4) HALÍK A HEREZE
Většina katolické hierarchie a teologů přijala v současném krizovém období antievangelium a ducha Assisi – ducha New Age, ducha antikrista. Proto byl z církve skrze ně oficiálně vyhnán Duch svatý – Duch Pravdy. Příkladem heretického teologa v ČR a EU je T. Halík.
Své bludy Halík neformuluje konkrétně a jasně, naopak, vůbec je neformuluje, a to záměrně. Jeho pojmy o víře a spáse mají úplně jinou náplň. Zcela se rozcházejí s tím, jak je chápala a chápe katolická církev. T.Halík tvrdí: „Vzkříšení Krista není žádný ‚další zázrak‘ z řady divů, na které si už čtenář Bible zvykl…“ (T. Halík: Noc zpovědníka, 2006, str. 21n). Co touto větou T. Halík vyjadřuje? Předně skrytě popírá jakýkoli zázrak a samozřejmě i ten největší zázrak Bible – Kristovo vzkříšení. Jasně to však neřekne. Počítá s lidskou pýchou a s tím, že člověk chce vypadat „na úrovni“, aby byl brán vážně. Jenže k tomu, aby člověk byl T. Halíkem brán vážně, musí se zříci normálního uvažování, protože to vypadá primitivně. Musí přijmout nějaké „vyšší“ uvažování a „vyšší“ poznání (gnozi). Kdo u něj není ochoten toto „vyšší“ poznání (dnes gnosi New Age a buddhistickou gnosi) respektovat jako u toho, kdo je odborníkem v duchovní oblasti, je pokládán za málo duchovního, za málo inteligentního a neschopného vést s ním dialog na „vyšší“ úrovni. Když navodí tuto atmosféru pýchy a vtáhne do ní své posluchače, především mladé lidi, a začne jim takto podávat křesťanská tajemství, pak najednou, aniž by chtěli, dojdou k závěrům, v jakých jsou všechny základní pravdy křesťanství popřeny a zesměšněny. A to tak, že Halík ani nevyjádří hereze jasně, jeho posluchači si je však v tom duchu, v jakém mluví, automaticky dotáhnou a vnitřně přijmou. Těm, kteří se vzpamatují, když zjistí, že už jsou vlastně mimo učení katolické církve a chtějí Halíka usvědčit z hereze, se vysměje, že to tvrdí oni, a ne on. V tom je opravdu velmistrem lži a podvodu, zneužívá slova, dává jim jiné významy a dovede překrucovat pravdu v různých rovinách. Používá křesťanskou terminologii, ale vnáší ducha buddhismu, ducha New Age!
T.Halík dále tvrdí o vzkříšení: „Tímto pojmem (chcete-li obrazem či metaforou…) má být řečeno mnohem víc.“ Ptáme se: Co mnohem víc? Ve skutečnosti tímto vyjádřením skrytě popírá samu historickou událost Kristova vzkříšení. Jenže to je dávno odsouzená hereze!
T. Halík zesměšňuje pravdy víry, Kristovo vzkříšení dokonce nazývá mýtem a pohádkou s dobrým koncem. Citace: „Příběh Velikonoc lze číst dvojím naprosto rozdílným způsobem. Buď jako drama o dvou dějstvích, přičemž v dějství prvním je spravedlivý a nevinný člověk odsouzen a popraven, a v následujícím, druhém dějství je vzkříšen a přijat Bohem. To první čtení znamená, že ‚vzkříšení‘ je happyend a celý příběh je pak typický mýtus nebo optimistická pohádka s dobrým koncem.“
Kdo vezme pravdu vzkříšení vážně, ocitá se v pozici primitivního člověka, který bere vážně mýty a pohádky s dobrým koncem. Tím vzkříšení zesměšňuje a psychologicky nedovolí, aby ho člověk reálně přijal tak, jak ho hlásá církev po celá dvě tisíciletí.
