A tak, hle, přicházejí dny, kdy ztrestám modly Babylónu.

Celá jeho země se bude stydět a všichni v něm padnou skoleni.

Před tímto slovem je napsáno: „Ztrestám Bála (Pačamamu) v Babylóně, vyrvu mu z úst, co zhltl, nebudou již k němu proudit národy, hradby Babylónu padnou.“ A prorok vyzývá: „Vyjděte z něho, můj lide, zachraňte se každý před Hospodinovým planoucím hněvem. Nezoufejte, nebojte se zprávy, která se v zemi proslýchá; v tomto roce přijde jedna zpráva a v dalším roce další zpráva: Násilí vládne v zemi a vládce bude proti vládci.“ A nyní je slovo, nad kterým se zamýšlíme: „A tak, hle, přicházejí dny, kdy ztrestám modly Babylónu. Celá jeho země se bude stydět a všichni v něm padnou skoleni.“

O jaké modly Babylónu jde? Bergoglio sám intronizoval démona Pačamamu a precedentně se zasvětil v Kanadě pod vedením čaroděje satanu. Tento duch pohanství postupně proměnil svaté město v nevěstku antikrista – pohanský Babylón.

Nad Babylón vystoupí moře, bude přikryt jeho hučícím vlnobitím.

Prorok Jeremiáš, zvláště v posledních kapitolách, pronáší proroctví proti Babylónu. Je ale i historický Babylón, o kterém je zmínka v I. knize Mojžíšově. Hovoří se zde o lidské pýše, která chtěla postavit velkou věž. Jméno Bábel či Babylón znamená zmatek. Bůh těmto pyšným stavitelům zmátl řeč a rozehnal je po celé zemi.

V 1. tisíciletí před Kristem byl izraelský národ jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Jedním byla Babylónská říše a druhým Egypt. Proroci, ať Izaiáš, Jeremiáš či jiní, velmi často vynášeli výroky proti Babylónu. Podle Gen 10,6-10 založil město Babylón Nimrod, Chámův vnuk. Město velmi vzrůstalo, bylo však při povstání proti Asýrii roku 683 př. Kr. úplně zničeno. Pak bylo znovu vybudováno na obou březích Eufratu. Jméno samo znamenalo pro starozákonní proroky protibožskou moc, která ovládá svět. Jde o démonickou sílu, která se v posledních dnech pozvedne proti Bohu.

Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem,

abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Před tímto slovem jsou související verše, počínaje 14. veršem: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsky, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“

Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše,

také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi.

Tomuto citátu z Písma předchází: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme.“ (v. 7-13) Boží slovo zdůrazňuje jednotu s Kristem ukřižovaným a naše stálé vydávání se do Kristovy smrti. Znamená to zříkat se vlastní vůle i v malých věcech, a to před Boží tváří, tedy být si vědom, že Bůh mě vidí a že já tuto malou věc konám z lásky k Němu.

„Uvažte přece: kdyby hospodář věděl,

v kterou hodinu přijde zloděj,

nedovolil by mu vloupat se do domu.“

Před tímto slovem života Ježíš řekl: „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Přijde-li po půlnoci, či dokonce při rozednění a zastihne je vzhůru, blaze jim.“ (v. 35–38)

Ježíš pak zdůrazňuje: „I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ (v. 40)

Zde Ježíš používá podobenství z obyčejného života. Skrze ně nás nabádá, abychom byli stále připraveni na moment smrti, protože nevíme, kdy pro každého z nás přijde. Jedno je jisté, že přijde, nikdo z lidí se této hodině nevyhne, ani před ní neuteče.

Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání,

všichni právě tak zahynete.

Předtím, než Ježíš tato slova pronesl, řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Těmito slovy reagoval na zprávu o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí, a zdůraznil: „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ A dodal: „Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?“ (v. 1–4) A podruhé zopakoval: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ Tato slova platí pro každého z nás.

Pokání není jednorázovou záležitostí. Obrácení snad ano – člověk se otevře Boží milosti a obrátí se od ducha světa k Bohu. Pak ho ale svět stále táhne dolů a nutí, aby se zase podřídil jeho systému. To znamená, aby upřednostňoval hmotné a zevnější věci a nestaral se o svou duši a její spásu. Proto je třeba znovu a znovu konat pokání.

I tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo

myšlení mnohých srdcí.

Kdo pronesl tato slova? Byl to stařičký prorok Simeon, který je pronesl ve chvíli, kdy svatá Bohorodička, spolu s ochráncem svaté rodiny, svatým Josefem, přinesla Ježíše do chrámu, a to 40. den po Ježíšově narození. Předtím, než pronesl Simeon tato slova, vzal do náruče malého Ježíška a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ (v. 29-32) A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (v. 34-35)

Maria ve svém životě prožila i mnoho vnitřních utrpení. Už když se dozvěděla, že Herodes usiluje zabít Ježíška, pak při útěku do Egypta, potom když se ještě malý Ježíš v chrámu ztratil a vraceli se a hledali ho. Později, když Pán Ježíš prožíval častý střet s farizeji a oni Ho usilovali zabít.

