Zprávy 13. 10. 2012

► Ruská občanka navrhuje založit v Kanadě, „horkou linku“ pro ruské rodiče, kteří utrpěli od činnosti juvenilních pracovníků

► Pohádka o zlé královně Juvenilii, která kradla děti (výchovné čtení pro rodiče s dětmi)

Ruská občanka navrhuje založit v Kanadě, „horkou linku“

pro ruské rodiče, kteří utrpěli od činnosti juvenilních pracovníků

Na organizaci „Ruské matky“ se s prosbou o podporu obrátila Ruska Olga Pustovarová, jejíž rodina utrpěla škodu ze strany „Children’s Aid“ – Kanadského sociálního patronátu.

Syn Olgy strávil v pěstounské rodině 10 měsíců, a matka je přesvědčená, že pěstounská rodina, kde byl její syn vystaven násilí, je jednou z kanadských dětských věznic rodinného typu. Ve svém vyjádření pro organizaci „Ruské matky“ tato matka píše, že v Kanadě existuje zákon, který dovoluje dělat na dětech pokusy, používat elektrošoky, lobotomii, sterilizaci.

Podle slov Olgy Pustovarové, „bojovat proti systému kanadského sociálního patronátu je nemožné a obrátit se nedá nikam. Většina rodičů se bojí. Tato organizace je horší než německá SS, mohou vše, mají všude zelenou,“ hovoří Ruska o kanadském „Children᾽s Aid“.

Žena žije v Ontariu a zná mnoho Rusů, kteří trpí pod juvenilním systémem Kanady. Ruské velvyslanectví pomáhalo jí i jiným ruským rodinám, které se dostaly do stejných potíží, ale velvyslanci, jak říká Olga, mají „svázané ruce zákony“.

Ve svém vyjádření Olga Pustovarová navrhuje založit v Kanadě „horkou linku“ pro ruské rodiče, aby si mohli navzájem pomáhat. „Pojďme bojovat, mohu obsluhovat telefon ‚horké linky‘ a poskytovat poradenství – samozřejmě ne právního charakteru, ale základním principům komunikace s dětskými fašisty mohu učit z vlastní zkušenosti. Mám ‚pekelnou‘ zkušenost – uběhl druhý rok tahanic po soudech,“ píše ruská matka, která se rozhodla nevydat své dítě do spárů juvenilního gestapa Kanady.

Pohádka o zlé královně Juvenilii, která kradla děti

(výchovné čtení pro rodiče s dětmi)

Pohádka pro rodiče a jejich děti. Navrhujeme pohádku, po jejímž přečtení by děti s pomocí rodičů měly pochopit nebezpečí vyplývající z rozhovorů s pracovníky juvenilní justice, příběhů o „dětských právech“ a dalších technologií juvenilní justice.

1. část

V jedné zemi žila královna Juvenilia. Byla zlá, velmi zlá, a také chamtivá, velice chamtivá. Měla sestru, zlou čarodějku, která chtěla zvětšit svou čarodějnou moc tak, aby se stala krasavicí, kterou svět ještě neviděl. Ale nic jí nevycházelo. Jaký překrásný obličej by neudělala, přece jí zůstávaly zlé oči. Královna Juvenilia žila v paláci a její sestra v bažinách (kde rostou různé druhy bylin, které prý pomáhají zachovat krásu), ale nebylo mezi nimi přátelství – k čemu jsou zlým lidem přátelé? S přáteli je potřebné se dělit, a zlí a chamtiví se neradi s někým dělí. Proto se s nikým nepřátelili, dokonce ani spolu navzájem, i když byly sestry.

Královna Juvenilia zase moc chtěla posbírat takové poklady, aby se stala nejbohatší na světě. Sbírala všelijaké magické věci, a když dostala nějaký nový poklad, chvíli se z toho těšila. Ale stále ji sužovala otázka, zda se stala nejbohatší na světě, nebo zda je ještě někdo bohatší než ona. A tu se dozvěděla, že daleko předaleko na velmi vysoké hoře žije mudrc, který přečetl všechny knihy na světě, všechny hvězdy na nebi spočítal a zná odpověď na všechny otázky. I poslala k němu Juvenilia své služebníky, aby se ho zeptali, kdo je nejbohatší ženou na světě.

