Sv. Sofron Jeruzalémský a současnost
Lvov, 7. 4. 2013
Sv. Sofron Jeruzalémský se narodil kolem roku 560 v Damašku a zemřel v roce 638 v Jeruzalémě. V mládí byl učitelem – sofistou, ale brzy odešel do kláštera sv. Teodozija, kde se seznámil a spřátelil s Janem Moschem. Spolu se vydali na cestu do palestinských a sýrijských klášterů, aby se obohatili zkušenostmi tamějších mnichů. Několik let pak žili v Alexandrii a pomáhali sv. Janu Milostivému řídit místní církev. Následně podnikli cestu do Říma, kde Jan Mosch v roce 620 zemřel. Sv. Sofron se v roce 630 vrátil do Egypta. Zde se však velmi rozšířila hereze monotheletismu propagovaná alexandrijským patriarchou Kyrem. Monotheletismus byl praktickým pokračováním monofyzitismu, tj. heretického učení šířícího blud, že lidská přirozenost Pána Ježíše byla pohlcena Boží přirozeností, a tudíž Pán Ježíš nebyl pravým člověkem. Avšak pokud by Pán Ježíš nebyl pravým člověkem, podobným nám ve všem kromě hříchu, pak by nás ani nemohl svým životem, smrtí a vzkříšením spasit. Sv. Sofron proti tomuto heretickému učení neohroženě vystoupil. V roce 634 byl vybrán za jeruzalémského patriarchu. V roce 638, po dobytí Jeruzaléma saracény (muslimy), kdy církev prožívala svou Golgotu, sv. Sofron zemřel.
Jeho život a boj víry je pro nás velmi poučný, neboť dnešní situace v církvi je podobná časům sv. Sofrona. Ba je dokonce podstatně horší a bolestnější. Monotheletismus tehdy jen částečně popíral lidskou přirozenost v Kristu, dnes je však katolickou hierarchií popíráno Kristovo Božství, Jeho vzkříšení i všechny zázraky. Popírá se Boží zjevení, tj. Písmo svaté i autentičnost Ježíšových slov v evangeliích. Tři poslední papežové slovy i skutky, podobně jako Honorius I., utvrzují věřící v heretickém učení, že ke spáse není třeba obrácení, pokání ani následování Krista. Katolickou hierarchií jsou hlásány do nebe volající bludy, že všechna náboženství vedou ke spáse a že v člověku není hřích, ale že je sám v sobě dobrý, a proto prý ani Kristus nezemřel za hříchy. Ve světě, a dokonce i mezi katolickým klérem nevyjímaje biskupy a kardinály, se jako ovoce herezí rozmohla strašná ohavnost – homosexualismus a pedofilie.
Církevní hierarchie hlásá bohorouhačské hereze, odpadla od Krista a přijala ducha Assisi, tj. ducha antikrista. Od apostatů odstoupil Duch Svatý a z toho důvodu jsou jimi vysluhované svátosti neplatné. To potvrzují kánony otců církve a všeobecných koncilů. Učením katolické církve je, že svátosti může platně udílet i nehodný a hříšný kněz či biskup, pokud je v jednotě s pravověrnou církví. Toto je podstata formulace ex opere operato. Tento princip se však nevztahuje na heretiky popírající samu podstatu křesťanství. Katolická církev nikdy princip ex opere operato na apostaty, kteří odpadli od Krista a Jeho evangelia, nevztahovala. Na ně se naopak vztahuje Boží slovo Gal 1,8-9: „Kdo hlásá jiné evangelium, anathema sit – budiž proklet.“ Východní církev to vyjadřuje slovy: od tohoto biskupa, kněze (apostaty) odstoupila Boží blahodať. Tedy všechno, co koná, je neplatné.
Podstata lásky sv. Sofrona Jeruzalémského ke Kristu a jeho svatost spočívala v tom, že v době, kdy prakticky celý křesťanský Východ přijal herezi monotheletismu, sám se odvážně postavil proti všem heretickým církevním hierarchům. Především vystoupil proti konstantinopolskému patriarchovi Sergiovi I., alexandrijskému patriarchovi Kyrovi i proti císaři Herakleitovi, který úskočně – z politických důvodů – propagoval herezi.
Jeho boj za pravověrnost byl velmi těžký, protože patriarchu Segiovi I. se podařilo ovlivnit papeže Honoria I. Ten vydal písemné potvrzení o tom, že hereze monotheletismu je pravověrným učením. (Toto je skutek podobný současné beatifikaci Jana Pavla II., de facto potvrzení hereze, že pohanství a křesťanství jsou rovnocenné cesty ke spáse.) Zda byl dokument papeže Honoria I. vydán ze strachu před císařem, anebo z vědomého apostatického myšlení, je dodnes otázkou. Jisté však je, že Honorius I. si byl vědom závažnosti jeho písemného vyjádření – odpovědi Sergiovi I. na jeho dopis. Rovněž mu bylo dobře známo dogma Chalcedonského koncilu, který jednoznačně vyvrátil heretické učení patriarchy Konstantinopole Nestoria o dvou osobách v Ježíši Kristu i heretické učení monofyzitů mnicha Eutycha a Alexandrijského patriarchy Dioskura. Proto také byl papež Honorius I. na III. Konstantinopolském koncilu 680 – 681 roku (VI. všeobecném koncilu) posmrtně exkomunikován. Rovněž papež Lev II. odsoudil Honoria I. jako heretika.
Z celé hierarchie katolické církve zůstal sv. Sofron v boji proti šířící se herezi prakticky sám. Proto zavolal svého podřízeného biskupa Štěpána z Dory, a na Golgotě, na místě, kde byl Kristův kříž, ho zapřísáhl, aby odjel do Říma a tak dlouho se tam modlil a naléhal na Římského biskupa, dokud nebude hereze monotheletismu přemožena. Biskup Štěpán celých 10 let usilovně vykonával svůj slib. Nejprve herezi odsoudil papež Jan IV. V roce 649 sv. papež Martin I. svolal Lateránský koncil a herezi odsoudil. Velkou zásluhu na odsouzení monotheletismu měl sv. Maxim Vyznavač, který se po smrti sv. Sofrona Jeruzalémského (638) stal hlavním bojovníkem proti monotheletismu. Za to byl spolu se sv. papežem Martinem I. zajat heretickým císařem a odvezen do vyhnanství. Sv. Martin I. zemřel jako mučedník a vyznavač v Chersonu (Ukrajina) a sv. Maximovi po dlouhých mučeních uřezali ruku a jazyk. Brzy nato sv. Maxim na následky mučení zemřel. Krutost pronásledování pravověrných křesťanů heretickým císařem a heretickou hierarchií svědčí o tom, že hereze monotheletismu byla vědomým odpadem od pravdy evangelia a od spásy, která je jen v Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku. Nešlo tedy o teologické nedorozumění či jen nevydařené zkoumání otázky dvou přirozeností v jedné osobě Ježíše Krista.
Sv. Sofron Jeruzalémský umíral a neviděl ještě vítězství pravověrných, naopak hereze se čím dál tím více rozšiřovala. Bůh ho musel hluboce milovat, když na něj dopustil tak těžké zkoušky. Saracéni dobyli Jeruzalém. Sv. Sofron se tomu snažil všemi silami zabránit. Na sklonku svého života stál tváří v tvář nepochopitelnému faktu, že papež se stal heretikem a dvakrát potvrdil heretické učení, které popírá pravdivé lidství Ježíše Krista. Stál tváří v tvář faktu, že všechny zbývající východní patriarcháty odpadly od katolické víry. Svatý Sofron, ač opuštěn, věrně vytrval v poznané pravdě. Po příkladu svého Spasitele umírá se slovy: „Otče, v ruce Tvé odevzdávám svého ducha…“.
Boj s herezemi nezuřil jen v době sv. Sofrona Jeruzalémského, který bojoval proti monotheletismu. S herezemi arianismu, který popíral Božství Kristovo, bojoval sv. Basil Velký. V jeho době téměř všichni biskupové Východu odpadli k herezi arianismu. S herezemi už na počátku církve musel bojovat apoštol Pavel. Tehdy šlo o takzvaný judaismus. Pavel se musel dokonce tvrdě postavit proti prvnímu papeži Petrovi a nazvat ho pokrytcem (srov. Gal 2). Šlo totiž o obřízku, z níž judaismus udělal překážku podstaty Kristova evangelia.
Dějiny církve jsou dějinami boje o spasitelnou víru proti různým herezím týkajícím se víry či morálky.
Na začátku dvacátého století se velmi rozšířila hereze modernismu. Proti herezi vystoupil svatý papež Pius X. Po II. vatikánském koncilu se začala tato hereze znovu šířit. Neomodernismus, vyjádřený historicko-kritickou metodou, popírá Božskou inspiraci Písma svatého, skrytě popírá Kristovu vykupitelnou smrt na kříži i Kristovo historické a reálné vzkříšení. Za tyto hereze dle Gal 1,8-9 dopadá na každého, kdo tyto hereze přijímá, Boží anathema. Kdo v těchto herezích zemře, bude věčně zavržen. Tento duch neomodernismu vpašoval do posledního dokumentu II. vatikánského koncilu frázi „úcta k jiným náboženstvím“. Po koncilu se z ní stal slogan, který byl neustále opakován a připravil půdu gestu Jana Pavla II. v Assisi. Zde papež svolal představitele pohanských náboženství a modlil se s nimi Otčenáš. Tímto gestem vyjádřil herezi, že křesťanství a pohanství jsou rovnocenné cesty ke spáse. Synod pravověrných biskupů z Ukrajiny neustále vybízel Benedikta XVI., aby v rámci reformy církve odsoudil hereze historicko-kritické metody a zároveň, aby udělal veřejné pokání za gesto v Assisi. Místo toho Benedikt XVI. vyhlásil Jana Pavla II. za blahoslaveného, čímž ex cathedra potvrdil největší hereze, které popírají podstatu celého křesťanství. Tím uvrhl Boží anathemu na sebe i na všechny, kdo s ním zůstávají v duchovní jednotě. Byzantský katolický patriarchát zveřejnil tuto anathemu tentýž den, to je 1. 5. 2011.
Jaké je řešení? Pokání! Oddělení se od herezí a ducha Assisi.
Benedikt XVI. 28. 2. 2013 odstoupil z papežského úřadu a apostatičtí kardinálové neplatně zvolili Františka. Stav v západní katolické církvi je katastrofální. Ovocem herezí v odpadlé Evropě je vyhlášení Lisabonské smlouvy, která je antidesaterem a vzpourou proti Bohu. Největším jejím přikázáním je propagace homosexualismu, který ničí všechny morální, duchovní i křesťanské hodnoty. S homosexualismem je spojena juvenilní justice, která děti ukradené rodičům dává homosexuálům a pedofilům a některé dokonce na orgány.
Zkompromitovaná apostatická hierarchie nemá sílu, aby se postavila proti zločinům ve světě. Je nanejvýš schopna, po vzoru Františka, teatrálně líbat mladistvým delikventům nohy.
o. David OSBMr
mluvčí UP HKC
Stáhnout: Sv. Sofron Jeruzalémský a současnost (7.4.2013)