„Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni,

či také pro ty, kdo nejsou obřezáni?

Čteme přece: ‚Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.‘

Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl?

Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.“

«Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: ‚Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.‘ Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.»

Apoštol klade otázku: „Platí toto blahoslavenství, které vychází z víry, pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Židé si zakládali na obřízce a s ní spojovali celý náboženský systém určitých obřadů. Nebezpečím bylo a je, že zdůrazňováním druhořadých věcí se vyřadí podstata – zde podstata spásy – která je v osobním vztahu k Bohu.

Pokora je pravda a jedině skrze pokoru se vítězí. Opakem pokory je pýcha. Ta se projevuje tak, že když nám někdo poví pravdu, urazíme se.

Každý z nás však bude bojovat v hodině smrti poslední boj o spásu své duše. Jak obstojíme? Ďábel tehdy určitě zaútočí. Proto už teď máme vědět, jaké zbraně proti nám používá a kde jsou naše slabá místa, abychom byli připraveni a nebyli pak zaskočeni. Pokora je pravda. Jedině skrze ni zvítězíme. Člověk si musí, i když je to kolikrát ponížením, přiznat své zlozvyky, svou lenost, nedisciplinovanost, určité své zákonictví, slabosti…

Dříve ve válkách vítězil ten, kdo měl silné paže, později dobré zbraně. Dnes stačí řídící panel a ten, kdo ho umí ovládat. Všechno vidí před sebou a jen pouští řízené střely v tu či jinou stranu, přesně na místo, které si vytýčil – např. na bunkr v zemi. Střela letí na určené místo, za ní s naprostou přesností další…To se týká jen obyčejné techniky, která je řízena lidským rozumem, za kterým je vynalézavý lidský duch. Ale je ještě jiný boj – duchovní boj.

Boží slovo jasně říká: „Vždyť náš boj není proti tělu a krvi, ale proti vládám, proti mocnostem, proti světovládcům temnoty tohoto věku – takzvaným pantokratores.“ (Ef 6, 12) Jsme si toho vědomi?

Slovo „metanoia“ – změna myšlení – je velmi hluboké. Máme se učit si denně uvědomovat znovu a znovu v každé situaci: Jak by myslela, mluvila a jednala na mém místě Panna Maria či Pán Ježíš? To ale rozlišíme jen jestliže budeme mít Boží slovo v sobě, budeme ho číst, o něm hovořit, povzbuzovat se jím, svítit si jím do všech situací, a tak objevovat Boží cesty a záměry ve svém každodenním životě.

Když čteme Boží slovo, Duch svatý k nám skrze něj mluví, abychom posilnili svou víru a počítali ve svém životě s živým Bohem. Dále nás chce naučit, abychom v konkrétních situacích své problémy dávali na modlitbě Bohu. Nejprve Mu máme dát svůj hřích a potom své starosti. A tehdy nám Bůh začne dávat světlo, sílu, nebo sám začne řešit všechny problémy, které máme. Ale my musíme na modlitbě udělat konkrétní krok víry.

Po prvním hříchu se celá naše zem jakoby zahalila temnotou a zůstávala v otroctví ďábla, který působí skrze lež a smrt. Do této temnoty však proniká paprsek světla – Bůh dává Neposkvrněnou Pannu, skrze kterou pak přichází sám Bůh a stává se člověkem. Radujme se, Bůh nám dává spasení skrze svou Matku. Boží slovo říká, že nejsme dětmi otrokyně, ale svobodné. Přesvatá Bohorodička je svobodná. Ona je naše matka. Ježíš nám ji dal z kříže slovy: „Hle tvá matka.“My jsme ji přijali a máme si být vědomi: Maria je moje matka.Ne Eva, ale Přesvatá Bohorodička. Znovu ji s vírou přijímám do svého srdce.

Rozhoduje manžel

Raz som sa rozprávala s kamarátkou zo spoločenstva a hovorila som jej o jednom probléme. Ona ma povzbudila a povedala mi, že keď sa ona nad niečím trápi, tak sa pomodlí k Duchu Svätému a potom povie o probléme manželovi a nechá ho, aby rozhodol túto vec on.

Skúsila som to a musím povedať, že mi to veľmi pomohlo. A keď niečo riešim, tak už sa netrápim. „Preložím” ťarchu rozhodnutia na muža, ktorému Boh dal k tomu silu a autoritu.

