Náš kříž je opravdu největším darem od Boha, má nás úplně vysvléci ze starého člověka, ze sebemenšího lpění na čemkoliv a obléci nás v myšlenky na podstatné věci – smrt, nebe, peklo a na opuštěného, poníženého a ukřižovaného Ježíše.

Vždy, když Bůh chce dát nový život – vzkříšení, cesta k novému životu vede přes smrt starého člověka. Jiná cesta není než zapřít sebe, vzít svůj kříž a jít za Ježíšem, a pak zemřít duchovně sobě, hříchu a světu! Kéž nás Bůh skrze různé maličkosti vede do smrti s Marií a skrze Marii.

Kristus se večer v den svého vzkříšení ukázal apoštolům. Bůh ale dopustil, že apoštol Tomáš mezi nimi nebyl přítomen. Apoštolé mu řekli: „Viděli jsme Ježíše! I my jsme zpočátku pochybovali, ve strachu jsme se domnívali, že vidíme ducha. Ale Ježíš nám řekl: Pohleďte na mé ruce a mé nohy, že jsem to Já. Dotkněte se Mě a podívejte se: duch přece nemá maso a kosti, a Já mám. Pak poprosil něco k jídlu a před námi pojedl, abychom Mu uvěřili, že je to skutečně On, že vstal z mrtvých. Svědectvím jsou i tyto kosti z ryby, kterou Ježíš jedl. Ježíš opravdu žije. My všichni – nás deset apoštolů a také dva učedníci, kteří šli do Emaus, jsme Jej viděli na vlastní oči.“ Ale Tomáš nechtěl přijmout svědectví apoštolů a nevěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý týden byl v nevěře a jen jim opakoval: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Za týden, v neděli večer, se Ježíš znovu ukázal apoštolům. První Jeho slovo bylo: „Pokoj vám.“ Potom se obrátil k Tomášovi a téměř doslova zopakoval jeho požadavek: „Dej svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Jaká byla Tomášova reakce? Zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v4ni103-obnova-rodiny.html   
https://cos.tv/videos/play/51834151026856960   
https://youtu.be/MW_bROvKi7o   

31. 3. 2024

Vážení biskupové a kněží ČR,

některé z vás znám ze semináře z Litoměřic. Měli jsme ještě pravověrnou katolickou teologii a formaci i přes negativní vlivy, které se už tehdy šířily z Německa. Vzpomínám na výrok spirituála, když k nám v roce 1968 vjela vojska Varšavské smlouvy, aby zamezila svobodě od komunismu. Spirituál, protože měl přehled o německých herezích, které skrze literaturu vnikaly i do našeho semináře, prohlásil: „Blahoslavený Nabuchodonozor, který nás tímto uchránil před pronikáním německého jedu.“ Bez této německé teologie by dnes nemohla být ani sebevražedná Fiducia supplicans (FS).

Je tragédie, že vy, biskupové ČR, jste veřejně, skrze nebiblickou organizaci ČBK, přijali FS. Postavili jste se tak před celým viditelným a neviditelným světem do vzpoury proti Bohu Stvořiteli a veřejně jste se odřekli i svého Spasitele Ježíše Krista jako zrádný apoštol Jidáš. Jsem přesvědčen, že ze strany vedení ČBK šlo o hrubou manipulaci a podvod, kterého jste se stali obětí. Věřím, že pokud byste se před kněžstvem a věřícím lidem Čech a Moravy měli vyjádřit osobně, určitě byste sebevražednou FS odmítli. Myslím, že z vás všech asi dvaceti biskupů, by snad jen dva stáli za FS. Pseudopapež František, který FS vydal, sám sebe jako arciheretik par excellence už mnohonásobně vyloučil z církve. Jako takový nemůže být její hlavou, a proto všechny jeho dokumenty z pohledu pravověrného učení postaveného na Písmu a Tradici, jsou neplatné a neúčinné! To přece musí být jasné všem kněžím i věřícím!

Christos Voskres! Voistinu Voskres!

