Film „Kristovo vzkříšení“

Byzantský katolický patriarchát (BKP) je společenství mnichů, kněží a biskupů, žijících v klášterech. V čele BKP stojí patriarcha Eliáš s dvěma biskupy-sekretáři +Timotejem a +Metodějem. BKP povstal z potřeby hájit základní křesťanské pravdy proti herezím a apostazi.
Patriarchát se nepodřizoval apostatu Bergogliovi a nepodřizuje se ani apostatu Prevostovi.

Головна Vnitřní modlitba Rozjímání nad Božím slovem Rozjímání nad 1J 4,11

Rozjímání nad 1J 4,11

„Milovaní, jestliže Bůh takto miloval nás,

máme i my milovat jedni druhé.“

Pokud se řekne slovo „láska“, zvláště mladý člověk si pod tím dnes představuje de facto smilstvo, nečistotu, dokonce homosexualitu. To všechno se hází do jednoho balíku „láska“. V podstatě je to antiláska, egoismus a zvrácenost. Je nešťastné, že my Slované máme pro slovo láska jen jeden termín.

Písmo zde hovoří o Boží lásce, o vrcholu pokoření, o vrcholu utrpení, o vrcholu obětování se. Řečtina má pro slovo láska tři termíny, a to je třeba si uvědomit. „Agapé“ je nezištná láska k Bohu. Ježíš se ptá Petra: „Agapas me?“ Miluješ mě Boží láskou? Petr odpovídá: „Filo se.“ Miluji Tě tou lidskou láskou. „Filia“ je druhý termín pro lásku. Je to láska k rodičům, sourozencům, k národu. Termín „eros“ znamená lásku tělesnou, spojenou se sexualitou, a na tu mají zákonné právo jen muž a žena, kteří uzavřeli řádné manželství, protože je spojena s předáváním života, výchovou, a tím i s obětováním se pro budoucí potomstvo.

Je vhodné si přečíst celou 4. kapitolu, kde apoštol Jan hovoří o tom, že do světa vyšlo mnoho falešných proroků a že máme zkoumat duchy. Varuje zde před duchem antikrista, který popírá božství Kristovo. To dnes popírají svědci Jehovovi, i když citují Písmo svaté, ale popírá ho i historicko-kritická metoda v teologii, která Ježíše rozděluje na Krista historického a Krista mýtického. Tento zhoubný heretický proud se učí na všech teologických fakultách. Ovocem je současný morální úpadek – legalizace homosexuality a jiných „Q“ zvráceností, jako je pedofilie, sadomasochismus, sexuální vraždy a podobné zločiny. To vše se pokrytecky nazývá láskou, a v této době žijeme. Proto když slyšíme slovo láska, musíme zbystřit, abychom věděli, co si dotyčný pod tím slovem vůbec představuje. Termín „agapé“ liberální křesťané hned zneužili k označení hodování a jakéhosi rozkladu. Jenže „agapé“ znamená ochotu vydat i život za Krista a Jeho evangelium, a tedy i za spásu nesmrtelných duší. Jednostranné odvolávání se na tzv. hody lásky apoštol Pavel tvrdě kritizoval.

Je třeba mít jasné pojmy: co je láska, a na druhé straně, co je sebeláska, egoismus a morální zvrhlost, i když to vše svět či odpadlé křesťanství schovává pod termínem „láska“. Je proto třeba rozlišovat duchy, jak také apoštol hned ve 4. kapitole uvádí. Vystoupili totiž falešní proroci, kteří jsou ze světa a z nich mluví svět a svět je slyší (v. 5).

Verš 9: „V tom se ukázala láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna.“ A On jako oběť smíření zemřel za naše hříchy (v. 10).

