V pekle jsou ti, kteří odmítli Krista a spásu

Ti, kteří Ježíše odmítli, se s Ním v hodině smrti setkají jako se soudcem. V jediném pohledu uvidí, že není jejich přítelem, že není jejich Spasitelem, protože Ho znovu i znovu odmítali, ubíjeli své svědomí, věřili lži, systematicky bojovali proti pravdě, proti Kristu a proti dobru, které je spojeno se spásou a s evangeliem, které překrucovali. V tom jediném okamžiku uvidí ovoce. Sv. Bernard hovoří, že samy hříchy, které vykonali, jim řeknou: „My jsme tvoje dílo, my tě neopustíme.“ A sv. Jan Zlatoústý: „Rány Ježíšovy budou žalovat. Hříchy ti budou vyčítat. Kříž Kristův, který ti byl ke spáse, proti tobě povstane.“

Podstata zavržení je tedy v tom, že člověk nechce uvěřit, nechce přijmout Boží pravdu, ale chce věřit ďáblově lži. A jak říká Ježíš v podobenství o boháčovi a Lazarovi: „I kdyby někdo i vstal z mrtvých, neuvěří!“ Proč neuvěří? Protože nechce věřit, nechce přijmout pravdu. A to je hřích proti Duchu Svatému – člověk předem odmítá pravdu. Ale ta pravda se týká každého osobně! Jde přece o spásu duše!

Příklad: Bylo to asi roku 1812, když Napoleon táhl na Moskvu. Ve válce byli i dva ruští důstojníci, kteří spolu uzavřeli smlouvu, že kdo z nich dřív zemře, dá vědět druhému, zda peklo je nebo není. Když se na tom domlouvali, byli trochu opilí. Diskutovali tehdy a říkali: „Žádné peklo neexistuje.“ Pak si podali ruce a řekli si: „Á, peklo není! Kdo z nás zemře první, přijde říci, že neexistuje.“ Za několik měsíců potom, asi kolem čtvrté hodiny ráno, se jeden z těch důstojníků probudil, a přišla na něj veliká hrůza, najednou před sebou vidí toho druhého. Hořel v ohnivých plamenech, podíval se na něho a řekl: „Peklo je, a já jsem v něm!“ Pak vše zmizelo. Asi za měsíc dostal poštou dopis, kde mu oznámili, že tento důstojník na bojišti zemřel. Bylo to přesně v ten den i v ten čas, kdy jej uviděl v plamenech. Důstojník padl na frontě, tam zahynul, ale i jeho duše. Přijde smrt a pak už je na všechno pozdě.

Stáhnout: V pekle jsou ti, kteří odmítli Krista a spásu