8.10.2017

V rozhlasové relaci T. Holub hájil a prosazoval heretickou exhortaci Amoris laetitia. Vystoupili proti ní kromě jiných i signatáři Korekce. Exhortace de facto ruší objektivní Boží zákony a subjektivismus zavádí jako normu. Jde o heretický fenomén, který církev od svého založení ještě nezažila.

„Základem církve jsou apoštolé a proroci a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus“ (Ef 2,20). Církev není žádným spolkem holubářů! „Církev je sloup pravdy“, a ne holubník! (srov. 1Tim 3,15)

Ježíš vzal bič a vyhnal z chrámu prodavače holubů a penězoměnce, kteří z něj učinili peleš lotrovskou (J 2,14n, Mt 21,12n). Jan Křtitel církevním pokrytcům a liberálním saduceům řekl: „Pokolení zmijí, kdo vám ukázal, jak byste unikli budoucímu hněvu? Neste ovoce hodné pokání!“ (Mt 3,7-8).

Toto Boží slovo, které je nám dáno skrze apoštola Jana, je pro nás velkým pokladem. Je řečeno, že když jsme přijali Ježíše skrze víru a uvěřili, že On zemřel za naše hříchy, a navíc, jsme vložili svůj život do Jeho rukou i do Boží vůle, pak podle práva, které Bůh vyhlásil, jsme se stali Božími dětmi. Tato pravda je spojena i s tím, že věříme v Jeho jméno. Boží jméno je řecky i ukrajinsky Isus, česky Ježíš, polsky Jezus, ale v původním jazyce je to jméno v plném znění Jehošua. Už samo to jméno vyjadřuje, že Bůh, který stvořil svět i člověka, že tento Trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch svatý, je moje spasení.

«Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,

nýbrž se narodili z Boha.»

Základní krok je vždy: zapři se. To je krok víry! Nemáme zůstávat v sobě, ve svých náladách a svém smutku či hořkosti. Za všechno je třeba děkovat. Doslova se máme nutit do radosti, ale z víry – z toho, že Pán je blízko. Zvláště, když je člověk pokořen, prohraje, tak vědět, že Ježíš to vidí, že Mu vše můžeme obětovat a právě tak se Mu připodobňovat, a i v tomto Ho následovat!

1.10.2017

Signatáři „Korekce“ poukázali na 7 herezí. Položme základní otázky:

1) Jaký duch je za Františkem a co sleduje?

Je to duch antikrista a sleduje zavedení pekla na zemi i pekla po smrti.

2) Jsou uvedené hereze Františka v „Korekci“ opravdu herezemi?

Ano! Jsou to jasné hereze popírající podstatu křesťanské víry, která je postavena na Písmu svatém a Tradici.

3) Jaký je správný postoj katolické církve vůči heretikům?

Každý heretik musí být napomenut, a pokud nekoná pokání, musí být vyloučen z církve.

4) Jak se staví katolická církev k papežům – heretikům?

27.9.2017

V posledních letech nastala v Německu masová islamizace, proti které se občané nesmí bránit! Je trestné zločiny migrantů zveřejňovat! Přesto ve volbách (2017) opět vyhrála politická strana Merkelové. Ztratil německý národ rozum, anebo došlo k falsifikaci?

Tento proces duchovní i fyzické sebevraždy má své hlubší kořeny. Jsou to hereze, které vnesly prokletí do celého křesťanství. Odsouzené hereze modernismu (1907) znovu zásluhou německých teologů ožily na II. Vatikánu. Jejich plodem je věroučný i morální rozklad završený Lisabonskou smlouvou s prioritou homosexualismu. Na koncilu byla vyhlášena hereze, že křesťanství má s muslimy stejného Boha (Lumen Gentium 16, Nostra aetate). Je jeden Bůh, ale muslimové mají svého jednoho boha, který je nejvyšší z 360 bůžků Mekky. V koránu se tvrdí: „A věru jsou nevěřící ti, co říkají: Mesiáš, syn Mariin, je Bůh!“ (5:72). A dále: „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete … zabijte je – taková je odměna nevěřících.“ (2:191) „A nenalezneš ve zvyklosti Alláhově změnu žádnou.“ (33:62)

II.Vatikánum má na svědomí islamizaci Evropy. Jeho hereze popírají podstatu celého křesťanství, a přesto se učí ve všech křesťanských školách. Prosazují je biskupové, kněží a pastoři. Arcibiskup Zollitsch vyhlásil herezi, že Kristus nezemřel za naše hříchy. Bultmann takzvaně demytologizoval Bibli. Heretici stáhli prokletí na Německo.