Dále je řečeno, že kdo mluví o lásce, ale nenávidí svého bratra, je lhář. Takže kdo má v srdci hořkost a není schopen odpustit, a přitom mluví o lásce, je lhář. Je třeba konat pokání a dát vztahy do pořádku. Na prvním místě si musím uvědomit před Bohem své vlastní hříchy. To, že mi někdo ublížil, nebo na mě něco pověděl, aniž by vůbec chtěl nějaké zlo, a já bych byl proto uražen a vzpomínal to například několik let, by bylo znakem, že můj vztah k Bohu je velmi povrchní a nemám zdravou sebekritiku. Bližního máme milovat jako sami sebe a sami vůči sobě musíme být kritičtí, pravdiví, neurážet se, když je nám řečena tvrdá pravda. Láska je, že vnímám chyby druhého i jeho bídu, kterou si třeba ani nechce přiznat, bolí mě to, modlím se za něho, a vidím, že jsem bezmocný ho změnit. To je láska ukřižovaná. Vím, že Ježíš chce bratra zachránit, ale jeho zbožštěné ego to nedovoluje, zůstává pod otrokářem starého člověka. Jenže tento otrokář v jiné rovině drží i mě. A právě pravdivou pokorou, pravdou, která je formou lásky, mohu přemoci ducha lži, který klame bratra i mě, a pomoci jemu i sobě. Pokud mám ale iluzi o své falešné svatosti a jakmile se někdo jen dotkne mé ješitnosti, mám z toho smutek anebo nenávist, pak je vidět, že zatím nemám nic společného s Boží láskou, agapé. Musím proto o ni prosit. Musím se cvičit v pokořování, umět se omluvit druhému, umět udělat první krok a nabídnout smír, když mi bylo ublíženo. To je praktická láska, a ne pronášet zbožné fráze, jak se to děje dnes. Dnes je „láska“ nejvíce zneužité slovo. A co je láska k hříšníkovi? Nazvat hřích hříchem a ukázat na Spasitele, a ne ho klamat, jako by hřích neměl, jak to činí současný trend a duch lži, který skrze homolobby obsadil drtivé procento nejvyšších míst v katolické církvi.

Co řekl svatý Basil o lásce? Na otázku: „Zda se proviňuje proti lásce a je nemilosrdný ten, kdo opakovaně ukazuje bratrům na jejich hřích a říká: musíte se polepšit,“ svatý Basil odpovídá: „Naopak, proviňuje se proti lásce ten, kdo to nedělá, protože v ráně zůstává po ukousnutí hadem jed a pokud není odstraněn, způsobí smrt. Proto nemilosrdný je ten, kdo bratry nenapomíná.“

Co to znamená prakticky? Neznamená to, že všem hned do očí vmetu, jakých se dopustili hříchů a chyb, a ještě je při tom budu urážet. To by bylo špatné chápání. Když ale vidím, že druhý dává pohoršení, musí mě to bolet. Prosím proto Boha o světlo, co mám v dané situaci dělat, protože když řeknu pravdu, on to nepřijme a ještě mě bude pokládat za svého nepřítele a vzbouří se proti Bohu. To je realita, proto není tak jednoduché zprostředkovat druhému světlo. Jak tedy postupovat? Jak postupovali světci? Jak postupoval sám Pán Ježíš? Hlásal pravdu, vybízel k pokání, a zatvrzelé farizeje nazýval pravým jménem, i když Ho za to nenáviděli. Bez vnitřní modlitby a světla, které si musím vyprosit od Boha, jak mám v daném případě konkrétně jednat, to nejde. Pokud si vezmu jen citát z Písma svatého a dám ho do nevhodné situace, například „napomeň svého bratra“, tak ho pokořím, bude za tím skrytá frajeřina a moje pýcha, on se neobrátí, a naopak já budu usvědčen, že jsem nepochopil, co znamená jednat v Duchu pravdy a co je pravá láska. I citáty z Písma svatého se dají zneužít; když je však citát daný v pravý čas na pravé místo, je to lék, který uzdravuje, ba dokonce zachraňuje. Proto musím mít bolest nad hříchem druhého a Pán mi dá milost, že si pak uvědomím i svůj hřích, že jsem na tom třeba hůř než ten druhý. Když začnu od sebe a vyjmu trám ze svého oka, pak bratrovi pravým způsobem vyjmu třísku z jeho oka a je to užitečné pro mě i pro něho. Ale bez toho, abych komunikoval s Bohem o mém bratrovi, to nejde. Jenom svým rozumem jeho problémy v žádném případě nevyřeším, i když se budu odvolávat na Písmo svaté. Tam by platilo: „Litera zabíjí.“ Aby Duch oživoval, musí dát Duch svatý nejprve světlo mně, abych se stal Jeho prostředníkem, a to stojí jednu daň, která se nazývá pokoření. Právě pokořením se před bratrem, přemohu toho „dozorce“, který se nazývá starý člověk a který ho drží v pýše a nedovolí, aby přijal pravdu o své vlastní bídě a hříchu. Anebo naopak ho tento dozorce bude držet v depresích. Platí ale: pravda osvobozuje, a tou pravdou je Ježíš. Tedy já mu mám dávat Ježíše, skrze mě má Ježíš k tomuto bratru přistupovat a já si mám být vědom, že Ježíš je ve mně, a to především ve vnitřní modlitbě.

