e) Období po založení prvních křesťanských obcí

Duch svatý neustále, nejrůznějším způsobem, působí ve své Církvi. Působí až do dneška a zvláště tyto dny. V období do 3. století Duch svatý působil mimořádně, dával křesťanům mimořádnou statečnost. V říši Římské, počínaje císařem Neronem, začalo kruté pronásledování křesťanů, které trvalo až do roku 313, kdy císař Konstantin vyhlásil náboženskou svobodu a sám přijal křesťanství. Nero nechal křesťany věšet na křížích, polévat smolou a zapalovat je. Císař Kaligula krmil těly křesťanů masožravé ryby. Křesťané byli předhazováni v arénách dravé zvěři. Byli hrozným způsobem mučeni, a to nejen dospělí muži, ale i děti, ženy, starci. Historické knihy nám líčí slavné mučednictví těchto křesťanů, kteří statečně podstupovali mučení i smrt. Mnozí dokonce s velkou radostí. Kolikrát stačilo jen gesto, že se zříkají Krista a mohli by si zachránit život. Ale oni to neučinili. Byli si dobře vědomi slov Ježíšových: „Kdo ztratí svůj život pro mě, ten ho nalezne“ (Mt 16,25). „Kdo mě zapře před lidmi, toho zapřu i já před svým nebeským Otcem a kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám i já před svým nebeským Otcem“ (Mt 10,33).

b) Splnění Ježíšova příslibu

Desátý den vytrvalých modliteb, v neděli ráno kolem 9. hodiny, sestoupil Duch svatý na apoštoly a na všechny shromážděné v tom domě: „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako zvuk silného větru a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,1-4). Mnoho lidí přišlo k domu, kde byli apoštolové. Pak Petr mluvil s velkou mocí o Ježíšovi, kterého židé ukřižovali a který vstal z mrtvých a vylil v hojnosti Ducha svatého na přítomné. Reakce na Petrovo svatodušní kázání byla velká: „Proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: ‚Bratři, co máme dělat?‘ Petr jim odpověděl: ,Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy´“ (Sk 2,3ý-38). Tato slova platí nyní i pro tebe!

„Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A tak se k nim ten den přidalo na 3000 lidí. Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a na modlitbách“ (41).

Tuto zkušenost vyjadřují biblické termíny: křest Duchem svatým (Sk 1,5), vylití Ducha svatého (Sk 2,33). Tyto termíny se používají, když se mluví o této zvláštní zkušenosti, kterou poprvé prožili apoštolové v den Letnic. V poslední době se začal používat termín – obnova Duchem svatým. Není to ideální název, ale vyjadřuje hlubokou skutečnost. Většina křesťanů totiž byla křtěna jako malé děti. A už tehdy si Duch svatý učinil z duše pokřtěného svůj chrám. Už tehdy jsme přijali Ducha svatého. Pak jsme přijali svátost biřmování. Tehdy jsme znovu přijali Ducha svatého. Obnova v Duchu svatém není jakousi náhražkou za svátost biřmování.

Když před léty archeologové pronikli do jedné z pyramid, našli tam i obilná zrna. Byla tam asi  3 000 let. Zasadili je a ona vyrostla. Tak je to i s námi: ve svátosti biřmování jsme dostali Ducha svatého, ale z naší strany nebyly vytvořeny podmínky pro růst. Obnova v Duchu svatém vyžaduje obrácení se od zásad tohoto světa a svého sobeckého „já“ a rozhodnutí se pro Ježíše Krista.

„Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy,

i vy máte jeden druhému nohy umývat.

Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

„Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

Od 13. až do 17. kapitoly jsou zapsána slova a gesta, která Ježíš učinil poslední večer ve svém životě na zemi. Ježíš umyl apoštolům nohy. Petr se radikálně vzepřel, ale nakonec přijímá. Když Ježíš umyl apoštolům nohy, řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.“ A pak Ježíš vybízí apoštoly: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad…“

V 37. kapitole proroka Ezechiela je vyjádřeno vidění, které měl v babylonském zajetí. Týkalo se budoucnosti izraelského národa a budoucnosti Božího lidu. Na závěr celého vidění je řečeno: „Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide.“ (v.12) V 11. verši je důležité slovo: „Hospodin mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům Izraelský.“ Tím domem Izraelským je církev, starozákonní církev, ale i novozákonní církev. Tedy těmi suchými kostmi, o nichž je řečeno – naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni – jsou v současnosti křesťané.

Uvědomme si sílu, koncentraci Božího Ducha nad domem v Jeruzalémě, ve kterém byli v den Letnic shromážděni apoštolé (Sk 2). Právě kolem deváté hodiny ráno, v neděli, Duch Boží sestupuje a dává svou milost. Z ustrašených apoštolů se po přijetí plnosti Ducha svatého stávají odvážní svědkové víry – martyrés, kteří pak položili i své životy za našeho Pána Ježíše Krista.

