Zhoubné plody švédské juvenilní justice
Švédský stát vzal na sebe téměř úplnou kontrolu nad výchovou dětí. Vysoké daně znemožňují zabezpečit rodinu z jedné mzdy, a proto zpravidla pracují otec i matka, a dítě je v průběhu dne ve škole nebo v jiných institucích veřejné péče. Švédská vláda založila speciální funkci veřejného ochránce práv (ombudsmana), který má chránit práva a zájmy dětí. Existuje celá řada organizací, nepřetržitá telefonní a e-mailová linka pro děti, mládež a pod.
Roku 1979 byl zaveden absolutní zákaz tělesného trestání dětí. Rodiče nemohou beztrestně dát dítěti záhlavec, dát mu jednu za ucho ani zvýšit hlas. Za bití dítěte hrozí 10 let vězení. Už od mateřské školy jsou děti detailně informováni o svých právech a nutnosti informovat policii o takových případech. A ony to právo využívají. V konfliktu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů se stát staví na stranu dítěte.
Široce známým se stal příběh dospívající dívky, která obvinila svého otčíma z bití a sexuálního obtěžování. 12letá Anežka se prostě rozhněvala, že utopil koťata, a ona si je chtěla nechat. Obrátila se na policii a dala i své mladší tříleté sestřičce instrukce, co má říkat. Na základě svědectví otčíma zatkli a odsoudili. Matce, která své dceři nevěřila, bylo odebráno právo na rodičovskou péči. Anežku předali do pěstounské rodiny. O tři měsíce později si dívka uvědomila, že udělala zle a snažila se svou žalobu odvolat a otčíma osvobodit. Právnická mašinérie se však už roztočila. Navíc nikdo nebral pokání dívky vážně, protože oběti incestu často svá svědectví odvolávají. „Oběť“ pak začala psát do mnohých instancí, včetně generálního prokurátora, kde podrobně popsala celou záležitost, že otčím je nevinný a že ona si vše vymyslela a vysvětlila proč. Avšak ani prokurátor nijak nezasáhl.
Právo na výchovu dětí se upírá nejen rodičům, ale i učitelům. Do osmé třídy se žákům nedávají známky, děti slabší v učení nenechávají opakovat ročník a samozřejmě nikoho nevylučují ze školy. Studenti učitelům tykají a nemusí odpovídat na jejich pozdrav. Učitelé si stěžují, že ve třídách se těžko pracuje kvůli chaosu, hluku a agresi na hodinách.
Ve švédských zákonech neexistuje pojem „rodičovská práva“. Je „právo péče a odpovědnosti za dítě“, které podle zákona mají ve stejné míře rodiče i stát. Avšak stát má za to, že může lépe pečovat a vychovávat, a tak vstupuje do rodinného výchovného procesu. Hlavní institucí tohoto druhu je Ústřední rada pro zdravotnictví a sociální zabezpečení. Každý rok rodičům odebírají průměrně 12 tisíc dětí. Důvodem mohou být „chyby ve výchově“, „duševní nezralost rodičů“ a dokonce „přílišná péče“.
Tak byla Mariana Zihstroyem zbavena rodičovských práv, protože „příliš pečovala“ o svého syna Daniela, který měl epilepsii. Chlapec přecházel z rodiny do rodiny, jeho stav se zhoršoval. Daniel napsal matce asi 40 dopisů, v nichž prosil o pomoc, ona se obracela na různé občanské a vládní organizace, ale marně. Chlapec zemře,l protože při záchvatu několikátý pečovatel prostě nevěděl, jak mu pomoci. Mariana Zihstroyem podala na stát žalobu, ale prohrála ve všech instancích. Kromě toho stát nařídil ženě uhradit soudní náklady ve výši 1 500 000 švédských korun.
Z tohoto důvodu, známý skandinávský spisovatel a novinář Maciej Zaremba poznamenal, že švédský stát, který v minulém století převzal povinnosti rodiny, není schopen tyto funkce plnit: „Vzhledem k nedostatku peněz jsou uzavřena nejen centra péče, ale i školy, mateřské školky. Když státní model nefunguje, musíme znovu ocenit rodinné hodnoty: je známo, že matka by skočila pod vlak, aby zachránila své dítě. Žádná sociální komise však nikdy nic takového neudělala.“
Zdroj: http://dt.ua/SOCIETY/progres_po-shvedski-99254.html