Drazí bratři a sestry,

dnes si všichni my, kteří jsme byli ve křtu duchovně sjednoceni s Kristem, připomínáme Jeho slavné vzkříšení. Tomuto vítězství nad smrtí předcházelo na Velký pátek drastické mučení při bičování, ponižující a bolestná cesta na krutou smrt a Ježíšovo tříhodinové umírání na potupném kříži. Boží Syn přijal naši lidskou přirozenost kromě hříchu. Na kříži vzal na sebe všechno zlo, které plodí dědičný hřích – všechno zlo, které z tohoto ložiska zla v nás vychází, a nakonec zlomil i sám kořen zla. Písmo ho nazývá soma hamartolón, tělo hříchu, starý člověk. Ložisko zla, spojené s naším egem, je duchovní, ale skrze sebeklam ovlivňuje i náš rozum a vůli. V našem těle působí disharmonii a nakonec je i příčinou fyzické smrti. Hřích činí člověka nešťastným a nešťastnými činí i celé národy. To vidí dnes každý, kdo má otevřené oči. Všechny války, mučení, tyranie, cynismus, vraždy, zločiny, to vše vychází z otráveného nitra člověka, z této duchovní temnoty, za níž je duch lži a smrti – ďábel. Boží Syn proto přišel na svět a stal se nám podobným, aby vzal na sebe spravedlivý trest za všechno zlo, které z nás vyšlo, které nás znečišťuje a drží ve svém područí, či dokonce v duchovním či duševním otroctví. Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Člověk má nesmrtelnou podstatu, kterou je náš duch. Jsme jakoby oblečeni do živé hmoty, která tvoří lidské tělo. Smrt ukončí fyzický život, ale duch je nesmrtelný. Náš duch touží po věčném štěstí, po věčné lásce, která je jedině v Bohu. Uvědom si, že od věčnosti jsi byl v Boží mysli. Z nezištné lásky ti Bůh dal existenci a z lásky dal za tebe sám sebe ve svém Synu, který se stal člověkem, a na kříži se za tebe obětoval, abys ty, který v Něho věříš, nezahynul, ale měl život věčný.

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“

Před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě, Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla Mu: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Ježíš je tentýž včera, dnes i navěky. Tedy má stejnou moc a může i dnes křísit mrtvé, především duchovně mrtvé. Může dělat totéž, co činil, když byl zde na zemi. Když čteme životy svatých a mučedníků, vidíme, že skrze mnohé z nich Pán před jejich smrtí, tedy při tom, když je mučili, konal velké zázraky. Ať už to byly zázraky s dravou zvěří, když je vyhladovělí lvi v aréně neroztrhali, ale naopak jim lízali nohy a chovali se k nim jako ovečky, anebo jindy, když byli po krutém mučení uvrženi do věznice, na druhý den byli úplně zdraví. Tak tomu bylo u mnoha mučedníků. Někteří byli dokonce vhozeni do pece a vyšli z ní bez sebemenší úhony. Když to viděli mnozí pohané, volali: „Veliký je Bůh křesťanů!“ Díky těmto zázrakům se obraceli a vyznávali Ježíše. Dokonce pak byli i ochotni pro Něj rovněž podstoupit mučení i smrt. V životech těchto mučedníků a světců je zmínka o některých, kteří křísili mrtvé. Ne svou silou, ale byl to tentýž Ježíš, který to činil svou božskou všemohoucností.

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Ježíš chce, abychom byli jeho svědky. Nemůžeme proto říct: „Mně se to netýká.“ Nemůžeme spát! Musíme být Kristovými svědky – každý z nás! Není to však možné vlastní silou. Proto Ježíš slíbil: „…dostanete sílu Ducha svatého…“ (Sk 1,8) – tedy „dynamis“. O čem máme svědčit? Za prvé o Ježíšovi, který za nás zemřel na kříži. A za druhé, že Kristus vstal z mrtvých. Máme-li však o něčem svědčit, nejprve musíme mít osobní zkušenost. A jak ji získáme? Když budeme denně žít nejzákladnější pravdy: Ježíš je můj Spasitel, můj Bůh a Pán!

Ježíš řekl: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (J 17, 24) Tento Ježíšův výrok se netýká jen apoštolů. Ježíš pamatoval v této modlitbě i na nás. Také my Mu patříme, patříme mezi ty, které Mu Otec dal. A Ježíš chce, abychom byli tam, kde je On, abychom viděli Jeho slávu, a my ji chceme také vidět. Tu slávu dal Otec Synovi už před stvořením celého vesmíru. Všechno, co tady je, co existuje kromě Boha, je stvořeno. Vesmír má svůj počátek, nebyl tady věčně. Má počátek od Boha, On ho stvořil. To jsou miliardy hvězd. Některé hvězdy jsou vzdáleny několik miliónů světelných let. My jsme proti tomu všemu jen jako maličké zrnko prachu…a Bůh nás miluje, dal za nás svého Syna na smrt a připravil pro nás věčnou slávu. Ježíš se také za nás modlil den, či pár hodin před svou smrtí, abychom viděli tu slávu, kterou Ježíš má, abychom na ní měli účast. Jak velká je Boží láska k nám!