A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího,

neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu

a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů.

Toto slovo života je součástí prorockého slova, které pronesl starozákonní kněz Zachariáš, když se mu narodil syn Jan a rozvázal se mu jazyk. Před slovy chvalozpěvu a pak dále je napsáno: „Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: ‚Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; a zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí.‘“ (v. 67–71)

V 78 a 79. verši je napsáno, že pro slitování a milosrdenství našeho Boha nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti.

„Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám,

se budou snažit vejít, ale nebudou moci.“

Toto je Ježíšova odpověď na otázku, když procházel městy a vesnicemi k Jeruzalému, a přitom učil. Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ Na to dal Ježíš odpověď o úzkých dveřích, které vedou ke spáse. To je slovo života, které si budeme připomínat po celé dva týdny. Po tomto slovu života následuje: „Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám,‘ tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘ On však odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven. A přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“ (v. 25-30)

„Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom,

který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“

Co předchází tomuto Božímu slovu? „Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: ‚Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: »Náš otec jest Abraham!« Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ (Lk 3,7-8) Následně, v 10. verši, je napsáno: „Zástupy se Jana ptaly: ‚Co jen máme dělat?‘“ A Jan každému odpověděl podle toho, jak se to shodovalo s jeho stavem. Kdo měl dvoje šaty, měl se rozdělit, a podobně i s jídlem. Celníkům, kteří byli opovrhováni, ale měli dobrou vůli konat pokání, dal rovněž konkrétní odpověď. I vojáci mu položili tutéž otázku a také oni dostali odpověď.

Sekera smrti už je přiložena ke kořeni našeho života. A to bez rozdílu věku i postavení, které zde, na této krátké životní pouti zastáváme. Jan Křtitel se nezmiňuje o stromu, tedy o člověku, který nese dobré ovoce, protože předpokládá, že užitek, který nese v čase, přinese odměnu na věčnosti. Jan Křtitel ukazuje na ten strom, který nenese dobré ovoce, a mluví o jeho osudu. Bude vyťat a hozen do ohně. Tím říká, že bude hozen do věčného ohně. Je to trest za špatné ovoce, které nesl.

Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte.

Vždyť Bůh řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“

Před tímto výrokem z listu Židům apoštol píše: „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh.“ A pak následuje tento výrok: „Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘“

Apoštol dále pokračuje: „Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami.“ (v. 3–9a)

Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit,

ale pro něho i trpět.

Před tímto citátem apoštol píše: „Jenom veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujete protivníků. Jim je to předzvěst zahynutí, vám však spasení, a to od Boha.“ (v. 27-28) A dále apoštol píše: „Vedete týž zápas, jaký jste u mne viděli a o jakém nyní slyšíte.“ A dále: „Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe.“ (2,1-3)

Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město,

které přijde.

Apoštol Pavel připomíná tehdejším věřícím, ale i nám, hlubokou pravdu, na kterou často zapomínáme. Nemáme zde na zemi trvalý domov. Na druhé straně je třeba zde na zemi mít a vytvářet domov. Bohužel, současná dekadentní kultura, kterou masově prosazuje i nadnárodní politický systém se svou genderovou ideologií, usiluje o rozbití základní buňky společnosti, kterou je rodina. Rodinu tvoří otec, matka a děti, mají společný domov. Atmosféru domova vždy v minulosti vytvářela matka. Dokonce už i dospělé děti, které měly své vlastní rodiny, dokud matka žila, přicházely v těžkých chvílích, aby u stařičké matky čerpaly povzbuzení a útěchu. Dnes bohužel staré rodiče dávají do domova důchodců či dokonce někteří v západní Evropě usilují o to, aby jim byla co nejdříve dána eutanázie neboli asistovaná sebevražda. To všechno přináší tato smrtelná dekadentní ideologie, která se ale masově šíří a ovlivňuje i východní Evropu.

Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku,
ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Před tímto veršem je napsáno: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ Ta společná shromáždění, když apoštol psal tento list, byla malá asi tak jako ta naše. Ono to ale platilo a platí především na malé modlitební skupiny, které nesly břemeno církve a volaly, tak jako i dnes, k Bohu o světlo, sílu a záchranu.

My vnímáme, že biblický požadavek koinonie, tedy vytváření bratrského společenství, je dnes velmi aktuální. Jde o skupinu věřících mužů, kteří se scházejí na modlitbu a volají k Bohu za sebe a za jim svěřené duše. Zároveň se snaží jeden druhého povzbuzovat, aby uprostřed tohoto světa, navzdory různým tlakům, zůstali věrni Kristu i přikázáním, která nám dal. Kristova přikázání nejsou těžká, ale za určitých okolností mohou vyžadovat i velké oběti. Tím větší je pak ale i odměna v nebi, pokud vytrváme.

