Anamnéze a epikléze
Anamnéze
Anamnéze připomíná jen stručně určité hlavní body z Kristova života, které mají vztah ke každému z nás. Slova ustanovení jsou spojena s anamnézí: „Toto je moje krev…, která se vylévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Nyní si připomínáme spasitelný příkaz: Toto čiňte na mou památku a všechno co se pro nás stalo: kříž… zmrtvýchvstání… druhý příchod.“
Připomínáme si (řec. anamnein) co? Spasitelný příkaz – slova ustanovení to za prvé a za druhé: „všechno co se pro nás stalo“ počínajíc křížem, končíc II. příchodem Kristovým (anamnéze). Toto se pro nás stalo a to si máme připomínat a uvědomovat si to, na to má být zaměřena naše víra, která má realizovat to, co už Ježíš pro nás vykonal. Tu je dle Písma vhodné vložit alespoň v duchu slovo: „spolu“: spoluukřižováni, spolupohřbeni, spoluvzkříšeni… (Gal 2,20, Kol 2,12). Abychom toto mohli v liturgii, ale i v životě, uskutečňovat, potřebujeme, aby Duch Svatý sestoupil nejen na dary, ale i na nás!
Východní epikléze zahrnuje nejen slova ustanovení, ale zároveň i „všechno, co se pro nás stalo“. Tedy Duch Svatý nám má připomenout nejenom, co Ježíš mluvil, ale také uvést do hloubky toho, co pro nás učinil a má mě uvést do osobního vztahu s tímto tajemstvím, které je ve slově: spolu (s Kristem). Jinak je toto všechno pro nás hluché, ač to patří k podstatě života s Kristem ve víře. Moc Ducha Svatého nemá sestoupit pouze na dary a proměnit je v Kristovo tělo a krev, ale i na nás, tajemné tělo Kristovo, a rovněž nás proměnit z tělesného obecenství do duchovního, z přirozeného do nadpřirozeného, z lidského do Božího. Jak se to stane? Odpovědí je: „Duch Svatý to učiní“ (srv. Luk 1,35). Při prvním početí Duchem Svatým, kdy byl počat Kristus, i při druhém o Letnicích, kdy byla počata Církev – Boží lid, byla aktivně přítomna jedna osoba: Matka prvorozeného i Matka druhorozených. Oboje tyto její děti byly počaty z Ducha Svatého. Maria je Matka víry, Matka Církve, Matka Božího lidu! Když je v anamnézi připomenut na prvním místě po slovech ustanovení kříž, je tam zahrnuto i vše, co je s ním spojené, tedy i poslední vůle umírajícího Spasitele, kdy řekl učedníkovi: „Hle, tvá Matka“, i to, že ten učedník ji přijal do svého vlastního (řec.:eis ta idia, což znamená do sebe). To není něco soukromého, jen pro Jana, ale toto je vzorové jednání pro každého učedníka, který se postaví pod Kristův kříž (kdo chce pravdivě prožít liturgii).
Tedy vzpomínka na Matku Boží ve spojení s křížem patří k jeho podstatě, Bohorodička je výslovně vzpomenuta hned v modlitbách po epiklézi.
Epikléze
K. (modlí se potichu, je vhodné se modlit hlasitě) Přinášíme Ti tuto nekrvavou a duchovní službu, vzýváme, prosíme a úpěnlivě Tě žádáme: Sešli svého SVATÉHO DUCHA NA NÁS I NA TYTO PŘEDLOŽENÉ DARY.
Pozn. Epiklézi můžeme rozdělit na 3 části. První část je prosba, aby Duch sestoupil na nás a na předložené dary. Zde je prostor prožít Letnice každého z přítomných.
V tom čase sbor zpívá antifonu: „Tebe oslavujeme“, anebo se zpívá tropar k Duchu Svatému.
Někde je tradice, že právě tu se kněz hluboce třikrát žehná, anebo někde dokonce udělá hlubokou prostraci a to opět 3krát. Jinde je tradice, že kněz stojí a zvedne ruce k vyjádření intenzivní prosby o seslání Ducha Svatého k proměnění přítomných, ale také předložených darů. Je vhodné, aby i věřící si uvědomili tento okamžik a spolu s knězem se sjednotili v hlubokých prosbách víry, aby Duch Svatý znovu sestoupil jako o Letnicích.
