do Kanaánu, ale vidíme, že Boží lid znovu velmi rychle odpadl k pohanským praktikám, jak popisuje kniha Soudců, a vlastně celé dějiny Izraele. Tendence stále se vracet k starému stylu života – k pohanství a s ním spojenému „pěstování“ starého člověka – trvá.

Vyvrcholení nastává příchodem Krista, Jeho smrtí a slavným vzkříšením a pak sesláním Ducha svatého. V období apoštolském, zvláště pak u sv. Pavla, vidíme horlivost evangelisty a misionáře.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Čtyři mušketýři byli sice světští, bojovali proti zlu, proti církevníkům a tvořili jednotu, ale jejich heslo má v sobě kus pravdy, když je pojato pravdivě: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Ten jeden je Pán Ježíš, protože už za nás za všechny zemřel a v nás všech chce tvořit tuto jednotu.

Každý hřích, třeba i malý, je zradou, i když v malých věcech.  „Pane, já jsem Tě zradil. Ano, ten hřích byl zradou, protože jsem s Tebou nepočítal, neobrátil jsem se na Tebe, neprosil jsem Tě o světlo a sílu, a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Znovu jsem Tě tím, Pane, přibil na kříž. To já jsem Tě svým hříchem bičoval, dal jsem Ti trnovou korunu, srážel jsem Tě na křížové cestě.“ Stačí si uvědomit jen to slovo: ZRADA! ZRADA! To stačí. A někdo říká: „Já žádné hříchy nemám. Nikoho jsem neokradl, nezabil.“ To je jen znak, že takový člověk je duchovně slepý. Bůh nám musí opravdu otevřít oči, abychom si uvědomili svůj hřích. Ale zároveň si v tom světle máme uvědomovat i Boží milosrdenství.

1Pt 3,9

V práci mám dve kolegyne, ktoré sa nemajú radi. Jedna je tichá a druhá výbušná. Všade hľadá chyby a strpčuje tej druhej službu v práci. Raz sme mali mať všetky tri celodennku a tichá kolegyňa sa veľmi bála, ako to zase dopadne. Poradila som jej, aby už od rána, keď príde do práce v duchu tej druhej žehnala.

„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby;

a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta,

která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“

Ježíš mluví o těsné bráně a úzké cestě, která vede k životu. Tou těsnou branou jsou Kristova přikázání lásky a tou úzkou cestou je Kristův kříž a Jeho smrt, kterou se vchází do věčného života. Širokou cestou, která vede do záhuby, je cesta egoismu, morální nevázanosti, podvodu a lži, která je mnohdy spojena s démonskými praktikami věštění, magie či spiritismu, de facto uctíváním zla a démonů. Tato cesta vede do věčného zahynutí. Je bolestnou realitou, že masmédia, veřejné mínění, móda, destruktivní vlivy jako dekadentní hudba a umění, obdivování okultismu, propagace zvráceností… přímo táhnou na širokou cestu do záhuby. Sugestivně ji podávají jako prestiž a kdo jí nechce jít, je zesměšňován. Úzká cesta spravedlnosti je prezentována jako něco ponižujícího a zastaralého. Kdo nemá lásku k pravdě, snadno se nechá oklamat. Dnes musí mít mladí lidé odvahu postavit se proti dekadentnímu proudu. To je pravdivé hrdinství!

Kto je pre mňa Pán Ježiš?

Cestovala som autobusom na biblický kurz, ktorý mávame každý piatok. Prisadla som si k jednej pani, ktorá šla z práce domov. Predtým som ju občas stretla v knižnici, a tak sme sa začali spolu rozprávať. Bola zvedavá, kam idem, keďže bývam v úplne inej dedine. Povedala som jej, že na biblický kurz. Nevedela, čo to je, tak som sa jej to snažila vysvetliť. Čítame tam Božie slovo a snažíme sa v ňom nájsť odpoveď na otázky, ktoré sa viažu k prečítanému textu. Po kurze býva svätá hodinka, kde spievame piesne a modlíme sa spoločne nahlas vlastnými slovami. Bola prekvapená, že niečo také existuje. Začala som jej rozprávať o Pánovi Ježišovi, aký je dobrý a čo urobil pre mňa a pre celú moju rodinu: ako som sa obrátila a niektoré svedectvá z môjho života.

Každý z nás má ve své povaze naprogramováno, že je mu přirozené konat dobré věci, ale zároveň je v této povaze určitá duchovní otrava, konkrétní forma pýchy, jakási slepota, negativní způsoby, které to pozitivní v naší povaze prakticky ničí. A toto je u každého člověka, jen to má u každého jiný odstín. Tedy za určitými přirozenými dary, je skryta otrava hříchu, kterou jsme zdědili po Adamovi. U každého má jinou formu. Je zde zakuklený starý člověk, který sleduje jedno: Nechce dovolit konat pokání, nechce nazývat pravými jmény otravu v nás, to negativní, a pokud se toho někdo jen dotkne, už je oheň na střeše.

Cílem našeho života je, abychom byli spojeni s Bohem a v tomto spojení zůstali celou věčnost. Věčný život začíná už zde na zemi, kde nás Bůh postavil do zkoušky. Ta zkouška je pro každého časově jiná. Žijeme v různých dobách na různých místech, každý z nás má přesně určený počet let a potom přijde konec naší životní pouti. Těch několik desítek let uběhne velmi rychle, a navíc jsou většinou spojeny s trápením, zklamáním… Život na zemi je ustavičným plahočením. Bůh nám dává tu na zemi své milosti, a když s nimi spolupracujeme, tzn., že se maličko zapřeme, pokoříme, přijmeme nějaký kříž, utrpení duševní či fyzické, máme pak z toho vnitřní radost, kterou nám dává zase On. Stále nás ale obklopuje zlo, závist, všelijaké nemoci, utrpení a ztráta našich drahých. I to nám má připomenout, že zde nemáme stálé místo. Naše vlast je v nebi. Zde jsme jenom poutníci a nevíme dne ani hodiny. Je třeba, abychom opravdu pamatovali na věčnost.