Umírat budeme jen jedenkrát a pak se už nevrátíme zpět. Nic jsme si na tento svět nepřinesli a nic si neodneseme. Jaký je smysl našeho života? Naší povinností je spasit svoji duši a také máme zodpovědnost za spásu svých bližních.

Ježíš řekl: „Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.“ (Jn 18,9) I v rodině nese každý určitou zodpovědnost: např. otec má jako hlava rodiny zodpovědnost za ženu, děti, vnuky. Kněz má zodpovědnost ještě za více duší – za ty, kteří se hlásí do společenství věřících, aby je neztratil.

Bůh nám svěřuje lidi, nad jejichž dušemi máme bdít. Neztratíme je jenom tehdy, když sami budeme hledat především Boží království a jeho spravedlnost.

„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.

Trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni.

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,

jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,  jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

Bůh dal proroku Izajášovi vidění budoucího Mesiáše, kterým je Ježíš. Prorok říká: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ Tentýž Duch svatý tak, jako zjevil proroku Izajášovi tajemství naší spásy v Ježíši Kristu, musí každému z nás i osobně osvítit rozum, abychom si uvědomili, že za moje hříchy byl Kristus proklán a byl zmučen pro mou nepravost. To Ježíš vytrpěl z lásky ke mně, aby spravedlivě zaplatil za moje hříchy a nepravosti a aby mi otevřel cestu do věčného štěstí v nebi. Tedy ne zlatem ani stříbrem, ale drahocennou krví Ježíše Krista jsme byli vykoupeni. Také si máme uvědomit tu skutečnost, že snášel trestání pro náš pokoj.

Ježíš v evangeliu říká velmi prosté pravidlo: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“ (Lk 6,31)

Jak jsme však od toho vzdáleni! Ve všem se projevuje naše egoistické myšlení: „Co já chci, je božské.“ Ale kam se s takovým myšlením dostaneme? Jeho ovocem jsou hádky, napětí, války… S takovýmto myšlením ani dva lidé pod sluncem nevydrží žít společně. Ve společném soužití musí být určitá objektivita, sebekritika a pravdivost… Člověk nemůže zůstávat v takovém myšlení: Co dělám já, je božské, ale když to dělá druhý, už je to zlé, ba dokonce jako by to byl přímo zločin. Ale běda, kdyby si mu někdo dovolil říct pravdu: „Uvědom si ale, že děláš to samé.“ To by byl velmi dotčen.

„A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu.

Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.

Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího,

abyste věděli, že máte věčný život.“

„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod,

usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.

Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení,

a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.

Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“

„Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin,

klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí

bude svádět ty, kdo jdou k záhubě,

neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila.“

„S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni

a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha,

jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“

„Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany:

Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“

Vážený pane prezidente,

obracíme se na Vás s prosbou o pomoc a ochranu našeho monastýru ve Lvově-Brjuchoviči, protože životy sester jsou opakovaně v ohrožení!

Dne 13. 7. 2017 ve 23:30 došlo k útoku na náš monastýr. Neznámá skupina mužů hodila do oken koktejly molotova. V klášteře spalo 30 sester a 5 hostů. Jen Božím zázrakem nedošlo ke katastrofě a z kláštera se nestal hromadný hrob.

 Dnes je svátek všech svatých ukrajinského národa. Tito svatí a mučedníci – to nejsou jen ti nám známí z daleké minulosti, ale je také mnoho hrdinných svědectví víry z poslední doby…

Jedna svědomitá, věřící žena z Ukrajiny, které bylo už více než 85 let, vyprávěla: Když mi bylo 16 let, vyváželi naši rodinu na Sibiř. Ve vagónu byla s námi ještě naše známá, která měla s sebou v tašce své dvouměsíční dítě. Velmi se bála, že zemře. Měla jen jednu starost: Jak dítě zachránit? Ve vagóně tedy všichni společně přemýšleli, co dělat, pomáhali jí a modlili se. Ještě než se vlak dal do pohybu, zahlédli, že jde kolem jiná žena, kterou znali. A tu jim přišla myšlenka, co udělat. Matka vzala tašku s dítětem a šla k policistovi se slovy: „Moc vás prosím, dejte tuto tašku té ženě.“ Žena nevěděla, co je v tašce, ale přijala ji, a tak bylo dítě zachráněno.

„Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem,

silám a všemu,co ovládá tento věk tmy,

proti nadzemským duchům zla.“