Dnes se masově šíří New Age. Ten duch do svého otroctví vtahuje především autority, ať už je to na půdě církevní nebo politické, a to skrze bojové umění, jógu či skrze jiné nejrůznější pasti. Bez hluboké modlitby a bez neustálého vydávání se Ježíšovi skrze čistou lásku, kdy se snažíme plnit první Boží přikázání: „Miluj Boha celým srdcem, celou myslí a vší silou!“, není možné v tomto skrytém boji obstát! Povrchní křesťanství nemá šanci odolat v boji. Jde skutečně o duchovní boj, v němž jde o nesmrtelné duše. Je to boj skrytý a vleklý, mnohdy zákeřný ze strany nepřítele. Mečem je pro nás slovo Boží a je třeba mít také štít víry (viz Ef 6,12n). Nejdůležitější není realizovat se jen v nějaké zevnější činnosti, ale naopak je třeba dlouho hloubit až na skálu, a potom teprve stavět dům.

„Co říká Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu,

a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Kdo se vykazuje skutky,

nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.“

„Co říká Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.“

Zde Boží slovo zdůrazňuje příklad Abraháma. V předcházejícím verši je napsáno: „Kdyby Abrahám dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit, ale ne před Bohem.“ A pak následuje: „Uvěřil Abrahám Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Zde slovo spravedlnost znamená spíše ospravedlnění. Člověk se vůči Bohu dopouští nevýslovné nespravedlnosti – hříchu. Boží svatost je bezhraničná, proto i urážka Boha zasluhuje největší trest. Když například člověk urazí svého přítele, zaslouží si trest. Když urazí ředitele v zaměstnání, následuje větší trest. Kdyby za války urazil velitele, čekal by ho nejvyšší trest. Tedy čím větší autorita, i když je uražena stejným způsobem, tím větší trest.

Je třeba, abychom se dokázali znovu a znovu s živou vírou odevzdávat do Kristovy smrti – svou vůli, své nálady, smutky, zklamání, ale i své ideje a plány. Co jsme tak odevzdali Nebeskému Otci ve spojení se smrtí Ježíše Krista, má už teď užitek pro nás i církev, a navíc to má svou hodnotu pro celou věčnost.

Čo na tom môže zmeniť modlitba?

Chcel by som sa podeliť s tým, čo zmenilo môj postoj voči modlitbe.

Bolo to pred 23 rokmi. Po záverečných skúškach v škole som prišiel domov úplne zničený. Moja babka sedela v obývačke a spýtala sa ma, ako som dopadol. Povedal som jej, že zle, pretože otázky boli ťažké a času bolo málo. Dodal som: „Určite prepadnem.“ Ale babku môj smútok nenakazil. Povedala mi: „Nebudeme strácať odvahu! Modlila som sa za teba a budem ďalej prosiť Pána Ježiša, aby si skúšku urobil.“ Ja som už nič nepovedal, len som si pomyslel, že čo mi to pomôže modliť sa teraz, keď sa mi skúška nepodarila. Čo na tom môže modlitba zmeniť?

V nás je vtělená hloupost, která nás ponižuje, ničí, likviduje, a přesto je s tím člověk spokojený. Proto také přišla globalizace, proto přicházely války, morové nákazy, protože se lidé stále vrací ke zlu, stále ho milují a nechtějí přijmout pravdu a Boží řád, který člověka před tím vším chrání. Stále to lidi táhne k sebezničení a jdou jako vedení na jatka. Co to v nás je? Je to zákon entropie, duchovní entropie. Kéž bychom udělali alespoň první krok: zmapovali a nazvali pravým jménem realitu – jak funguje zlo, temnota, kterou Boží slovo nazývá hříchem – tuto duchovní sebevraždu. A kéž bychom proti tomu začali také bojovat.

Ježíš říká: „Buďte připraveni, nevíte den ani hodinu.“ Jde o věčnost! Kvůli mamonu lidé často obětují své zdraví i život. Když jdou zloději krást, jsou schopni i zabít, jen aby získali pomíjivý mamon. Avšak získat věčné poklady se lidé nesnaží! Máme získávat poklady v nebi, které nám mol ani rez nezkazí, zloději nevykopou a neukradnou. Boží slovo říká: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“

Máme poslouchat Boha, který chce naše největší dobro. Avšak člověk poslouchá ďábla, hřích, a svědomí i rozum, který nám Bůh dal, poslouchat nechce.