„A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla.

Žijete-li totiž podle těla, zemřete;

jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.“

A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla. Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.

Otázka: Koho nejsme dle Ř 8,12a dlužníky?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Otázka: Co z toho dle Ř 8,12b vyplývá?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Christos raždajetsja!

Svátky Kristova narození jsou spojeny s křesťanskými tradicemi, radostným koledováním a milou atmosférou vzájemné lásky. Děti se už dlouho předem těší, rodina se sejde, a rovněž mnozí, kteří jinak během roku nenavštěvují bohoslužby, o Vánocích přijdou. Upřímní křesťané se připravují na Vánoce po celou Filipovku [*], která má charakter pokání, uvědomění si svých hříchů, své bídy, a očekávání Mesiáše, Spasitele. Nejpodstatnější je, abychom o Vánocích znovu obnovili svůj vztah k Bohu a znovu, vírou, přijali Ježíše. Křesťanský pozdrav „Christos raždajetsja! Slavimo Joho!“ vyjadřuje hloubku vánočního tajemství. Bůh k nám znovu přichází a znovu se rodí tam, kde najde upřímné srdce, toužící po pravdě, spravedlnosti a věčném štěstí.

Mezi tradice Vánoc patří i vertepy. Vy, kteří je hrajete, a sami přitom máte osobní vztah k Ježíši, získáváte svým svědectvím víry milost, aby se Kristus rodil i v těch, kteří upřímně tuto vánoční scénku prožijí.

Podívejme se teď duchovním pohledem na Ježíšovu Matku. Co asi prožívala před narozením Ježíše, při narození i po narození. Narození Kristovo je bytostně spojeno s vtělením Božího Slova. To byl největší zázrak v celém vesmíru. Bůh se z lásky k nám rozhodl vysvobodit nás z temnoty hříchu a lidské bídy. Boží Syn vzal proto na sebe naši lidskou přirozenost a nakonec velké utrpení spojené se smrtí na kříži. Tím dovršil naši spásu. Zaplatil za naše hříchy a otevřel nám cestu do věčného štěstí v nebi.

Ježíš říká: „Bděte a modlete se!“ Boží nepřítel dovede i uvnitř mezi námi rozbít vztahy a zapříčinit, že jeden druhého zraní. Proto člověk musí dávat pozor na vzájemné vztahy, i když ho to mnohdy blokuje, pokořuje, brzdí a někdy úplně paralyzuje dobré a Boží dílo.

Někdy člověk sleduje určitý úkol, který je Bohu milý, a skutečně i ve vůli Boží, tedy žádná svévolnost. Ale v určité etapě přestane bdít, nebo spíše chodit ve víře, vnímá jen daný úkol, např. že je nutno začít a nezdržovat se, zapomene na bdělost – a tu, kdž má dokončovat Boží dílo, se objeví nějaká překážka. Boží nepřítel použije třeba jen malé lpění na věci či neočiyštěnost a nastane vzájemné zranění, a to často skutečně kvůli maličkostem. Lidé ve světě jsou na to už zvyklí. Nějak si to nepřipouštějí a jsou vůči tomu otrlí, jaksi to dokáží překonávat, snad právě tím, že jsou hozeni do víru jiných starostí. Avšak v duši jim dál zůstává zraněnost, která se potom projeví v krizové chvíli pomstou, a to slovem či skutkem. Jedině chozením ve víře, v neustálém pokořování, je možné i tyto drobné záležitosti zpracovávat.

„Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás,

pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista,

obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.“

Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.

V tomto 11. verši i v předcházejících si všimněme souvislosti s tajemstvím Nejsvětější Trojice. Zde je napsáno: „Duch Toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše.“ Z jiných citátů z Písma víme, že na Kristově vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice, Otec, Syn i Duch svatý. Ježíš byl jako člověk vzkříšen Bohem, Boží mocí a silou, ale z jiného pohledu On jako pravý Bůh vstal z mrtvých vlastní mocí. Ježíš je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, jak vyznáváme v Krédu.

V tomto 11. verši je zdůrazněno, že Duch Toho – tedy Otce – vzkřísil z mrtvých Ježíše. Ale také je řečeno, že tento Duch, Duch Otce, žije v nás, a On, Duch Otce, který vzkřísil Krista, oživí i naše smrtelná těla. Znovu je zdůrazněno: „Duchem svým, který žije v nás.“ Čili uvědomme si, že Duch Boží, který žije v Otci, žije i skrze spasitelnou víru v nás. A co učiní tento Duch? Oživí naše smrtelná těla.

