V duchovním boji se musíme naučit bojovat. Nemá smysl se otvírat drzým a bezcharakterním lidem. Tam platí: „Neházejte perly sviním“. Máme mít ducha prorockého, abychom správně rozlišovali. Duchovní boj není frajeřina, je to chlapská práce. Čeho bychom se ale měli bát? Ani choroby, ani smrti, ani utrpení se bát nemusíme. Bůh je stále s námi, a pokud můžeme trpět za Krista, budeme mít slávu v nebi. Jde o to, abychom spasili své duše a také duše druhých – a to je podstata misie. S hady, s vlky a s farizeji se musíme naučit bojovat tak, jak to činil Ježíš. Oni mu říkali, že se pominul na rozumu, že má démona…, A když král Achab zaútočil na proroka Eliáše slovy: „Ty jsi ten, kdo zavinil zkázu Izraele“, Eliáš mu hned odpověděl: „Ne já, ale ty!“ Také když na vás hodí tu svou lež, jen se usmát a říct: „Velice pěkně jsi to pověděl, ale přesně to, co jsi teď řekl, se netýká mě, ale tebe, to jsi vystihl pěkně“. Nenechat se zaskočit. Když proti vám někdo drze vystoupí, tak se v duchu ptát: „Pane, ale co tím sleduješ Ty?“ Pak se v duchu modlit a Bůh vám ukáže, co sleduje.

Jsou lidé, kteří mají charisma mluvit. Ale když hlasatel sám nemá pravdivý duchovní grunt spojení s Kristem, jeho hlásání lidi z počátku povzbuzuje, ale pak je to jen vnějškovost bez Ducha. Nemění to lidi v jejich podstatě. Když však člověk sám realizuje pravdy Boží a žije je, když je vtělí, jeho slovo má sílu. Když pak člověk svědčí, ani neví jak, a Duch sestoupí na toho druhého. Musíme být spravedlivými, kteří žijí z víry. Být jako Abrahám, muži, kteří mají Boha na 1. místě. Pro Abrahama dal Bůh požehnání celému potomstvu. Také v této době potřebujeme společenství – církev je společenství. Kde jsou dva nebo tři, tam je síla.

Je třeba, abychom znali podstatu, abychom tam, kde jsme, byli svědky. Každý tam, kde je, má prosit o sílu Ducha svatého, aby byl na konkrétním místě, kde je, evangelistou, učitelem, prorokem. Evangelista má v moci hlásat evangelium. Učitel umí vysvětlovat Písmo svaté. Prorok, je ten, kdo vidí a ukazuje na podstatu věcí. Existuje totiž zákon jakési duchovní entropie. Vidíme to na příkladu Izraele. Lid vyšel z Egypta, ale pak se opět vrátil ke svým modlám, jen co Mojžíš vyšel na horu, postavili si býka. To je ten starý člověk v nás: neustále se bude klanět hříchu a démonům a bude třeba i přinášet oběti, posty… Například někteří indičtí guru jsou kost a kůže, ale ne pro Krista, pro spasení své duše, ale pro svou pýchu a proto, že se otevřeli démonům. My však máme být plni Ducha svatého, máme být Kristovými svědky, máme mít smysl pro podstatu. Své okolí formujeme především tím, co sami žijeme. Stačí malinko podstatných pravd: že se člověk naučí v malých věcech zříkat sám sebe, naučí se, jak se má modlit, jak si najít čas na modlitbu a počítá vážně s Bohem.

Boží láska se projevila v tom, že Bůh dal svého Jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Syn Boží se stal člověkem, aby nás vykoupil z našich hříchů: „Dáš mu jméno Ježíš a On spasí svůj lid od hříchů“. (Mt 1,21) „Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel, který je Kristus Pán.“ (Lk 2,11) Padlý člověk nemůže sám sebe vykoupit. Po prvním hříchu si nemůžeme sami otevřít nebe. Žádná nauka sebespasení, kterou mají hinduisté nebo buddhisté, nikoho nespasí, žádné lidské metody nikoho nespasí ani nezbaví hříchů. Mezi námi a Bohem je propast. Na jedné straně je padlý člověk a na druhé straně svatý Bůh. Žádnými lidskými snahami, dobrými skutky, samospasitelnými religiemi, meditacemi nepřekleneme tuto propast. Jedině kříž Kristův je tím mostem, kterým může hříšný člověk přejít a spojit se se svatým Bohem. To jsou jednoduché pravdy křesťanství.