Ježíš si žádá zralé lidi. Za rok s jedním zralým člověkem může udělat víc než se stovkami nezralých za 200 roků. Známkou zralosti je skutečně stupeň zemřítí svému já s Kristem. Podstata této smrti je v pokoře, v úplném zříkání se v každém okamžiku své vlastní vůle, svého dobra, svých představ i tužeb a přijímat vše z lásky k Ježíšovi. Lidé, kteří jsou úplně zapomenuti, pohřbeni, ti, kteří zemřeli s Kristem, zralé duše, jež přinesly sebe samé v oběť Ježíši – z těchto jejich obětí se rozhoduje o budoucnosti národů.

Největším dobrodiním je, když nám Bůh dá milost, abychom mohli být tupeni, nespravedlivě podezíráni a káráni, být ponižováni pro Jeho jméno. Tím vším z lásky k nám prošel před námi Pán Ježíš. On byl úplně nevinný. On však všem odpouštěl a za všechny se modlil.

Jde o jedno – vytrvat s Ježíšem opuštěným, nezůstávat ani v sebemenší hořkosti vůči žádnému člověku, neustále se vzájemně povzbuzovat a připomínat si: Jakého ducha máme mít! Ano, Ducha Kristova, který je tichý a pokorný. Je třeba se stále před Bohem pokořovat vcházením do pravdy o sobě: Kolik jsme udělali svévolností, kolik to bylo kritických myšlenek a slov, kolik nevěry, kdy jsme jednali bez Boha, jen podle svého rozumu, svých citů a svého dobra. Kolik jsme trpěli ne za prosazování Božích věcí, ale jen svých představ! Život utíká. Žádný den se už nevrátí. Co jsme zaseli ve víře, je zaseto.

Dnes, v polovině postní doby, je náš pohled upřen na svatý kříž. Ježíšův kříž vyjadřuje Jeho poslušnost Otci, zřeknutí se své vůle. Přijal nepochopení a odmítnutí lidmi, nespravedlivé odsouzení, muka, pohrdání i smrt. Všechno to dobrovolně přijal z lásky, aby spasil naše nesmrtelné duše. To je podstatou Ježíšova pozemského života. Pokud my, křesťané, chceme být pravdivými, musí se to stát i naším stylem života. Umět se zříkat své vůle, svého já a podřídit se Boží vůli. S ochotou přijímat vše, co Bůh dopustí, přijímat utrpení bez reptání, odpouštět nepřátelům a být připraveni na pronásledování za pravdu až na smrt.

Kříž je spojen i s naším životem, je pro nás tou úzkou cestou do života věčného. Máme se naučit ne až tehdy, kdy budeme fyzicky umírat, ale každý den vcházet do Kristovy smrti. Křtem jsme byli do Kristovy smrti ponořeni. Kristova smrt na kříži je vítězstvím nad sílou hříchu, lži, je vítězstvím nad ďáblem. Je to bezpečná cesta do věčného života. Apoštol Pavel říká: „Neustále vcházíme do Kristovy smrti, aby v nás mohl Ježíš žít“. V každém z nás je jed dědičného hříchu.

Skutečně nevíme dne ani hodiny a nic jistějšího není než smrt. Proto je třeba vykupovat čas. Jak? Živou vírou, denním cvičením se v pokořování čili ve stálém zříkání se svého dobra, svých dobrých plánů a úmyslů. Nemáme si držet své představy, ale vše dávat do světla a za to, co člověk spontánně udělá, tedy svévolnosti, se pokořovat. Ale ve vztahu k druhým, když něco udělají nesprávně, se místo odsuzování v duchu pokořit: „Pane, já jsem ještě dvakrát horší. Tolikrát jsem udělal tu samou, ba ještě větší chybu. A ještě to byla taková banální chyba, které by se tento člověk nikdy nedopustil.“ A konkrétní těžkosti přijímat jako kříž.

19. 3. 2024

Média oznamují, že dne 19. března 2024 vychází na více než 300 stranách Bergogliova autobiografická kniha. Bergoglio se v ní zmiňuje i o své rezignaci a zdůrazňuje, že v tomto ohledu jde o „vzdálenou hypotézu“, protože prý k rezignaci neexistují „závažné důvody“.

Komentář: Bergoglio byl i se svou homosítí už v roce 2018 veřejně vybídnut k rezignaci emeritním nunciem USA, C. M. Viganem, a to z velmi závažných důvodů. Navíc realitou je, že svým pseudoevangeliem (srov. Gal 1,8-9) se Bergoglio už sám vyloučil z církve. Nemůže být proto její hlavou, jak to potvrzuje Písmo, svatí Otcové, učitelé církve i věroučná konstituce. Přesto dále nezákonně okupuje papežský úřad.

Stránky autobiografické knihy procházejí i historií argentinské diktatury za režimu generála Jorgeho R. Videly. Bergoglio se pozastavuje nad obviněními, která mu byla opakovaně adresována, že se spolčil s diktaturou, a proto se ve své knize záměrně prezentuje jako záchranář ohrožených dětí a mladých lidí.