Přední zřetel obrátil sv. Václav na utvrzení křesťanských řádů v Čechách. Shledal, že by nebylo prospěšné, kdyby pozůstatky obřadnictví cyrilometodějského v zemi, pronášené již živly řádů latinských, nadále uzavíraly se samy v sobě, pomýšlel záhy na to, aby Čechy mocí Stolice papežské dosáhly přiměřeného zřízení církevního. Kronikáři zaznamenali podání, že sv. Václav měl vroucí přání utéci se do Říma a vyhledat chrám knížat apoštolských, což vykládali si v ten smysl, jakoby svatý kníže byl zamýšlel postoupit trůn mladšímu bratru Boleslavovi a v Římě vstoupit do kláštera. Spíše dlužno však za to mít, že sv. Václav přál si putovat do Říma, aby u papeže vyžádal si založení samostatného slovanského biskupství v Čechách. Bohužel naskytovaly se mu hned na počátku veliké překážky, jež tuto zamýšlenou cestu k papeži jemu překazily. Původem zlých rádců nařknuta byla Drahomiř, jakoby ve spolku s mladším synem Boleslavem ukládala proti Václavu. Pravili mu: „Chce tebe zabiti, jako zabila bábu tvou Ludmilu.“

V dějinách českých není osobnosti druhé, která by v paměti i v srdci národa našeho byla tou měrou utkvěla, jako svatý Václav. Desáté století ubíhá již od té doby, kdy vlast naše byla posvěcena velikými ctnostmi a mučednickou krví tohoto apoštolského, otcovského knížete, a podnes pouhá vzpomínka na něho hýbe mocně srdcem každého věrného Čecha a budí v něm city i úmysly nejšlechetnější.

Sv. Václav narodil se asi r. 903. jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. z manželky jeho Drahomíře. Když povyrostl v pacholíka, dal otec na něm vykonat postřižiny. Tento obřad býval v národech slovanských, obrácených na víru od svatých bratří Cyrila a Metoděje, konán po způsobu církve řecké, která nařizovala, aby hochům po přijaté svátosti sv. biřmování byly postřiženy vlasy. Toho času přebýval na knížecím dvoře v Praze biskup slovanský, jenž spolu se propůjčoval službou ku skládání veřejných listin, pročež zván byl notářem.

Biskupství Frisinské v Bavořích, nyní spojené s arcibiskupstvím Mnichovským, ctí sv. Korbiniana jakožto zakladatele svého. Světec tento byl pohrobek; narodil se okolo roku 680. v Sartru (Chartres) ve Francii nedlouho po smrti otce svého, a byl na křtu sv. nazván po něm Valdegisem, ale ovdovělá matka Korbiniana přezvala ho později jménem svým. Věnovala synu horlivou péči, vychovávajíc ho vzorně, a měla z něho velké potěšení. Korbinian odrůstal v bohabojnosti a liboval si již za útlého věku ve službách Božích, v prozpěvování žalmů, v modlitbě a četbě duchovních knih. Když okolo roku 701. matka mu zemřela, byl v životě duchovním již tou měrou ustálen, že umínil si dát světu výhost. I zřídil si u starého kostelíka sv. Germana opodál rodiště svého chýši a přebýval v ní plných čtrnácte let na modlitbách, v postech a zbožném rozjímání. Věcí ku živobytí nejnutnějších donášeli mu někdejší služebníci otcovského domu jeho; ty svolával každého dne zvonkem na své poustevně, modlíval se s nimi a předčítal jim z nábožných knih. Také jiní mužové i jinoši zúčastňovali se těchto nábožných besed a Korbinian byl jim vůdcem na cestě bohumilého života, časem roznesla se pověst o svatém poustevníkovi daleko široko a zástupové poutníků ze všech stavů docházeli k němu, aby nabyli poučení, rady i útěchy a odporučili se do modliteb jeho.