Žijeme v době, kdy každý křesťan potřebuje přijat sílu Ducha svatého – ducha martyrés, protože tato doba vyžaduje svědectví. Bez Ducha svatého nebudeme svědky, ale zrádci. Pán Ježíš řekl: „… přijmete moc Ducha Svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku… až na kraj země.“

Maria počala z Ducha svatého – co se stalo a co udělala?

Slovo se stalo tělem a Maria se stala Matkou Boží. Udělala hned to, že šla ke své příbuzné Alžbětě. Když přišla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu, stala se velká věc: na Alžbětu sestoupil Duch svatý. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a rovněž její dítě má velký užitek z této zvláštní návštěvy. Zachariáš byl rovněž naplněn Duchem svatým, což se projevilo v den narození jeho syna. Zachariáš pronáší o dítěti prorocké slovo. (Lk 1,69-79). Maria zůstala v domě Zachariášově tři měsíce. Nezůstala tam ale jen ona. Přebýval v ní Ježíš Kristus, pravý Bůh. Ona už v tom čase byla živou archou, živým svatostánkem. Byla prozářena Duchem svatým. Je to zajímavé: Ještě nepřišel čas, aby byl vylit Duch svatý na novozákonní církev – tělo Kristovo, a už se zde skrze Marii projevují prvotiny Ducha svatého na všech v domě Zachariášově. Všimněme si, že Duch svatý se zde projevuje jako duch prorocký (srv. 1 Kor 12,11). Alžběta prorokuje: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého!” Nikdo Alžbětě neřekl, že je Maria těhotná.

Má duše je teď zarmoucená a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této hodiny‘?

Ale proto jsem přišel, k této hodině. Otče, oslav své jméno!“

Tehdy se z nebe ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

Má duše je teď zarmoucená a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této hodiny‘?

Ale proto jsem přišel, k této hodině. Otče, oslav své jméno!

Tehdy se z nebe ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

Ježíš ve 24. a 25. verši říká podobenství o pšeničném zrnu a dále mluví o ztrátě a záchraně duše pro věčnost. Ve 27. verši mluví o své duši: „Má duše je teď zarmoucená a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této hodiny‘?“ A Ježíš sám odpovídá: „Ale proto jsem přišel, k této hodině. Otče, oslav své jméno!“ Tato slova jsou příkladem i pro nás. Ve 26. verši Ježíš říká: „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Ježíš používá slovo ne sluha, ale otrok (dulos), jak uvádí řecký originál Božího slova.

Apoštol Petr v den Letnic klade dvě podmínky, a to:

1) obrácení

2) křest (Sk 2,38)

Dnes je mnoho lidí pokřtěných i biřmovaných. Duch svatý je u nich, ale není v nich. Proč? Protože nebyli vedeni, aby se upřímným srdcem obrátili k Bohu a osobně přijali Ježíše jako svého Pána a Boha a jediného Zachránce (Spasitele). Obrácení za nás nemůže udělat ani otec ani matka ani kmotr ani farář či biskup. Obrácení je nezastupitelné!

Tři rady k obrácení:

1) Pozorně si pročti tato místa z Nového zákona:

2) Prosba o Ducha svatého.

Lk 11, 9-13: “…a já vám pravím: Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.” Toto je návod, co máme dělat! A výsledek? „Poněvadž totiž vy, ač jste zlí, dovedete svým dětem dát dobré dary, čím více dá Otec Ducha svatého, těm, kteří ho prosí?” (v. 13)

Toto je snad jediná, konkrétně formulovaná prosba, o které je řečeno, že bude přesně tak vyslyšena. Máme prosit o dar Ducha svatého.

Kdo vírou přijal Pána Ježíše, přijal i Marii za svou matku. Bůh stvořil nového člověka, Marii, pro církev, kde Ježíš je hlavou a my máme být jeho údy. Ježíš přijal tělo z Marie. Slovo se stalo tělem v Marii a skrze Marii. My se nerodíme z Marie fyzicky, jako se rodíme z Evy a po ní dědíme kamenné srdce, nakažené hříchem. Při křtu svatém jsme byli naroubováni na Ježíše. Byli jsme ponořeni do Něho. Obdrželi jsme nový život a už tehdy jsme dostali novou matku. Přijetím Ježíše přijímáme i jeho matku, aniž si to uvědomujeme. Ježíš  se stává naším bratrem a bratři mají společnou matku. Ježíš nazývá Boha svým Otcem – i my jej máme nazývat svým Otcem. Voláme Abba – Otče! A Ježíš nazýval Marii svou matkou a ona jí byla a je. A tak ji máme nazývat i my. Jsme přece křtem spojeni s Ježíšem, On je v nás. Skrze křest jsme se stali dětmi Marie, skrze to, že jsme srostli s Ježíšem.