T. Halík pokračuje: „Druhé čtení (lze číst) jako drama o jednom dějství, v němž se obě verze příběhu odehrávají současně. Avšak teprve to druhé čtení, ‚paralelní‘, je čtení očima víry. Víra tu ovšem znamená dvě věci: jednak pochopení, že jde o paradox (že ta druhá rovina příběhu ‚vzkříšení‘ je reinterpretace té první, nikoli její následné šťastné vyústění).“
Z tohoto nesmyslu a kalení pojmů, které jsou protilogické, Halík udělá velkou mystiku, které kdo nevěří je úplný primitiv, protože: „…teprve to druhé čtení, ‚paralelní‘, je čtení očima víry.“ To znamená, že kdo si nevykonstruuje z evangelia nějaké totální nesmysly, které vůbec neodpovídají skutečnosti a pak je nečte očima víry, ten je nevěřící, kdežto ten, kdo, i když vůbec neví, která bije, ale snaží se tvářit, že úplně s T. Halíkem souhlasí, je podle něj věřící křesťan. Takovou generaci moderních křesťanů nám chce Tomáš Halík vychovat? Bohužel s mlčenlivým požehnáním ex-kardinála Vlka.
Halík dále tvrdí, že „víra tu znamená dvě věci“. Strašně jsme zvědaví, co?! Ta první věc, jakou víra prý znamená, je pochopení, že „jde o paradox“. Takže tím vlastně říká, že nejdříve musíme pochopit, že ty jeho nesmysly, které předkládá k věření, jsou tak paradoxní, že se opravdu nedají pochopit a že se jim musí, jak říká, tou zvláštní vírou věřit. Snad jen vyšší duchovní skupina inteligence, která má svůj trvalý pobyt v psychiatrických léčebnách, je schopna do této „vyšší“ mystiky proniknout; všichni ostatní jsou odkázáni na to, aby v tyto absurdnosti věřili. To je to budoucí „křesťanství“, na které se nás T. Halík snaží převést?
Dále T. Halík svůj paradox vysvětluje tak, že „ta druhá rovina příběhu ‚vzkříšení‘ je reinterpretace té první, nikoli její následné šťastné vyústění“. Co touto „reinterpretací“ míní, to už Halík neříká. Záměrné nevyjadřování se patří k jeho účinným teologickým – demagogickým metodám.
Halík nepřipouští ani jedno procento možnosti, že by ke skutečnému historickému vzkříšení došlo. Pro něho vzkříšení znamená, jak uvádí, jen jiné vyjádření smrti. Aby nemusel přijmout jasnou zvěst evangelia tak, jak je, raději vykonstruuje takový totální nesmysl. Nahází spoustu nesourodých pojmů, aby se prostá a logická událost evangelia nepřijímala tak, jak je, ale stala se komplikovanou a nemožnou k rozumnému přijetí. Spojí smrt a vzkříšení a tvrdí, že to je jedna věc a žádá víru v tento nesmysl a paradox. Tato jeho „vyšší“ mystika je založená zřejmě na buddhistickém koanu, protože, jak tvrdí, všechno je v podstatě jedno. Co znamená termín „reinterpretace“ podle T.Halíka? Kristus nezemřel, je „věčně živý“ asi tak jako Lenin, o němž totéž po jeho smrti tvrdili bolševici: žije prý dále ve svých spisech a myšlenkovém dědictví, které zanechal.
Vážně se ptáme, co má toto společného se spasitelnou biblickou vírou? Co to je biblická víra? Ta je vyjádřena v našem křesťanském krédu a v osobním přijetí Ježíše za svého Spasitele a Pána, který zemřel za moje hříchy na Golgotě, zvítězil nad duchem lži a smrti a svým vzkříšením potvrdil své Božství i pravdivost a závaznost evangelia spojeného s věčným životem a budoucím vzkříšením. Tato víra nás vede k rozumnému uvažování a dává nám sílu k nesení našich životních křížů. Je však diametrálně rozdílná od Halíkovy víry postavené na nesmyslných paradoxech.