Ježíš je Soudce, Otec předal soud Synu. Když zasedne k soudu, po pravé straně budou stát ovce a po levé budou kozli, kteří půjdou do věčného zavržení. On oddělí dobré od zlých. Tady na zemi je plevel s pšenicí promíchán. Bůh to dopouští a je těžké to oddělit. Zlo ze světa neodstraníme, protože ono je také v nás. V celé historii ať království či jednotlivé země vždy měly své zákony, soudy a také tresty pro lidi, kteří se dopustili zločinů, tím však dokonale zlo nevykoření, jen určitým způsobem umenší, aby nenastala úplná devastace. Každý člověk má v sobě svědomí, hlas Boží, a rozumí, co je dobré a co je zlé. Rozlišuje to i pohan a ateista, pokud má jen trochu upřímnosti a upřímně hledá, protože v každém je Boží hlas.

Jaká je jednota mezi Kristem a Beliálem? Nikdy nemůžeme tvrdit, že křesťanství a pohanství jsou stejné cesty ke spáse! Spasení je jedině v Ježíši. Pokud by byly pohanské cesty cestou ke spáse, Kristus by nemusel chodit na tuto zem, aby za naše hříchy zemřel. Ale On, jak říká Písmo svaté, přišel, vzal na sebe bolest, utrpení a ponížení, aby nás zachránil a vyrval z temnoty a otroctví ďáblova. Dnes je však hlásán pravý opak. Pak ale nemá smysl žádná misie, ani ji není možné konat a navíc, ani nesmíme říct, kdo jsme, neboť prý by se pohané urazili. V Americe již před 20 lety nedovolili redaktoru katolického časopisu uveřejnit článek o obrácení buddhisty, protože hlavní redaktor mu řekl, že takový článek je proti úctě k jiným náboženstvím.

Hřích je vzpourou proti Bohu. Hříchem člověk ztrácí život věčný. Ale Ježíš zaplatil za nás, za všechny naše hříchy. Pokud se s vírou obrátíme na Ježíše, dostáváme odpuštění hříchů. Děje se to skrze svatou zpověď a pokání. Podmínkou je, že člověk musí mít lítost nad hříchy a musí své hříchy vyznat. Lotr na kříži dokonce ani hříchy nejmenoval, a byl spasen. Řekl jen: „Zhřešil jsem, Ježíši, zachraň mě!“ Ani David konkrétně nevyznal svůj hřích, ale padl před Bohem a vyznal: „Zhřešil jsem!“ Největší problém je v nás, že my si svůj hřích přiznat nechceme. A proto pak chodíme v temnotě. Pokud nejsme sebekritičtí vůči sobě, nevnímáme pak ani pravdu kolem sebe. Chodíme jako v mlze. Pokud člověk není zakořeněn v pravdě, když nastane duchovní boj, ďábel jej tahá za nos a vždycky prohraje. Ale pokud je člověk zakořeněn v pravdě a v Kristu, pokud ví, že se nesmí nechat vtáhnout do pasti a neustále se drží Krista, pak vyhraje i nad celým peklem.

Duch farizeismu je duch, který speciálně vegetuje na církvi. Je třeba vzít bič a tak jako kdysi penězoměnce, hnát jej z Božího chrámu. Církevní farizeové nesnášejí pravdu. Je v nich vzpurnost a pýcha. Sami nevcházejí do Božího království, ale ani druhým nedovolují, jak to řekl Ježíš v evangeliu. Třeba se proti tomuto duchu postavit: „Pokud vy chcete do pekla, tak si tam běžte, ale my chceme být spaseni! A ke spáse je potřebná živá víra v Ježíše. Kdo nevěří, bude zatracen. To je Jeho slovo, ne naše!“

Boží Slovo je potřebné přijat jako Slovo Boží, prosté pravdy Božího evangelia tak, jak nám je Ježíš dává. Apoštolé nebyli žádní teologové, byli obyčejní rybáři. Jejich hlásáním byl však celý svět zachráněn. Lidská pýcha a rozumování je k ničemu. Boží slovo je spojeno s tajemstvím. Lidský rozum musí být podřízen Božímu slovu, jím se má řídit vůle a až pak jsou city. Pokud to člověk obrátí, pokud odhodí vztah k Bohu budovaný na víře, všechno je v jeho životě vzhůru nohama. To působí naše pýcha. Člověk nezná duchovní boj, lstivost a podlost naší přirozenosti a chce stanovovat normy, které sám nezná ani nerealizuje, jen vymýšlí teorie. My však máme znát realitu, kterou nám ukazuje Bůh. Pokud jdeme pravdivě za Ním a bereme Jeho slovo vážně, pokud se zříkáme sami sebe a bereme svůj kříž, Bůh nám dá pravou modrost i pravé poznání, jak říká apoštol Pavel: „My hlásáme ne moudrost světa, ale moudrost Boží“. A tu by měl mít každý křesťan.

