Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru Boží! Amen, pravím vám,

že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni do moře‘ – a nebude pochybovat,

ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.“

Co je víra lidská a co je víra Boží?

Víra lidská je nutná v běžném životě. Musíme věřit svědectví lidí například o Antarktidě, i když jsme tam sami nikdy nebyli. Věříme, že je tam sníh, i když jsme ho neviděli. To je přirozená víra, která se dá hmotně dokázat.

Co je víra Boží? Je to víra, která se váže na zaslíbení, které nám dal Bůh. Je to víra v Boží všemohoucnost. Bůh svou všemohoucností stvořil všechno, co je, stvořil tento svět a stará se o něj. Stvořil ho účelově. My věříme v Boha Stvořitele. Věříme i v Boha Spasitele, věříme, že Boží Syn se stal člověkem a zemřel za naše hříchy a také věříme Božímu slovu. Navíc, abychom měli Boží víru, která koná zázraky, potřebujeme k tomu dostat milost, že Bůh nám ukáže, že se chce v této situaci oslavit a že vyžaduje, abychom stáli ve víře a nepochybovali. Zkouška víry přijde na každého, proto musíme překonávat pochybnost ve svém srdci. Víra Boží je dar, který si musíme vyprosit.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/YnQ8Bi9WhYE  
https://rumble.com/v6zcug2-manifestcie-15.09.-2025.html   
https://www.bitchute.com/video/Zb1CSfCZKHQz/   
https://cos.tv/videos/play/63990914329380864   
https://crowdbunker.com/v/fu6H45xsPs   

Panna Maria je nám příkladem pokory. Ona řekla: „Jsem otrokyně Pána!“ „Shlédl Bůh na ponížení své otrokyně.“ Na ni se dívejme, stávejme se jí podobnými. Ona je naší Matkou!

Co se týče čistoty, je třeba pamatovat, že je ovocem Boží milosti, kterou Bůh dává pokorným. V kořeni čistoty musí být pokora, což je úplná odevzdanost Bohu, neboli obětující se a stravující se láska. Bez pokory nebudeme mít ani lásku k Bohu ani k bližnímu, ani čistotu a ani žádné jiné ctnosti. Svatý Basil píše ve svém dopise: „Kdyby ses vyznačoval modlitbou, zapíráním sebe, mimořádnou obětavostí atd., bez pokory to všechno padne!“ Zkusme tedy skutečně vážně usilovat o poslední místo. A pokud budeme tupeni, nespravedlivě podezíráni, znevažováni, osočováni, pokládáni za neužitečné ba škodlivé, až nebezpečné kvůli Ježíši, pak se snažme tuto nespravedlnost vnitřně skrze víru přijímat, všechno to dávat Pánu Ježíši a za vše Mu děkovat.

Jak velice je třeba lidí, kteří se budou modlit, trpět a vše obětovat. Toto všechno je láska a co může být užitečnější v tomto kratinkém životě, kde se rozhoduje o věčnosti, a to nejen naší. Svou vírou a smírnou obětí můžeme zachraňovat nesmrtelné duše. Jak úžasné je, že Ježíš čeká na naši víru, skrze kterou chce dávat milosti nejenom nám, ale i druhým, které můžeme svou vírou, svými modlitbami, ovlivnit k tomu, aby se obrátili, otevřeli Bohu a rozhodli se Ho následovat.

„Toto je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho On poslal.“

„Toto je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho On poslal.“

Skupina lidí se jednou Pána Ježíše zeptala, jak mohou konat Boží dílo. Pán Ježíš odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho On poslal.“ (Jan 6,29) Otec žádá od lidí víru a důvěru, neboť „bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Žd 11,6).

Slovo života, které nyní při modlitebních zastaveních opakujeme, také vyjadřuje, že když věříme v Toho, koho Otec poslal, to je v Pána Ježíše, a to v konkrétní situaci, v konkrétním problému, Bůh odpovídá na naši víru skutkem.

Další citáty prohlubují tuto pravdu, která se vztahuje k víře.

