Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město,

které přijde.

Apoštol Pavel připomíná tehdejším věřícím, ale i nám, hlubokou pravdu, na kterou často zapomínáme. Nemáme zde na zemi trvalý domov. Na druhé straně je třeba zde na zemi mít a vytvářet domov. Bohužel, současná dekadentní kultura, kterou masově prosazuje i nadnárodní politický systém se svou genderovou ideologií, usiluje o rozbití základní buňky společnosti, kterou je rodina. Rodinu tvoří otec, matka a děti, mají společný domov. Atmosféru domova vždy v minulosti vytvářela matka. Dokonce už i dospělé děti, které měly své vlastní rodiny, dokud matka žila, přicházely v těžkých chvílích, aby u stařičké matky čerpaly povzbuzení a útěchu. Dnes bohužel staré rodiče dávají do domova důchodců či dokonce někteří v západní Evropě usilují o to, aby jim byla co nejdříve dána eutanázie neboli asistovaná sebevražda. To všechno přináší tato smrtelná dekadentní ideologie, která se ale masově šíří a ovlivňuje i východní Evropu.

Čteme Sk 1,6-12, J 14,1-4

Ježíš nám rezervoval místo v nebi. Je to naše místo. Tam je náš domov, naše vlast. Nejlepší by bylo, abychom na to místo šli hned v hodině smrti. Abychom se netrápili někde v očistci pro naši lhostejnost, vlažnost a slabou víru. Má v nás hořet oheň horlivosti, abychom v hodině smrti byli uchráněni od jiného ohně. Každý den v 15:00 vzbuďme dokonalou lítost opakováním jména Ježíšova: „Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Máme milovat Ježíše a uvědomovat si, co pro nás udělal. Žít tak, abychom mohli říct jako sv. Pavel: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.“ (2Tim 4,7-8) Čtyřicátý den po svém vzkříšení Ježíš vystupuje do nebe, kde nám rezervuje místo. Je třeba si uvědomit, že nebe je naším domovem, naší otčinou. Můžeme prožívat tuto realitu: vidět Krista na Olivové hoře, jak se ukazuje apoštolům. Je tam i Přesvatá Bohorodička.

V modlitebních zastaveních, která se modlíme 7× za den, vždy dva týdny opakujeme určité Boží slovo zpaměti, což je velmi důležité. To slovo totiž, naučíme-li se ho nazpaměť, působí potom na duši jaksi samo i bez aktivity rozumu. Něco jiného je Boží slovo jen povrchně znát a něco jiného se tomu slovu otevřít a vštěpovat si ho pomalu do paměti. Můžeme se také učit nazpaměť i určité části Písma, např. evangelia či listy. Už při učení působí Duch Svatý, takže se nám mnohé věci otevírají. Když si člověk opakuje Boží slovo, a tím se ho učí nazpaměť, je v tu chvíli celou myslí i duší aktivně zapojen.

Moderní psychologové, kteří jsou ovlivněni ezoterikou a jinými protikřesťanskými proudy, chtějí ukazovat ztrápenému člověku a křesťanu, jak se má chovat, ale bez evangelia – a to je falešná cesta. Evangelium je pro život! Boží slovo je pro nás, pro náš konkrétní život! Z něho máme čerpat světlo a také sílu. Duch Svatý je autorem Písma, ale i jeho vykladatelem. Jen je třeba se na Něho obracet. Máme evangelizovat tím, že se budeme v modlitbě zastavovat nad zásadami z evangelia, a pak se je budeme snažit žít. Dnes už ani není třeba nových a nových myšlenek. Ty mohou být sice také dobré, ale církev či lidé vůbec dnes potřebují jednoduchý návod, jak tu či onu větu z evangelia konkrétně žít.

„Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku,

ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“

Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku,
ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Před tímto veršem je napsáno: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ Ta společná shromáždění, když apoštol psal tento list, byla malá asi tak jako ta naše. Ono to ale platilo a platí především na malé modlitební skupiny, které nesly břemeno církve a volaly, tak jako i dnes, k Bohu o světlo, sílu a záchranu.