V každém z nás je jed dědičného hříchu. Toto v nás je a ďábel se z toho směje. Pokud nebudeme celý život bojovat s hříchem, pýchou a žádostivostí, padneme do nějakého bludu. Pokud věříme sobě, sami sebe likvidujeme. To je ten jed, který je v nás a my s ním musíme neustále bojovat, protože nás vede k sebedestrukci. Musíme to nést jako kříž, nesjednocovat se s ním, ale postavit se proti tomu. „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a jdi za Ježíšem!“

Ježíš říká: „Kdo chce zachránit svou duši, zahubí ji, a kdo ji zahubí, ten ji zachrání“. Toto je podstatou křesťanství. Znamená to mít živou víru, přijímat pravdy Boží tak, jak jsou, a ne si vymýšlet svoje a spekulovat. Mám věřit těm pravdám, které mi dal Ježíš k věření – Jeho evangeliu, a ne nějakému jinému evangeliu, protože Boží slovo říká: „Kdo by hlásal jiné evangelium, budiž proklet, anathema sit.“

Co to v nás je!? Máme v sobě svědomí, hlas Boží – ale i jed hříchu. Pokud se člověku podává lež, rád jí věří, ale o pravdě bude neustále pochybovat. Dokonce bude pochybovat i o pravdách naší spásy – možná to tak je a možná to tak není… Zde je třeba mít radikální postoj: „Ježíš to tak řekl a tak to je! Já si nic nebudu vymýšlet! Kdo uvěří, bude spasen, a kdo neuvěří, půjde do pekla.“ A co odpovědět špekulantům nebo jehovistům, kteří se ptají: „A jak to vlastně s tím peklem je? A jak to tam bude…?“ Odpovědět jednoduše: „To poznáš potom, až tam budeš! Mne se neptej, já jsem tam nebyl a ani tam jít nechci!“

12.4.2015, den Kristova vzkříšení

Drazí věřící Pravověrné řeckokatolické církve,

slavíme den Kristova slavného vzkříšení. Kristus vstal svou Božskou mocí z mrtvých. Účast na tomto díle vzkříšení má celá Nejsvětější Trojice – Otec, Syn a Duch svatý.

Bůh je nejvyšší Zákonodárce a Stvořitel celého vesmíru, všeho viditelného i neviditelného. On dal zákony do mrtvé hmoty i do živé buňky. Moudře naprogramoval a ustanovil řád Vesmíru. Studujeme-li poctivě nauku o vesmíru, žasneme nad Boží moudrostí a všemohoucností! Bůh stvořil i prvního člověka. Ďábel však svou lstivostí a lží první lidi oklamal. Ďábelská infekce – vzpoura proti Bohu, proti pravdě, a duchovní slepota, poskvrnily čistý Boží obraz v duši. Bůh i přesto člověka neopustil, sám se stal člověkem, vzal na sebe lidskou přirozenost. ON přemohl na kříži ďábla i otravu hříchu, která je v nás. Proto je tak nutné přijmout Krista a tvořit s Ním jednotu! S Ježíšem má i naše malé utrpení nesmírný význam. Máme se učit dívat se na utrpení s vírou a proměňovat ho tím, že děkujeme. Místo vzpoury, místo sebelítosti, je třeba si hned uvědomit svůj hřích z minulosti a obětovat zaň i své utrpení! Toto je jednoduchá cesta, která nás uvádí do pochopení tajemství Kristova kříže a naší spásy. Sv. Pavel říká: „Řekové chtějí moudrost, židé zázraky, ale my hlásáme Krista, a to ukřižovaného.“ (1 Kor 1,22)

Kolikrát poslední bezdomovec, když se upřímně otevře Bohu, může být spíše spasen, než spravedliví farizeové. V každém z nás ale farizeismus a lež je. Proto i Ježíš v evangeliu o tom mluví. Když se celník a farizej přišli modlit do chrámu, farizej se modlil: „Děkuji ti Pane, že nejsem jako tento mýtník, dvakrát do týdne se postím, odevzdávám desátky….“ To, všechno, co farizeus dělal, nebylo špatné, ale jaké bylo jeho srdce? Nezlomil je před Bohem.

