Ř 8,31: „Když je Bůh s námi“ – tato podmínka má důsledek: „kdo proti nám?“ Mohu si osobně uvědomit tuto pravdu, když místo „námi“ použiji slovo „mnou“.

Co dělat proto, aby Bůh byl „se mnou“ a ne proti mně? Je třeba konat pokání. To znamená vycházet z temnoty do světla, kterým je Kristus. „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu“ (1J 1,7).

Skrze Krista máme přístup k Nebeskému Otci. Tento přístup ale nemá liberální křesťanství, které zpochybňuje Ježíšovu vykupitelskou smrt na kříži a používá lživé fráze o Kristu historickém a Kristu víry. Takoví teologové, kteří na teologických školách otravují duše budoucích kněží, zablokovali skrze svou pýchu a nevěru přístup mnoha současným kněžím k živému Kristu a tím i k Otci. Ježíš je Cesta do náruče Otcovy ve věčné slávě.

Ř 8,27: „A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je smýšlení Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.“

Boží moc, která působí skrze modlitbu, je podmíněna působením Ducha Božího. Proto každý křesťan má nejen v plnosti přijat Ducha svatého tak, jako apoštolé v den Letnic, ale má také dávat Duchu svatému prostor, aby v nás mohla působit Jeho síla, abychom byli skutečně Kristovými svědky. Tak si to přeje samotný Ježíš (srov. Sk 1,8). Pravý Kristův svědek má být zároveň prorokem, tedy vidoucím. Kromě Božích proroků byli, a i dnes jsou, falešní proroci – liberální teologové. V nich působil a působí duch lži.

Prorocké slovo řečené Ezechielovi v Babylónském zajetí je dnes aktuální i pro Ukrajinu: „Posvětím jméno své veliké, které bylo poskvrněno.“ (36,23) „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha... a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je… a budete lidem mým, a já budu vaším Bohem… Až si vzpomenete na své zlé cesty a na své nedobré skutky, budete se sami sobě ošklivit pro své nepravosti a ohavnosti. I poznají pronárody, které zůstanou vůkol, že já Hospodin jsem vystavěl, co bylo zbořeno, a osázel zpustošený kraj; já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal.“ (v. 25-36)

„I my, kteří máme…“

Ve verších 22–27 apoštol Pavel hovoří o trojím sténání. O sténání stvoření (v. 22), věřících (v. 23) a o sténání Ducha svatého (v. 26). Tvorstvo, to je živá i neživá příroda, bylo kvůli lidskému hříchu podrobeno utrpení a katastrofám (v. 20). Bůh proto naplánoval, že i sama příroda bude vykoupena a přetvořena, bude nové nebe a nová země, všechno bude obnoveno podle Boží vůle (srov. 2Kor 5,17; Gal 6,15; Zj 21,1-5). Tehdy věrné Boží děti obdrží své plné dědictví.

„Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou,

která má být na nás zjevena.“ (Ř 8,18)

Utrpení nynějšího času (nemoc, bolest, bída, zklamání, chudoba, špatné zacházení, smutek, pronásledování, a jakékoliv jiné problémy) musíme považovat za nevýznamná v porovnání s požehnáním, výsadami a slávou, které budou dány věrným věřícím v nadcházejícím věku.

V 14. verši je napsáno: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“. Klíčovým slovem je: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím“.

Nestačí jen přijmout Ducha Božího, nestačí se jen modlit k Duchu svatému, ale je třeba se Jím nechat vést, neboli chodit v Božím Duchu. Duch svatý vede náš rozum k pravdě a naši vůli k tomu, aby překonávala strach, lenost a hřích. Ve 13. verši je řečeno: „… jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.“. Duch Boží dává sílu našemu duchu i naší vůli v boji s procesem sebezničení, který v nás započala infekce prvního hříchu.

Osmá kapitola Římanům uvádí do tajemství osvobození z duševního i tělesného otroctví, které způsobila infekce dědičného hříchu, který je v nás. V 1. a 2. verši je zmínka o vysvobození od zákona hříchu a smrti, které je možné jedině skrze zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši. Zákon znamená, že se něco opakuje, že jde o zákonitost. Pokud jsme přijali Ducha Božího a pokud Jeho hlas slyšíme a realizujeme v souladu se svědomím, jsme lidé duchovní, ne tělesní. V 11. verši je řečeno, že pokud je v nás Duch toho, který vzkřísil Krista, On oživí naše smrtelná těla.

Co znamená termín „oživit“? Dědičný hřích působí v oblasti duševna a působí i na fyzické tělo. Ve fyzickém těle vzbuzuje tělesné žádosti, které člověka zotročují. V duši působí egoismus a pýcha s mnohými projevy, které rovněž zotročují. Lidský duch, který je stvořen k Božímu obrazu, je v hlubině lidské duše.