Jistý kněz v USA začal mít pokušení proti víře – zdálo se mu, že Bůh o něm neví, protože v jeho životě nic nekoná. Pán mu dal poučení. Kněz se rozhodl odjet na rekreaci a nikomu neřekl kam. Nocoval v motelu, a tu ho recepční zavolal k telefonu. Volala žena, která chtěla spáchat sebevraždu. Myslela si, že se dovolala k němu na faru, protože z programu o Pánu Ježíši, který on v televizi uváděl, si zapsala jeho číslo a teď ji napadlo jen tak ho vytočit. Vůbec netušila, že se dovolala do motelu, kde právě byl. Ta žena byla zachráněna a kněz poznal, že před Bohem se nikde neskryje, že On o něm všechno ví. To mu bylo velkým povzbuzením.

Mladá generace touží po velkém ideálu. A není větší ideál, než radikálně následovat Pána Ježíše. Ježíš říká: „Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ (Mk 9,49-50). Tedy máme být vytrvalí v radikálním následování Pána Ježíše. Máme mít v sobě sůl, oheň horlivosti, a zároveň máme žít ukřižování starého člověka, tj. ztrácet to „své“ pro Ježíše, protože jinak nebudeme mít mezi sebou pokoj! Svatost spočívá ve vytrvalém chození ve víře uprostřed všedních dnů. V nich máme žít horlivost evangelia, nepřestat být solí, nepřizpůsobit se duchu světa, který se nás snaží odvést od Pána Ježíše skrze určité maličkosti. Proto je třeba bdít a být radikální, abychom skrze ně nepadli do pasti. Pasti člověk odstranit nemůže, ale musí si hlídat slanost! Pán Ježíš říká: „Buďte světlem, buďte solí.“ (srov. Mt 5,13-16)

Každé Boží dílo musí mít v zárodku poslušnost víry až na smrt, tak jak tomu bylo i u Abrahama. Je to ten nutný zákon pšeničného zrna. Ďábel sice útočí depresemi, tlaky, chmurami, napětím, nedefinovatelným odporem, ale netřeba to brát vážně a zůstávat v tom. To je bohatství marnosti. Je třeba se s vírou modlit a jak Bůh bude celou věc řešit, ví On sám. Od nás On chce absolutní víru v Jeho všemohoucnost a úplnou odevzdanost! A co s tím On udělá, to uvidíme později, anebo až na věčnosti. Smrt pšeničného zrna vždy přináší mnohonásobný užitek.

„Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.

Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“

Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.

Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.

Apoštol Petr nás vybízí, abychom se pokořili před Bohem. Co to pokoření přinese? Především nám zprostředkuje světlo poznání, které dává Bůh. Jinak nám ho, aniž si to uvědomujeme, blokuje sebestřednost naší hříchem infikované přirozenosti, kterou Písmo nazývá starý člověk. Pokora je pravda. Pokora je vymaněním z nadvlády naší suverenity, pýchy a neochoty přiznat si vlastní slabosti a omyly. Tato egoistická suverenita nedovoluje Bohu, aby mohl skrze nás působit. Přitom největší užitek nejen duchovní, ale i jiný, bychom získali nejen pro druhé, ale hlavně sami pro sebe. Písmo říká: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ Pokořit se před Bohem, od Něhož máme svou existenci a všechno dobré, co v nás je a co jsme vykonali, není žádným ponížením. Je to jen uznáním reality, tedy pravdy, o nás samotných. Tento postoj pokory v pravdě získáme zvláště ve vnitřní modlitbě pod Kristovým křížem. Bez pravdivé modlitby budeme utrácet život v iluzích. Ve chvíli smrti už nebudeme mít čas na pokání a vynahrazení toho, co jsme zanedbali.

Dnes je opravdu velmi závažná doba. Duchovní atmosféra je otrávená. Těžko se dá rozlišovat. Na scénu vstupují nové a nové démonické síly, které působí skrze lidi mající moc a vliv, a to nejen hmotný, ale i duchovní. Je to skutečné ukřižování tajemného těla Kristova, církve. V této době je právě velmi potřebné být v jednotě s Ježíšem, abychom obstáli a zůstali Mu věrni. A také je potřeba, abychom spolupracovali s milostmi, které nám Bůh dává a Matka Boží zprostředkuje. Jsme jejími duchovními děti. Na ni máme stále upírat svůj pohled. Ona nás neopustí.