Apoštol Petr řekl v den Letnic židům: „Vy jste zabili Boha, ukřižovali jste Ježíše!“ Jim to proniklo srdce ….. a zeptali se: Co máme dělat? „Pokajte se a jako dar dostanete Ducha svatého.“

Ano, Duch Svatý znovu a znovu přichází, když činíme pokání. Každou chvíli a každý den děláme chyby, hřešíme myšlenkami, když někoho uvidíme, hned kritizujeme, soudíme…

Ve svaté liturgii je Pán Ježíš reálně přítomen. Když při svatém přijímání přijímáme Jeho Nejsvětější Tělo a Krev, je třeba si uvědomit: „Ježíši, Ty jsi teď ve mně“. Ježíš se každého z nás ptá: „Co chceš, abych ti učinil?“ Když máš konkrétní problém, odpověz: „Pane, prosím o toto, jsem nemocný, Ty jsi můj Lékař, Ty jsi všemohoucí!“ A Ježíš ti říká jako ženám v evangeliu, které za Ním přišly s vroucí prosbou, nebo jako rodičům, kteří přicházeli prosit za své dítě: „Ať se ti stane podle tvé víry!“ Nebo jako těm, co byli malomocní: „Chci, buď čistý!“ Ježíš je stejný a je přítomný ve Svaté Eucharistii. On přichází mimořádným způsobem. Skrze Tělo a Krev přichází k tobě a je tvým hostem. Tak, jako když Jej Zacheus toužil uvidět a Ježíš mu pověděl: „Dnes musím být ve tvém domě!“ a vešel do jeho domu. Tak Ježíš i dnes přichází do tvé duše. Řekni Mu: „Ježíši, Ty jsi Pán, Tobě patří celý vesmír!“ Ježíš se tě ptá: „Co chceš, abych ti učinil?“ Proto konkrétně řekni Ježíšovi, co chceš. Jemu věř, On je všemohoucí, ale chce tvou víru. Kolik zázraků Ježíš učinil, kolik knih by mohlo být napsáno! Ale stále je jen jedna podmínka – tvá víra.

Musíme mít moudrost evangelia. Ježíš říká: „Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ A my si máme uvědomit, s kým vedeme boj. Ne s lidmi, ale s duchy, kteří mají světovládu. Proto potřebujeme štít víry, přilbu spásy, meč Ducha… Boží výzbroj. Víra má velkou moc.

Praktická moudrost

Slušnost neznamená, že musím být před všemi otevřený a všechno jim musím říct! Musím umět zachovat tajemství. Otevřeně mohu mluvit se svými bratry, jim mohu říct i diskrétní plány, ale ostatním, až poté, co se stanou. To je moudrost.

Nemáme vést dialog, my máme svědčit! Opakovat pravdu – toto je toto. Můžu navodit diskuzi, ale pokud vidím, že člověk, s kterým mluvím, nechce pravdu přijat, musím mu jasně říct: „Toto je pravda a bytostně se tě dotýká. Buď věříš, nebo nevěříš. Realita je, že zemřeš, a či chceš nebo nechceš, budeš stát před Božím soudem a pak půjdeš do nebe nebo do pekla. Já ti chci říct jednu věc: abys byl spasen, musíš dát Ježíši své hříchy, musíš si je přiznat a kleknout před Ním, přijat Ho za svého Spasitele, přijat Jeho evangelium a Jeho cestu. Kdo vytrvá do konce, bude spasen. A bez víry nikdo spasen nebude! Ne bez filosofie, ale bez víry!“

