Teď prožíváme 40 dní období velikonoční, období Kristova slavného vítězství nad smrtí a hříchem. Boží slovo nám ukazuje hlubinný vztah skrze Ducha Svatého k tajemství Kristova vzkříšení: „Ten Duch, který vzkřísil Ježíše Krista, přebývá ve vás…“ (Ř 8,11n).

Nový život – život Krista vzkříšeného se v nás má projevovat skrze Ducha Svatého. Podmínkou je, abychom chodili ve víře a abychom všechny své plány, starosti a vůbec vše odevzdávali Ježíšovi. Abychom nic nevlastnili ani své myšlenky, ani svá zranění, nedůvěry Bohu a Jeho slovu, ani sebelítosti. Všechno Mu máme dávat. On se potom bude skrze nás mocně projevovat, anebo i skrytě, ale ovoce našeho sjednocení s Ním ve víře přinese ovoce pro věčnost.

Koncem května budeme slavit svátky seslání Ducha Svatého. Kéž vás Duch Svatý znovu naplní pravou Boží radostí, svými dary a hlavně sám sebou! Nestačí přijímat dary, hlavní je přijmout Dárce!

Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město,

které přijde.

Apoštol Pavel připomíná tehdejším věřícím, ale i nám, hlubokou pravdu, na kterou často zapomínáme. Nemáme zde na zemi trvalý domov. Na druhé straně je třeba zde na zemi mít a vytvářet domov. Bohužel, současná dekadentní kultura, kterou masově prosazuje i nadnárodní politický systém se svou genderovou ideologií, usiluje o rozbití základní buňky společnosti, kterou je rodina. Rodinu tvoří otec, matka a děti, mají společný domov. Atmosféru domova vždy v minulosti vytvářela matka. Dokonce už i dospělé děti, které měly své vlastní rodiny, dokud matka žila, přicházely v těžkých chvílích, aby u stařičké matky čerpaly povzbuzení a útěchu. Dnes bohužel staré rodiče dávají do domova důchodců či dokonce někteří v západní Evropě usilují o to, aby jim byla co nejdříve dána eutanázie neboli asistovaná sebevražda. To všechno přináší tato smrtelná dekadentní ideologie, která se ale masově šíří a ovlivňuje i východní Evropu.

Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku,
ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Před tímto veršem je napsáno: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ Ta společná shromáždění, když apoštol psal tento list, byla malá asi tak jako ta naše. Ono to ale platilo a platí především na malé modlitební skupiny, které nesly břemeno církve a volaly, tak jako i dnes, k Bohu o světlo, sílu a záchranu.

My vnímáme, že biblický požadavek koinonie, tedy vytváření bratrského společenství, je dnes velmi aktuální. Jde o skupinu věřících mužů, kteří se scházejí na modlitbu a volají k Bohu za sebe a za jim svěřené duše. Zároveň se snaží jeden druhého povzbuzovat, aby uprostřed tohoto světa, navzdory různým tlakům, zůstali věrni Kristu i přikázáním, která nám dal. Kristova přikázání nejsou těžká, ale za určitých okolností mohou vyžadovat i velké oběti. Tím větší je pak ale i odměna v nebi, pokud vytrváme.

„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích,
který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“

Před tímto veršem z Písma je skutečně příklad celého zástupu svědků v celé 11. kapitole. A tato kapitola končí: „A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“

A pak následuje verš, který budeme dva týdny opakovat, a začíná slovy: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků…,“ a pokračuje: odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,“ druhý verš navazuje na první, „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ Dále je napsáno: „Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ (v. 2-7)

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

Před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě, Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla Mu: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky. Tedy má stejnou moc a může i dnes křísit mrtvé, především duchovně mrtvé. Může dělat totéž, co činil, když byl zde na zemi. Když čteme životy svatých a mučedníků, vidíme, že skrze mnohé z nich Pán před jejich smrtí, tedy při tom, když je mučili, konal velké zázraky. Ať už to byly zázraky s dravou zvěří, když je vyhladovělí lvi v aréně neroztrhali, ale naopak jim lízali nohy a chovali se k nim jako ovečky, anebo jindy, když byli po krutém mučení uvrženi do věznice, na druhý den byli úplně zdraví. Tak tomu bylo u mnoha mučedníků. Někteří byli dokonce vhozeni do pece a vyšli z ní bez sebemenší úhony. Když to viděli mnozí pohané, volali: „Veliký je Bůh křesťanů!“ Díky těmto zázrakům se obraceli a vyznávali Ježíše. Dokonce pak byli i ochotni pro Něj rovněž podstoupit mučení i smrt. V životech těchto mučedníků a světců je zmínka o některých, kteří křísili mrtvé. Ne svou silou, ale byl to tentýž Ježíš, který to činil svou božskou všemohoucností.

