Rozjímání nad Ř 7,22-23

„Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon v mých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.“ 

Ve verši 20. je napsáno: „Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ Zde je vyjádřeno, že v každém z nás je dědičný hřích neboli „starý člověk“. Ten s námi manipuluje a je příčinou otroctví, v němž se pak člověk nachází. Je to smutné dědictví po prvních rodičích. Tento duchovní jed, ďáblovo semeno, má program udržovat nás v nezávislosti na Bohu. Z Božího slova se dozvídáme, že svou sílu má v zákonu hříchu. Ve 23. verši je řečeno: „Vidím však jiný zákon v mých údech, který… mě činí zajatcem zákona hříchu…“

Mluví se zde i o zákonu naší mysli, tedy o svědomí – Božím hlasu v nás. Proti němu bojuje zákon hříchu. Zákon je stanoven tam, kde se jev periodicky opakuje. Tím se hřích stává zotročující silou. To je objektivní realita v každém člověku, ať si to uvědomuje nebo neuvědomuje či nechce uvědomovat. Je zde ukázáno na vnitřní boj vyššího s nižším – duchovního s živočišným.

Vnitřní člověk, o němž Boží slovo hovoří, je v souladu se zákonem mysli a má zalíbení v zákonu Božím. Apoštol Pavel na jiném místě tohoto duchovního člověka nazývá slovem „pneumatikos“. Duchovní člověk je veden Duchem Božím. Tělesný – starý člověk – je naproti tomu veden žádostmi těla a pýchou. Se starým člověkem, tedy dědičným hříchem v nás, musíme bojovat až do konce života. On nesmí být naším pánem! Naším Pánem má být Ježíš! Když jsme hříchem oklamáni a padáme, musíme na cestě následování Krista konat pokání a vstávat. To je každodenní program pro pravdivého křesťana.

Uvědomění si podstaty naší víry

Jak jsme dostali odpuštění hříchů? Bylo to snad pro naši zbožnost? Ne, ta nám jen získává milost k poznání, že odpuštění hříchů dostáváme bez našich zásluh pro prolitou krev Pána Ježíše Krista. S vírou jsme se zahleděli na Kristův kříž, dali Mu své hříchy a uvěřili v dílo vykonané naším Spasitelem.

Další zkušeností je, že tak, jak jsme skrze víru v Ježíše dostali odpuštění hříchů, tak i vysvobození z otroctví hříchu dostáváme na témže základě. Toužíme-li po osvobození z hříchu, dostáváme ho, vcházíme-li aktivní vírou do jednoty s Ježíšem ukřižovaným. Jak řekl apoštol: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, ale žije ve mně Kristus!“ (Gal 2,20) V našem vysvobození z hříchu jsme závislí na tom, co Ježíš vykonal na kříži a co skrze víru realizuje v nás. V obou případech – to znamená v odpuštění hříchů i v osvobození z otroctví hříchu – jsme závislí jedině na Něm. Je třeba vědět, že ani sebelepším úmyslem, ani sebevětší námahou či sebepřísnější askezí se z hříchu neosvobodíme. Jedině v Kristu máme odpuštění i vysvobození, nikde jinde. Naším úkolem je, abychom to nejen věděli, ale abychom se i snažili v určitých životních situacích do této jednoty s Ježíšem vcházet a vtělovat Jeho vítězství. Především se tomu máme naučit ve vnitřní modlitbě.

V 6. kapitole Římanům vidíme, jak nás Bůh vysvobodil od hříchu a v 7. kapitole vidíme, jak nás osvobozuje od zákona. V 6. kapitole je nám ukázána cesta vysvobození z hříchu na příběhu pána a jeho otroka. V 7. kapitole vidíme osvobození na přirovnání o dvou manželech jedné ženy. Jeden svou precizností znázorňuje Boží zákon, který však nedává sílu k plnění. Druhý manžel je Kristus, který jde v požadavcích ještě hlouběji, než vyžaduje zákon, ale v Něm samém je i jejich naplnění.

My máme spolupracovat s Boží milostí a také máme upřímně hledat vůli Boží. Pokud se ale snažíme sami od sebe něco dělat, to znamená bez Krista; jen jakoby pro Něho, ale bez Něho, pak aniž bychom si to uvědomili, vyřadíme Ježíše ze situace, takže nemůže konat. Máme totiž věc plně ve svých rukou. Zapomněli jsme, že ji máme dát cele do rukou Božích a pak usilovat Božím způsobem naplňovat vůli Boží. Problémem je, že i když Boží vůli známe, většinou ji realizujeme jen ve vlastní síle. Když pak musíme pro vůli Boží něco trpět, nechápeme to a často se bouříme. Zapomínáme na základní princip, že když začneme sloužit upřímně Bohu – ať už je to formou evangelizace či misie či konání jiného dobra nebo služby – přijde Boží výchova. Bůh na nás dopouští tzv. neúspěchy a naším úkolem je, abychom je přijímali a stále více a více se učili vpouštět Boha do své činnosti, abychom nejen pro Ježíše pracovali, ale abychom pracovali s Ježíšem. Nejvyšším stupněm naší vydanosti v činnosti je dát Pánu prostor, aby On sám mohl konat své dílo skrze nás. Máme Mu celou věc úplně vydat a být si vědomi, že bez Něho nemůžeme nic činit. Ježíš v podobenství o vinném kmeni a ratolestech výslovně říká: „Beze mě nemůžete nic činit.“ (J 15,5) My se ale přesto často snažíme pracovat pro Boha, ale bez Boha, a proto na cestě následování Krista padáme. Naše zklamání a rozčarování z našich neúspěchů ve službě pro Pána nikdy nepřestane, pokud plně nepochopíme, že podstatou čisté lásky k Bohu je ztráta naší duše pro Krista a evangelium (Mk 8,35).

Jisté světici položila řeholní sestra otázku: „Co musím ještě získat, abych mohla dokonaleji následovat Pána Ježíše?“ Světice se na ni podívala a odpověděla: „Raději se ptejte: ‚Co musím ještě ztratit?‘“

Horlivý bratr, který se snažil vybojovat vítězství vlastní silou a nedařilo se mu, smutně řekl: „Nevím, proč jsem tak slabý.“ Starší bratr mu odpověděl: „Chyba je v tobě. Ještě máš stále moc své vlastní síly. Až poznáš svou naprostou bezmocnost a budeš vpravdě přesvědčen o tom, že sám bez Boží pomoci nemůžeš vůbec nic, potom Bůh skrze tebe vykoná velké Boží dílo.“

Vrcholným příkladem pokory je nám hned po Kristu Jeho Matka. Ona ve chvíli největšího zázraku plně spoléhala na Boha a jen řekla: „Jsem otrokyně Pána.“ Když ji Alžběta přivítala, Neposkvrněná Panna vyznala: „Shlédl Bůh na ponížení své otrokyně, neboť velké věci mi učinil ten, který je mocný a jeho jméno je svaté.“ Skrze její pokoru a vědomí, že všechno má jen od Boha a že sama ze sebe nemůže nic, Bůh vykonal to největší dílo – vtělení Druhé Božské Osoby. To bylo největší dílo Ducha svatého! I tebe chce Duch svatý používat, ale podmínkou je růst v pokoře. Jde o zříkání se své vůle a čistou lásku k Bohu.

Naše bída je tak velká, že abychom mohli být zachráněni, Bůh dal svého Syna za nás na smrt! Uvěříme-li tomu, vzdáme se úsilí o záchranu vlastními silami. Když se snažíme sami sebe vlastní silou změnit či zdokonalit, ač si to neuvědomujeme, odmítáme tím Kristův kříž. Boží zákon je spravedlivý, avšak nemůže být dokonale naplněn hříšným, tedy nespravedlivým člověkem. Kdo se snaží splnit požadavky Božího zákona sám, tedy myslí si, že je dobrý a snaží se být ještě lepší, realita mu začne působit trápení. To je vyjádřeno v této 7. kapitole. Ustavičné opakování slovíčka „já“ je klíčem naší nemohoucnosti: nečiním to dobré, co chci, ale činím to zlé, co nechci. (Ř 7,19) V mysli takového člověka panuje základní nepochopení. Myslí si, že Bůh si přeje, aby plnil zákon proto, aby byl před Bohem dobrý. Jaký je výsledek takového úsilí? Každý přijde k závěru, že je daleko od toho líbit se Bohu. Dokonce zjistí, že se Mu vůbec nemůže líbit. Proč? Protože ignoruje všechno to, co Bůh pro něho udělal, když za něj vydal na smrt svého Syna. Právě na kříži udělal Boží Syn naše staré „“ bezmocným překážet Božímu životu v nás. Tajemství vítězství spočívá proto v jednom slovíčku: spolu – Ježíš a já!

 

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 7,22-23

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík (že to učinil) skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.“

Ř 7,24-25 (8. 9. – 22. 9. 2019)