Bůh proto tak ustanovil přikázání o lásce, že to první a největší je milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Řekneme si snad: pak už ale pro bližního nic nezbývá. Právě naopak, když milujeme Boha celým srdcem, bližního už nemiluje svou egoistickou láskou, ale máme vůči němu tu Boží lásku, bereme ji z Božího zdroje. Bližního mám milovat tak, jako sebe. A sebe tak, že dělám všechno pro to, abych byl spasen, aby má duše nezahynula v pekle, a to stojí nějakou oběť. Do nebe se nejede na sáních dolů z kopce. Dolů z kopce na sáních se jede do pekla. To jde bez námahy, stačí se jen uvolnit, dát zelenou své pýše, své svévolnosti a vnitřnímu rozkladu.

Otázka napomínání a kárání má různé roviny. Například povinností rodičů je napomínat a kárat své děti, aby začaly správně rozlišovat dobro a zlo. Podobně církevní představený má povinnost nazývat hřích hříchem a ne ho legalizovat a žehnat mu, jak se to dnes děje s žehnáním odstrašujícího hříchu sodomie. To má za následek, že duše jdou do pekla, protože lidé, kteří byli povinni kvůli své spáse konat pokání, se utvrdí v tom, že pokání nesmí konat. Prý se musí takzvaně přijmout, a to znamená, že musí odmítnout Boží řád a Boží zákony a být tak ve vzpouře proti Bohu. Mluvit zde o milosrdenství je zneužíváním milosrdenství, a to je hřích proti Duchu svatému. Potom z takzvané lásky k hříšníkům vyjde vrchol nelásky. Proto dnes je tak potřebné rozlišovat různé duchovní proudy, tedy systémy lži a manipulace, které dovedou za vznešenými slovy, jako je láska, milosrdenství, soucit, jemnocit, skrývat největší zvrhlost a zločinnost. A tato manipulace je znakem ducha antikrista, který už skrze církevní podvodníky, kteří ho plně přijali, se vtěluje a ovládá církev i národy. Proč? Protože lidé nemilovali pravdu, nehledali pravdu a chtěli být klamáni. Notoricky odmítali pravdivé pokání, bez kterého nikdo spasen nebude.

Bližního máme milovat podle Bohem dané normy: jako sebe samého. Sebe samého mám ale milovat tak, že na sebe vezmu, lidově řečeno, bič či karabáč a vypráskám ze sebe svou pýchu, svou nadutost, všechny formy nečistoty, odsuzování, egoismu… To je pravá láska k sobě, protože to všechno mi překáží k tomu, abych nebyl zavržen a získal tu největší hodnotu, kterou je věčný život. Také bližního mám milovat tak, aby ani on nebyl zavržen, tedy musím mu dát příklad: „Bratře, já to dělám se starým člověkem tak a tak. Protože tě miluji, tak ti radím, abys jednal podobně jako já.“

Tedy láska je také v tom, dávat dobrý příklad, že počítám s Bohem, že se snažím respektovat Jeho zákony, i když pro ně musím přinášet oběti. Bližnímu v tom mám dávat živý příklad k následování. Jak říká apoštol: „Buďte takoví, jaký jsem já.“

Slovo života říká, že Boží láska vůči nám se projevila vrcholnou obětí. I my máme být ochotni pro jejich spásu, pro jejich věčný život, obětovat i svůj časný. Většinou ne najednou, ale pozvolna, jak to je ve výchově dětí jejich rodiči. V maličkosti musí umírat sami sobě, svému pohodlí, aby vychovali pravé křesťany.

Zamysli se nad slovem života a odpověz na tyto otázky:

Koho máš milovat?

Proč máš milovat?

Co je láska?

Bůh nás tak miloval…