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, 

že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Tento citát je součástí známé 11. kapitoly listu Židům. Předchází mu těchto 5 veršů: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘. Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.“ (Žid 11,1-5) Dále tato kapitola připomíná vzory víry, ať už je to Abraham, Mojžíš či proroci, a ukazuje i na to, že skrze víru není pouze spása, ale že skrze víru Bůh mimořádně koná i velké zázraky.

A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud.

Následující verš, 28., uvádí: „Tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“

Přísloví říká: Moudrý je ten, kdo počítá s koncem, tedy se smrtí. Nestačí ale jen počítat se smrtí, je třeba počítat i s věčností, a ta může být buď šťastná, nebo nešťastná. Podmínkou šťastné věčnosti je uchovat si víru v Ježíše Krista, protože platí: „Každý, kdo v Něho věří, bude spasen.“ Nejlepší přípravou na smrt a věčnost je vzbuzení dokonalé lítosti. Ta spočívá v tom, že člověk si před sebou i před Bohem uvědomí svou hříšnost, s vírou pohlédne na Ježíšův kříž a vzývá Jeho jméno.

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Apoštol Pavel v této kapitole řeší lidskou a Boží moudrost. Píše: „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1Kor 1,19-25)

Pravá moudrost, tedy pravá životní filosofie počítá se smrtí a s věčností. Jinak je lidská moudrost skutečně bláznovstvím, protože bojkotuje to nejpodstatnější, co vůbec je, a to je získání života věčného a přiznání si reality, že všechno zde na zemi je pomíjející a že nic z hmotných věcí jsme si sem nepřinesli a nic si neodneseme. Na věčnost si ale odneseme buď dobré, anebo zlé skutky.

Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.

Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě,

abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.

Tato slova se v Písmu vztahují ke svatému přijímání Těla a Krve Páně, ale mají svůj hluboký význam i všeobecně. Máme mít pravdivou sebekritiku, nejen když přistupujeme ke stolu Páně, ale i během dne se máme pravdivě stavět do Božího světla a nazývat svůj hřích hříchem, lenost leností, závist závistí a urážlivost urážlivostí. Základní vztah k Bohu je pravdivost a pravdivost je spojena s pokorou a odvahou přiznat si vlastní hřích, to že jsem se nechal oklamat, že jsem nebyl bdělý. Naše ego si pro sebe vždy najde omluvu, ale objektivní pohled, který ho usvědčuje, a priori odmítá. Pravdivá sebekritika usvědčuje náš slepý egoismus z neochoty přijmout pravdu a ukazuje i na naši omezenost, že my nejsme bohy, jsme pouze stvořením. Nevíme dne ani hodiny, kdy skončí naše pozemská pouť.

Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji

ani neuhýbám nazpět.

V 50. kapitole proroka Izaiáše jsou před tímto výrokem tyto: „Toto praví Hospodin: Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem, a nikdo se neozýval. Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly?“ A dále Bůh připomíná svou všemohoucnost: „Hle, svou pohrůžkou vysušuji moře a řeky obracím v poušť; ryby v nich páchnou, protože není vody, a lekají žízní. Nebesa odívám v pochmurnou temnotu a přikrývám je žíněným rouchem.“

Po těchto slovech se mluví o Božím služebníku, který snáší i tupení a rány, ale zůstává věrný, protože ví, že při něm je Hospodin: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedník.“ Každý, kdo přijal Krista, by měl usilovat o to, aby byl Jeho učedníkem, Ježíš řekl: „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky.“ Učedník je nejenom ten, kdo slyší Boží slovo, ale především ten, kdo ho realizuje, a dokonce pro Boží slovo a pro Krista přináší utrpení.

Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo;

nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

V 9. kapitole prorok Izaiáš mluví o temnotách a světlu a v 5. verši píše: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda…“ Těmito slovy ukazuje na narození Spasitele, o kterém je řečeno, že „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a Jeho království … upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky.“ Hovoří o království, které je spojeno s pokojem bez konce, a atribut věčnosti je zdůrazněn i tím, že od toho času až navěky podepře lid právem a spravedlností.