V některých liturgikonech je právě v této části tropar k Duchu Svatému, který zpívá lid: „Pane Bože, Který jsi o třetí (deváté) hodině seslal na apoštoly Ducha Svatého, prosíme neodnímej ho od nás, ale obnov nás, kteří k tobě voláme. Srdce čisté stvoř ve mně Bože a obnov ve mně pravého Ducha. (Ž 51,12) Pane Bože, který jsi o třetí hodině seslal na apoštoly Ducha Svatého, prosíme tě, neodnímej ho od nás, ale obnov nás, kteří k tobě voláme: Nezavrhuj mě od své svaté tváře a tvého Svatého Ducha mi neodnímej. (Ž 51,13) Pane Bože, který jsi o třetí hodině seslal na apoštoly Ducha Svatého, prosíme tě, neodnímej ho od nás, ale obnov nás, kteří k tobě voláme.“
Tu se opakují Letnice. Apoštolové s Ježíšovou Matkou byli 9 dní na modlitbách, čímž plnili Boží vůli. I my zde v jednotě s tímto společenstvím večeřadla v Jeruzalémě, s Ježíšovou Matkou a apoštoly, prosme o vylití téhož Ducha. Tu obnovme svou zkušenost křtu Duchem Svatým. Je k tomu potřebný prostor k zastavení, ke ztišení, který může být vyplněn tichem, či opakujícím se zpěvem antifony jako zvukové kulisy disponující naši živou a aktivní víru. Na tuto víru Duch Svatý odpovídá, ta mu dává prostor k činnosti – a to v nás, tedy v každém osobně, ale i v celém společenství. Duch Svatý může působit nyní a zde. Může působit i v těch, za které prosíme a s kterými jsme jedno v Kristu. Můžeme si opakovat s vírou: „Sešli Ducha Svatého na nás…“ a uvědomovat si, že Bůh nás vidí, že jsme v jeho vůli. Nyní prosím za sebe, za bratry a sestry, za Církev… „na nás!“… sešli Ducha Svatého…
Duch Svatý působí v jedinci a ve společenství věřících i mimo liturgii. Liturgie je ale mimořádným místem, kde toto působení, má zvlášť hlubokou dimenzi. Všimněme si, že tu jde především o zpřítomnění Kristova utrpení a smrti, které v anamnézi (vzpomínce, připomenutí, uvědomění si) vyjadřuji slova: kříž a hrob. Tato oběť začíná už při poslední večeři, kdy Kristus bere chléb a víno a pronáší slova ustanovení eucharistie ve výrazu: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je moje krev, která se za vás vylévá. To čiňte na mou památku.“ (Mt 26,26) Na druhý den fyzicky prožije odsouzení, zbičování, trním korunování, nesení kříže, ukřižování a s ním spojených sedm posledních slov (vět), smrt a pohřbení. Tedy tak, jako oběť Ježíšova nebyla jen vydáním se při poslední večeři, ale toto vydání se mělo za následek umučení a smrt, v nichž se v plnosti projevilo, tak i na svaté liturgii nás konsekrační slova uvádějí do tajemství, které Duch Svatý pak v plné míře zpřítomňuje.
Duch Svatý ve sv. liturgii, nejen naplňuje konsekrační slova, ale dává pak i prostor, abychom mohli mít osobně účast na všem, co pro nás Ježíš vykonal a čemu sebevydání při konsekračních slovech předchází. (Logický důsledek, že epikléze je až po konsekračních slovech. Sebevydání má za následek smrt a vzkříšení jako podmínky k přijetí Ducha v plnosti).
O. M. M. Solovij OSBM se o epiklézi vyjadřuje takto:
Epikléze je v každý čas příchodem Ducha Svatého na dary a věřící! Tak jako seslání Ducha Svatého na apoštoly v den Letnic bylo završením díla vykoupení, tak příchod Ducha Svatého v anafoře završuje eucharistickou oběť. Příchod Ducha Svatého na apoštoly v podobě ohnivých jazyků je učinil „moudrými“ a odvážnými muži, plnými víry i oběti, hlasateli Božího slova a Kristovy nauky. Svatý Duch jim dal sílu „obnovit svět“, nést světlo křesťanské nauky do všech končin. Podobný zázrak dovršuje Duch Svatý i v liturgii.
Vědomí přítomnosti Ducha Svatého v epiklézi má být aktivní. Duch zpřítomňuje v epiklézi kromě vzkříšení a jiných Kristových pravd hlavně smrt – vrcholný bod Kristovy lásky, poslušnosti a moci. Svou smrtí Ježíš zlomil hřích, přemohl síly temna, otevřel nám bránu do Božího království, osvobodil z okovů hříchů a démonických sil zla, zlomil okovy vraha a lháře. To učinil Ježíš jedenkrát na Golgotě, ale Duch Svatý zpřítomňuje nyní a zde Kristovu smrt a ovoce kříže. Proto je třeba s vírou se otevřít, aby tajemství spoluzemřítí, do něhož jsme už křtem byli ponořeni (Řím 6,4) mohlo být nyní oživeno a mohlo prozářit všechny oblasti naší duchovní podstaty, ale rovněž tělesnou stránku.
Stáhnout: Anamnéze a epikléze