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

… do svého vlastního…

Naše překlady tohoto verše z řeckého originálu jsou: „..a přijal ji k sobě..“, kdežto latina překládá správně: „in sua“, což znamená doslova: „…přijal ji do sebe...“ V řečtině je napsáno: „Eis ta idia = eis – do, ta idia – vlastní.“

Porovnáme-li jiná místa, pak v evangeliu Janově je tohoto termínu použito celkem třikrát /eis ta idia/:

1. Přijde hodina,… kdy se rozprchnete každý do svého vlastního /J 16,32/
2. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali /J 1,11/
3. A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního /J 19,27/

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

… přijal …

Ježíšův učedník má učinit to, co učinil Jan pod křížem, nic víc a nic méně. Přijal Ježíšovu matku, od té hodiny. Přijmout, tedy nediskutovat! Přijmout vírou. Jde o tajemství a tajemství se nepřijímá rozumem, ale vírou. Není nutno chápat tajemství, ale je nutno se před ním sklonit a nepohoršit se. Kolik lidí a různých sekt nechtělo přijmout to základní tajemství, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Své argumenty se snažili dokázat logicky i biblicky. A kolik slavných teologů ztratilo víru, když začali rozumovat a přestali se modlit a žít! Toto tajemství Kristova Božství je nutno přijmout. Co se týče jiných tajemství v Písmu, nejsou tak prvořadá, ale jsou tu proto, abychom z nich žili a ne jen o nich diskutovali. Když se člověk skloní před tajemstvím, které vůbec nechápe, časem se mu stane jasným a Duch svatý bude postupně odhalovat hloubku toho, co člověk přijal vírou. Tajemství nové matky není nutné ke spáse, ale je nutné k plnému a vítěznému životu.

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře,

zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život,

ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo.

Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej;

kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.

Ježíš potom, co vzkřísil Lazara, v den, kdy Mu provolávali Hosanna, pronáší slova o milování a nenávisti své duše, o její záchraně, o jejím zavržení a věčnosti. Ve 12. kapitole je popsána reakce na vzkříšení Lazara. Reakcí byl slavnostní průvod, v němž lidé provolávali Ježíšovi „Hosanna!“. „Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.“ (v. 9-11) Při slavnostním průvodu zástup, který byl svědkem Lazarova vzkříšení, vydával svědectví o tom, že Ježíš Lazara vzkřísil. Byli tam i poutníci z Řecka. Přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy Galilejské, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi.

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

… ten učedník ji …

Koho přijal? Marii, matku Ježíšovu. A co ona? Neměla žádné námitky. Který to byl učedník? Ten, který stál pod křížem a kterého Ježíš miloval.

Kdo je učedník? Jaké jsou biblické parametry pro učedníka? Máme i my být učedníky? Jsi i ty učedníkem nebo chceš se jím stát? Ježíš řekl : „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky!“ Nestačí získávat věřící. To je málo – učedníky! Jan Křtitel měl své učedníky, farizeové měli své učedníky. Učedník to není student či žák. Mezi učitelem a žákem nemusí být vytvořen hluboký vnitřní vztah. Student si všímá svého učitele, profesora, co ho učí, ale jeho osobní život ho moc nezajímá. Zpětně ani učitel nevyžaduje, aby student ve svém soukromém životě žil podle jeho zásad. Jenže při učednictví, nejenže se učedník zajímá o svého mistra, co říká, ale také se zajímá, jak sám žije v soukromí a napodobuje jeho myšlení a jednání. Učedník se v podstatě stává duchovním synem svého mistra.

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

Umírající Ježíš dává opuštěné církvi svou matku. Toto je jediné a konkrétní slovo církvi. Církev reprezentovalo dvanáct učedníků. Pod křížem stál bohužel jen jeden učedník, kterého Ježíš miloval. Jan zastupuje v této hodině sbor dvanácti a zároveň celou Kristovu církev. Když Ježíš uviděl učedníka zde stojícího, kterého miloval, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Je směšné tvrdit, že umírající Ježíš měl hlavní starost o to, jak zaopatřit opuštěnou matku po hmotné stránce. Když přece k Němu přišli a říkali: „Tvoji příbuzní tě čekají“, On jim řekl: „Kdo jsou moji příbuzní a kdo je má matka? Ten, kdo plní vůli Boží, je můj bratr, sestra a matka“ /Mt 12, 46-50/. Jeho úkolem byla oslava Otce a záchrana nesmrtelných duší a to ostatní bylo až druhořadé.

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval,

řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“

Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“

A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

„…hle, tvůj syn!“

Těmito slovy dává Ježíš své matce apoštola Jana a v něm celou církev, všechny, které vykoupil. Ježíš je hlava a my jsme jeho údy. Matka neplodí jen hlavu, ale celé tělo: hlavu i údy. Máme- li s Ježíšem tvořit jednotu, musíme mít nejen téhož Ducha, ale i tutéž matku.

Ježíš neoslovuje jen matku, oslovuje i učedníka. Vyslovuje nejen vůli svou, ale i vůli svého nebeského Otce a tu pronáší nyní v této hodině: „…hle, tvůj syn!“ To je tvé símě!

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

„Ž e n o, …“

Ježíš uviděl svou matku. Copak ji a rovněž svého učedníka předtím neviděl? Fyzicky ano, ale zatím se ještě nenaplnil čas, kdy se na oba podívá a sdělí jim Boží vůli, která byla od věčnosti a nyní, ve svůj čas, se má naplnit.