Andělé byli za jeden hřích svrženi do pekelné propasti. Hřích prvního člověka – neposlušnost, přinesl smrt. Smrt se vtělila do lidské duše a podmanila si ji. Od momentu prvního hříchu se celé lidské pokolení, každý člověk, rodí jako otrok hříchu. Nad lidskou duší vládne zákon hříchu a smrti. Člověk hájí to, co mu škodí a má odpor k tomu, co mu prospívá. Bůh dal k orientaci člověku svůj zákon. Protože je však člověk srostený s hříchem a je jeho otrokem, Boží zákon, který je dobrý a svatý, je pro něj nesnesitelným břemenem, kterého se chce za každou cenu zbavit. Hřích má člověk přirozeně za cosi vlastního, nemusí se zapírat, aby hřešil. Boží zákon má však za cosi cizího, co ho omezuje a svazuje, a dokonce mu takzvaně brání v jeho štěstí. Hřích působí skrze lež, kterou zkažená lidská přirozenost automaticky přijímá jako pravdu. Pravdě naopak nedůvěřuje, má vybudovaný přímo obranný systém před pravdou.

Boží slovo říká, že jsme zemřeli Zákonu skrze Tělo Kristovo, tedy skrze ukřižovaného Ježíše. Nyní máme chodit v novotě Ducha. My, kteří jsme s Ním sjednoceni v Jeho smrti, tvoříme Tajemné Tělo Kristovo. Skrze Jeho smrt jsme zemřeli hříchu, ale zároveň jsme zemřeli i Zákonu. Požadavky Božího zákona nejsme schopni svou silou plnit, naopak usvědčují nás ze hříchu za jejich přestupování. Jaké je východisko?

Ř 7,1-3: Zákon je přirovnán k prvnímu manželovi. Druhým manželem je Kristus. Ženou je každý z nás. Zákon klade požadavky, ale nedává nám sílu. Spravedlivě nás usvědčuje z hříchu, a tím nás odsuzuje na smrt. Odplata za hřích je smrt. (6,23) Proto Pán Ježíš, aby nás od smrti zachránil, zemřel za nás. Tím jsme vysvobozeni od jha zákona. On, Vzkříšený, je tím druhým manželem. Neslevuje z požadavků zákona, ba naopak, ještě důsledněji požaduje jeho vnitřní naplnění. Rozdíl je v tom, že On – Vzkříšený, který žije v nás a kterému teď náležíme, v nás své požadavky i plní. „Zůstaňte ve mně a já ve vás… Beze mě nemůžete nic činit.“ (J 15,4-5)