Co se týče smrti sv. Václava, jest mylným mínění, jakoby byl zavražděn z příčiny politické, tedy světské a nikoli náboženské. Zlý úmysl vrahů sv. Václava byl namířen hlavně proti jeho vynikajícím ctnostem křesťanským, horlivosti pro víru Kristovu, nábožnosti, tichosti a odříkavosti. Těchto křesťanských ctností nenáviděli jeho nepřátelé. Pro tyto ctnosti byl sv. Václav zavražděn, a proto Čechové i jiné národy křesťanské právem pokládali ho za pravého mučedníka Božího, že prolil krev svou pro věc Kristovu.

Věrný panoš sv. Václava, Podiven, svědek a účastník pobožných skutků jeho, nemoha z rukou vrahů pána svého vyváznout, aneb žádaje si raději s ním zemřít, než bez něho živ býti, byl dle podání od čeledi Boleslavovy jat a za hradem Boleslavi na dubu oběšen, kde potom tělo jeho po tři roky viselo, než pohřbeno bylo na témže místě. I tohoto nábožného služebníka sv. Václava pokládal lid za muže svatého, pročež byly ostatky jeho přeneseny do chrámu sv. Víta v Praze.

Když Boleslav vykonal bratrovraždu, pospíšil do Prahy zmocnit se knížecího stolce. Brzy však potom zhrozil se děsného zločinu svého a obrátil své zatvrzelé srdce na pokání. Zajisté že sv. Václav za bratra u Boha se přimlouval, neboť pokání jeho bylo upřímné. Stal se kníže Boleslav I. jedním z nejlepších panovníku českých, ačkoli pro předešlé skutky jeho a zvláště pro vraždu na svatém bratru spáchanou, zůstalo mu v dějinách příjmí Ukrutný. Lítost nad spáchanou bratrovraždou projevil Boleslav již tím, že syna, jenž narodil se mu v čas posvícení Boleslavského, kdy sv. Václav došel koruny mučednické, a jejž lid na památku těchto neblahých hodů nazval Strachkvasem, zaslíbil Bohu, řka: „Jestliže tento syn můj zůstane živ, hodlám jej z celého srdce obětovat Bohu, aby byl duchovním a sloužil Kristu po celý život za hřích můj i za lid této země.“ I stal se potom Strachkvas (Křišťan) mnichem v Řezenském klášteře sv. Jimrama. Podobně přijala nejmladší dcera Boleslavova Mlada řeholní roucho a byla první abatyší panenského kláštera u sv. Jiří v Praze.

Jsa pravý učedník Kristův, stkvěl se sv. Václav vzácnou tichostí srdce a povaha jeho klonila se vždy ku shovívavosti a smířlivosti. Tato tichost a milostivost nepřekážela svatému knížeti nikterak, aby byl panovníkem rozšafným, a když třeba bylo i rázným. Bděl bedlivě, aby soudcové byli spra­vedliví i aby nepravosti a zločiny zastaveny byly. Nikdy ne­mlčel ke hříchům velmožů, aniž byl slabochem, neboť když jeho shovívavost a otcovské napomínání nic neprospěly, na­stupoval přísně na zatvrzelé viníky. Vlídně mluvíval s vo­jíny a opatřoval je zbraněmi i šaty, avšak dával citelně trestat ty, o kterých zvěděl, že jsou surovci, že bez příčiny se toulají anebo po krčmách se opíjejí a takto životem svým víře křesťanské hanbu činí. Když uslyšel, že někteří lechové a vladykové znovu v zemi nešváry plodí, nekřesťansky žijí, zákony Boží i zemské přestupují a proti knížeti pikle strojí, svolal je v hromadu a učiniv k nim důraznou řeč pohrozil, že dá potrestat na hrdle všechny, kdož nepřestanou páchat nepravosti a strojit knížeti úklady.

Podání dí, že král Jindřich Ptáčník za krátký čas zprostil sv. Václava při poradě knížat na svém dvoře smluveného poplatku, byl dojat jeho zbožností a divem, jímž Bůh jej oslavil. Byl sv. Václav pozván ku společné schůzi knížat na dvůr královský, opozdil se však na modlitbách v chrámu Páně, tak že pořadnici byli nuceni na příchod jeho čekat. To zamrzelo krále, i nařídil tedy, aby shromáž­dění páni knížeti Václavu, až do porady vstoupí, žádné po­cty nevzdali a vůbec ho nedbali. Po chvíli vstoupil sv. Vá­clav do poradní síně, ale král spatřiv ho sestoupil s trůnu, kráčel mu uctivě v ústrety a posadil ho na čestné místo vedle sebe. A když knížata žasnouce tázali se po skončené poradě, proč král dřívější úmysl svůj tak náhle změnil, od­pověděl jim: „Jakmile Václav vstoupil, spatřil jsem na čele jeho lesklý kříž a u něho anděly, kteří mně hrozili“. Tímto zjevením byl Jindřich tak polekán, že neváhal oslavit sva­tého knížete, jejž Bůh sám oslavil, a nad to odpustil mu prý roční poplatek a nabídl mu svou pokladnici, aby vy­bral si z ní několik klenotů; ale Václav nevzal si nic jiného, než rámě sv. mučedníka Víta.