Poslové šli k mudrci velmi dlouho, a když přišli, zeptali se ho: „Kdo je nejbohatší ženou na světě?“ Mudrc odpověděl: „Já vím, že vás ke mně poslala královna Juvenilia, která si o sobě myslí, že je nejbohatší ženou na světě. Ale jakákoliv matka, která miluje své dítě, je bohatší než ona, a dětský smích je cennější než všechny její poklady.“

Když služebníci Juvenilie slyšeli tuto odpověď, polekali se a báli se to Juvenilii říci. Přemýšleli a přemýšleli, ale nijakou lepší odpověď nenašli. Věděli, že prchat před Juvenilií by bylo k ničemu, protože měla tajnou armádu, která by je nalezla v jakékoliv zemi. Proto přišli k ní a řekli jí vše tak, jak jim bylo řečeno. Když to Juvenilia uslyšela, velmi se rozzlobila, ale pak začala přemýšlet, co by měla udělat, aby se stala nejbohatší ženou na světě. Přemýšlela a přemýšlela, nic nejedla, až z hladu zhubla a zezelenala, ale na nic nepřišla.

Pak zavolala své ministry a dala jim termín jeden den, aby vymysleli, jak všechny matky připravit o jejich poklad a dětem ukrást smích. Když to nevymyslí, utne jim hlavu.

Ministři se polekali, protože věděli, že to myslí vážně. Znali krutost Juvenilie. A co dělat? Začali přemýšlet a přemýšlet, až vymysleli: Matkám je třeba vzít děti – jejich bohatství. Jenom jak to udělat, to nevěděli, ale své děti pro každý případ ministři raději ihned poslali žít do jiné země, co nejdále od Juvenilie.

Juvenilii se odpověď líbila. Jenom jak tento problém vyřešit? Tu si vzpomněla na svou sestru Justinu, která žila v bažinách a rozhodla se ji navštívit. Přišla k ní a řekla:

– Pomoz mi, Justino, odebrat děti jejich matkám a dětem vzít jejich smích. Žádej si ode mě za odměnu, co chceš, nic ti neodmítnu.

Justina říká:

– Nepotřebuji od tebe žádnou odměnu. Já ti řeknu, co máš dělat, a ty mi dáš smích všech dětí. Potřebuji ho, abych z něho udělala lektvar, který zvětší mou krásu tisíckrát.

– Vezmi si ho – říká Juvenilia – Nepotřebuji smích, bolí mě z něj hlava.

Tehdy začala Justina se svými čary, i přičarovala kouzelnou flétnu, kouzelnou hůlku a křišťálovou kouli.

Je třeba – říká – postavit palác pro děti, se všemi zábavami, hrami, sladkostmi, které na světě jenom existují. A všem dětem vyprávět o tomto paláci, jak se v něm dobře žije. Ale žádné dítě nebude chtít v tomto paláci žít, když bude vědět, že tam bude bez maminky. Proto ti dám kouzelnou flétnu – s její pomocí přivoláš všechny myši a krysy ve svém království a proměníš je na své služebníky, kteří budou svádět děti, učit je stěžovat si na rodiče, říkat jim, že jejich maminky jsou špatné a že v paláci budou mít dobré vychovatele, kteří budou o všem rozhodovat. A k tomu je potřeba naučit děti jejich práva, že dítě má právo jíst tolik sladkostí a zmrzliny, kolik jen chce, hrát si na počítači, kolik bude chtít, že dělat domácí úkoly není nutné, a pokud někteří rodiče dítě potrestají, musí jim být dítě odebráno. Děti budou přivádět do paláce, a při vstupu do něho musí být pověšena křišťálová koule. Když se dítě na tuto kouli podívá, koule z něho vytáhne všechen smích, a dítě se už nikdy nebude smát. Tuto kouli mi pak vrátíš.