„Vy pak nejste v těle, ale v Duchu, poněvadž Duch Boží přebývá ve vás. Kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho. Jestliže však je Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch žije kvůli spravedlnosti.“

Od počátku osmé kapitoly se ukazuje na napětí, které je mezi tělem a duchem, na dělicí čáru, která dělí lidi na tělesné a duchovní. Kořen rozdělení je už v lidské duši. Člověk, který se svými duševními mohutnostmi – rozumem a vůlí – rozhodne pro egoistický, tedy tělesný životní styl, musí počítat s tím, že „kdo rozsévá do těla, z těla sklidí záhubu“ (Gal 6,8). Člověk, který přijímá Ducha Kristova, dostává světlo a sílu a mění svůj život. Tento proces je spojen s každodenním drobným zříkáním se sebe, pokořováním, rozhodováním se pro cestu pravdy, následováním Krista. Ovocem je vnitřní pokoj a štěstí, a to i v těžkých situacích, neboť Bůh takovému člověku pomáhá.

Na mnoha místech Písma svatého je zmínka o duchu, duši a těle. Mohutnostmi duše jsou rozum a vůle. Následkem prvního hříchu rozum těžko poznává podstatu pravdy a vůle je oslabena konat skutečné dobro. Tato infekce prvního hříchu zasahuje i srdce člověka a působí v něm disharmonii. Důsledkem je, že nezřízené žádosti si podmaňují srdce egoismem a sebeláskou. Písmo svaté proto o lidském srdci říká, že je nejlstivější ze všeho (Jer 17,9) a že je kamenné (Ez 36,26). Bůh zaslíbil, že nám dá nové srdce (Ez 36,26).

Co znamenají slova: „…co bylo pro Zákon nemožné, protože byl slabý kvůli tělu“? Kdy nebyl zákon omezen lidskou slabostí? Když ještě hřích neměl nad člověkem moc. Boží zákon Adamovi v ráji určil: „Nejez, jinak zemřeš!“ Když Boží zákon porušil, trest ze zákona se naplnil, Adam zemřel. Od té doby i nad lidstvem vládne zákon hříchu a smrti.

Boží zákon (Desatero Božích přikázání) nás usvědčuje ze hříchu. Tím koná potřebnou diagnózu, ale spasit nás nemůže. Kdyby mohl, nemusel by přijít Kristus. „Bůh jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích“ (na Kristově těle). Spravedlivý požadavek zákona zní: „Odplata za hřích je smrt“. Ježíš tuto smrt vzal dobrovolně na sebe za nás, a tím vyplnil spravedlivý požadavek zákona na svém těle. Termín „Boží spravedlnost“ znamená spravedlivé odsouzení hříchu na nevinném Božím Synu za nás.

Sedmá kapitola listu k Římanům je velmi těžká na pochopení, ačkoli obsahuje nejzákladnější pravdy, které se plně týkají každého z nás. Hovoří o zákonu Božím, který je svatý, spravedlivý a dobrý, a přesto mně nezabezpečuje spasení. Pouze mě usvědčuje ze hříchu, ale nedává sílu zvítězit nad zákonem hříchu a smrti. Na závěr kapitoly apoštol volá za sebe i za všechny upřímné věřící: „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ To vysvobození je v Kristu. V druhém verši osmé kapitoly se mluví o zákonu Ducha, který nás vysvobozuje od zákona hříchu a smrti. Tento zákon Ducha dává život v Kristu Ježíši a jeho ovocem je zároveň osvobození od zákona hříchu a smrti.

Celá sedmá kapitola hovoří o zákonech. Je zákon Boží, je zákon hříchu, ale je i zákon Ducha. V podstatě jsme pod zákonem toho, na čím území se nacházíme. Jsme-li v Adamovi, tedy ve své porušené přirozenosti, náš duch je pod vládou zákona hříchu. I když pak vnějškově zachováváme Boží zákon, roste v nás pýcha a farizeizmus. Člověk může být zevnějškově i morální a slušný, a přesto je otrokem hříchu pýchy a duchovní slepoty. Církevní farizeové nebyli jen v době Kristově, jsou i dnes. Apoštol volá: „Já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Odpovědí je, že nás, i mě, vysvobodil Bůh skrze našeho Pána Ježíše Krista, a proto Mu patří dík. Pokud ale nejsem v Kristu, nejsem ve sjednocení s Boží vůlí a jsem sám v sobě, platí, že i pokud „sloužím myslí Zákonu Božímu, svým tělem sloužím zákonu hříchu“. Pokud ale jsem v Kristu, zákon Ducha mě osvobodil od zákona hříchu a smrti (viz Ř 8,1-2).

Apoštol Pavel sám na sobě ukazuje realitu zákona hříchu. Jde tu o psychický tlak, který jeho, ale i každého z nás, nutí konat zlo, které nechceme. Apoštol ukazuje, že příčinou toho je, že ve mně přebývá hřích, avšak dobro, přestože ho chci, ve mně nepřebývá. Jde o určitou nespravedlnost.