Lidé ale stále jen mudrují, nevedou k podstatnému kroku a ďábel se tomu směje, protože on umí tisíckrát lépe mudrovat! Ke spáse je nutná víra. Vírou přijímáme jasné, konkrétní Boží pravdy.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Je však na denním programu, že lhář a vrah nás notoricky tahá za nos a my se desettisíckrát zklameme a notoricky mu věříme a věříme a věříme i sobě věříme, jen Bohu nechceme věřit. Okamžitě nastupují chmury a odpory, když máme vzít něco s vírou. To tahání za nos duchem lži v duchovním životě prostě nemá hranic. V hmotné sféře je to alespoň vidět, každého to pak zpětně napadne, kde se nechal oklamat a každý, kdo dostane po nose, si už příště dá alespoň trochu pozor, ale v duchovním životě je k zaplakání, jak my tomu lháři věříme! Ptáte se: A kdy už začneme věřit Ježíši? Odpověď: Tehdy, až nebudeme jako zvědavá Eva a přestaneme uvažovat o jeho sugescích, které nám denně i v nejmenších maličkostech dává. My v Božím slově nechodíme a ani si ho do konkrétních situací nepřipomínáme, ale když nás něco napadne a když to tak cítíme, tak to tak i děláme, držíme se toho a bereme to za své a vůbec nás nenapadne z toho ve víře vyjít a ptát se, co asi chce Bůh. Je to skutečně vůle Boží? Eva začala uvažovat o slově od Zlého a začala tím samým zpochybňovat Boha a nevěřila Mu ani Jeho slovu a výsledkem byl první hřích.

Když přistupujeme před Boha a prosíme za Ukrajinu, jak potřebné je, aby nám Bůh dal slovo – to je to první, aby nám dal prorocké slovo a pak, aby nám dal Ducha. On učiní ten zázrak vzkříšení hřbitova suchých kostí.

Co čeká děti? Sotva vyjdou malé děti z domu, už od školky je po celém světě čeká systém demoralizace a satanizace.

Pane, a co bude s dětmi Ukrajiny? Co máme dělat? Volat k Bohu! Bojujeme za sebe i za ty ostatní, kteří neznají pravdu. Pane, dej abychom dělali to, co dělat máme. My jsme slabí lidé, ale pokud máme udělat nějaký krok víry, my ho uděláme. Uděláme to, co udělat máme a Ty pak dáš své východisko i požehnání.

Na čem záleží vítězství?

Někdy se nám zdá, že to Boží řešení je hloupé. Může vypadat hloupé, ale jestliže je Boží, tak skrze ně působí Bůh. Pane, dej nám vnímavost! A na těch momentech, na těch malých momentech, kdy dostane skrze poslušnost víry prostor Boží Duch, záleží vítězství.

Jakou moc má slovo!

Jakou moc má slovo! Nepřátelé Boží použili jedno slovo – gender – a skrze ně protlačili celou zvrácenou sexuální revoluci. Za slovem je duch.

U proroka Ezechiela je řečeno: Prorokuj synu člověka! A co? Řekni suchým kostem, aby vstaly. Ukrajina i Evropa, to je krajina suchých kostí, zde bylo živé křesťanství a dnes jsou tady duchovní mrtvoly. Zde není život.

Když jsme v poslušnosti, působí Boží všemohoucnost. A právě ďábel, a nejen on, ale i starý člověk v nás, nás klame. Když lidé mají udělat něco pro Boha, nebo pro spásu své duše, nechce se jim. Jaké ale služebníci ďáblovi dokážou vytvářet tlaky, aby člověka mistrovsky přinutili konat zlo a hřích. Oklamou ho a když udělá jeden krok, je vtažen do celého systému podvodu.

My jsme služebníci pravdy. Ale když máme i my něco dobrého udělat a něčeho se zříci, starý člověk v nás nechce a prská a bude dělat všechno, jen ne Boží vůli. Bude se i stokrát obětovat, ale nechce dělat to, co má. Je to takový zvláštní odpor. Musíme se naučit starého člověka postavit do pravdy. Ale jak? Motivace: Pokud se dopustíš tohoto skutku, budeš mít problémy – choroba, ten a ten to o tobě rozhlásí, jak hřešíš, budeš mít z toho hanbu…. Člověk na sebe potřebuje bič a strach.

6. kapitola k Římanům mluví o tom, že v Kristu jsme vysvobozeni z otroctví hříchu. Na nás sice dál hřích působí, ale ve chvíli, kdy jsme aktuálně sjednoceni s Kristem – máme vítězství, protože vítězství je v Něm.

Například 11. verš říká: „Tak i vy se považujte za vskutku mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Ale já se ptám: Mrtvi hříchu? Jen se člověk pohne a už hřeší – hedonisticky jde za tím, co je výhodnější, nehledá, jaká je vůle Boží, kritizuje druhé na každém kroku,… Každý den hřeším a to je realita. Ale to je realita toho, že já nejsem v tu chvíli aktuálně spojen s Bohem. Pokud jsem sjednocen s Ním, hřešit nemohu. Pak hřích je mrtvý – a to je to! Mám se naučit chodit v Boží přítomnosti.