Poslední verš předcházející kapitoly, tedy verš před tím, který budeme opakovat jako slovo života, uvádí: „Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Zabulón a země Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pohanů.“

„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás

ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista

na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.‘“

Tato slova pronesl apoštol Petr v den Letnic, když v Jeruzalémě bylo mnoho poutníků. Když nastal velký hluk, na Siónu, kde na apoštoly sestoupil Duch svatý, se shromáždilo mnoho poutníků, aby zjistili, co se stalo. Tehdy vystoupil apoštol Petr a vydal těmto poutníkům svědectví o tom, co se stalo, a také ukázal souvislost s předpověďmi v Písmu svatém. Citoval proroka Jóela: „Vyliji svého Ducha na své služebníky a služebnice.“ Pak mluvil o Ježíši, že On je pravý Mesiáš, Vykupitel. V síle Ducha svatého svědčil o Jeho vzkříšení a podal osobní svědectví o setkání s Kristem, které se opakovalo po celých 40 dní po Jeho vzkříšení. Petr pronesl prorocké slovo a řekl jim, že oni, tedy jejich náboženští představitelé, zabili Spasitele. Duch Boží v tu chvíli osvítil poutníky, byli dojati kázáním a upřímně se zeptali, co mají dělat.

„Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí,

a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku,

Samařsku a až na sám konec země.“

Toto zaslíbení dal Ježíš svým apoštolům v den svého nanebevstoupení. Desátý den poté, na hoře Siónu v Jeruzalémě, apoštolové přijali Ducha svatého. Zde také Ježíš večer před svou smrtí slavil spolu s apoštoly poslední večeři a pak se jim zde po svém vzkříšení ukázal.

Apoštolové v čase, kdy chodili s Ježíšem, byli svědky mnoha zázraků. Viděli vzkříšení mládence z Naimu, Jairovy dcery i Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě. Přestože měli dobrou vůli, ve chvíli zkoušky neobstáli. Jidáš se stal zrádcem a tragicky skončil. Petr Ježíše třikrát zapřel, ale pak konal upřímné pokání. Ostatní apoštolové, kromě Jana, se rozprchli a pod křížem stál jen on spolu s Ježíšovou matkou. Když Kristus vstal z mrtvých, dokud se apoštolům neukázal, nebyli schopni této skutečnosti uvěřit, přestože jim několikrát připomínal, že musí trpět a třetího dne vstane z mrtvých.

Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví,

a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno,

neboť čas je blízko.

Tato slova jsou z knihy Zjevení. Apoštolu Janovi byla na ostrově Patmos ukázána budoucnost církve v různých obrazech. Některé z nich se vztahují konkrétně na naši dobu, ale mnohým byly a dále jsou zahaleny. Jedině Duch svatý může tajemství obsažená v knize Zjevení postupně odhalovat.

Pro nás je ale důležité poučení: „… blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno.“

Kniha Zjevení nás v podstatě nabádá k věrnosti našemu Pánu a Spasiteli třeba až na smrt. Z této knihy také čerpali sílu mnozí mučedníci. Je zde psáno o pronásledování církve, o pronásledování těch, kteří jsou věrni Ježíši a Jeho slovu. Mluví také o nebeské slávě, která čeká ty, kteří zůstanou věrni Kristu až do smrti.

Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl:

„Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

Malomocný přistoupil k Ježíši. Malomocenství je nemoc, při níž postupně odehnívají jednotlivé části těla, až nakonec přijde smrt. V Ježíšově době bylo malomocenství nevyléčitelnou nemocí. Malomocenství je nakažlivé, proto malomocní byli odděleni od společenství druhých lidí, žili na opuštěných místech, a když se k nim přiblížil nějaký člověk, museli volat: „Malomocný!“, popřípadě zvonit zvonečkem, aby se od nich lidé vzdálili a nenakazili se.

Svatý Damián de Veuster, který žil v 19. století, dobrovolně odešel na ostrov Molokai, kde malomocní žili. Sloužil jim a usiloval o spásu jejich duší. Nakonec byl infikován a stal se dobrovolnou obětí za jejich spásu.

Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo

a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou

ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku.

