...

...

Ke konci poslední večeře Ježíš hovoří důvěrně k apoštolům a předává jim hloubku Božích pravd: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Když Ježíš pronesl tato slova, tuto hloubku, apoštolé ji zřejmě plně nechápali. Možná ji postupně začali chápat po seslání Ducha svatého a potom i v určitých etapách svého života, v určitých zkouškách, pronásledování, kdy jim byly tyto hluboké pravdy dávány jako takové paprsky světla.

...

Jak dosáhneme jednoty s Ježíšem? Tak, že si prakticky přiznáme svůj hřích, jdeme pod Kristův kříž a dáváme ho Ježíši. Pak dáváme i kořen hříchu – starého člověka – který byl s Kristem už spoluukřižován. V tomto tajemství spoluukřižování, které vyjadřuje apoštol Pavel slovy: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, žije ve mně Kristus,“ je hluboká jednota s Kristem ukřižovaným. Ta jednota je vyjádřena i slovy Otčenáše: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi,“ tedy ve mně. Podmínkou samozřejmě je zříkání se vlastní vůle. Pokud je „má vůle“, tak vůle Boží v nás není vůdčí a hlavní.

Ježíš nás proto naléhavě vybízí: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“Chápeme to však? Realizujeme to?

ve svátek Nanebevstoupení Páně

Sláva Isusu Christu!

Pán Ježíš se po svém vzkříšení 40 dní zjevoval apoštolům a poučoval je. Čtyřicátého dne vstoupil z hory Olivové do nebe. Ježíš v den, kdy vstupoval do nebe, řekl: „Neodcházejte z Jeruzaléma, čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ A dále jim řekl: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku a až na konec země.“ Devět dní apoštolové zůstali na modlitbách v Jeruzalémě. Desátý den, v neděli ráno kolem 9. hodiny, se náhle strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde byli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Poutníci, kteří byli v Jeruzalémě, se shromáždili kolem Večeřadla, byli ohromeni a divili se: „Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči? Oni všichni mluví v našich jazycích o velkých skutcích Božích!“

V 14. kapitole Janova evangelia je zachyceno, jak Ježíš mluví s apoštoly při poslední večeři. Řekl: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ Zřejmě mezi nimi zavanul určitý duch strachu. Ono to někdy přijde a člověk ani neví z čeho. Ježíš jim už naznačil, že odejde. Řekl Petrovi: „Kam já jdu, ty nyní nemůžeš jít za mnou“. Dostali takový divný strach. Ježíš to věděl, proto jim říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ Dává jim řešení: „Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ A tu najednou začne mluvit o nebi. „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu vám připravit místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem Já.“ Máme věřit v Boha, věřit v Ježíše. On řekl: „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Mnoho příbytků!

Minulé slovo života, které jsme si dva týdny opakovali a nechali na sebe působit, nám bylo celkem jasné: Žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu a ty věci jsou ve vzájemném rozporu, a proto děláme to, co nechceme. To ve svém každodenním životě vidíme, a proto toto Boží slovo chápeme. Ta poslední věta ale: „Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem,“ ta už je trochu nejasná. Každý si ji může vysvětlovat jinak. Nechat se vést Duchem znamená chodit v poslušnosti víry tak jako Přesvatá Bohorodička a tak jako je nám dán za vzor praotec Abrahám. Kdo se nechá vést Duchem Božím, nepůjde proti Božímu zákonu, ale naopak bude ho zachovávat.

V listě Galaťanům apoštol však vysvětluje ještě jednu problematiku spojenou se zákonem, která je nám trochu cizí. Je to otázka obřízky a zachovávání Mojžíšských předpisů o různém očišťování se zdůrazněním obřadnictví, které nakonec de facto udusilo Ducha. Proto byl apoštol Pavel k této oblasti zákona úplně svobodný.

„Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků,

když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila

spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? “

Často jsme postaveni do situací, kdy Bůh chce naši víru. A my máme strach.

Víme, jak tomu bylo například s Petrem. Ježíš mu řekl, aby šel za Ním po vodě. Petr udělal pár kroků, ale pak když viděl, že vane silný vítr, lekl se a začal se topit.

Vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ I my jednáme podobně: začneme uvažovat, jaké je veřejné mínění, jaké následky by naše kroky mohly mít, zda to je pro nás výhodné nebo nevýhodné, bezpečné nebo nebezpečné… a pak dojdeme k závěru: „Tak se přece nemůžeme chovat, nemůžeme realizovat Boží slovo ani žít z víry, to bychom měli jen problémy…“