„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích,
který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“

Před tímto veršem z Písma je skutečně příklad celého zástupu svědků v celé 11. kapitole. A tato kapitola končí: „A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“

A pak následuje verš, který budeme dva týdny opakovat, a začíná slovy: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků…,“ a pokračuje: odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,“ druhý verš navazuje na první, „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ Dále je napsáno: „Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ (v. 2-7)

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

Před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě, Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla Mu: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky. Tedy má stejnou moc a může i dnes křísit mrtvé, především duchovně mrtvé. Může dělat totéž, co činil, když byl zde na zemi. Když čteme životy svatých a mučedníků, vidíme, že skrze mnohé z nich Pán před jejich smrtí, tedy při tom, když je mučili, konal velké zázraky. Ať už to byly zázraky s dravou zvěří, když je vyhladovělí lvi v aréně neroztrhali, ale naopak jim lízali nohy a chovali se k nim jako ovečky, anebo jindy, když byli po krutém mučení uvrženi do věznice, na druhý den byli úplně zdraví. Tak tomu bylo u mnoha mučedníků. Někteří byli dokonce vhozeni do pece a vyšli z ní bez sebemenší úhony. Když to viděli mnozí pohané, volali: „Veliký je Bůh křesťanů!“ Díky těmto zázrakům se obraceli a vyznávali Ježíše. Dokonce pak byli i ochotni pro Něj rovněž podstoupit mučení i smrt. V životech těchto mučedníků a světců je zmínka o některých, kteří křísili mrtvé. Ne svou silou, ale byl to tentýž Ježíš, který to činil svou božskou všemohoucností.

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, 

že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Tento citát je součástí známé 11. kapitoly listu Židům. Předchází mu těchto 5 veršů: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘. Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.“ (Žid 11,1-5) Dále tato kapitola připomíná vzory víry, ať už je to Abraham, Mojžíš či proroci, a ukazuje i na to, že skrze víru není pouze spása, ale že skrze víru Bůh mimořádně koná i velké zázraky.

A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud.

Následující verš, 28., uvádí: „Tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“

Přísloví říká: Moudrý je ten, kdo počítá s koncem, tedy se smrtí. Nestačí ale jen počítat se smrtí, je třeba počítat i s věčností, a ta může být buď šťastná, nebo nešťastná. Podmínkou šťastné věčnosti je uchovat si víru v Ježíše Krista, protože platí: „Každý, kdo v Něho věří, bude spasen.“ Nejlepší přípravou na smrt a věčnost je vzbuzení dokonalé lítosti. Ta spočívá v tom, že člověk si před sebou i před Bohem uvědomí svou hříšnost, s vírou pohlédne na Ježíšův kříž a vzývá Jeho jméno.

Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Apoštol Pavel v této kapitole řeší lidskou a Boží moudrost. Píše: „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1Kor 1,19-25)

Pravá moudrost, tedy pravá životní filosofie počítá se smrtí a s věčností. Jinak je lidská moudrost skutečně bláznovstvím, protože bojkotuje to nejpodstatnější, co vůbec je, a to je získání života věčného a přiznání si reality, že všechno zde na zemi je pomíjející a že nic z hmotných věcí jsme si sem nepřinesli a nic si neodneseme. Na věčnost si ale odneseme buď dobré, anebo zlé skutky.

Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.

Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě,

abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.

Tato slova se v Písmu vztahují ke svatému přijímání Těla a Krve Páně, ale mají svůj hluboký význam i všeobecně. Máme mít pravdivou sebekritiku, nejen když přistupujeme ke stolu Páně, ale i během dne se máme pravdivě stavět do Božího světla a nazývat svůj hřích hříchem, lenost leností, závist závistí a urážlivost urážlivostí. Základní vztah k Bohu je pravdivost a pravdivost je spojena s pokorou a odvahou přiznat si vlastní hřích, to že jsem se nechal oklamat, že jsem nebyl bdělý. Naše ego si pro sebe vždy najde omluvu, ale objektivní pohled, který ho usvědčuje, a priori odmítá. Pravdivá sebekritika usvědčuje náš slepý egoismus z neochoty přijmout pravdu a ukazuje i na naši omezenost, že my nejsme bohy, jsme pouze stvořením. Nevíme dne ani hodiny, kdy skončí naše pozemská pouť.

Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji

ani neuhýbám nazpět.

V 50. kapitole proroka Izaiáše jsou před tímto výrokem tyto: „Toto praví Hospodin: Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem, a nikdo se neozýval. Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly?“ A dále Bůh připomíná svou všemohoucnost: „Hle, svou pohrůžkou vysušuji moře a řeky obracím v poušť; ryby v nich páchnou, protože není vody, a lekají žízní. Nebesa odívám v pochmurnou temnotu a přikrývám je žíněným rouchem.“

Po těchto slovech se mluví o Božím služebníku, který snáší i tupení a rány, ale zůstává věrný, protože ví, že při něm je Hospodin: „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedník.“ Každý, kdo přijal Krista, by měl usilovat o to, aby byl Jeho učedníkem, Ježíš řekl: „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky.“ Učedník je nejenom ten, kdo slyší Boží slovo, ale především ten, kdo ho realizuje, a dokonce pro Boží slovo a pro Krista přináší utrpení.