I potěšila se Juvenilie, že je vše tak jednoduché a začala čarovat. Zpočátku rozdělila úkoly svým právníkům, aby vymysleli zákon týkající se práv dětí, který by stanovil, že dítě má právo neposlouchat rodiče, a také, že její inspektoři mají právo odebírat děti z rodin. Ministrům – právníkům se takový úkol moc nelíbil, ale pak byli rádi, že jejich děti jsou daleko a nemohou být tedy odebrány, a cizích dětí jim tak líto nebylo, a proto rychle napsali nový zákon. Každého ministra královna za takový zákon vyznamenala medailí v podobě zlaté hvězdy.

Pak šla královna do černého, velmi černého lesa, který byl obydlený pouze vlky a hady, tam mávla kouzelnou hůlkou a vyrostl zde nádherný palác s fontánami, atrakcemi, trampolínami, cukrovinkami, různými hračkami, které si jen dovedete představit, a vším tím, o čem děti mohou jen snít.

A ona sama odešla do své tajné místnosti a začala čarovat tak, jak ji její sestra naučila. Dostala kouzelnou flétnu a začala na ní hrát. Nejdříve jednu melodii. Ze všech trhlin a děr se začaly sbíhat myši a krysy, sešikovaly se do řad, a byla z nich veliká krysí armáda. Pak Juvenilie začala hrát jinou melodii, a myši a krysy začaly růst, růst, až se proměnily v lidi, jejich kůže se proměnila na šedé obleky s královským erbem a písmeny JJ. Proměna skončila, královna byla spokojena.

– Poslouchejte mě, mí věrní služebníci – obrátila se Juvenilia na svou armádu – jděte do všech škol, mateřských školek, do všech domů a nádvoří. Rozdávejte dětem knihy o jejich právech, učte je stěžovat si na rodiče a vykládejte jim o mém zázračném paláci. Lžete dětem, slibujte jim hračky, zábavy, ale neříkejte jim, že je seberou od maminky. Jděte na lov! A já vás za tuto službu budu krmit sýrem!

– K vaším službám Juvenilní Veličenstvo! – jednohlasně odpověděla šedá armáda.

A brzy, podle zákona, který vymysleli ministři-právníci, se v každé škole, v každé mateřské školce objevil kabinet, kde visela tabule s královským erbem a písmeny JJ. V kanceláři u stolu seděla teta, byla tam spousta hraček a děti postupně volali do této místnosti a vyprávěli jim o jejich právech.

2. část

Děti berou jejich maminkám, dětský smích již nezní. Královna se raduje, ale její radost není úplná, protože se jí ještě nepodařilo chytit všechny děti.

V zemi, kde vládla královna Juvenilia žila obyčejná rodina. Tatínek pracoval jako zahradník v královském paláci, maminka pracovala v kuchyni, a děti, Honzík a Julinka, chodily do školy a mateřské školky.

Bratr a sestra někdy samozřejmě žertovali a zlobili, za což je rodiče kárali, ale přesto to byly v podstatě poslušné děti a snažily se své rodiče poslouchat. Měli křečka Tima, kočku Micku a pejska Alíka, kteří, ač se to zdá nemožné, žili družně a nikdo nikoho neurážel. Kočka a pejsek se stali přáteli, a když všichni šli do práce, mateřské školky a školy, vůbec se nenudili a hráli si spolu. Křeček žil v kleci, ale také se se všemi kamarádil. Bylo možné ho brát do ruky, a kočička a pejsek k němu jenom čichali, ale nekousali ho. Báli se ho vypustit z klece, aby neutekl ven, kde by se mohl setkat s nebezpečím v podobě neznámých psů a koček.

Jednou si Honzík a Julinka hráli doma, protože venku pršelo, domácí úkoly již měli hotové, a rodiče se ještě nevrátili z práce. A tu najednou (samozřejmě, že náhodně, protože nikdo nedělá vylomeniny schválně) rozbili lustr. Když maminka přišla domů, nebyla z toho moc šťastná, a i samotné děti pochopily, že jsou vinny, že s míčem si v bytě nemohou hrát, vždyť to není fotbalové hřiště ani stadion. Ale pochopit svou vinu je jedna věc, a být potrestán jiná. Maminka jim zakázala týden hrát počítačové hry.

Právě to bylo Julii moc líto, protože velmi ráda hrála na počítači hru „Obchod s hračkami“, a teď si ji hned tak nezahraje. A tu k ní najednou v mateřské školce přišla neznámá teta v šedém vlněném obleku s emblémem královny a písmeny „JJ“.