Bůh stvořil člověka, avšak skrze jeho neposlušnost vešel do světa hřích a skrze hřích smrt (srov. Ř 5,12). Prvotní – dědičný hřích je jed, který ničí lidskou přirozenost. Přesněji řečeno: otravuje ji. Ona není totálně zničená, ale je otrávena tím hříchem. To může vidět každý sám na sobě, jak říká i sv. Pavel: „Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ Bolestně konstatuje: „Nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ A pak volá: „Já nešťastný člověk!“ To je napsáno v 7. kapitole listu Římanům. Čili v nás to zlo je, ať chceme či ne. Ono zatemňuje náš rozum, paralyzuje naši vůli, abychom nekonali to, co je dobré, a tlačí nás do zlého. To je program hříchu.

A proto přišel Ježíš. Bůh se stal člověkem, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. V Lukášově evangeliu je napsáno o Jeho nadpřirozeném vtělení. Anděl Hospodinův přišel k Panně Marii, která žila v Nazaretě a kterou si Bůh vyvolil, aby se stala Matkou Spasitele. Řekl jí: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ … Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lk 1,30-35)

„Dnes se vám narodil Spasitel, to je Kristus Pán!“

Drazí bratři a sestry,

toto slovo zvěstovali andělé v tu noc, v níž se narodil Ježíš Kristus, náš Spasitel. Boží Syn vzal na sebe naši lidskou přirozenost kromě hříchu, aby nás z duchovní infekce hříchu vysvobodil. Ta nás zatemňuje, zotročuje a táhne do věčného zavržení. Boží Syn za naše hříchy spravedlivě zaplatil. Je však třeba vědět, že odpuštění hříchů je spojeno se zvěstováním pokání. On sám předpověděl, že „v Jeho jménu bude zvěstováno pokání na odpuštění hříchů všem národům.“ (Lk 24,47)

Jistý misionář řekl: „Hřích činí nešťastným jedince a činí nešťastnými celé národy.“ Dnes jsme svědky toho, že hřích se nenazývá v pravdě tím, čím je, tedy zlem. Pomocí různých manipulací se podává jako dobro, nazývá se darem, lidským právem, a přitom se zamlčuje jeho zhoubné ovoce. Hřích vede k sebezničení jedince i celých národů. Dokonce se uzákoňuje. Naproti tomu dobro a pravda jsou zákonem trestány.

Na Ukrajině v Kyjevě proběhla tyto dny velká manifestace křesťanů. Stáli před parlamentem celou noc, modlili se a také provolávali: „Ukrajina ne Sodom! Ukrajina za Christom!“ (Ukrajina není Sodoma! Ukrajina je za Krista!)

„Jestliže je Kristus ve vás, tedy ač je tělo umrtveno pro hřích,

duch je však živ pro spravedlnost.“

„Jestliže je Kristus ve vás, tedy ač je tělo umrtveno pro hřích, duch je však živ pro spravedlnost.“

V tomto verši se opakuje a zdůrazňuje, co je podstatou našeho vítězství nad hříchem. V minulém verši je uvedena podmínka: „Jestli Duch Boží žije ve vás,“ a tato podmínka je na konci verše potvrzena slovy: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Tedy pokud v nás Duch Boží žije, patříme Kristu, protože máme Jeho Ducha. Písmo říká: „To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši“ a dále: „Copak nevíte, že Duch Boží ve vás přebývá? Jste chrámem Božím, chrámem Ducha svatého.“ A jinde je řečeno: „Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Tedy Duch Boží v nás realizuje přítomnost Ježíšovu i Otcovu. Přebývá v nás celá Nejsvětější Trojice, jak říká samotný Ježíš. A 10. verš, který si budeme opakovat dva týdny, zdůrazňuje: „Jestliže je Kristus ve vás, tedy ač je tělo umrtveno pro hřích, duch je však živ pro spravedlnost.“  

2. 12. 2019

Potřeba doby si vyžádala vynesení autoritativního výroku proti mnohonásobně opakované apostatické činnosti řeholní společnosti jezuitů. Současná linie jezuitů i duch, který v této řeholní společnosti vládne, je v plném rozporu s programem zakladatele i depositem víry. Přestože v minulosti měla řeholní společnost velké zásluhy na obnově církve, v posledních desetiletích byl změněn duch i program. Místo obrany víry a mravů a místo snahy o duchovní obrodu, konají jezuité pravý opak. Už nemají právo nazývat se společností Ježíšovou, protože se postavili proti Ježíši Kristu i Jeho Duchu. „Kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.“ (Ř 8,9) Tato společnost byla v minulosti papežem zrušena. Tehdy to nebylo z důvodu herezí. V současné době však tato řeholní společnost prosazuje hereze, a tím se sama z Kristovy církve vyloučila. Křiklavým příkladem je jezuita Martin, Czerny i současný generální představený Sosa, a obzvlášť apostata Bergoglio, okupující nezákonně papežský úřad. Jezuité dnes popírají základní pravdy víry i Tradici a prosazují pohanství, hereze chardenismu, neomodernismu, synkretismu i amorálnost. Je naprosto zřejmé, že tato řeholní společnost je k velké škodě církve. Bohužel žádné pokání ze své apostatické činnosti nekoná.