Psychologie pravdy a psychologie lži (1. část)

Lvov, 29.12.2011

Psychologie je nauka o duši (psyché = duše, logos = slovo, nauka). Pravdivá psychologie má objasňovat pravou podstatu lidské duše. Základní pravdou je, že duchovní podstata člověka – lidská duše (duch), je nesmrtelná, tedy smrtí nekončí.

Duše touží po štěstí, po dobru, po pravdě. Člověk nemá jen hmotné tělo jako zvířata, ale má nesmrtelnou, nehmotnou duši, a tím se podobá Bohu, který je Duch. Mezi mohutnosti duše patří rozum, vůle i oblast citů. Lidská duše je paralyzována duchovní infekcí, která působí disharmonii. Toto dědictví porušené lidské přirozenosti má počátek v hříchu prvního člověka. První hřích spočíval v nevěře a neposlušnosti Božímu příkazu. První člověk uvěřil lži a skrze tuto falešnou víru nastalo otevření lidské přirozenosti duchu lži a smrti. Člověk, ačkoliv touží po pravdě, nerad slyší pravdu o sobě a věří sebeklamu. Ač má v duši přirozenou touhu po dobru, přesto koná zlo, ač touží po štěstí, sám si zapříčiňuje neštěstí. Hluboko v duši je touha po Bohu, který ji stvořil. Pokud člověk koná dobro, hlas svědomí vnáší do jeho srdce pokoj a harmonii. Pokud ale koná zlo, nastává v jeho duši disharmonie a přicházejí výčitky svědomí a deprese.

Smysl života a smysl utrpení

Smyslem života je hledat pravdu, usilovat o věčné hodnoty, respektovat duchovní – Boží zákony a svým duchem, který je v hlubině duše, se už zde na zemi spojovat s Bohem. Lidský duch touží po Bohu. Svatý Augustin to vyjádřil slovy: „Stvořil jsi nás pro sebe, ó Bože, a nepokojné je srdce lidské (duch), dokud nespočine v Tobě.“ Nic stvořeného nenaplní lidskou duši pravým štěstím. Ona touží po Stvořiteli, po spojení s Bohem skrze čistou lásku – agapé. Majetek, tělesné rozkoše, jídlo, sexualita, alkohol, narkotika nedají nikomu pravé štěstí, naopak. Přichází závislosti, svázanosti v duši a hluboké deprese. Pravý pokoj a štěstí je jedině v Bohu.

Člověk ví, že život je krátký a čeká ho realita smrti. Ježíš říká: „Hledejte nejprve Boží království“ (Mt 6,33) a dále: „Buďte připraveni, neboť neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25:13) „Uloženo je všem lidem zemřít a pak bude soud.“ (Žid 9,27) A po soudu? „Jedni půjdou do věčné slávy a jiní do věčných muk.“ (srov. Mt 25,41n) Obojí je věčné.

Lidský život je úsek času, kdy se člověk svobodně rozhoduje, jestli přijme, anebo odmítne věčný život, který je v Bohu.

Člověk má svobodnou vůli a může volit, jestli se otevře marnosti, tedy klamu, falešnému dobru a falešnému štěstí, anebo jestli bude usilovat o věčné hodnoty už zde na zemi. Lidská duše byla zasažena hříchem – je to mystérium zla, ale o to víc se projevilo Boží milosrdenství – tajemství Boží lásky v Ježíši Kristu. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Podmínkou z naší strany je přijmout vírou Ježíše. Toto přijetí je spojeno s přiznáním si vlastních hříchů a s vírou v Ježíše jako svého Spasitele. To je základní pravda evangelia: Ježíš, Jednorozený Boží Syn, zemřel za mne i za mé hříchy. Svým vzkříšením na třetí den dal důkaz, že je pravdivým Bohem a že Jeho evangelium je pravda. Vyjít ze systému lži a zla, dát své hříchy do Božího světla a vírou přijmout Ježíše, se nazývá metanoia – změna myšlení, neboli pokání (srov. Mk 1,15). Skrze pokání člověk přijímá Ježíše a sám se stává adoptivním Božím dítětem. „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12) Pak nastává duchovní osvobozování, které je spojeno s životem z víry a se ztrátou své duše: „Kdo ztratí svou duši (psyché) pro Mne a pro evangelium, ten ji zachrání pro věčnost.“ (Mk 8,35) Ztrácet duši pro Krista je proces. Tato ztráta se děje především ve vnitřní modlitbě. Je úkonem úplné vydanosti se Bohu, naplněním prvního přikázání: milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou (Mk 12,30). V tomto úkonu vydanosti a čisté lásky duše zakouší vrcholný pokoj a pravé štěstí. Moment ztráty duše pro Krista je spojen s oddělením ducha od bohatství duše, což vyjadřuje první blahoslavenství: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království“. (Mt 5,3) Znamená to oddělit se vůlí od falešných hodnot a vizí, které člověku nedovolují plnit vůli Boží. V této vnitřní modlitbě před Boží tváří je bytostně prožívána prosba Otčenáše: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“. Bůh pak, skrze takto sjednoceného člověka s Ním, činí zázraky. Příkladem následování Krista a života v jednotě s Ním jsou nám svatí, mučedníci a zvlášť apoštol Pavel. V tomto procesu očisty a přetváření v Krista působí Duch Boží. Ježíš řekl: „Až na vás sestoupí Duch svatý, budete mými svědky.“ Nejde o nějaký symbol, ale o skutečné působení Ducha Božího, který se projevuje skrze konkrétní charismata (srov. 1Kor 12,4n).