– Děvenko, ty jsi z něčeho smutná? Někdo tě urazil? – Zeptala se nesmělým hlasem. – Chceš bonbon?

Julie věděla, že nemůže brát od neznámých lidí sladkosti, a maminka jí dokonce nedovolovala mluvit s neznámými lidmi, ale tato teta k ní přišla ve školce, tak je to určitě nová vychovatelka, tedy není cizí.

Julie si vzala bonbon, i když jsi vzpomněla, jak jí maminka říkala, že sýr zadarmo bývá pouze v pastičce na myši. Toto však není sýr, ale bonbon. Co by mohlo být špatné na sladkostech?

– Ano, máma mi nedovoluje hrát na počítači, potrestala mě. – řekla Julie nové tetě, protože maminka ji učila mluvit pravdu.

– To je strašné! Potrestat dítě! Vždyť tím porušuje tvá práva! Děvenko, a ty víš, že máš svá práva? – zeptala se teta.

Julie o právech nevěděla nic.

– Tak pojď do mé kanceláře, ukáži ti film o právech dítěte a v mé kanceláři je spousta sladkostí a hraček.

Julie šla s novou vychovatelkou do kanceláře. Ó, tam bylo hraček! Teta Jája (tak ji pojmenovala Julie, protože už znala písmenka, i když četla jenom po slabikách) položila na stůl před Julii čokoládovou bonboniéru.

– Jez kolik jen chceš! A řekni mi, jak tě tvá máma potrestala, my si s ní promluvíme, aby to nedělala. A zatímco budeme pracovat s tvou mámou, ty můžeš jít s našimi zaměstnanci do Zámku dětských snů, tam jsou nádherné hračky a spousta sladkostí, a je tam také mnoho dětí, s nimiž si můžeš hrát. Chvíli tam zůstaneš a pak tě vrátíme mámě (samozřejmě, že lhala. Když jsou děti odebrány od svých rodičů, už je nevrací). Nebo možná, pokud jsou tví rodiče chudí, najdeme ti nové, bohaté rodiče, kteří ti koupí všechny hračky, které se ti zlíbí!

Julie nechtěla nové rodiče, ale navštívit zámek by bylo tak zajímavé! A tak souhlasila.

Odpoledne maminka přišla do školky, ale tam jí řekli, že Julii vzali. Maminku ani nenapadlo, že ji vzali sluhové Juvenilie, ale mateřské srdce jí šeptalo, že se něco stalo, proto spěchala domů.

– Kde je Julinka? – zeptala se Honzíka.

– Myslel jsem, že jsi ji vzala ty, táta volal, že je ještě v práci, a mně ve školce řekli, že ji vzali …

Mamince se oči rozšířily hrůzou, podlomily se jí kolena, ale vzchopila se: Ztratilo se dítě! Je potřebné zavolat policii!

– Haló, policie? Ztratilo se mé dítě, někdo ji vzal ze školky.

– Počkejte chvíli, hned vás spojím s oddělením juvenilní služby – bylo slyšel klapnutí a nespokojený hlas se zeptal:

– Adresa, jméno dítěte.

– Julie, ulice Sadová, číslo 5.

– Jasné… Vaše dítě vzali do Zámku dětských snů a vy, maminko, by jste se měla stydět, takhle zacházet s dítětem! Mimochodem, máte ještě jedno dítě, hned přijdou a vezmou ho. – Ve sluchátku bylo slyšet pípání.

– To je hrozné… Julinku vzali a tebe teď taky chtějí vzít… Je na Zámku Juvenilie… Slyšela jsem, že děti odtud nevracejí, ale nemyslela jsem si, že mohou vzít mé děti. Říkali, že berou děti špatným rodičům… Cožpak jsem špatná matka? – A maminka se rozplakala. Honzík se nemohl dívat jak maminka pláče.

– Maminko, neplač, já tě miluji, ty jsi ta nejlepší máma na světě! – chlapeček k ní přiběhl a objal ji. Tu se v jeho hlavě zrodil plán: – Maminko, slzy nepomohou. Já uteču služebníkům Juvenilie a zachráním Julinku ze zámku… a my… a my… – Dále plán zatím nebyl připraven, ale nemohl ztrácet čas, protože sluhové Juvenilie mohli přijít každou chvíli.