My vnímáme, že biblický požadavek koinonie, tedy vytváření bratrského společenství, je dnes velmi aktuální. Jde o skupinu věřících mužů, kteří se scházejí na modlitbu a volají k Bohu za sebe a za jim svěřené duše. Zároveň se snaží jeden druhého povzbuzovat, aby uprostřed tohoto světa, navzdory různým tlakům, zůstali věrni Kristu i přikázáním, která nám dal. Kristova přikázání nejsou těžká, ale za určitých okolností mohou vyžadovat i velké oběti. Tím větší je pak ale i odměna v nebi, pokud vytrváme.

Jedno přeji sobě i vám, abychom byli v Boží slávě, a k tomu je podmínkou, abychom ztráceli svou duši pro Ježíše a pro evangelium. Jestliže máme bohatství svých myšlenek, pocitů, starostí, co bylo nebo bude a stále se tím zaobíráme, tak v naší duši není místo pro Ježíše. Není. Je tam místo pro všechno, jenom ne pro Ježíše. Zkuste, až se budete modlit, opravdu se koncentrovat a uvědomit si jednu věc: že Ježíš je tu a vidí mě. Nebo si uvědomit: Uprostřed vás stojí Ten, koho vy neznáte, jak říká Boží slovo. Máme znát Ježíše. „Pane, dej mi tu víru, ať věřím, že jsi tu, že jsi se mnou.“ Ale ať si také uvědomím, kde jsem já. Člověk může mít zkušenost, že Bůh dělá zázraky, např. jak apoštol Petr uzdravil paralyzovaného. Pak už jen stín Petrův uzdravoval choré. Ale to nedělal apoštol Petr, to dělal Ježíš, který byl v něm. A tento Ježíš chce být i v tobě – v každém z nás, ale musíme Mu dát místo, a musíme Mu dát vládu: „Pane, buď vůle Tvá.“

Boží slovo říká: „S Kristem jsme byli pohřbeni a spolu s Ním také vzkříšeni.“ (Kol 2,12) Toto není nějaké básnické vyjádření či poezie. Je to realita! Jak jsme byli spolu s Kristem vzkříšeni a jak jsme dostali nový život, je tajemství. Není třeba nad tím uvažovat. Písmo svaté to říká, tedy je to realita. Boží slovo říká: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“ a „jsme živým chrámem Ducha svatého“. Jestliže jsme v milosti Boží posvěcující, pak vše, co nám Ježíš vydobyl na Golgotě a vše, co je Jeho, dává nám, tedy je to i naše. Když Mu dáváme sami sebe a jsme s Ním sjednoceni, pak máme-li Krista, máme v Něm všechno. Sv. Pavel říká: „V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“

Ježíš za nás zemřel na kříži a vstal z mrtvých. On je Bůh. V hodině smrti se s Ním setkáme tváří v tvář – a to zcela určitě!

Ježíš říká apoštolům: „Vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy živi budete.“ (J 14,19) Uzří apoštolové Krista? Ano, uzří Ho vzkříšeného na třetí den po Jeho smrti a pak se jim bude zjevovat čtyřicet dní. A ve světle slávy Ho také uzří ve chvíli své fyzické smrti, kdy už Ho budou vidět tak, jak je. Uzří Ho! První z apoštolů, kdo Jej takto uzřel, byl jeden z bratrů, za něž se přimlouvala jejich matka, aby seděli jeden po pravici a druhý po levici Kristově. Ježíš se jich tehdy zeptal: „Můžete pít kalich, který piji já?“ Jakub a jeho bratr Jan řekli: „Můžeme.“ Ježíš jim odpověděl: „Můj kalich budete pít.“ A také pili.  První, kdo pil kalich utrpení byl Jan, který jako jediný z apoštolů prožil sjednocení s Kristovou smrtí tím, že byl ochoten i zemřít, a proto zůstal stát věrně pod křížem. A jeho bratr Jakub byl první z apoštolů, který jako mučedník obětoval život za Krista. Byl sťat mečem. Později za Krista položili život i všichni ostatní. Uviděli Krista! I my Ho uvidíme a po celou věčnost budeme vidět Jeho tvář. Ale podmínkou je zůstat věrný Kristu až do konce – do smrti.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v4pepcx-olomouc-31.3.2024.html   
https://cos.tv/videos/play/52053659288376320   
https://youtu.be/rGazxksMeXQ   