Být Kristovým svědkem znamená být ochoten pro Krista snášet ponížení, pronásledování i smrt. Svědectvím o tom jsou miliony křesťanů. Podstata věčného života je, že duše je ve stálém vnitřním spojení s Bohem. Boží slovo říká, že jsme Boží děti a dědici Božího království. Sv. Atanázius (4. stol.) to vyjadřuje slovy: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“ (adoptivním synem Božím).

Pokud člověk zůstává ve svém egoismu, odmítá Boha, a usiluje falešným způsobem o své zdokonalení, pak vlastně rozvíjí duševno. Je rozdíl mezi duševním člověkem a člověkem duchovním. Duševní člověk rozvíjí své ego, duchovní člověk se sjednocuje se samotným Bohem.

V lidském nitru probíhá duševní a duchovní boj. Lidská duše se může napojit na falešné duchovno, tzv. okultismus, který má svou sílu v magii, věštění a spiritismu. Toto démonické duchovno, které působí skrze tyto tři základní kanály, se vtěluje pak do lidské duše. Skrze různé orientální meditace, gender-gay ideologii, lež, zlo, amorálnost, se duše otvírá démonskému duchovnu. Takového člověka ovlivňují a inspirují démonické energie, které skrze něho masově šíří zlo. To jsou většinou různí filosofové, demagogové a ideologové, guruové a jiní podvodníci lidstva.

Největší hodnotou je věčný život. Boží slovo říká: „Kdo má Syna Božího, má život věčný. Kdo nemá Syna Božího, nemá života.“ (1J 5,10n) Protože v člověku je zlo, které narušuje lidskou psychiku, setkáváme se v celé historii lidstva s válkami, vraždami, mučením a jinými zločiny. Zdravá duchovní hygiena pro lidskou duši je přijetí morálních a duchovních principů, které jsou zakořeněny v živé víře v Božího Syna, Spasitele a v Jeho evangeliu. Ten, který přijme Krista, musí i pak celý život bojovat dále se lží a zlem, které je v něm a které je i ve světě. Zlo a lež je jako plevel, dobro a pravda musí být chráněny a prosazovány i za cenu vyhrožování, zesměšňování a násilí. Ježíš řekl: „Co pomůže člověku, i kdyby získal celý svět, ale svou duši ztratil?“ (Mk 8,36)

Před každým člověkem stojí smrt a pak věčnost. Na tuto nejzákladnější realitu člověk vlivem hříchu nechce myslet a rovněž svět tuto pravdu ignoruje či zesměšňuje, aby udržoval duše v lhostejnosti, v temnotě a duchovním spánku k jejich škodě.

Člověk duchovní, který se skrze víru zrodil z Boha, přijal Ducha Pravdy a snaží se chodit v pravdě, je vystaven velkým tlakům svého okolí, které nesnáší pravdu a nechce ji ani slyšet ani jiným dovolit, aby pravda evangelia o spasení byla lidstvu zvěstována.

Co se týče evangelijní psychologie, jde o pravdivé odkrývání kořenů duchovní infekce a zraněnosti duše. Je to celoživotní proces vnitřní očisty a uzdravování, které je postaveno na základě vnitřní jednoty s Kristem. Proces očisty duše, který se uskutečňuje skrze tuto jednotu, vyžaduje zároveň respektování zdravých principů daných nám v evangeliu. Podstatné je – převést je do života. Akademické křesťanství nikoho nespasí. Ježíš zdůrazňuje realizaci – vtělení Božího slova, Jeho následování. Mnohokrát zdůrazňuje, že spaseni budou ti, kteří Boží slovo slyší a vykonávají je (Mt 7,24, Lk 11,28). Tento proces očisty, následování Krista, je spojen se základním krokem, a tím je zřeknutí se sama sebe, tedy svých duševních ambicí a dokonce i své vlastní vůle proto, že člověk chce realizovat Boží vůli. To vyjadřuje i prosba Otčenáše – „Buď vůle Tvá!“ (Mt 6,10).

+ Eliáš

Patriarcha

+ Metoděj OSBMr         + Timotej OSBMr

Biskupové sekretáři Byzantského katolického patriarchátu