Maminka se nestihla vzpamatovat, Honzík už si sbalil batoh, do kterého dal vše nejpotřebnější, políbil maminku na tvář a vyběhl z domu.

Z druhé strany k domu přijelo auto, z něhož vyšli sluhové Juvenilie a vešli do domu.

Musím být opatrnější – pomyslel si Honzík – mohou mě vzít, dokud jsem neopustil město. Všude jsou slídiči Juvenilie. Musím jít mezi domy – a odbočil ze silnice.

Když Honzík vyšel za město, již nastával soumrak. Měl s sebou baterku, ale rozhodl se ji nezapínat, protože juvenilní slídiči by mohli uvidět světlo. Musel jít ve tmě. Najednou za sebou uslyšel něčí rychlé kroky a dýchání. Honzík samozřejmě nebyl zbabělec, ale byl jaksi nesvůj – kdo je tam ve tmě? V trávě zasvítili zelené oči a něčí mokrý nos se dotkl chlapcovy ruky.

– Alíku, ty jsi tady! I Micka! Přišli jste za mnou, aby jste mi pomohli! Jsem tak rád! Alíku, hledej, kam odvezli Julinku! – Alík zaštěkal a radostně zamával ocasem. – Víš to? Dobře, půjdeme tudy, musíme si pospíšit!

A přátelská společnost šla směrem k temnému, temnému lesu. S přáteli jde přece všechno veseleji, dokonce i jít ve tmě. A i když jsou přátelé malí, přece se s nimi nikdo tak nebojí.

3. část

(Pro rodiče)

Vážení rodiče! Asi si myslíte, že dál se všechno bude vyvíjet jako v obvyklé pohádce – dítě spolu s přáteli přemůže zlo a zachrání svět i svou sestru před juvenilní justicí. Ale co maminka a tatínek, nebudou v tom čase nic dělat? Zpočátku jsem si to tak myslela, protože tato pohádka je pro děti, a velice bych chtěla, aby se děti naučily rozlišovat mezi dobrem a zlem a aby se nikdy nebály postavit se proti zlu. A to i když je zlo velké a my jsme malí a máme málo sil. Bohužel, pravdou je, že děti samy nemohou zachránit svět. Potřebují naši pomoc – pomoc dospělých, milujících rodičů, kteří jim pomohou vše pochopit a podrží je v těžké situaci. Juvenilní justice totiž útočí na celou rodinu. Proto se musíme naučit chránit své rodiny, své děti.

Na počátku je potřebné bdít nad tím, co se děje s našimi dětmi, když nejsme blízko nich – jaké knihy čtou, jaké hry hrají, s kým se přátelí. Rodiče by měli aktivněji vnikat do procesu výchovy dětí ve školách – včetně toho, z jakých učebnic se děti učí, jaké mají předměty, atd. Ale nejprve samozřejmě musíte milovat své děti. Nejsme vždy ideální rodiče a nemáme vždy ideální děti, ale stejně jim bez nás bude velmi špatně, protože je máme rádi.

4. část

O chlapci Honzíkovi, který šel zachránit všechny děti i svou sestřičku před Juvenilií, a jak se to všechno skončilo

V noci si museli trochu odpočinout, protože přátelé potřebovali nabrat sílu na další den. Zastavili se na mýtině. Honzík našel dutinu ve velkém starém dubu, položil si tam bundu a schoulil se do klubíčka. Kočka spala spolu s ním, a pejsek své přátele hlídal.

– Vstávej, už je čas – slyšel Honzík uprostřed snu něčí neznámý hlas. Zpočátku si myslel, že je to maminka, ale hlas byl cizí, a také si vzpomněl, že je v lese, daleko od domova. Honzík otevřel oči. Nikoho neviděl, jen Micka se protahovala a Alík přívětivě mával ocasem.

– Jistě se mi to zdálo, pomyslel si Honzík, vylezl z díry a seskočil na zem.

– Alíku, ty jsi už také vstal? – řekl a obrátil se na pejska.