Apoštol Jan popisuje své vidění o spoutání satana a vládě Krista. Viděl také ty, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží. Byli to hrdinové víry, svatí mučedníci. Důvodem jejich mučednické smrti bylo, že nepoklekli před dravou šelmou ani před jejím obrazem. Tento citát je aktuální i pro současnou dobu, v níž žijeme, kde zlo dostupuje vrcholu. Stačí si všimnout různých antizákonů, které se množí téměř denně, i úsilí udělat z lidí jakési očipované bioroboty s cílem tzv. redukce lidstva, spojené s genderovou ideologií, kradením dětí, přeoperováváním pohlaví, propagací okultismu, nemorálnosti a nejrůznějších závislostí.

Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím!

Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí,

z hlubokých vod.

Tuto zkušenost, která se týká každého upřímného křesťana, prožíval král David. Pokud chceme následovat našeho Pána Ježíše Krista a neutopit se v bahně morální zkaženosti, která ze všech stran působí na člověka, potřebujeme Boží pomoc. Každý osobně se musí obracet na našeho Pána Ježíše Krista, aby nás vysvobodil z tohoto bahna, které útočí skrze lidi, skrze masmédia, skrze reklamy, skrze smartphony. Hrozí, že člověk se v tom utopí. Navíc je zde ruka těch, kteří nás nenávidí za to, že zůstáváme věrni Kristu. Nejen žalmista, ale každý spravedlivý křesťan volá: Kéž jsem vysvobozen z ruky těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod zla, které je navíc v mé duši a nazývá se dědičný hřích či ložisko zla v nás anebo starý člověk. I toto semeno zla má program Božího nepřítele, ďábla, který mě nenávidí a který usiluje stáhnout člověka nejen do hlubokých vod fyzických, ale i pekelných.

Setřes prach a povstaň,

usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji,

zajatá dcero sijónská.

Před tímto slovem, které budeme prožívat opět dva týdny, je tento verš: „Probuď se, probuď, oděj se silou Sióne. Oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec a nečistý.“ Pak následuje naše slovo života, které si budeme připomínat: „Setřes prach a povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská.“

Po něm následuje verš: „Toto praví Hospodin: Darmo jste sebe prodali, proto bez peněz budete vykoupeni…. Můj lid však pozná mé jméno. Pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: Tu jsem!“

Já, já jsem váš utěšitel.

Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna,

který je jak tráva?

Předcházející 11. verš zní: „Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sión (do pravověrné církve) s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.“ Pak následuje tento 12. verš: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva?“ A další 13. verš napomíná: „Zapomínáš na Hospodina, který tě stvořil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále po celé dny strach? Ze vzteku utiskovatele, který ti chystá zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?“

Co nám má připomenout toto Boží slovo řečené skrze proroka Izaiáše, které si chceme opakovat celé dva týdny, a to denně několikrát? Bůh i tobě říká, že je tvým Utěšitelem.

Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu.

Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův,

tvůj vykupitel je Svatý Izraele.

Ve srovnání s všemohoucím Bohem, který stvořil miliardy hvězd, k nimž bychom rychlostí světla museli letět někdy i miliony let, je naše Země jako prášek a člověk skutečně méně než červíček. Hospodin se stará nejen o skutečné červíčky, ale i o ty lidské, které nejenže stvořil, ale i sám se kvůli nim stal člověkem. Ježíš nám získal nový, Boží život, který nepodléhá smrti ani utrpení, ale trvá věčně v nekonečném štěstí a slávě. Boží Syn nás vykoupil z otroctví temnoty a hříchu a z naší strany je podmínkou záchrany už jen to, abychom vírou Ježíše přijali a na této životní pouti Mu zůstali věrni.

Srdce čisté stvoř mi, ó Bože,

a ducha přímého obnov v mém nitru.

Nezamítej mne od své tváře,

a svého svatého Ducha neodnímej ode mne.

Tyto dva verše jsou součástí kajícího žalmu, který se modlil král David po svém pádu. Žalm začíná slovy: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své veliké milosrdenství a pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Smyj ze mne dokonale mou nepravost, očisti mne od mého hříchu. Vždyť já svou nepravost vyznávám a můj hřích je stále přede mnou.“

V této kající modlitbě, která byla jistě provázena i hojnými slzami, král David prosil o čisté srdce a obnovu ducha. Tato modlitba vyjadřuje ale i hluboké tajemství týkající se stvoření nového srdce. Bůh později skrze proroka Ezechiela zaslíbil: „Dám vám nové srdce a… nového ducha.“