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v4p93n8-praha.html   
https://youtu.be/n1xwQdle7hQ  
https://cos.tv/videos/play/52033248381932544   

„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků,

odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí,

a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“

„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích,
který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“

Před tímto veršem z Písma je skutečně příklad celého zástupu svědků v celé 11. kapitole. A tato kapitola končí: „A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“

A pak následuje verš, který budeme dva týdny opakovat, a začíná slovy: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků…,“ a pokračuje: odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,“ druhý verš navazuje na první, „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ Dále je napsáno: „Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ (v. 2-7)

Náš kříž je opravdu největším darem od Boha, má nás úplně vysvléci ze starého člověka, ze sebemenšího lpění na čemkoliv a obléci nás v myšlenky na podstatné věci – smrt, nebe, peklo a na opuštěného, poníženého a ukřižovaného Ježíše.

Vždy, když Bůh chce dát nový život – vzkříšení, cesta k novému životu vede přes smrt starého člověka. Jiná cesta není než zapřít sebe, vzít svůj kříž a jít za Ježíšem, a pak zemřít duchovně sobě, hříchu a světu! Kéž nás Bůh skrze různé maličkosti vede do smrti s Marií a skrze Marii.

Kristus se večer v den svého vzkříšení ukázal apoštolům. Bůh ale dopustil, že apoštol Tomáš mezi nimi nebyl přítomen. Apoštolé mu řekli: „Viděli jsme Ježíše! I my jsme zpočátku pochybovali, ve strachu jsme se domnívali, že vidíme ducha. Ale Ježíš nám řekl: Pohleďte na mé ruce a mé nohy, že jsem to Já. Dotkněte se Mě a podívejte se: duch přece nemá maso a kosti, a Já mám. Pak poprosil něco k jídlu a před námi pojedl, abychom Mu uvěřili, že je to skutečně On, že vstal z mrtvých. Svědectvím jsou i tyto kosti z ryby, kterou Ježíš jedl. Ježíš opravdu žije. My všichni – nás deset apoštolů a také dva učedníci, kteří šli do Emaus, jsme Jej viděli na vlastní oči.“ Ale Tomáš nechtěl přijmout svědectví apoštolů a nevěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý týden byl v nevěře a jen jim opakoval: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Za týden, v neděli večer, se Ježíš znovu ukázal apoštolům. První Jeho slovo bylo: „Pokoj vám.“ Potom se obrátil k Tomášovi a téměř doslova zopakoval jeho požadavek: „Dej svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Jaká byla Tomášova reakce? Zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v4ni103-obnova-rodiny.html   
https://cos.tv/videos/play/51834151026856960   
https://youtu.be/MW_bROvKi7o   

31. 3. 2024

Vážení biskupové a kněží ČR,

některé z vás znám ze semináře z Litoměřic. Měli jsme ještě pravověrnou katolickou teologii a formaci i přes negativní vlivy, které se už tehdy šířily z Německa. Vzpomínám na výrok spirituála, když k nám v roce 1968 vjela vojska Varšavské smlouvy, aby zamezila svobodě od komunismu. Spirituál, protože měl přehled o německých herezích, které skrze literaturu vnikaly i do našeho semináře, prohlásil: „Blahoslavený Nabuchodonozor, který nás tímto uchránil před pronikáním německého jedu.“ Bez této německé teologie by dnes nemohla být ani sebevražedná Fiducia supplicans (FS).