V knize T. Halíka: „Co je bez chvění, není pevné“ staví axiomy:
1) Boží slovo se nepřijímá jako Bohem zjevená pravda. 2) Lidskému rozumu se odepírá možnost objektivního poznání (viz str. 82,83). Názorným příkladem je Halíkova odpověď na otázku, zda jsou všechna náboženství stejná. Jeho odpověď je: „Mohu dát tři různé odpovědi a za všemi si stát: NE, NEVÍM, SNAD.“
ad 1) „NE, zní moje odpověď, … jako religionisty, který při bližším studiu náboženství vidí bezpočet rozdílů.“
Tato odpověď není odpovědí na podstatu otázky. Křesťanské náboženství je zjevené Bohem, pohanská náboženství jsou pouze výplodem lidské psychologie a filosofie.
ad 2) „NEVÍM a bytostně nedůvěřuji lidem, kteří se tváří, že to vědí, … žádný člověk nezná ‚všechna náboženství‘ natolik, aby je mohl zodpovědně srovnat a zhodnotit.“
Stavět základní nevědomost jako by byla moudrostí, a zároveň tím vyloučit možnost správné odpovědi, má za následek ubití pravdy. Církev je tajemné tělo Kristovo, zdroj zjevené Pravdy dané ke spáse. Tím se liší od pohanských náboženství.
ad 3) „SNAD (jsou všechna náboženství stejná) … chci-li vést opravdový dialog, musím odložit přesvědčení, že jsem výhradním vlastníkem celé pravdy.“
Co znamená to „snad“? Pokud touto otázkou budeme srovnávat různá pohanská náboženství mezi sebou, pak můžeme přikývnout, že snad jsou stejná, ale učením církve je toto: „Odporuje katolické víře pokládat církev za jednu z cest spásy mezi ostatními (pohanskými) náboženstvími… Není možno těm náboženstvím přiznat božský původ.“ (Dominus Iesus, 21) (viz Čtyři slova z Ukrajiny, www.community.org)
Halík se snaží přesvědčit čtenáře, že neexistuje absolutní pravda, že není rozdíl mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a že všechny protiklady jsou někde v hloubce jedno. Na tomto základě dále čtenáře přesvědčuje, že křesťanský Bůh a bůh buddhistů je totožný a tvrdí, že je možno být buddhistou i katolíkem současně: „Jsem katolík a zároveň buddhista.“ (str. 96). Toto je apostaze.
Halík ve svých spisech a projevech demagogicky odmítá základní pravdy zdravého lidského rozumu, zpochybňuje normální způsob myšlení a nastoluje své vlastní filosofické axiomy, ničím nepodložené, a navíc nelogické.
Podle Halíka je Kristus a buddha jedno a vlastně všechno je jedno i protiklady jsou jedno (str. 57).
Halík neuznává výlučnost Krista a křesťanství vůči pohanským náboženstvím v oblasti spasení (str. 55), a proto už není křesťanem.
Halík ve svých knihách zesměšňuje všechny křesťanské základy. Boří všechny pilíře křesťanství. V listě k Římanům jsou ukázány dva kořeny homosexuality, a tím je lidská pýcha, která popírá pravdivého Boha Stvořitele, a idolatrie, to je klanění se člověku, zvířatům a démonům (srov. Ř 1,18-27). Kněz-apostata T. Halík popírá pravdivého Boha, přijal idolatrii synkretismu a stal se advokátem homosexualismu. Pokud je buddhistou, ať jím je, ale v žádném případě pak není už ani katolíkem ani křesťanem!
Zpracoval Pravověrný synod biskupů na Ukrajině
Kopie:
– Prezident Václav Klaus
– Vicekancléř Petr Hájek
– Předseda ČBK Mons. Duka
– Masmédiím v ČR k zveřejnění