Bůh dělá zázraky v našem životě stále. V malých věcech. Problém je, aby se nám otevřely oči, abychom ty zázraky viděli. To je vlastně největším zázrakem. Jenom když si člověk uvědomí, že Bůh nás stvořil, že nás udržuje, že se stará o každou buňku v našem těle. Také že On o nás ví a že, i když dopouští utrpení, jde Mu jenom o jednu věc: abychom byli věčně spaseni a měli věčné štěstí v nebi. Tedy že i to utrpení a vůbec všechno dopouští k našemu dobru. Máme proto za všechno děkovat. Je třeba, aby nám Bůh otevřel oči. Abychom nebyli jako ti, o kterých je řečeno: „Mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, zarostlo tukem srdce tohoto lidu.“ Taková bilance je smutná. Čili je potřeba konat pokání, aby se ty oči otevřely a ty uši, aby znovu slyšely a to srdce – aby Bůh nám dal nové srdce, jak slibuje u proroka Ezechiela: „Dám vám nové srdce a nového Ducha.“

V 7. kapitole listu Římanům, kterou jsme procházeli v uplynulých týdnech, je několikrát zdůrazněno, že chceme konat dobro, ale automaticky konáme zlo. Je zde řečeno, že to už nedělám já, ale hřích, který je ve mně. V listě Galaťanům je tato pravda hlouběji rozvinuta. Je zde jasně ukázáno, že hřích působí zvlášť skrze žádostivost těla, kterou pak člověka zotročuje. Je to nečistota, alkoholismus, narkomanie, obžerství…

Žádostivost v člověku vzbuzuje, až vybičovává, systém světa skrze sdělovací prostředky, dekadentní hudbu, nečisté obrazy, reklamy a propagaci konzumního životního stylu. Postavit se mu na odpor je mimořádným hrdinstvím a potřebujeme k tomu mimořádnou sílu. Proto se modlíme, proto přijímáme svátosti, proto se pokořujeme, proto konáme denně pokání a přiznáváme si své hříchy.

„Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu;

ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli.

Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.“

Náš život je vlastně otázkou vztahů. Jde tu o vztah k sobě, vztah k druhým a vztah k Bohu.

Máme milovat! Jaký je náš vztah k Trojjedinému Bohu?

Největší přikázání zní: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Druhé je mu podobné: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ Tedy máme milovat Boha, milovat sebe a milovat bližního. A bližního máme milovat jako sebe. Jak však mám pravdivě milovat sebe? Tak, abych byl spasen; čili musím být pravdivý vůči sobě, bojovat s ložiskem či jádrem zla v nás – s dědičným hříchem. Potom mohu říci: „Drahý bratře, mám tě rád, proto ti předávám tuto zkušenost. Chci tvé největší dobro – abys byl spasen. Abys však byl spasen, musíš dělat to, co dělám já. Jiná cesta není. Budeš pak šťastný na zemi i po celou věčnost.“

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.

Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě,

abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

Postupně jsme na sebe při modlitebních zastaveních nechali působit Boží slovo z listu Římanům ze 7. kapitoly, kde se mluví o zákoně Božím a také o jiném zákoně, o zákoně hříchu. Zákon Boží je svatý, my to uznáváme, a přesto ho přestupujeme. Jaké je východisko? Jen jediné, a to pokání. V čem spočívá pokání? V tom, že si přiznám hřích. V I. listu Korinťanům je napsáno: „Když sami sebe soudíme, nebudeme souzeni.“ S tímto soudem, s touto správnou sebekritikou, nemůžeme však zůstat na poloviční cestě. I Jidáš sám sebe soudil, ale skončil jako sebevrah v zoufalství. Pravdivé souzení sama sebe musí být spojeno s vírou, že za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus. Tedy dám své hříchy Jemu, pod moc Jeho krve. Pak platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“

Drazí bratři a sestry!

Tyto dny prožíváme největší svátky. Připomínáme si Boží lásku, projevenou v Božím Synu, Ježíši Kristu, který nás nejen vykoupil z hříchu na potupném kříži, ale i třetího dne vstal reálně a historicky z mrtvých! Tím dokázal své Božství. Písmo nás ujišťuje, že i my jsme skrze víru začleněni nejen pod moc Jeho smrti, ale i do Jeho vzkříšení. Křtem jsme byli duchovně ponořeni do Kristovy smrti a dostalo se nám nového života – života vzkříšeného Krista.

Krátce si připomeňme historická fakta Kristova vzkříšení. V pátek o třetí hodině Pán Ježíš zemřel na kříži. Ten den byl pochován do blízkého hrobu. Ráno velekněží žádají Piláta, aby vojáci hlídali Kristův hrob. V noci ze soboty na neděli Pán Ježíš vstal z mrtvých! Zároveň bylo Jeho tělo proměněno a už nepodléhá fyzickým zákonům. Pán Ježíš se svým oslaveným tělem prošel kamenným hrobem. Podobně i pak, když se nedělní večer ukázal apoštolům, prošel dveřmi, ač byly zavřeny.

Apoštol Pavel ukazuje, že právě tím, že nechci zlo, které dělám, souhlasím se zákonem, že je dobrý. Dále ukazuje na kořen zla ve mně, který ovlivňuje moje city, rozum i vůli, i na to, že tento kořen zla je dědičný hřích ve mně. Dále apoštol tuto pravdu o hříchu v nás rozvíjí: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“

«Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli,

pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.

Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.»

...