Je tragédie, že vy, biskupové ČR, jste veřejně, skrze nebiblickou organizaci ČBK, přijali FS. Postavili jste se tak před celým viditelným a neviditelným světem do vzpoury proti Bohu Stvořiteli a veřejně jste se odřekli i svého Spasitele Ježíše Krista jako zrádný apoštol Jidáš. Jsem přesvědčen, že ze strany vedení ČBK šlo o hrubou manipulaci a podvod, kterého jste se stali obětí. Věřím, že pokud byste se před kněžstvem a věřícím lidem Čech a Moravy měli vyjádřit osobně, určitě byste sebevražednou FS odmítli. Myslím, že z vás všech asi dvaceti biskupů, by snad jen dva stáli za FS. Pseudopapež František, který FS vydal, sám sebe jako arciheretik par excellence už mnohonásobně vyloučil z církve. Jako takový nemůže být její hlavou, a proto všechny jeho dokumenty z pohledu pravověrného učení postaveného na Písmu a Tradici, jsou neplatné a neúčinné! To přece musí být jasné všem kněžím i věřícím!

Christos Voskres! Voistinu Voskres!

Drazí bratři a sestry,

dnes si všichni my, kteří jsme byli ve křtu duchovně sjednoceni s Kristem, připomínáme Jeho slavné vzkříšení. Tomuto vítězství nad smrtí předcházelo na Velký pátek drastické mučení při bičování, ponižující a bolestná cesta na krutou smrt a Ježíšovo tříhodinové umírání na potupném kříži. Boží Syn přijal naši lidskou přirozenost kromě hříchu. Na kříži vzal na sebe všechno zlo, které plodí dědičný hřích – všechno zlo, které z tohoto ložiska zla v nás vychází, a nakonec zlomil i sám kořen zla. Písmo ho nazývá soma hamartolón, tělo hříchu, starý člověk. Ložisko zla, spojené s naším egem, je duchovní, ale skrze sebeklam ovlivňuje i náš rozum a vůli. V našem těle působí disharmonii a nakonec je i příčinou fyzické smrti. Hřích činí člověka nešťastným a nešťastnými činí i celé národy. To vidí dnes každý, kdo má otevřené oči. Všechny války, mučení, tyranie, cynismus, vraždy, zločiny, to vše vychází z otráveného nitra člověka, z této duchovní temnoty, za níž je duch lži a smrti – ďábel. Boží Syn proto přišel na svět a stal se nám podobným, aby vzal na sebe spravedlivý trest za všechno zlo, které z nás vyšlo, které nás znečišťuje a drží ve svém područí, či dokonce v duchovním či duševním otroctví. Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Člověk má nesmrtelnou podstatu, kterou je náš duch. Jsme jakoby oblečeni do živé hmoty, která tvoří lidské tělo. Smrt ukončí fyzický život, ale duch je nesmrtelný. Náš duch touží po věčném štěstí, po věčné lásce, která je jedině v Bohu. Uvědom si, že od věčnosti jsi byl v Boží mysli. Z nezištné lásky ti Bůh dal existenci a z lásky dal za tebe sám sebe ve svém Synu, který se stal člověkem, a na kříži se za tebe obětoval, abys ty, který v Něho věříš, nezahynul, ale měl život věčný.

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

Před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě, Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla Mu: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky. Tedy má stejnou moc a může i dnes křísit mrtvé, především duchovně mrtvé. Může dělat totéž, co činil, když byl zde na zemi. Když čteme životy svatých a mučedníků, vidíme, že skrze mnohé z nich Pán před jejich smrtí, tedy při tom, když je mučili, konal velké zázraky. Ať už to byly zázraky s dravou zvěří, když je vyhladovělí lvi v aréně neroztrhali, ale naopak jim lízali nohy a chovali se k nim jako ovečky, anebo jindy, když byli po krutém mučení uvrženi do věznice, na druhý den byli úplně zdraví. Tak tomu bylo u mnoha mučedníků. Někteří byli dokonce vhozeni do pece a vyšli z ní bez sebemenší úhony. Když to viděli mnozí pohané, volali: „Veliký je Bůh křesťanů!“ Díky těmto zázrakům se obraceli a vyznávali Ježíše. Dokonce pak byli i ochotni pro Něj rovněž podstoupit mučení i smrt. V životech těchto mučedníků a světců je zmínka o některých, kteří křísili mrtvé. Ne svou silou, ale byl to tentýž Ježíš, který to činil svou božskou všemohoucností.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu