Hledej pravdu! část 4.: Dědičný hřích b) Pravdivá psychoanalýza a psychohygiena
Ateista Freud dává návod k tzv. psychoanalýze a vede k tomu, aby člověk zkoumal svou minulost. Ale to nestačí. Nedává východisko, protože neukazuje na odpuštění hříchů ani na duchovní dimenzi po smrti.
Příklad z vlastního života: V roce 1966, kdy jsem vstoupil do semináře, byl v bývalém Československu prosazován ateizmus. Pro kněžství jsem se rozhodl, když mi bylo 16 let. Důvodem bylo, že jsem poznal pravdu a cítil povinnost tuto pravdu o životě a smrti zvěstovat co nejvíce lidem. Prostě řečeno, vnímal jsem realitu, že život je jen krátká zkouška, přijde smrt a věčnost. Měl jsem velkou potřebu se modlit a také hovořit kamarádům o Bohu, o marnosti života i o věčnosti. Po prvním ročníku jsem se vrátil na prázdniny domů, do svého rodiště. Odpoledne jsem chodil do prázdného kostela, tam jsem se modlil, stavěl do Boží přítomnosti. Vnímal jsem nejzákladnější pravdy týkající se mého života, mé minulosti i budoucnosti. Na jedno dvouhodinové rozjímání nikdy nezapomenu. Opakoval jsem ho pak několik dní po sobě. Úplně proniklo mé srdce, zbavilo mě všeho strachu z utrpení, z nemoci, ze ztráty svých nejdražších, ze smrti i z Božího soudu, který po ní následuje. Vnitřní rozhovor mé duše s Bohem byl asi takový: „Bože, Tys mi dal život právě v této historické době, ne dřív ani později. Toto je čas mé životní zkoušky, kterou musím projít já sám. Nikdo za mě tuto zkoušku nemůže absolvovat. Na této zkoušce života bude záviset celá moje věčnost – nejen 80 let života, ne 100 či 1000 či dokonce milion, ale věčnost bez konce. Tys vložil do mé tělesné schránky ducha, který je stvořený k Tvé podobě a který touží po Tobě, ó Bože. Tys mně dal světlo poznání a pravdy. Tys mě povolal takového, jaký jsem. Kolik mých spolužáků bylo vhodnějších než jsem já. Dal jsi mi světlo víry a povolal jsi mě jako jsi povolal apoštoly, abych byl rybářem lidí, abych slovem i vlastním příkladem vedl lidi k Tobě. Ty jsi Bože za mě dal svého Syna, který zemřel za všechny mé hříchy. Ty mě miluješ víc, než můj otec a moje matka. Chci být knězem, svatým knězem, i za cenu pronásledování či smrti.“ – Pak přišla otázka: „A co když Já, tvůj Bůh, změním své rozhodnutí a knězem nebudeš? A co když budeš podobný těm, které jsi nedávno navštívil v ústavu pro postižené? Viděl jsi tam lidi paralyzované, kteří byli na vozíčcích, někteří měli místo rukou pahýly, někteří byli slepí, někteří byli od narození tak zmrzačeni, že jenom leželi na posteli, nemluvili a jen vydávali zvláštní zvuky. Tito ubožáci – mnozí z nich – jsou mými velkými poklady. Oni jsou smírnými oběťmi za hříchy lidí, kteří zneužívají své zdraví, aby konali zlo a zločiny.“ – Toto slovo probodlo mé nitro, že jsem cítil až bolest v hrudi: „To přece Pane nemůžeš chtít?! Já jsem přece v poslušnosti šel za Tvým hlasem, musel jsem překonat mnoho překážek, abych v této ateistické době nastoupil cestu přípravy ke kněžství.“ – „A co když to opravdu po tobě chci?“ – V tomto dialogu s Bohem jsem klečel před velkým křížem a díval se do obličeje ukřižovaného Spasitele. Vnímal jsem Jeho utrpení i smrt, uvědomil jsem si rovněž svou vlastní smrt, krátkost života a pak jsem s plnou vážností v duchu řekl: „Pane, jestli nechceš, abych byl knězem, a jestli chceš, abych byl upoután na vozíček jako paralyzovaný, pak to přijímám. Buď Tvá vůle.“ – Živě jsem si představil, jak na půl těla paralyzovaný sedím na vozíčku. Pak jsem v této odevzdanosti zůstal určitý čas. Nevím, zřejmě mi tehdy tekly i slzy z očí, ale přijal jsem tuto variantu, pokud ji Bůh bude chtít. Pak přišlo další slovo: „A co kdybys měl i paralyzované ruce?“ Chvíli jsem zůstával v představě a uvědomil si, co by to konkrétně znamenalo. Jako žebrák bych byl úplně odkázán na druhé, byl bych jim přítěží, musel bych přijímat mnohdy jejich hněv i nadávky. Uvědomil jsem si, že bych si nemohl umýt obličej ani vyčistit zuby, to všechno by mi musel někdo dělat. Rovněž by mě musel někdo krmit a dávat mi pít, protože bych v ruce nic držet nemohl. A jak ponižující by bylo, kdyby mě museli nosit také na toaletu a mýt jako malé bezbranné děcko. Byl to delší boj, než jsem to všechno vnitřně zpracoval a uviděl v pravdivé perspektivě věčnosti. Uvědomil jsem si, že kdybych tím mohl zachránit kromě své duše aspoň jednu duši a vyrvat ji z otroctví lži a cesty smrti na cestu života, pak to stojí za to. Řekl jsem: „Pane, buď Tvá vůle.“ A pak jsem ještě vnímal poslední otázku: „A co kdybych chtěl, abys mi obětoval zrak, který jsem ti dal?“ – „Pane, tak to bych byl v úplné tmě! Je mi nyní 21 let. Jeden den ve tmě; jaká muka! Ale člověk si zvykne na vše. Možná by přišla smrt dříve, a tím bych byl vysvobozen a nemusel bych tu být jako totální mrzák ještě 20 či dokonce 60 let. Ale pokud bych měl přijmout i dlouhý věk, věřím, že s Tvou milostí bych to vydržel, protože ve srovnání s věčností je to jako nic. Nakonec, pokud bys mi Pane nechal zdravý rozum a světlo víry, že bych se mohl modlit i mnoho hodin denně, tak nakonec bych vlastně byl nejšťastnějším člověkem, protože bych byl modlitbou spojený s Tebou. A utrpení a ponížení bych mohl spojovat s utrpením Tvého Syna, kterého jsi za mě obětoval a který tajemným způsobem ve mně skrze víru přebývá a bude spolu se mnou trpět, aby to bylo pro záchranu nesmrtelných duší. Pane, buď Tvá vůle! Tvůj Syn Ježíš dal za mě všechno, podstoupil největší ponížení, na hlavu Mu byla dána trnová koruna, byl oblečen do roucha bláznů, zesměšňován, bit palicemi po hlavě, předtím krutě do krve bičován a pak nesl těžký kříž mezi dvěma zločinci. Byly Mu probodnuty ruce a nohy a svou krev obětoval za mě, aby mi otevřel cestu do věčného života. A nyní zvláště v utrpení mohu zakoušet hlubokou jednotu s Ním. Děkuji, Bože. Přijímám všechno. Buď Tvá vůle.“ – Byl jsem připraven a čekal, že Bůh bude realizovat to, co po mně žádal a co jsem přijal. Nestalo se tak. Bůh po této modlitbě neodňal ode mne zdraví, ale já jsem byl plně vnitřně svobodný. Nebál jsem se budoucnosti ani utrpení, ani ponižování ani smrti. Když se nyní téměř po 50 letech dívám zpět, tak si uvědomuji, že tehdy neuběhl ani měsíc a Bůh náhle nečekaně odvolal ze života mého milujícího otce, kterého jsem měl ze všech lidí na světě nejvíce rád. Smrt milujícího tatínka byla velmi hlubokou ránou, ale uprostřed té velké bolesti – vyplakal jsem možná i vědro slz – jsem prožíval hluboký pokoj. Jeho náhlá smrt nebyla náhodná, byl to pro něj nejoptimálnější čas, kdy byl nejvíce připraven předstoupit před Pána. Pro můj budoucí kněžský život byla tato oběť spojená s jeho smrtí hlubokým duchovním vkladem. Po celou dobu studií, když jsem se vracel do rodné vesnice, nešel jsem hned domů, ale vždy nejprve na hřbitov, kde jsem zůstal určitou dobu v tiché vzpomínce a modlitbě.
Tato úplná vydanost Bohu, darovaná mi ve vnitřní modlitbě, mě vedla k tomu, že jsem živě prožíval slova apoštola: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Byl jsem si vědom, že moje ruce už nepatří mně, ale Bohu, a též i moje nohy, oči, zdraví i celý můj život. Kdykoliv jsem na to zapomněl a jednal tak, jako bych byl vlastníkem svého zdraví, a ne pouze správcem, konal jsem z toho pokání a prosil Boha za odpuštění, že jsem jednal jako svévolník. Hlavně jsem prosil za odpuštění, že jsem mnohdy nevyužíval čas pro věčnost tak, jak bych měl. Naučil jsem se hledat vůli Boží. A také jsem pak získal zkušenost, o které mluví Bible, když píše o Mojžíšovi, Davidovi, Eliášovi, apoštolu Pavlovi… V životních problémech se doptávali Hospodina. Vnímal jsem, kdy a jak se doptávat Hospodina a kdy ne, protože by za tím byla lidská zvědavost a pokoušení Pána. Z mnohých situací jsem získal zkušenost rozlišovat Boží hlas od hlasu mé lidské přirozenosti či dokonce od hlasu ducha lži. Zevnějškově jsem se řídil Božími přikázáními, svědomím a rozumem, ale když vznikla situace, kdy ze dvou morálně hodnotných variant člověk musel zvolit jednu, hledal jsem doptáváním Boží vůli. Klíčem k tomuto tajemství není nějaká technika s urím či tumím či házení losu či nějaké znamení, jako Gedeonovo rouno. Podstatou je ztišit se před Bohem, vyznat Mu své hříchy, které v tu chvíli svědomí připomene, dát je pod moc Kristovy krve a pak se cele zřeknout v dané situaci obou variant. Když jedna varianta byla sympatičtější než druhá a v duchu jsem ji chtěl prosadit, pak jsem se zastavil, uvědomil jsem si její negativní dopad a pozitiva spojená s tou druhou. Takže jsem se stal úplně svobodný vůči oběma variantám a v duchu, jako bych hleděl přes světlený sloup do Boží přítomnosti, jsem toto doptávání obětoval jako oběť živou a svatou, jako duchovní bohoslužbu (Ř 12,1-3). V momentu doptávání jsem vydal Bohu svou minulost a budoucnost, což je možno přirovnat momentu odevzdané smrti, kdy do náruče Otcovy odevzdávám svého ducha. V tomto rozpoložení jsem přijímal odpověď, jaký vážný krok či rozhodnutí mám udělat v mém životě. Bůh odpovídal po léta skrze Písmo, skrze různá znamení i skrze los. Podstatou doptávání není zevnější gesto, ale vnitřní vydanost Bohu, a tím jednota s Ním i s Jeho vůlí. Tu jsem si také uvědomil, co znamená 1. přikázání: „Milovat Boha celým srdcem, celu duší a vší silou.“ (Mt 22,37) Rovněž jsem pochopil, co to znamená: „stále jsme vydáváni do Kristovy smrti“ (2Kor 4,10).
Musím povědět vám, mladým lidem, že není podstatou, abyste tak jako já nastoupili cestu kněžství a mnišského života, učili dogmatickou teologii, stali se biskupy a patriarchy jako já, to není podstatné. Bůh s každým z vás má svůj plán. Hledejte pravdu, milujte ji, bojujte za pravdu, Pravdou je Ježíš. Přijměte Jeho program, buďte svědky pravdy a čisté lásky k Bohu a bližnímu. Budete šťastni zde na zemi i po smrti. Základem na této cestě je pravdivá modlitba, která vás spojuje s Bohem. Boží slovo, četba životů svatých, pravověrné literatury, přijímání svatých svátostí, živé společenství věřících je potřebné a užitečné, ale to vše je až na druhém místě za vnitřní modlitbou. Buďte lidmi modlitby! Kdo se pravdivě modlí, ten pravdivě žije. Nemusíte se pak bát utrpení ani smrti. Mnohokrát jsem musel jako kněz, mnich, biskup či dokonce patriarcha vydat rozhodnutí k určitým problémům. Přitom jsem musel počítat s tvrdým pronásledováním, dokonce vážně i se smrtí. Tyto důležité momenty jsem vždy řešil v pravdivé modlitbě spojené s úplnou vydaností, a pak žádal Boha o znamení, aby v dané věci zjevil svou vůli. Znovu jsem opakoval: „Pane, buď Tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi, tak i v této konkrétní situaci. Ty mě vidíš, Ty mě miluješ, Ty mě budeš jednou soudit. Každá situace je natočena neviditelnou kamerou a já za ni budu skládat účty. Za to, kde jsem plnil Tvou vůli, souzen nebudu. Věřím, že za realizování Tvé vůle dáš velké požehnání mnohým, jak jsi mi to částečně na mnoha příkladech už zde na zemi ukázal. Jsem připraven hned dnes, v tuto chvíli, předstoupit před Tebe a vydat účty ze svého života.“
Musel jsem vystoupit na obranu Božích pravd proti nejtěžším současným herezím, které masově ničí křesťanství. Bůh po mně chtěl, abych v apoštolské a prorocké autoritě vynesl Boží anathemu na poslední tři papeže a na některé pravoslavné patriarchy a ještě i na jiné osobnosti, které upadly do apostaze. Učinil jsem to ne z nenávisti, ale z poslušnosti a s velkou bolestí a se soucitem vůči nim. Byl jsem si vědom, že se na nich podepsaly hříchy a zrady mnohých a že je duch temnoty oklamal. Věděl jsem, že zveřejnění anathemy je pro ně i pro církev největším, i když bolestným, dobrodiním. Pronásledování a různá očerňování byla mnohdy v minulosti silnější než v přítomnosti. Vnímal jsem, že jsou největším dobrem v tomto životě, jak říká Písmo: „Koho Bůh miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého koho přijímá za Syna.“ (Žid 12,6)
Drazí mladí přátelé, kteří žijete v této těžké době, chci vám předat tuto zkušenost vnitřní modlitby, která vás učiní šťastnými ve vašem životě, ve smrti i po ní. Toužím po tom, aby Rusko i ostatní slovanské národy skrze pravdivé pokání prožily duchovní vzkříšení. Nejen po tom toužím, ale modlím se i za vás, aby Bůh vám dal ty milosti, které dal mně, aby vám především dal dar duchovní žízně, která vás bude nutit, abyste Ho denně hledali v modlitbě, abyste s Ním komunikovali. Pamatujte, i kdyby vás všichni opustili, Boží Syn, Ježíš Kristus, který za vás zemřel na kříži, vás nikdy neopustí a bude stále s vámi. Jen vy Ho neopouštějte. Kéž realizujete v životě prosbu z Otčenáše: „Otče, buď vůle Tvá!“. V životě jsem neměl nikdy žádné deprese, a pokud přišla těžká zkouška, stačila hodina vnitřní modlitby – a utrpení, strach, které jsem vydal Bohu a přijal i ty nejtěžší varianty a znovu se dal cele do rukou Božích, naopak přinesly velký hluboký pokoj a mír. Každý z vás si to může vyzkoušet. Tato zkušenost funguje a je prostředkem k pravému štěstí.
Chtěl jsem vám povědět o dědičném hříchu. Denně, celé roky, tuto problematiku sleduji především na modlitbě, ale také v oblasti církve a světské politiky. Přiznávám ale, že co jsem chtěl vyjádřit, se mi přesto nepodařilo dát na papír. Kéž Duch Boží vám do vašeho nitra vloží tajemství vnitřní modlitby. Kéž vám bude postupně odkrývat tajemství dědičného hříchu – ložiska zla v nás, a boje proti němu.
Ze srdce vám žehná a modlí se za vás
+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
+ Metoděj OSBMr + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři
http://vkpatriarhat.org/cz/?page_id=27936
27. 11. 2015
Stáhnout: Hledej pravdu! část 4.: Dědičný hřích b) Pravdivá psychoanalýza a psychohygiena (27.11.2015)