Co dělat pro to, aby hřích byl paralyzován a aby dobro mohlo ve mně přebývat a zakořenit se?

Ve verši 13-19 se mluví o hříchu, který si posloužil dobrem, aby mi zavdal smrt. Skrze Boží přikázání je odmaskována jeho nadměrně hříšná síla. Samotné Boží přikázání však nedává sílu nad hříchem zvítězit. Od našeho narození jsme zaprodáni do otroctví hříchu. Kdo nás zaprodal? Byli to první rodiče skrze neposlušnost Božímu slovu a skrze to, že uvěřili duchu lži a smrti. Ježíš nás z tohoto otroctví vysvobodil. Na kříži přemohl hřích i ďábla. Vítězství nad hříchem je jen a jen v Kristu. Pokud jsme v aktivním spojení s Kristem skrze víru a vydanost, pak nemůžeme hřešit (1Jn 3,6). Bohužel, když vycházíme z Boží přítomnosti i ze spojení s Ježíšem, jsme vystaveni znovu různým formám hříchu, ať už je to svévolnictví, lenost, různé vášně, pýcha, sebelítost, závist, nečistota, marnivost, lakomství.

“Já jsem kdysi žil bez Zákona; když však přišlo přikázání, hřích ožil, a já jsem zemřel.

I ukázalo se, že přikázání, které mělo být k životu, bylo mi k smrti.

Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil.

Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.”

(od 2.9.2012 do 16.9.2012)

Ve verši 9-12 se mluví o zákonu, o přikázání, o hříchu, smrti, usmrcení… Znovu se zdůrazňuje, že zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Je řečeno, že když přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel. Tedy přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt. Zde se ukazuje na tajemství hříchu, že hřích dokonce zneužívá Boží přikázání. Hřích mě oklamal a usmrtil skrze přikázání.

Ve 14. verši je řečeno, že zákon je duchovní a že já jsem tělesný – zaprodaný hříchu. Je vysvětlováno, že tomu, co činím, nerozumím, a že nečiním to, co chci, tedy nejednám podle svého svědomí, ale že činím to, co nenávidím. Zde je znovu ukázána skrytost a rafinovanost duchovní reality, která se nazývá hřích.

Andělé byli za jeden hřích svrženi do pekelné propasti. Hřích prvního člověka – neposlušnost, přinesl smrt. Smrt se vtělila do lidské duše a podmanila si ji. Od momentu prvního hříchu se celé lidské pokolení, každý člověk, rodí jako otrok hříchu. Nad lidskou duší vládne zákon hříchu a smrti. Člověk hájí to, co mu škodí a má odpor k tomu, co mu prospívá. Bůh dal k orientaci člověku svůj zákon. Protože je však člověk srostený s hříchem a je jeho otrokem, Boží zákon, který je dobrý a svatý, je pro něj nesnesitelným břemenem, kterého se chce za každou cenu zbavit. Hřích má člověk přirozeně za cosi vlastního, nemusí se zapírat, aby hřešil. Boží zákon má však za cosi cizího, co ho omezuje a svazuje, a dokonce mu takzvaně brání v jeho štěstí. Hřích působí skrze lež, kterou zkažená lidská přirozenost automaticky přijímá jako pravdu. Pravdě naopak nedůvěřuje, má vybudovaný přímo obranný systém před pravdou.

Boží slovo říká, že jsme zemřeli Zákonu skrze Tělo Kristovo, tedy skrze ukřižovaného Ježíše. Nyní máme chodit v novotě Ducha. My, kteří jsme s Ním sjednoceni v Jeho smrti, tvoříme Tajemné Tělo Kristovo. Skrze Jeho smrt jsme zemřeli hříchu, ale zároveň jsme zemřeli i Zákonu. Požadavky Božího zákona nejsme schopni svou silou plnit, naopak usvědčují nás ze hříchu za jejich přestupování. Jaké je východisko?

Ř 7,1-3: Zákon je přirovnán k prvnímu manželovi. Druhým manželem je Kristus. Ženou je každý z nás. Zákon klade požadavky, ale nedává nám sílu. Spravedlivě nás usvědčuje z hříchu, a tím nás odsuzuje na smrt. Odplata za hřích je smrt. (6,23) Proto Pán Ježíš, aby nás od smrti zachránil, zemřel za nás. Tím jsme vysvobozeni od jha zákona. On, Vzkříšený, je tím druhým manželem. Neslevuje z požadavků zákona, ba naopak, ještě důsledněji požaduje jeho vnitřní naplnění. Rozdíl je v tom, že On – Vzkříšený, který žije v nás a kterému teď náležíme, v nás své požadavky i plní. „Zůstaňte ve mně a já ve vás… Beze mě nemůžete nic činit.“ (J 15,4-5)