– Ano, a našel jsem cestu, kudy máme jít – řekl… Alík.

– Alíku! Ty umíš mluvit? – zaradoval se Honzík a běžel obejmout svého přítele.

– Já taky umím mluvit, ale mě nikdo neposlouchá – řekla Micka protahujíc si záda a tlapky po spaní.

– Jaký zázrak! To je báječné! Jsem tak rád, že teď můžeme spolu mluvit!

– Honzíku, musíme spěchat, abychom zachránili Julinku a děti. My jsme začali mluvit v tomto kouzelném lese. Pojďme posnídat, abychom už mohli vyrazit.

Přátelé snědli svačinu, kterou Honzík vzal z domu, a pokračovali ve své cestě.

Brzy dorazili k Zámku dětských snů. Nešli po silnici, ale prodírali se houštím, protože po cestách jezdila šedá auta s písmeny JJ.

Přátelé zůstali stát daleko od zámku. Museli zjistit situaci. Zámek byl střežen vojáky, jeho stěny byly průhledné, takže bylo možné vidět, co se děje uvnitř. Bylo tam hodně všelijakých atrakcí a nad vchodem visela reklama: „Pojď do Zámku zábavy!“

Při vstupu do zámku visela zářící křišťálová koule. „To je krásné!,“ pomyslel si Honzík. Nevěděl totiž, co je účelem této koule. Pak vytáhl pero a začal kreslit v zápisníku plán. V té chvíli k zámku přijelo auto a vyvedli z něho děti, které se velice těšily, že půjdou na tak nádherné místo. Smály se a usmívaly, ale když vstupovaly do zámku, byl u vchodu SMÍCH vytažen z jejich úst a přenesl se do koule. Děti nechápaly, co se s nimi stalo, ale už se více nesmály. „Tak proto nikdo není v tomto zámku šťastný!,“ pomyslel si Honzík.

Cestou vícekrát zahlédli podivnou dopravní značku: kočka v červeném kruhu přeškrtnutá čarou. „Pravděpodobně, tato značka znamená, že kočky tu nemohou být. Zajímalo by mě, proč se jim nelíbí kočky?,“ přemýšlel Honzík.

– Alíku, ty půjdeš na průzkum a zjistíš, jak působí ta koule, a jak je chráněné toto území. Buď opatrný. A my se pokusíme zkontaktovat s Julinkou.

Vytáhl mobilní telefon a snažil se Julince zavolat. „Uživatel je mimo síť, zkuste zavolat později,“ řekl operátor.

Musíme se nějak dostat do zámku, ale tak, aby nám neuškodily ty paprsky z křišťálové koule… A také tiše proklouznout kolem ochranky. Je potřebný někdo malý… Micko, půjdeš do zámku?

– Ano, najdu Julinku a můžu jí předat dopis.

– Dobře, udělám ti kapsičku kolem krku a do ní dáme dopis a tužku, aby Julie napsala odpověď. Od paprsků tě ochání odrážeč světla. Honzík zašmátral v batohu, našel zrcátko, provázek, a s jeho pomocí upevnil zrcátko Micce na hlavě. Měl taky fólii z čokolády, ze které udělal něco jako pancíř.

– Tak, zároveň jsme tě zamaskovali. Teď nikoho ani nenapadne, že jsi kočka. Vypadáš spíš jako exotický pásovec. Jdi, najdi Julinku a vrať se s odpovědí.

Micka šla směle ke vchodu do paláce. U vchodu ji zastavili dva strážci:

– Stůj, kdo jsi?

– Já jsem exotický pásovec!, vzpomněla si Micka, jak ji pojmenoval Honzík.

– No, když nejsi kočka, tak můžeš jít.

Takže Micka snadno pronikla do paláce. A co tam viděla: V paláci bylo vše, co si jen může dítě přát – i kolotoče, i skluzavky, i bludiště, i fontány se světlem a hudbou, i sladkosti, vše zářilo, mihotalo se, třpytilo se všemi barvy duhy. Bylo tam mnoho dětí, ale co bylo zvláštní, neozýval se tam dětský smích, děti byly smutné, některé plakaly.

Nedaleko kašny našla Micka Julinku.

-Julinko! To jsem já, Micka! Honzík mě zamaskoval, protože kočkám je tu vstup zakázán! My jsme tě s Honzíkem a Alíkem přišli zachránit!

Julinka se rozplakala.

– Promiň, Micko, já pláču radostí. Od té doby, co jsem se dostala do tohoto zámku Juvenilie, se neumím smát – křišťálová koule nám vzala smích, a všechny děti tady se nesmějí a neradují. Všem se velice stýská po jejich rodičích a chtějí jít domů. Je snadné se sem dostat, ale je velmi těžké se dostat odtud… spíše nemožné… Tak bych chtěla vidět svou maminku… – z očí Julie znovu vytryskly slzy…

– A Honzík? Jak se mu podařilo uniknout před sluhy Juvenilie? A jak to, že můžeš mluvit?

– Honzík utekl z domu, aby tě zachránil. Přinesla jsem ti dopis: „Julinko, brzy vás osvobodíme. Honzík.“ Napiš odpověď, já mu ji předám.

– Jak se ti podařilo vejít? Sluhové Juvenilie nemají rádi kočky, chytají je a drží v útulku pro kočky, i když to není útulek, ale skutečné vězení. Můžu tě doprovodit k nim. Je to tady blízko.

Micka šla s ní.

Stráže se podezíravě podívali na podivné zvíře.

– To je exotický pásovec – vysvětlila Julie.

– Samozřejmě, – řekl strážný, který střežil kočky – kdo by nevěděl, jak vypadá exotický pásovec! (Styděl se, že nezná takové zvíře, proto lhal).

Micka se přiblížila ke kočkám v kleci a řekla:

– Přátelé, chceme vás zachránit, pomozte nám, řekněte nám to tajemství, proč tady nesmějí být kočky, a jak přemoci tuto ochranu?

Odpověděla jí nejstarší a nejmoudřejší kočka:

– Řeknu vám, v čem spočívá to tajemství. Žila jsem v blízkosti paláce Juvenilie a všechno vím. Ve skutečnosti všichni tito ochránci jsou začarované krysy a myši, a všichni mají strach z koček… Všechny čáry se uchovávají v křišťálové kouli, chrání ji jako zřítelnici oka, není možné se k ní přiblížit… Je potřebné ji rozbít, ale kolem ní stojí tolik sluhů a strážců, že to není možné udělat.

– To nevadí, Honzík je velmi chytrý, určitě něco vymyslí – řekla Micka.

– Škoda, že nefunguje mobilní telefon – řekla Julie, nám je tu vůbec nevzali, ale jsou zde takové zdi, přes které signál neprojde a my nemůžeme zavolat rodičům …

Julie napsala odpověď: „Dobře, budeme čekat.“

Micka se vrátila k Honzíkovi, bez problémů prošla kolem stráže a řekla všechno, co se dozvěděla. Alík se také vrátil a řekl, že palác je velmi dobře chráněn ze všech stran a přístup k němu je omezen a zejména dobře je chráněna křišťálová koule.

– Jasně, – řekl Honzík. – Takže, stráže jsou začarované myši a potkani, kteří mají strach z koček. A pak je tu koule, ve které jsou ukryty všechny čáry. Tu kouli je třeba rozbít, a bude konec čarům. Mohl bych do ní střelit s prakem, ale musím se dostat blíž. Jen nevím jak to udělat, je tam totiž mnoho strážců …. Jak odvést jejich pozornost? Kdyby tu byly kočky, pak by je jistě všichni strážci běželi chytat, ale kde vzít tolik koček?

– Myslím, že nepotřebujeme brát celé kočky, ale stačí jen jejich hlasy – zavrněla Micka olizujíc svou tlapku.

– Micko! Jak můžeme vzít kočkám hlas?

– Není nutné jim brát hlasy, stačí je jenom nahrát na telefony a rozestavit je okolo.

– To je skvělé, přišla jsi na to, Micko! Všechny děti tu mají telefony, a my na ně zaznamenáme kočičí mňoukání! Oni se je rozběhnou hledat a my se můžeme přiblížit ke kouli!

Honzík okamžitě napsal dopis Julii a Micka jej znovu běžela zanést.

Telefonů bylo mnoho, děti přicházely ke kočkám, nahrávaly jejich hlasy a pak odevzdaly telefon Micce. Micka je pak přinesla Honzíkovi. Musela hodně běhat, protože je ještě malá kočka, a nemůže naráz odnést mnoho telefonů.

Honzík ve všech telefonech nastavil mňoukání jako signál budíku a všechny telefony měly zazvonit o půlnoci. Alík běhal a schovával všechny telefony na různých místech – v dutinách stromů, v různých dírách atd.

Pak si Honzík udělal prak a čekal na půlnoc, kdy telefony spustí kočičí mňoukání. Přátelé se schovali v malé jeskyni nedaleko vchodu do paláce.

Přesně o půlnoci se všude začaly ozývat kočičí hlasy. Strážci propadli panice – jsou tu kočky! Spousta koček! Vedoucí stráží vyhlásil poplach, u vchodu zůstalo jen několik stráží, a všichni ostatní šli pročesávat les a hledat kočky.

– Jak odvrátit pozornost těch pár strážců? – přemýšlel Jan.

– Já je odlákám – řekl Alík, běžel k nim a zavolal: Kočky zaútočily na sklad sýru! Zachraňte sýr!

– Sýýýýýýr! – Křičeli strážci (vlastně začarované krysy) a s hrůzou běželi směrem, kde byl sklad sýru. Cesta ke křišťálové kouli byla volná. Honzík k ní přiběhl a střelil do ní prakem. Koule se rozletěla na malé kousky a dětský smích z ní se vrátil k dětem.

Čáry se začaly ztrácet – palác postupně mizel ve vzduchu spolu se všemi zábavami, jakoby ani neexistoval. Také zmizely i stěny útulku pro kočky, a všechny děti i kočky se ocitly na svobodě.

Obloha se zatáhla černými mraky, z nichž šlehaly blesky. Tyto mraky se začaly pohybovat směrem k městu, kde byl palác Juvenilie. Cestou z nich začal padat déšť, a každá kapka smývala čáry a každou lež, kterou vymyslela Juvenilie se svou sestrou Justinou. Služebníci se začali proměňovat zpět na myši, a to už za nimi běžely kočky, a tak se krysy a myši snažily ukrýt v norách.

Ve městě se blízko paláce Juvenilie shromáždili všichni tatínkové a maminky a žádali, aby jim vrátili jejich děti, ale strážci je nechtěli pustit. Najednou, když začalo pršet, se před očima všech armáda Juvenilie začala měnit na hejno krys, které se s hrůzou rozutekly. Pod kapkami deště začal palác Juvenilie tát, protože byl postaven na podvodu. Brzy se Juvenilie ocitla sama uprostřed náměstí. Její nádherné šaty se proměnily na ubohé hadry, a ona zůstala celá mokrá a vypadala jako zlá stařena.

„Juvenilii do vězení!“ – křičeli rodiče dětí – „Ať nám vrátí naše děti!“

Ale v tu chvíli všichni uviděli, že k nim už děti běží samy! To bylo radosti!

Přišli také ministři, omluvili se a řekli, že Juvenilie je přinutila pod hrozbou smrti přijmout takové špatné zákony. Rodiče jim uvěřili a odpustili jim. Ale samotnou Juvenilii poslali do vyhnanství – k její sestře do bažin. Tam mohly žít, ale bylo jim zakázáno čarovat, protože čary dělají velikou škodu.

Alík a Micka zapomněli mluvit, jakmile se čáry ztratily. Všichni byli šťastní a radovali se, že všechny děti byly zachráněny. A všude se znovu ozýval dětský smích.

Ale když zase někde potkáte Juvenilii – buďte opatrní! A když by vás neznámí lidé naváděli, abyste si stěžovali na své rodiče, anebo vám říkali něco o právech dětí, podívejte se, jestli nemají krysí ocas! Může se stát, že se Juvenilii znovu podařilo postavit svůj palác, kde berou dětem berou smích!

A Honzík i Julinka, maminka i tatínek, Alík, Micka a Tim znovu začali společně žít jako jedna družná, milující rodina.

Zdroj: http://www.proza.ru/2012/07/22/514